Výlety na rotopedu 2 (krásky ve městě rododendronů)

Přišlo léto a s ním konečně ustaly (podle místních jenom na chvíli) ty náhlé liberecké sněhové kalamity, kdy jsem ráno došel do práce v suchých polobotkách kolem kvetoucích rododendronů a odpoledne se brodil zpátky po kotníky v mokrém sněhu a doprava stála protože na tom mejdle co se udělalo to jelo všem jenom dolů s kopce (a samo).
Začal jsem zase jezdit na kole.

Technická: Raději to legitimizovat hned zpočátku, žejo, EvčoS ? Dobrý? Ale hlídej mi to, kdybych se někdy zakecal, dík :-)

Takže na kole. Hlavně o víkendech, abych se nezbláznil samotou a smutkem v tom svém holobytě. Nebudu zapírat že jsem se přitom taky dost rozhlížel po dívkách a ženách, jestli jako nějakou nepotkám, ale kdeže. V Liberci byli všichni posedlí v zimě běžkama a v létě horskýma kolama, na silničce jsem byl za exota. Navíc mi to po dlouhé pauze moc nejelo a všude to bylo do kopce, tak jsem se spíše trápil. Ty scény kdy jsem na asfaltu (na silničce a v dresu) koukal na pravidelným tempem se vzdalující záda nějakýho kluka na horáku (oblečenýho v teniskách, šusťákovce a otočené čepičce s kšiltem) byly zpočátku docela častý a moooc milý :-)). Tepáky tenkrát běžně nebyly, tak jsem nemohl ani předstírat, že podle plánu najíždím počátkem sezóny základní objemy (skoro v srpnu).

V práci to bylo takový nijaký, ale bylo to asi zase mojí vinou, že jsem nezačal právě šťastně. Obyčejně jsem míval rychlý a dobrý nápady, když přijde člověk nezatíženej z venku tak má nadhled a netrpí provozní slepotou. Jenže mně už se tohle dříve ve středozemi jednou pěkně vymstilo, tak poučen z předchozích nezdarů jsem se spíše díval a nemluvil, když jsem nebyl tázán. Předešlá zkušenost mi radila nebýt v nové práci moc rychle chytrej. A bylo to úplně blbě, čekal se ode mne pravý opak, ale to jsem se dozvěděl až později. V ten moment mi to nikdo neřekl.

Jak jsem po nocích sám na karimatce vyl na měsíc, tak jsem po holkách koukal i v práci. Docela se mi líbily hned dvě z těch, co jsem ve firmě kolem sebe občas zahlédl.
Šéfová vedlejšího oddělení, nakrátko ostříhaná platinová blondýna, trochu ten typ Annie Lennox, ale mně se zdála hezčí než Lennoxová. A asi mého věku. Navenek sportovní a samostatná ženská. Svižná a sexy a podle mne se za ní musela ohlížet celá chlapská polovina fabriky, ale všiml jsem si že ne tak docela. Na takovou ženskou přece i cizí kamioňák u brány zahouká a zedník na lešení hvízdne. Bylo to pro mne úplně nepochopitelné. Něčím jakoby odrazovala od všech podobných pokusů na ni reagovat nebo vyloudit její úsměv. Měl jsem z ní pocit že projevit cokoliv osobního nebude vítáno. Příjemná, ale nedotknutelná. Jako by spávala s předsedou představenstva a všichni to věděli, jenom já ne. Nebo lesba. Zkoušel jsem na to zavést s kolegy v práci řeč, ale nic jsem se nedozvěděl, prostě tabu. Nebo jsem nebyl ještě s nikým dost dobrý kamarád. Záhada.
Tu druhou jsem náhodně potkal vždycky v administračce na chodbě, v patře kde sedělo vedení. Asi sekretářka. Nádherná přirozená plachá holka s dlouhou hřívou a pěkně vyvinutá (Annie Lennox byla trochu... no sportovnější), pokaždé v uspěchaném letu s nějakýma papírama v ruce. Naprosto by mne nenapadlo se o ni pokoušet, ale i v tom spěchu se na mne tak hezky zářivě usmála a pozdravila, jakoby mne poznala. Jako bychom se znali už dobře a dlouho. Když se to stalo poprvé, překvapilo a potěšilo to, rozsvítila mi den, ale byl jsem si jist, že si mne s někým spletla. Když se to opakovalo podruhé i potřetí, nemohla to být náhoda. Že ta radost a úsměv patří fakt mně. Jenže jsem tam nemíval cestu často a jinak jsem v tom patře neměl co hledat. Říkal jsem jí jenom tak pro sebe Sedmikráska, jednou se vznášela v takových drobně kytičkovaných šatech.

