Oravareitti - Veverčí stezka na kánoi - Finsko 2016

Foto: Autor

Další fotografie

Pro oživení poněkud pochmurné atmosféry způsobené cyklistickou mimosezónou si dovoluji uveřejnit ryze vodácký příspěvek. Předem se omlouvám ortodoxním bikerům.

Oravareitti

Veverčí trasa je systém vodních cest mezi osadami Juva a Sulkava v délce 57 km v srdci jezerní oblasti. Tato stezka je relativně jednoduchá, vhodná i pro začátečníky či zdatné rodiny a vede po umělých kanálech, jezerech, potocích a řekách. Veverčí trasa je první biologickou studovanou vodní naučnou stezkou, osazenou informačními tabulemi.

Jak se pozná, že už je ráno

Byť jsme se nacházeli mnoho set kilometrů jižně od polárního kruhu, tedy nám slunce zapadalo, přesto jsme nezažívali tmu jako takovou. Kolem nás se rozprostíralo příšeří vlivem vodorovného směru slunečních paprsků se zemským povrchem. Když jsem se probudila, všude bylo světlo, což znamenalo, že může být jakýkoliv čas mezi půlnocí a polednem. Pro jistotu jsem se podívala na hodinky, respektive na budík. Ten ukazoval 4,40, takže jsem se rozhodla vstávání ignorovat přetočením se na druhý bok. Tlak v močovém měchýři jsem identifikovala jako snesitelný, nic mně tedy nebránilo znovu usnout. Druhé spontánní probuzení v 7,38 jsem akceptovala přetočením na záda a příslibem, že vstanu nejpozději do hodiny. Jelikož Luboš, zakutaný vedle mě do spacáku, právě zažíval půlnoc, rozhodla jsem se tak s klidným svědomím. On je totiž pán ohně, a já nejraději vstávám k hořícímu ohni, ideálně taky k hotové snídaňce a uvařenému čaji, což nyní nehrozilo. Naštěstí se mi povedlo opět usnout a pokračovat tak v zaslouženém spánku. Okolní světlo na mě totiž působilo blahodárně a opakovaně jsme se přesvědčila, že když je v noci světlo, spím mnohem lépe než za tmy.

Už ani ti komáři nemají čest

Po definitivním probrání se jsem vykoukla ze stanu a nevěřila jsem svým očím. Ve výhledu jsem totiž měla blízký lesík, a něco nebylo v pořádku. Buď stály stromy rovně a stan nakřivo, nebo se kácely stromy a stan stál rovně. Promnula jsem si oči a usoudila jsem, že rovně musí být stromy, tedy náš stan je postaven nakřivo. Luboš si zatím vrčel pod vousy, že už ani komáři nemají čest. Jeden z nich ho totiž kousl přes vnitřní stan, když se o něj opíral zády, místo aby komár statečně přiletěl dovnitř a teprve takto bodal. Že takových případů nastalo za noc vícero, bylo znát na vnitřním stanu, jelikož jako pozůstatek těchto komářích večeří zůstalo několik krvavých fleků zdobících náš příbytek. To se asi Luboš v noci opřel o stan a rozmačkal tak komáry napité naší krví. Bohužel, ani repelent nefungoval dle našich představ. Přistihla jsem totiž komára, jak si klidně sedí na něm a sosákem slastně cucá obsah. Od té doby jsem už k odpuzovači neměla tu správnou důvěru, i když poctivě musím přiznat, že být potřena repelentem bylo o něco málo lepší, než nebýt potřena repelentem. Bohužel se začalo ukazovat, že čtyři lahvičky této chemikálie budou na Veverčí stezku asi málo. Pro jistotu si každý z nás jeden kus schoval pro okamžitou potřebu příručně, já do kánoe do tašky, v níž jsem měla uložený i deník a pero, a Luboš raději rovnou do kapsy záchranné vesty. Jakoby komárům nestačilo, že vzlítli minimálně o dva týdny dříve, než je jejich obvyklá doba, ještě ignorují fakt, že repelent je určen proti nim.

