Básník, víla a dítě on the road 0 (Noční autobus)

Žlutý autobus SA (odjezd pondělí 27.6. 18.00 hodin z Prahy Florence) se pohupuje tmou po dálnici kdesi ve středním Německu. Míříme směrem na sever. Asfalt šumí pod koly a ani mi moc nepřijde, že dobrodružství začíná. Že už vlastně začalo.
Myšlenky na tuhle cestu se mi honí v hlavě už od loňského podzimu. Jenže já už vymyslel věcí... A navíc znáte to, od krásného snění k nástupu do osudového autobusu vede klikatá pěšina plná důvodů, proč to vlastně nejde. O to víc jsem byl překvapen, že právě u téhle praštěné a nerozumné blázniviny se naopak začaly scházet příznivé okolnosti a hlavně lidé, ochotní pomoci. Lidé cizí i moji vlastní. Od cizích jsem čekal nedůvěru a výsměch, a oni mi místo toho pomohli. Hodně. A ti vlastní se přidali. Takže jedu. Totiž - jedeme.
Na sedadle přede mnou spí víla. Světe div se, jde do toho taky. Vedle, s hlavou v jejím klíně, se rozvalilo naše dítě. Noemi, vnučka. Čerstvá absolventka první třídy. Takže to je moje posádka.

Víla má pod nohama naležato složeného půjčeného bromíka. Nový světle zelený třírychlostní brompton, půjčil nám ho ing. Ondřej Brunecký, majitel brněnské firmy Cyklospeciality.cz. Proč vám někdo půjčí na cestu bromíka teď neřešte, objasníme to později.
Mimochodem s tím bromíkem, ač je natřikrát skládací, byl při nakládání zavazadel do autobusu (zájezdové volvo beulas) trochu problém. Šoféři ho nechtěli vzít k přepravě vůbec, že nepojede. Že si ho vezmu s sebou do kabiny odmítli. Umístili jsme ho nastojato do zavazadlového prostoru, ale nadávali, že měl být zabalenej v krabici. Jak potom zavazadel přibývalo a začali nad něj cpát tvrdé kufry, vytáhl jsem ho znovu ven a vzal k sobě. Byli vlastně rádi, protože se jim do břicha autobusu nedařilo všechna zavazadla dostat (inu, začátek prázdnin). Jenže ani v kabině nebylo vyhráno. Kam s ním? Nad hlavy do toho letadlového tunelu s dvířkama? Vyloučeno. V uličce by překážel, nastojato mezi sedadla se vešel, ale nebylo místo pro nohy. Zasunout pod sedadlo nešel. Nakonec jsem ho dostal holkám pod nohy naležato, s tím že ho nesmí prošlápnout, a když trochu předběhnu, tady cestu ve zdraví přestál (přeležel).
Kromě bromíka vezeme stan pro tři, letní spacáky, karimatky, vaření s plynovým vaříčkem, něco oblečků, papírové mapy, foťák... Jo a malej netbook na psaní. Ten jsem si pořídil speciálně na cesty, abych mohl psát dojmy přímo on line. Tak jestli se mi bude dařit po cestě psát, dobíjet baterky a připojovat se k síti, budu posílat reporty o tom, co právě prožíváme a co se s náma děje. Nebudu mít čas to moc pilovat, takže to budou asi texty trochu syrovější a méně učesané než loňský cestopis z Benátek, ale čerstvé a autentické. Chcete?

Nedaří se mi usnout a ta dvě kafíčka z kelímku, co roznášela stevardka, za to fakt nemůžou. V těch asi moc kofeinu nebylo :-). Dívám se uličkou mezi sedadly dopředu na červená světla kamionu před námi. Trochu mám starosti. Víla není zrovna moc autdórovej typ a na kole toho letos moc nenajela. Dítě je bezva, ale na kole nejezdí vůbec. Prostě nechce. Možná vás napadne, co tohle bude za cyklovýpravu? Co z toho vznikne? Jo, rozumím dobře. Já si to totiž právě říkám taky. Ale už je pozdě. Žlutý autobus tiše šumí tmavou nocí na sever a nic se nedá vrátit. Nezbývá než to, co jsem nadšeně naplánoval, udělat co nejlíp. Tak jestli chcete, držte nám palce :-)

P.S. Přikládám fotku víly a dítěte (víc zatím nafoceno nemám). Moji netřeba, mne znáte.