Štafeta 2012 - S NaKolíkem z Týna do Blatné a sám potom ještě kousek

Datum: 5.7.2012

Kdo vezl NaKolík: básník

Kdo se taky svezl: jel jsem sám

Trasa odkud kam: Týn nad Vltavou, Albrechtice nad Vltavou, Záhoří, Zvíkovské podhradí, Mirotice, Lom, Škvořetice, Buzice, Blatná. Vše asfalt.

Délka etapy s NaKolíkem: 71 km

Počasí: horké letní bouřkové, rentgenový úpal slunce, dramatická barokní oblaka skoro jako z obrazu od Švabinského, zmokl jsem ale až při cestě dál po předání nakolíku Martisovým, tak se ten déšť sem do nakolíku nepočítá :-))

Komentář: Nakolík mi přivezl Airline do Týna odněkud z hloubi Středozemě v neděli 1.7.2012. Kudy jel musí napsat sám do svého kolíkoblogu, vím jenom že s námi na otočce měl natočeno 102 km a byl ještě poránu takový svěží a nepoužitý. To já bych po stovce už tak úplně svěží nebyl :-)) Z Budějovic přijel i Sete (Honza), tak jsme dali na náměstí v Týně kafíčko, poseděli venku na terásce a vedli řeč.

Airline odfrčel, s Honzou jsme se přesunuli na oběd a pivko do hospůdky za zámkem ve dvoře. Honza potrápil paní servírku, je to šprýmař, ale jí se to evidentně líbilo. Pak jsme ještě povídali u kafe u nás. Víla nebyla doma, i s dítětem se z Maďarska přesunula rovnou do Těnovic a já se za ní potom natěžko vypravil i s nakolíkem. Jenže předtím mne čekala práce k dokončení a ještě namontovat blatníky a weberovy packy na kolo. Na kolo s kotoučovkama a nosičem. No kdo jste to už zažili, tak víte svoje. A to nejsem žádnej šikula a nemám dílnu, dělal jsem to v kuchyni na lince a na podlaze. Zdrželo mne to, takže do Blatné za Martisem jsem vyrazil o den později než jsem chtěl, ve čtvrtek 5.7.2012. Poprvé natěžko s tímto kolem (dahon matrix). Sbalenej jsem byl za deset minut (stan, karimatka, spacák, zubní kartáček, pastu, pár oblečků a jedem).

První jízdy s vozíkem natěžko v sezóně byly vždy trochu nejisté, ale tentokrát si vozík s tahačem zjevně sedli do noty. Akorát ty weberovy packy v okách zadní vidlice, rozhazovalo mi to řazení a hýbalo s osou, takže jsem musel nakonec rychloupínák utáhnout na krev a byl pokoj. Nerad ho tak utahuju, aby nepřeskakoval v závitu.

Jelo se příjemně, nic jsem nefotil a spěchal abych předal Martisovi než odjede do Prahy. Jenom v Miroticích jsem dal na náměstí kolu a žloutkový řez. Moc dobrý.

Martisovi v Blatné si přijeli pro nakolík v plném počtu, děti měly perfektní odrážedla, Martin profi kolobku, a krásná paní Martisová podpadky (proto vypadám na těch Martisových fotkách vedle ní jak trpaslík :-)) Nebo si to tak namlouvám :-)) ). Mně v Blatné u kostela klekl foťáček, napsal na displej že už mne nemá rád a odešel duchem do neznáma. Ani očičko nezavřel a nešlo zamáčknout, tak jsem ho netrápil. Ale radost mi to neudělalo. Tak fotky z předání má jen Martin a dal je do jihočeský diskuse k nakolíku. Tak tolik k nakolíku, prostě jenom přesun.

Dál jsem jel už bez nakolíku na Lnáře, Chynín (tam mne ve stoupání dohnal okraj mraku s deštěm, tak jsem si dal potní kůru pod pláštěnkou, mokro zvenčí, mokro zevnitř). V Těnovicích jsme s vílou a dítětem pobyli na budhistické akci pár dní, víla a dítě jeli domů s kamarády autem a já se ještě potoulal natěžko po blatensku a strakonicku. Jízdní souprava v pohodě, stan jurek beskyd (15 let starý s nově vyměněnou podlážkou) taky super, pláštěnka poslepovaná páskou z Dánska si taky užila. Ale posed na matrixovi je přeci jen delší (jedu víc nataženej) než na kristýně, tak tu pláštěnku budu muset časem pořešit, nebylo to úplně ono. Tahala se se mnou o řídítka.

Navštívil jsem Hoslovický mlýn, to stojí za vidění. Jsem po mamince z mlynářský rodiny. Za mého dědečka už to byla spíš strojařina, ale tyhle prastarý dřevěný mašiny mne pořád udivují.

Přespal jsem taky u poutní kaple sv. Anny s ambitama v Kraselově. Právě jsem měl rozestavěnej stan a vše z brašny vykrámováno na trávě, když přijela na horském kole taková tichá slečna. Měla bikerskou přílbu, ale na moje ČAU AHOOJ reagovala trochu odtažitě. Když zachrastila klíčema a odemykala vrata, opustil jsem svoji hromadu krámů a povídám „Pustíš mne prosím podívat dovnitř?" Svolila, ale ne moc nadšeně.
Procházel jsem si ambity i kapli a říkal si Láďo, s tím tykáním jsi to asi trochu přepískl. Pak slečna pravila že se sem jezdí pomodlit. A že nerada pouští dovnitř cizí lidi, protože se neumí v kostele chovat. No, nečinil jsem ty správné kostelní pohyby, ale aspoň jsem byl zticha a prohlížel si ji. Když prý lidi vstoupí do budhistického chrámu, tak se chovají slušně, ale v kostele pokorní být neumí. To mne skoro zamrazilo. Protože jestli mi čte myšlenky tak mne právě napadlo že je docela hezká. Tak jim to třeba zkuste odpustit, navrhl jsem jí.
Uklidil jsem si krámy okolo stanu před poutním kostelem a přemýšlel o ní. Jak je dobře, že v tom prázdném kostele bývá občas někdo s živým srdcem. I kdyby byla sama, dává tomu místu smysl. Nese dál tu štafetu, takovej trochu jinej nakolík...

V noci byla bouřka, jinak se spalo dobře. :-))

Až donakolíkuje Martis, rád bych si vzal nakolík zase k sobě, mám s ním ještě plán... :-)
A sorry že bez fotek, foťáček prostě kleknul, no.