Teorie připáleného čaje

Zdejší tábořiště bylo vybaveno sofistikovanou pomůckou, a to roštem, připevněným nad ohněm. Na něj jsme tedy kladli hrnec s čajem, což ve mně podnítilo duchaplný mozkový proces, jehož závěrem byla teorie připálení čaje. Totiž na našich cestách vždy, když vaříme na ohni, čaj připálíme, a nyní poprvé se tak nestalo. Můj bystrý pozorovací talent a ještě bystřejší mozkové závity tuto záhadu vyřešily záhy. Rozdíl je přeci ve způsobu kladení hrnce. Dosud jsme jej umístili vždy rovnou na oheň, kdežto nyní je položen na roštu, takže nedochází k přímému kontaktu plamenů a hrnce. To je ten rozdíl! Dlouze jsem výplod mého mozku Lubošovi vysvětlovala, a očekávala jsem aplaus, nebo alespoň ocenění ve formě obdivné poznámky. Nic takového se nekonalo. Luboš na mě chvíli koukal a pak mi suše odvětil, že právě pijeme čaj ještě z termosek, tedy uvařený včera v kempu na vařiči. Tak, a má teorie byla v háji. A opravdu čaj, uvařený později v hrnci na roštu chutnal úplně stejně připáleně, jako čaje připravené přímo na ohni.
Tuto vychytávku, tedy rošt nad ohništěm, jsme využili i k přípravě snídaně. Na tábořišti jsme totiž objevili pánvičku. Buď se jednalo o erární součást vybavení, nebo ji tam zapomenul někdo z předchozích pádlerů. Buď jak buď, nám se hodila na opečení salámu. Mrskli jsme do ní kolečka této uzeniny a trochu si jej opekli na ohni.
Bohužel jsme podcenili přípravu vody, jejíž filtrace trvala děsně dlouho. Překapání litru vody zabralo asi hodinu, takže zatímco bychom už vyráželi, museli jsme nyní čekat, až se přefiltruje a následně převaří voda. Protože až byl uvařen čaj, mohli jsme pobalit hrnce.

Však u přehrady si nabereme vodu a koupíme čajík

Po nabalení lodi, což je práce asi na hodinu, jsme konečně mohli vyrazit. Před definitivním vyplutím ještě klasické společné foto, a mohli jsme konečně opustit místo našeho spaní. Z jezera Jukajärvi nám zbývalo přepádlovat přes jeho zbývající východní cíp až k hrázi, kde nás mělo čekat přenášení lodi a poté pokračování po řece Polvijoki. Luboš nad touto informací zaslintal, že určitě u přehrady bude obchod, tam si nabereme pitnou vodu a koupíme si čajík či kafčo. Nechtěla jsem mu kazit jeho nadšení a vymlouvat mu to. Bylo mi více než jasné, že nikde po trase Veverčí stezky se nenachází nic, co by byť jen vzdáleně připomínalo obchod a umožňovalo doplnit zásoby. Však on na to přijde sám, i když mu to chvíli potrvá.
Ocitli jsme se na konci jezera Jukajärvi a vjeli do řeky Polvijoki. Po pár stech metrech jsme uviděli, co nás čeká. Polorozpadlá hráz v komářím pekle, stromy rozpínající se nad řeku, bažiny na břehu. Prostě nic, co by se tvářilo jako civilizace. To už i Luboš pochopil, že sváču si zde prostě nedá. Teda dá, ale jen z vlastních zásob.

Proč tu máš soukromé komáří stádo?

Nastala vodákova noční můra, a tou je povinné přenášení nesjízdného úseku. Vyhrabali jsme se i s lodí na pravý, vysoko postavený břeh. Levý byl totiž nepřístupný úplně. Za mohutného zurčení jezu jsme postupně vykuchali náklad a jeden po druhém přenesli naše batožiny, klopýtajíce přes kořeny a boříce se nad kotníky do bažin. Každé takové šlápnutí do smradlavé tekutiny bylo následováno mlasknutím podrážky. Jako nejtěžší a tudíž nejhorší na přenášení jsme si ponechali kánojku. Byť z ní byla většina zavazadel vyložena, nechali jsme část v ní, takže váha lodi samozřejmě narostla z původních 25 kg na dobrých 30-35 kg. Znamenalo to tedy vždy ji metr dva poponést, opatrně položit tak, aby se o trčící kořen či ostrý šutr nepropíchla, vydechnout, a znovu pokračovat. Poslední úsek byl nejhorší. Vedl sice z kopce, ale lesem se již jít nedalo, tak tam byla postavena dřevěná konstrukce, po které se asi původně zamýšlelo, že se loď bude tahat. Možná tak laminátka nebo plastovka, ale pro nafukovačku by to byla labutí píseň. Šprušle totiž byly plné třísek a trčely z ní i ostré hřebíky. Část z nich Luboš raději sekyrkou opracoval. Bohužel se muselo s lodí manipulovat ve výšce pasu, což bylo hodně nepohodlné. Kánojku jsme po této konstrukci netahali, ale přenášeli. Nic jiného nám ani nezbývalo, pokud jsme jí nechtěli natrhnout prdel. Jakoby toho bylo málo, na Luboše se slítl roj komárů. Poznala jsem to tak, že najednou celá váha lodě spočívala na mých bedrech. Otočím se, a on místo aby nesl kánojku, oháněl se před komáry! Kolem něj bylo černo, proto jsem se jej otázala, proč tam má soukromé komáří stádo? Jeho odpověď byla nereprodukovatelná.