Nevěděl jsem si s tím rady. Líbily se mi obě a každá jinak, byly skoro protikladné. Jedna nedostupná a tak nějak mimo moje možnosti, druhá úplně neznámá a bezejmenná, třikrát se na mne usmála na chodbě. Jak mám o nich něco zjistit? Jsou vdané, zadané nebo volné... Tak hezký holky budou zadaný určitě. Jak je zkusit oslovit, abych se neztrapnil? Ten náš svět je tak blbě vymyšlenej....Jak má cizí chlap v cizím městě (jo, pořád ještě) slušně a férově naznačit hezký ženě, kterou zná jen od vidění, že by se k ní rád o krůček přiblížil? Vždyť to ani nejde, je to příliš osobní. Třeba Stendhalův hrdina se před svojí osudovou kráskou na slavnostní přehlídce zřítil s koně do prachu, byla to děsná ostuda po celém městě, ale zapamatovala si ho a bylo na co navázat...... By mne zajímalo jak dlouho trvalo Stendhalovi než to vymyslel... Ale co já? Nemám koně.
To je mám cestou z práce oslovit a říct třeba „Dobrý den šla byste se mnou na kafe?" Trapný. A nejsem na to ani dost velkej frajer. Nebo jako vojín z písničky od Katapultů říci rovnou úplnou pravdu která by zněla asi „jsem sám jste tak pěkná toužím po vás chci se s váma milovat už strašně dlouho jsem neměl ženskou a už mi z toho šíbe uááááááá?!" (prostě vyslovit jenom to co mám stejně načmáráno velikými písmeny na čele).
No, taky bych se mohl dočkat odpovědi typu „kde mám pepřák vyser si voko deviante volám policajty" a vidět ji nasednout do auta s krasavcem kterému bych přes čelní sklo odečetl ze rtů něco jako „co ti ten otrapa chtěl?" A další den už bych do práce ani chodit nemusel :-(
Nevím jestli dokážete procítit ubohost opuštěnýho chlapa. Který si nějak nedokáže najít v cizím prostředí ani kamarády, natož se přiblížit neznámé ženě. Nemá koho vzít do náruče než tu prázdnotu......Já už tak moc potřeboval vzít do dlaně ženskou....no aspoň ruku (ticho, nesmějte se mi).

Technická: Tak dobře, nemusíte mi to žrát úplně všecko. Když se dneska z odstupu na sebe dívám zpátky tam na sever, vidím sebestřednýho, rozmazlenýho a nedospělýho fracka zahleděnýho jenom do sebe a svýho problému. Kopl bych zpětně básníčka do prdele (sorry), aby se probral a začal vnímat taky druhý lidi okolo, byli tam, a jejich život, ne jenom to svoje.
Hele teď mi třeba samo naběhlo z prostoru, co by mi tenkrát řekla dnešní Arabice tady z diskuse, kdyby mne znala: „basnik, ty trochu myslet druhy lidi, ne jenom za sebe". A měla by pravdu (díky, Diano, že jo?).
Ale tenkrát mi nikdo nic neřekl nebo jsem to neslyšel, tak jsem se v tom svým utrpeníčku plácal dál.

Pak jsem udělal ten trapas u zubaře a to už mi vážně došlo, že je zle, že to nezvládám. Že takovej citlivej samotou zpustošenej chlap je pořád na cestě vyvést nějakou blbost. I když částečně jsem za to nemoh, naběhla si sama, ale stejně... No posuďte sami.
Šel jsem se nahlásit k zubaři jako nový pacient, ale tam mi řekli, že mají plno a nové neberou. Požádal jsem ať mi teda někoho doporučí a vydal se potom na novou adresu. Paní doktorka mne do evidence přijala a byla docela mladá a příjemná a hezká. No byly hezký se setřičkou obě, prostě kočky. Pro mne až nebezpečně hezký, jak jsem vnímal, i když ta situace kdy pololežíte s otevřenou pusou pod oslepujícím reflektorem není nic moc. Sečetla mi zuby, diktovala to sestřičce a potom se jí nelíbila jedna dřívější oprava bílou plombou. Zdála se jí barevně odlišná. Že to není kaz ale že je to vidět a chystala se to opravit. Nechtěl jsem, prostě jsem se vrtačky bál.
Snažila se mne přesvědčit, že by to nebolelo:
„Já bych vám to zepředu i zezadu důkladně opíchla!"
„Ani nevíte jak...." zalknul jsem se.
„Prosím?"
Vteřinu jsem se snažil zabránit nejhoršímu, ale marně. Bylo to spontánní:
„... já vám taky, paní doktorko..."
Chvilinka bílého ticha.
Potom paní doktorce pomalu klesly ruce a příšerně zrudla. Kdesi za mnou se roztříštilo nějaké sklo, sestřička nahlas vyprskla, zakuckala se a převrátila židli.
Paní doktorka se otočila a zahleděla z okna.
„Promiňte," hrabal jsem se zkroušeně z křesla, „nějak dneska... asi nemám ten správnej den."
Žádná odpověď.
„Fakt se omlouvám", hlesl jsem nešťastně ještě ode dveří, a spíše už jen k sestřičce dodal:
„Víte já už dost dlouho.... nějak neměl ten správnej den..."
Před zaklapnutím dveří ordinace jsem ještě škvírou zahlédl sestřičku. Měla ruce vší silou přitisknuté k obličeji takže nic nebylo vidět ale mezi roztaženými prsty se její oči strašně smály.

V čekárně hned někdo vyskočil a ptal se jestli má jít další?
Zavrtěl jsem hlavou. Už žádné další. Šel jsem domů a měl chuť se sbalit a zítra odstěhovat do Zimbabwe.

Tak joooo. Příště už některou oslovím a něco bude. Mám? Chcete to tak?

Technická: Hele tak mne napadá, poraďte mi, jak na to? A kterou? Mám zkusit Annie Lennox nebo Sedmikrásku? Nebo ta paní doktorka taky byla moc hezká a trapas už jsem udělal skoro stendhalovskej, když už jsem tak po něm volal.... Dalo by se to myslíte zachránit třeba růžema? A kolika?
No a ona i ta sestřička....
Prosím poraďte mi, jsem bezradnej.
Dík :-))