Výlety na rotopedu 4 (kouzlo křišťálové kuličky)

Tu minulou epizodu s babou, co se vám podle diskuse až tak moc nelíbila, nemusíme rušit. Nějak z toho vybruslíme. Možná tak, že jsem ráno potkal babu na chodbě, jak mi nese vrátit klíče. Třeba řekne s poťouchlým úsměvem, trochu falešně a ani ne moc překvapeně, že jak vidí, asi večer spletla sáčky. Inu, to víte, ta skleróza... Možná měla jenom svůj smysl pro humor. A bude to.

A byla další a další rána, krásná a letní. Liberec dokáže vykouzlit nádherná rána v tom čase vrcholícího léta, když se mu zachce. A když nefouká od té díry v Bogatynji. Jestli myslíte že jediným vžitým slovním spojením ke jménu Liberec (jako třeba plzeňský Prazdroj, husitský Tábor, rožnovský skanzen, pražská šunka :-) je liberecký párek, tak hlásím že jsem vymyslel další: Liberecké ráno, to časné a svěží. Hodně lepší než ten párek, ten nic moc.

V jednom z těch časných pracovních rán jsem zase potkal smějící vlající štěstíčko Sedmikrásku. Kam ta holka pokaždé tak letí? Otočil jsem se za ní o 180 stupňů a zjistil, že i ona se zastavila a otočila za mnou. Stáli jsme tváří v tvář na dva metry od sebe. Rozesmála se tomu a potom najednou vyhrkla:
„Já pro vás něco mám, chcete?" Dětský smích.
No kdo by nechtěl, jitřní půvabe :-)
Rychle přehodila neposlušné papíry do jedné ruky, druhou umravnila blonďatou svatozář a něco opatrně vydolovala z malé kapsičky pověšené na šňůrce kolem krku. S rozzářeným pohledem mi spustila do dlaně broušenou skleněnou kuličku na jemném zlatavém řetízku.
„Pověste si ji do okna, udělá ze sluníčka duhu. Přinese vám štěstí :-)" Úsměv, hříva a byla pryč.
Než vešla do dveří na konci chodby, ještě mi zamávala.

Pověsil jsem kuličku v holobytě do okna, opatrně abych nesetřel otisky jejích prstů z broušených plošek. Chvíli jsem na to koukal a potom vzal hadr a utřel prach z okenního skla, aspoň trochu, nasucho. Bylo to lepší. Podvečerní sluneční paprsky se proměnily v duhové skvrny a ty se rozeběhly po celé místnosti.
A ono to fungovalo.
Něco se změnilo, něco kolem mne. Najednou to bylo jinak. Nějaká naděje okolo. Ať už jsem v práci tahal po monitoru rovnoběžky v autocadu, k večeru potil krev na kole údolím Kryštofáče nebo potom v umakartové koupelně při sprchování pral ponožky a hadry pod nohama ve sprchovém koutu (osvědčená technika, když jste bez pračky), něco bylo na obzoru. Blížilo se to. A já už byl netrpělivej, chtěl naráz všechno a hned. Měl jsem prostě pocit, že další týdny osamocení už nezvládnu. Ani se tomu dnes z odstupu nedivím. Vzal jsem věci do svých rukou a šel tomu vstříc.