Klacík, potřebuji klacík

Právě u přehrady jsem se naštvala na tyčku, na níž byla na přídi napíchnuta vlajka, a definitivně jsem se rozhodla nahradit ji klacíkem. Originální tyčka totiž byla krátká, vlaječka téměř nebyla vidět, jak nízce nad lodí čněla, navíc tyčka vůbec nedržela a opakovaně jsme vlaječku ztráceli. Vytáhla jsem si z kapsy vesty nůž a s jednoznačným úmyslem se vrhla k Lubošovi a kolem něj do hustého porostu na břehu. Ten, vida svou manželku, anžto s jiskrou v oku, míří jeho směrem s kudlou v ruce, viditelně pobledl. Ulevilo se mu, až když viděl, že mým cílem bylo roští za ním. Požadovanou větvičku jsem objevila během pár sekund a nožem jsem ji opracovala do potřebného tvaru a délky. Spodek jsem zastrouhala jako tužku, aby šel dobře zastrčit do prohlubně nafukovačky. Na větvičku jsem pak navlekla vlaječku a s výsledkem jsem byla moc spokojena. Luboš se s ohledem na délku klacíku obával, že při průjezdech a prodíráním se zarostlým porostem dojde ke zlomení. Nestalo se tak, a i když byl klacík ohnut jak struna o 90°, vždy se bez problémů narovnal do původního tvaru. Zřejmě to byla relativně čerstvá větvička, suchá by se dávno zlomila. Samozřejmě, že jsem ji ze stromu neřezala, takový barbar nejsem. Poctivě jsem si ji nalezla na zemi. Klacík by pak po skončení sjezdu Veverčí stezky měl ještě jednu, poslední funkci, čímž by svůj život ukončil důstojnou tečkou v civilizaci. Luboš mi tento klacík skoro na konci totiž zlomil a posléze ztratil, takže na zbytek našeho putování jsem si musela nalézt větvičku novou, která pak závěrem posloužila tak, jak bylo plánováno s předchozím exemplářem.

Pádluj! A co asi tak dělám?!

Hned pod jezem zurčela prudce tekoucí řeka Polvijoki, jejíž příkré břehy znemožňovaly rozumný přístup k řece. Museli jsme tedy kánojku balit na dřevěné konstrukci a doufat, že při spouštění nám neuplave v širou dál dříve, než do ní oba postupně naskočíme. Celé přenášení včetně vykládky a nakládky člunu nám zabralo více než 1,5 hodiny, takže jsme na nic nečekali, Luboš opatrně spustil loď na vodu, zatímco jsem se ji snažila držet ve špici, stojíc u toho téměř po pás ve vodě. Když byla loď na řece, měla jsem pocit, že mi ji silný proud vyrve z rukou. Nemohli jsme tedy aplikovat plán, jak postupně nasednout, takže Luboš zavelel k okamžitému nastoupení do kánojky. Když jsem naskočila do člunu, musela jsem se chytnout bortů, abych nevypadla, protože mi dosud jedna noha trčela z lodi ven. Rozvibrovala jsem tím loď natolik, až jsem si myslela, že se prostě nyní cvaknout musíme. Naštěstí rychle tekoucí řeka kánojku nabrala a přenášela dál, takže se tím srovnal nebezpečný náklon člunu, mnou vyvolaný. O tom, že se na tuty převrátíme, byl přesvědčen i Luboš, jelikož udiveně vydechl: „My jsme se necvakli..."
Protože silný proud dělal své, pádlovala jsem jak o život, abych alespoň trochu určovala směr, kterým se loď bude ubírat. Naštvalo mě proto Lubošovo důrazné zařvání:
„Pádluj!" Ten vykřičník jsem v tom vnímala velmi intenzivně.
„A co asi tak dělám?" Neméně naštvaně jsem mu odsekla. To si jako myslí, že jen tak sedím v lodi a kochám se okolní přírodou?

Na kameni kánoj

Nízký stav vody způsoboval, že z řeky trčela spousta šutrů, které tam asi za běžných okolnosti nebývají. Místy bylo vody tak dvacet čísel, což je opravdu dost málo. Není tedy divu, že manévrování mezi šutry bylo problematické. Kamenů v korytě přibývalo, a vyhnout se jim při nejlepší vůli prostě nedalo, občas jsme některý z nich vzali bokem, případně přes něj přejeli, na což kánojka reagovala pláčem, jak se guma třela a dřela o kámen, který ji brousil a škrábal.
Komunikace mezi předkem a zadkem lodi byla poměrně fádní.
„Šutry!"
„Kde?"
„Všude!"
Případně to bylo zpestřeno rozhovorem, kdy se role upozorňujícího a tázajícího vyměnily.
„Šutr!"
„Kde?"
„Pod náma!"
Luboš mi ani nevynadal, že jsem kámen včas nehlásila, protože měl jinou starost. Na uvedeném šutru jsme uvízli, takže musel vylézt z lodi, odstrčit kánojku i se mnou a ještě za jízdy do lodi naskočit. Vida, jak udržuji jeho schopnost rychlého nástupu do lodi. Nebýt mě, tak tato jeho dovednost zakrní, takhle ji mohl rozvíjet.
Cestu nám zkřížil jeden nízký most, který se musel jet v ulehnutém stavu, jinak bychom si omlátili kebule. Zatímco Luboš se logicky předklonil, mně se tato poloha příčila z psychických důvodů, kdy jsem nechtěla plout pod překážkou, aniž bych na ni viděla. Pod mostem jsem tedy projížděla v mohutném záklonu, což mi způsobilo křeče v zádových svalech, neuvyklých této nepřirozené poloze.

Jak jsme se stali meandrtálci

Meandry řeky Polvijoki nás ohromily neskutečnou krásou a ochromily obtížným terénem a my jsme se tak stali meandrtálci. Řeka byla neuvěřitelně nádherná, kroutila se v úzkém korytu a prudkých zatáčkách, kdy nebylo vidět za roh a tudíž jsme netušili, co nás v dalším zákoutí potká. Břehy byly lemovány vrbičkami, jejichž větve čím dál tím více zasahovaly nad řeku, která evidentně prohrávala svůj boj se souší a tak se stávala součástí komplexu křovin a stromů. Chvílemi čněly přes řeku popadané stromy, a průjezd kolem nich se stával obtížným až místy nemožným. Občas jsme museli nějaký kmen přelézt a loďku opatrně protáhli buď pod stromem, nebo kolem něj přizvednutou přenesli částečně po vodě. Je pochopitelné, že z tohoto pěkného úseku nemám žádnou foto- ani video-dokumentaci.
Některé stromy byly sporadicky prořezány, nebo alespoň jevily známky této dávné lidské snahy. Zřejmě jednou za čas, spíše delší než kratší, někdo trasu projede a prořeže ty největší překážky. Letos tu ještě ale evidentně nikdo nebyl, což bylo s podivem, jelikož právě měla vrcholit sezóna Veverčí stezky. Úžasnou scenérii dotvářely plovoucí lekníny na hladině.
Když jsme neuvízli na kmenech, tak to bylo na šutrech. Luboš už konečně vzdal naivní požadavek, že budu hlásit každý šutr, a vyžadoval ode mě jen upozornění na ty potenciálně nebezpečné, tj. velikosti krávy.
Párkrát se nám stalo, že vody bylo natolik málo, takže jsme museli do vody a kánojku tahat jak Burlaci na Volze, vlastně na Polvijoki. Řeka k našemu údivu byla relativně studená, ba nestydím se napsat ledová. Prostě fakt, fakt studená. V kontrastu s panujícím vedrem nám to přišlo spíše jako příjemné osvěžení. Chůzí po řece a tažením lodi za koníčkovací šňůru se ale náš postup nezrychlil.