Vydal jsem se za paní zubařkou. Přesně týden po tom prvním extempóre. Koupil jsem na to kytku, šest gerber, růžových a bílých, krásných, sám jsem je navybíral. Říkal jsem si, omluvíš se, tím se nic nepokazí, a uvidíš, jak bude reagovat. V nejhorším si necháš předělat tu plombu, to by sice mohlo být i na víckrát, ale ta vrtačka, no, jen jako poslední možnost.
V čekárně sedělo pár lidí. S bušícím srdcem jsem zalezl na poslední židli do rohu, s tou kytkou jsem byl naprosto nenápadnej. Prohlédli si mne pozorně všichni. Schoval jsem hlavu mezi ramena, květiny mezi kolena a byl odhodlán setrvat, až se čekárna vyprázdní. Čas plynul a já zvolna chytal slušného nerva.
Sestřička vyšla z ordinace, někteří ji hned obklopili s tím, co potřebovali vyřídit. Přejela pohledem automaticky celou čekárnu a zasekla se o mne. Poznala mne okamžitě a v očích jí zablikaly hvězdičky. Měla dneska hodně namalované oči, ale barevně to krásně ladilo. Jako neonka, ta kouzelná rybička z akvária. Nehnal jsem se k ní, zůstal jsem sedět. Proběhla mezi námi taková pantomima přes ustarané hlavy ostatních.
Dotkla se prstem zboku své tváře a tázavě přizvedla obočí.
Zavrtěl jsem hlavou, o zuby mi dnes nejde. Povytáhl jsem schované květiny.
Pochopila, ale zamračila se. Stiskla rty a zatvářila se jako nevím nevím. Potom na mne mrkla a rukou mi naznačila, abych zůstal zatím kde jsem. Posbírala papíry od ostatních a zase zmizela.
Trvalo přes dva pacienty, než se znovu objevila venku. Pokrčila na mne nosík, drobně zavrtěla hlavou a zdvihla rezignovaně ramena. Moc vhodný to asi není, no. Pokrčil jsem taky rameny a seděl dál s kytkou mezi koleny a očima do země. Co teď. Když už jsem až tady tak přeci nepůjdu zase pryč. Sakra.
Vleklo se to. Počkal jsem až dokončili posledního pacienta a zbyl jsem tam v rohu sám. Sestři po chvíli vyšla před dveře, zaklapla je za sebou a váhavě prošla prázdnou čekárnou až ke mně. Pomalu jsem se zvedl, nerozhodně se narovnal a odečítal jí z očí, co vidí. Byla průzračně čitelná. Rozhodně na mne s tou kytkou musel být jímavej pohled.
„Jdu se jí... chtěl jsem se jen omluvit." vysvětloval jsem.
„Já vím, ale..."
Napadlo mne, proč vlastně nepozvu na kafe rovnou tu co stojí přede mnou. Možná mi aspoň trochu fandí. Kouzelnou neonku.
„Co...ale?"
Krátce zavřela oči, nadýchla se, vydýchla, znovu si mne prohlédla a zavrtěla hlavou.
„ ... ale jak myslíte. Hodně štěstí!"
A zmizela na opačnou stranu do chodby. Na valachách by se řeklo, že prostě zdrhla.
Nevím co jsem od ní čekal, ale asi spíše nějaké drobné povzbuzení než tohle. Byl jsem na vážkách. A zrovna teď je ta chvíle pro mne, doktorka je v ordinaci sama... a já nedokážu zaklepat, nevím na co ještě čekám. Mé odhodlání vyprchávalo jako tlak když chytíš defekt. Měknul jsem. Napadlo mne už to raději dneska skrečovat, odejít a rozdat cestou květiny ženám, které potkám, jenom tak. Jako ten Paroubek v předvolební kampani.
A pak se to stalo. Paní doktorka vyšla už bez pláště, v těsném bílém tričku a džínách, a uviděla mne s kytkou. Zároveň z protějších dveří vešel do čekárny chlap. Normální chlap, blonďák, sympaťák. A ve vteřině úplně zrušil všechny moje vlny, co tam snad byly. Že k sobě ti dva krásně patří na všech rovinách, na kterých k sobě mohou patřit muž a žena ve fungujícím vztahu, jsem poznal okamžitě. U některých párů to prostě nejde nepoznat. Akorát tady mezi nima někdo překážel, nějaký romantický nešika s kytkou. Cítil jsem, že tentokrát silně rudnu já. Paní doktorka se rozhodla mne s úsměvem odmítnout i vysvobodit:
„Jestli to bolí - dolů na pohotovost, jinak počkejte na sestru, ať vás na někdy objedná."
A odkráčeli spokojeně spolu. No, a měl jsem jasno.

S Neonkou asi mluvili cestou, protože mne vzala rovnou do ordinace.
„Na kdy by se vám to hodilo ?" usedla k počítači. Bylo zřejmé že tady mám protekci.
„No - měla byste sklenici s vodou na ty kytky? Prosím. Já bych jí je tady nechal."
Natočila vodu do takové jednoduché vázy. Tři bílé gerbery jsem tam vložil a tři růžové ne:
„Tyhle jsou pro vás."
Trochu se to zase sunulo do trapasu, ale nedopustila to, mile si je ode mne vzala. Doktorce mechanicky postavila vázu na kraj stolu, kde asi stávala častěji. Svým květinám natočila vodu do skleněného džbánku, chvíli se rozhlížela a potom si je s viditelnou radostí pečlivě umístila doprostřed svého stolečku před monitor a klávesnici, kde naprosto překážely, ale hlavně se nedaly přehlédnout. Byla milá a srandovní a měla radost.
„Děkuju :-)) A chcete na někdy objednat?"
Nějak to ze mne všecko spadlo a najednou jsem přestal být koženej.
„Tak jo," odvážil jsem se, „ale na teď. Teď hned. Strašně bych si potřeboval dát s někým sympatickým pořádný kafe. Šla byste na něj se mnou?"
„Na kafe? Nejste zralej spíš na panáka?" To nebyla špatná odpověď.
„Vlastně jo. Když si ho dáte se mnou."
Zarazila se a vzhlédla najednou tak vážně, jako by se někde něco zadrhlo. Něco zvažovala. Ale potom se zase usmála očima a řekla že ano, ráda.
Tak jsme šli.