Něco nám vlaje pod naší lodí

Při jedné ze zastávek, kdy Luboš kontroloval šrámy na dně naší lodi, si všiml, že nám něco vlaje pod člunem. Poněkud bledý začal ošahávat zadek. Samozřejmě zadek lodi. Celý nešťastný už viděl naši kánojku roztrhanou na některém z šutrů, ale jelikož ta stále jevila svůj původní tvar, uklidnil se. Zřejmě to, co držel v ruce, byly cáry balónku v našem odtokovém rukávu, a evidentně se roztrhal v meandrech řeky Polvijoki. Ten kámen, co Lubošovi spadl ze srdce, musel být slyšet až v Helsinkách. Horší bylo, že odtokový otvor tak ztratil přirozenou zátku, a masivně propouštěl vodu. Logicky jednosměrně, tudíž směrem do lodi. Protože se při vyplutí počítalo s balónkem coby přirozeným štuplem, nebyl rukáv vytažen ven z lodi, nýbrž vtažen do ní. Díky tomuto nám samozřejmě voda tekla jen dovnitř, ale ani kapka ven. Když by tam balónek nebyl, rukáv bychom nechali vytažený tak, aby z lodi směřoval ven, a tudíž by sloužil jako semipermeabilní, tj. polopropustný. Samozřejmě by dovnitř vždy nějaká voda natekla, ale udržovala by se rovnováha mezi vodou přitečenou a odtékající.
Luboš proto rozhodl, že jakmile nastanou vhodné podmínky k přistání, zakotvíme loď u břehu, vyložíme bagáž a odtokový rukáv obrátíme. Než tak nastane, budeme muset vodu z lodi vylévat pomocí hubek, případně se smířit s tím, že si s sebou vezeme soukromý bazének.

Poprvé v životě jsem pádlo používala jako bidlo

Sluníčko utěšeně svítilo a sežehovalo nás žhnoucími paprsky. Jak nevídaný to jev při naší dovolené. Luboš byl spálený už ze včerejška, takže to neřešil, moje pravá ruka ale jevila známky iritace kůže způsobené tepelným inzultem od slunce. Nyní jsme se stočili téměř o 180° a nový směr řeky nás vedl prakticky opačným směrem než dosud, ve stále se kroutících meandrech.
„Aspoň budeš mít symetricky spálená obě ramena", snažil se mě uklidnit Luboš.
Změnou směru řeky Polvijoki jsme nyní mířili přímo na sever. Meandry se stávaly čím dál tím užšími, což udivovalo Luboše. Předpokládal totiž, že čím dále po řece poplujeme, tím bude širší. Tato malebná řeka ale popírala veškeré přírodní zákony, takže jsem poprvé v životě pádlo používala jako bidlo, kdy jsem se jím odrážela od břehu či od šutrů. Podle zvuků za mnou Luboš činil totéž. Párkrát jsem na pádle vyloženě „stála", tj. opírala se veškerou vahou svého těla, abych nás odstrčila od břehu či od kamene.
Někde tam Luboš konečně přestal řešit vodu, bahno, listy a nečistoty ocitnuvší se v lodi, a rezignoval na neustálé a z mého pohledu zbytečné odstraňování této evidentně logické součásti kánojky. Já teda měla hubku u sebe na přídi taky, ale dno lodi jsem s její pomocí vytírala jen na přímý Lubošův příkaz, jelikož mi to přišlo jako sisyfovská práce.

Jak mi vedrem zkolaboval a odpadl zadák

Rázem jsme byli vyplivnuti na jezero Riemiö. Ještě chvíli jsme se nevěřícně rozhlíželi, ale bylo to tak. Skončily sice nádherné, úžasné, malebné, ale obtížné meandry řeky Polvijoki, zato nás čekalo pohodové pádlování na klidném jezeře. Dostat se přes něj na opačný břeh nám zabralo slabou půlhodinku, takže jsme v 16 hodin zastavili na tábořišti Riemiö, prvním na dnešní trase. Protože jsme se ocitnutím na jezeře cítili najednou plní sil, jelikož nás každé ponoření pádla do vody posunulo vpřed, aniž bychom museli bojovat s meandry, popadanými stromy, kamenitým dnem, nízkým stavem vody, rozhodli jsme se, že zde pouze zastavíme na jídlo, vyřešíme odtokový rukáv na lodi, a budeme pokračovat dál, k dalšímu tábořišti. Ze stávajícího terénu nám bylo více než jasné, že zde se dá postavit stan jen na oficiálních tábořištích, protože všude kromě nich je nepřístupný terén plný mokřadů a bažin.
Propracovala jsem se k zásobám jídla a chtěla jsem servírovat svačinu, když jsem si všimla, že Luboše nikde nevidím. Vrátila jsem se tedy na molo, u něhož byla přivázaná naše kánojka. Luboš tam ležel na dřevěném molu a vypadal, že vedrem odpadl a zkolaboval. Přemýšlela jsem, zda jej mám utopit nebo odstřelit, nakonec jsem usoudila, že jeho funkci zadáka prostě potřebuji mít obsazenou, a rozhodla jsem se jej zachránit. Tím zázračným lékem se stala slaninka na sucharech a Luboše tahle mana postavila na nohy.

Jak si Luboš splnil svůj cestovatelský sen

Po jídle, kdy se Lubošovi díky zdravé slanince zvedla nálada, si splnil svůj cestovatelský sen. Totiž těsně před naší výpravou na Veverčí stezku byl Luboš se mnou na promítání „Trabantem do posledního dechu", v němž se mimo jiné dozvěděl naprosto okrajovou záležitost. Tou byl cestovatelský sen Poláka Radka, který stůj co stůj chtěl neustále ze svého auta Malucha vytáhnout motor. Lubošovi se tohle nesmazatelně vrylo do paměti a jelikož naši kánojku personifikoval na přibližovadlo podobné autu, „vytáhnout motor" v jeho vlhkých snech bylo ztotožněno se scénou „vybalit kánojku". No a nyní nastala ta dlouho očekávaná chvíle. Jelikož se nám modrý balónek coby provizorní špunt odtokového rukávu roztrhal v meandrech řeky Polvijoki, nezbylo Lubošovi nic jiného, než opět kánojku komplet vybalit, aby se ke zmíněnému otvoru dostal, vytahal zbytky balónku, a rukáv obrátil tak, aby plnil svou funkci. Protože jsem Lubošovo nadšení nesdílela, nechala jsem ho, ať si svůj přebalovací orgasmus plně vychutná, a chutě jsem seděla u ohně, který jsme na tábořišti zapálili, a vyžírala jsem zbytky sucharů.
Naše svačina nám zabrala asi hodinu, další hodinu strávil Luboš vybalováním a znovu nabalováním loďky. Na jezero Riemiö jsme tedy vyplouvali až kolem 18. hodiny, což nás netrápilo, protože jsme věděli, že zde slunce nezapadá, respektive i když zapadne, pravá tma nenastane nikdy.

Kdy přijdou peřeje?

Na první peřeje na trase, peřeje Voikoski, jsme byli řádně připraveni. Příručně jsme si nachystali helmy a pečlivě jsme si hlídali, kde zastavit, abychom si je mohli narvat na kebule. Přece jenom pádlovat v přilbách při stávajících 30°C jsme shledali poněkud masochistickým počinem. Peřeje zatím ale stále nikde, byť dle mapy bychom přes ně měli přejíždět. Mě už tou dobou fest tlačil zadek. Pokud to totiž někdo nevíte, tak v kánoi se klečí, nikoliv sedí. To, že Luboš sedí, je prostě extrém a úchylka. No a mě dost tlačilo pozadí v místech, kde jsem se při klečení opírala o sedačku. Rozhodla jsem se tedy ze svého zákleku normálně posadit a ulevit tak přetíženým svalům a kloubům, zejména kolenům, která nejvíce protestovala proti mému rozhodnutí Veverčí stezku splout v kleku, přesně řečeno v zákleku. Jak jsem se tedy prudce posadila, poněkud jsem rozvibrovala kánojku, což je logické nejenom díky tomu, že jsem náhle zvýšila těžiště lodi. Luboš hlasitě frflal, že příště ho o změně mé polohy mám informovat zavčas a pokud možno v dostatečném předstihu.
Aniž bych měla možnost nějak více vyrovnat svůj posed nebo dokonce umístění na sedačce, peřeje jsme propluli. Zjistili jsme to, až jsme byli za nimi, a já si ani nestihla upravit polohu do rovnovážného stavu. Zřejmě nízký stav vody způsobil, že peřeje vypadaly jako normální úsek řeky, tj. rychleji proudící tok s kameny v korytě. Skoro jsme se tam s Lubošem pohádali, zda jsme peřeje opravdu zdolali, či ne, ale jelikož jsem byla pánem map, náš spor jsem rozhodla v můj prospěch.