Chtěl jsem jít k Hůlkovi, ještě jsem tam nebyl a dost o tom slyšel, ale to mi rozmluvila. Prý se tam schází spíše omladina a netouží tam natrefit svoji dceru (poslední ročník devítiletky), která má na Hůlku právě zaracha kvůli momentálnímu školnímu prospěchu. Kolik může být tak tobě, dumal jsem. Určitě jsi mladší než já. A vypadáš hodně dobře.
Zapadli jsme někde poblíž do takové menší taverny. Měli tam místo stolků podvozky od singerovek, což mělo být asi děsně in. Bylo mi to jedno.
Myslel jsem že si dá „bejlís" nebo jiný sladký tlamolep, ale navrhla whisky. Pozorně a s úsměvem sledovala, jak vybírám kterou (volil jsem podle známého jména) a nechávám ji přinést s ledem. Vyřadila ze hry moji nesmělost a navrhla tykání, udělala to hezky a s citem. Tady jí dám jméno Neonka.
Nejsem moc ostřílenej barovej týpek, dám spíše jedno pivko a posunu se zase dál, ale tady jsem byl s ní a velmi silně vnímal, jak je hezká a jak mi ji okolí trochu závidí. Zvláštní pocit, který by si měl prožít každej chlap. Dobrá zkušenost. Zvláště když je jasné, že ona tu chce být jenom s tebou a o nic víc nestojí. Naopak přivést si do společnosti pěknou ženu která obdiv okolí viditelně prožívá, reaguje a svýmu partnerovi vnitřně „ustřeluje", musí být trapas. Byl jsem jí fakt vděčnej, že se chovala jako úplně moje, i když vlastně moje nebyla. Hřálo to.
Dost jsem toho na sebe pověděl, podle pravdy. Nemyslel jsem si, že se potřebuju taky vykecat, ale bylo to tak. Některé moje životní příhody z posledního období byly najednou docela komické, fakt je rozdíl jestli promítáš film ve vlastní hlavě v prázdném holobytě nebo to vyprávíš někomu sympatickýmu, kdo je právě s tebou a viditelně rád. Dostali jsme se i k té mé hlášce od posledně. U Neonky jsem s ní hned zvítězil, protože vycítila, že to ode mne nebyla předem promyšlená sprosťárna. Že jsem takovej zoufalec, z kterýho to pravdivě přeteklo. Paní doktorka to vzala jinak, tam jsem to teda nevyhrál.
Potom Neonka řekla jestli teď může objednat zase ona, a objednala jinou whisku a samotnou bez ledu. A učila mne ji pít, vychutnávat. Místo mydlinkama voněla po medu a byla jemnější, lepší. Tohle je zvláštní ženská, říkal jsem si. A proč si mne chvílema tak pozorně prohlíží.
Šli jsme pěšky domů celým podvečerním městem, bydlela stejným směrem jako já, ale ne až v panelácích. V takovém cihlovém domě z x-té pětiletky mezi rododendronama, s betonovou plastikou na rozcestí pěšin (pozůstatek akce Liberec město soch).
„Na kafe tě nepozvu", řekla před domem upřímně a koukla nahoru do oken, „nezlob se, nejde to".
Bylo mi s ní tak dobře a teď to mělo skončit. Zase budu sám. Tak jsem ji bez rozmyšlení na to kafe pozval k sobě. Stejně jsem věděl, že je to vyloučený, přicházel večer, vlastně se moc neznáme, snad mi dá naději že někdy příště.
Ale ona najednou řekla že jo a šla. To byl gól.
Pozdě jsem se vrátil do reality a uvědomil si, jak to u mne v holobytě vypadá. Že tam kafe vůbec nemám a jenom jedinej hrnek snad nevadí. Ale ten binec...Ztěžkly mi nohy. Trapas, pomoc, co teď? Zuřil jsem na sebe že jsem tam občas nezametl aspoň prach a neumyl okna a ta hromada hadrů ve sprše.... Uvidí jaký jsem prase a bude konec. Vycouvá. Takhle to blbě zvorat, kurva já jsem ale debil, Debil, DEEEBIIIL !!!.
No marný, fakt konec. Smůla, tak ať.
Musela vidět, že jsem z toho pozvání nesvůj a že jsem chytil nerva, ale šla do toho. Jako by to chtěla vidět. Zvládla bez mrknutí oka vstup do domu i výtah. Zdravotní sestřičky maj asi výdrž, musí mít. Odemknul jsem dveře holobytu, ale vzal jsem ji jemňounce zkroušeně za ramena:
„Víš Neonko..."
Vymanila se mi z rukou a sama vešla první dovnitř. Zhluboka jsem vydechl a následoval ji.

Prosím zatím moc nehodnoťte, nenapínám vás schválně, pokračování je napsaný a dám ho brzo. Rozdělil jsem to takto kvůli délce, má to svůj smysl. Díky za trpělivost.