Nejkrásnější tábořiště aneb stan je ruplý

Po poněkud adrenalinovém dojezdu na tábořiště Suoru jsme zakotvili na tom nejúžasnějším místě Veverčí stezky. Prostě subjektivně nejpěknější tábořiště, jehož dosažení bylo díky dopředu přečtenému itineráři náročné, jelikož rady tam popsané byly kontraproduktivní. Místo aby lakonicky uvedli, že je třeba si všímat označené odbočky, složitě popisovali, jak objet který ostrov a kde zahnout, přitom nejdůležitější radu nikdo nezmínil: proud v okolí odbočky je tak prudký, že v případě minutí není možné dopádlovat zpět.
Samotné tábořiště bylo ovšem úžasné. Rychle tekoucí voda kolem tábořiště a pěkný, byť skalnatý plácek pro postavení jediného stanu, vytvářely spolu s klasickým vybavením tábořišť ideální podmínky. Ohniště s roštem, zastřešené, zpola otevřené sezení u ohně, kadibudka, dřevník. Co více bychom si mohli přát. Snad jen pramen s pitnou vodou, ale díky rychle tekoucí řece Karikoski jsme si nabírali na přefiltrování o něco průzračnější vodu než dosud.
Pamětlivi faktu, že filtrace litru vody zabere tak hodinu, nechali jsme překapávat vodu do hrnce hned při našem zastavení, a teprve poté jsme vztyčili náš zelený přístřešek. Komáři, lační naší středoevropské krve, toho využili a v hojném počtu se na nás slítli. Museli jsme se tedy masivně potřít repelentem.
Bohužel nebylo kde pořádně ukotvit stan, protože jediný, jakž takž rovný plácek, se nacházel na skále. Museli jsme tedy spoléhat na samonosnost stanu. Právě nyní se ukázalo, že stan je poněkud ruplý. Urvalo se kotvení přední části stanu. Pokud bude kdykoliv v budoucnosti pršet a zároveň foukat, jsme poněkud nahraní, protože nefixované tropiko stanu se v tom místě zvedne a začne téct voda dovnitř. Nepomohlo by ani nějaké nouzové upnutí, protože ho nebylo kam umístit. Trošku jsme pocítili zklamání z našeho stanu, který by měl být 5ti sezonní, tudíž by měl dokázat odolat i extrémním podmínkám, přitom nezvládl ani naprosto zanedbatelné přetížení, kdy jsme jej napínali přes míru.

Jak je možné, že se nám bahno dostalo všude?

Po přefiltrování potřebného množství vody a postavení stanu jsme se rozhodli povečeřet. Vytáhla jsem tedy tašku s jídlem, která byla umístěna pod Lubošovou sedačkou, a z tašky kapalo masívně bahno, stejné se nacházelo i na jiných místech lodi. Jak je možné, že se nám tohle bahno dostalo všude, fakt všude? Že jsme z lodi vylévali litry této odporné tekutiny, bylo ještě pochopitelné, jaktože se ale objevily i v naší tašce s jídlem, kde obklopovaly jednak konzervy rybiček, jednak kolíky od stanu? Ty totiž byly umístěny hned vedle igelitky se žrádlem, protože jako potenciálně ostré předměty, schopné propíchnout naši nafukovací loď, jsme je chtěli mít pod kontrolou. Vytahala jsem z tašky jednotlivé konzervy, seškrabala z nich lepkavou, hnědou, páchnoucí hmotu, dříve tvořící etiketu, čímž se všechny konzervy staly uniformními, tedy bez možnosti je od sebe identifikovat, naskládala je vedle ohně k usušení, a tašku jsem zavěsila opodál poté, co jsem ji důkladně propláchla v potůčku tekoucím vedle tábořiště. Stejné bláto jsem odstraňovala i z plátků slaniny, což byla skutečnost, kterou jsem se rozhodla před Lubošem tajit. Kdyby se to dozvěděl, nechutnala by mu slaninka, případně by ji vůbec nekonzumoval. Abych ji co nejvíce před jejím požitím zbavila patogenů, rozhodla jsme se k tepelné úpravě. Na zdejším tábořišti nebyla k dispozici žádná erární pánvička, což mi problémy nečinilo. Pro tyto účely užíváme pokličku od hrnce, kterou ani potom nemyjeme, takže první várka čaje je i výživná. Slaninku jsem oškvařila na ohni a Luboš se zalizoval až za ušima, jaká to byla bašta. No uznejte, přece mu nyní nepokazím chuť sdělením, že jsem uzeninu vytahovala z bahna pocházejícího z řeky Polvijoki?

Večerní koupel v potoce

Večeře probíhala klasicky za útoků hordy komárů, kdy Luboš, jen co dokousal poslední sousto, před nimi prchnul do potůčku. Skočil tam tak jak byl, tj. oblečený. Když jsem se ho ptala, zda to byl úmysl, zda už měl pocit, že si hadry musí vyprat, odvětil, že nee. Prý byl tak šílený z jejich kousanců, že mu nedošlo, že se nesvléknul.
Poučení z rána, že voda se přes náš filtr gravitačním spádem filtruje hodně pomalu, nechali jsme už nyní překapat dva litry vody, kterou jsme pro jistotu převařili. Zabili jsme tím ty jedince bakterií či prvoků, kteří teoreticky mohly projít sítem filtru. Protože voda z filtru stékala děsně pomalu, rozhodla jsem se filtr propláchnout stříkačkou, která k němu byla přiložena. To, co teklo z jeho nitra, se nedalo nazvat jinak než hnojem. Od té doby jsme filtr proplachovali při každé filtraci vody, tj. ráno i večer, a já děkovala svému rozhodnutí si tuto stříkačku na cestu přibalit. Všude na netu jsem totiž četla zkušenosti gramhoničů, kteří doporučovali ji nechat doma kvůli úspoře váhy. Dle jejich názorů není nutné na 1-2 týdny užití filtr proplachovat a čistit. Jelikož stříkačka měla asi 40 g, což je jeden rohlík, rozhodla jsem se vykašlat na tyto dobře míněné rady a vzít si filtr v kompletním balení, tedy i se stříkačkou. Asi ti turisté nenabírali vodu z bažin, mokřadů a podobných vodních zdrojů jako my.
Ještě před spaním jsem u dohasínajícího ohně studovala trasu na zítra. Hned po vyplutí dvoje peřeje, pak dlouhý úsek řeky Karijoki, následně jezero Kaitajärvi, na jehož konci se nachází kemp Oravanpesät, jediný na trase. Tím se dostaneme asi na polovinu trasy, bylo tedy více než jasné, že překonání Veverčí stezky nám zabere minimálně šest dnů. Ještě že jsem byla tak prozíravá a nakoupila potravin do foroty, nikoliv na avizované dva, max. čtyři dny, které má Veverčí stezka trvat.

Video z naší cesty: www.bushmanfilm.com/oravareitti…

Kompletní cestopis: modrysip.boszczyk.cz/2016_cestopis_finsko…

Fotogalerie: sileni-sobi.rajce.idnes.cz/Oravareitti…

Fotogalerie

Líbil se vám článek?  [+]

Podél sobích plotů a přes březové lesy až do nitra bažin

Cestování

Evropská dálková trasa E1 Evropská dálková trasa E1, nebo jen E1, je jednou z evropských dálkových tras vyhlášených Evropskou asociací pro…

více »

14.04.2024

šíp

(5.57)

Norsko 2022 – S děravou botou Hardangerviddou

Cestování

Náhorní plošina Hardangervidda není pouze norská, nýbrž s největší určitostí i evropská nejrozsáhlejší horská plošina. Pokrývá oblast asi…

více »

30.03.2023

šíp

(4.53)

Proč bychom se nerakovinovali aneb onkologickým pacientem snadno a rychle

Ze života

Tento můj deník vznikal v době, kdy Lubošovi byla zjištěna rakovina, a psala jsem jej v průběhu léčby tak, jak se vše odehrávalo, takže je…

více »

18.05.2022

šíp

(4.25)

Velká skandinávská pouť na kole

Finsko, Norsko, Švédsko

01.08.2025 - 17 dní

57 940 Kč

[ Další zájezdy ]