Trasa Praha – Brno za čtyři hodiny

Na kole, po lesních cestách a s blouděním. Myslíte si, že není možné ujet na horském kole trasu Praha – Brno (Navíc přes Rokycany) s blouděním v lesích za čtyři hodiny? Je to možné! Až dočtete, pochopíte. Ale od začátku.

Ten začátek je kousek pod Prahou, v Nepomuku. (Znalci jednoho nejmenovaného pohoří možná začínají cosi tušit). Takže v neděli ráno mě moje hodná manželka vysazuje z auta v Nepomuku. Tedy nikoliv v rodišti Jana Nepomuckého, ale v malé vesničce téhož jména, na okrese Příbram. Sundavám kolo z auta, loučím se s chotí a vyrážím. Praha je v tuto chvíli vzdálena necelé tři kilometry. (?!) Ovšem do kopce! Chvilku jedu po cyklostezce 8191, pak odbočuji doleva, šlapu do prudkého kopce. Po kilometru jsem na křižovatce U svatého Jana a pak už po hřebeni kopce, jen mírným stoupáním směřuji směr Praha. Za chvíli jsem pod meteorologickým radarem, na druhém nejvyšším vrcholu Brd, na kopci Praha (862 m) Po chvilce odpočinku a nezbytné vrcholové fotce mého kola mířím z kopce k bývalé hájovně Na Rovinách.
Tam mě napadá, že u další bývalé hájovny Na Boru bude možná ještě kvést stará třešeň, a že je tam vůbec nádherně, takže si tam udělám malou, asi desetikilometrovou odbočku. Třešeň ještě trochu kvete, takže opět fotím, jdu se podívat k jezírku a kochám se tou nádherou. Pak nasedám a směřuji k bývalé Třítrubecké hájovně. A tam krásně zabloudím. Vím, že u hájovny musím doprava, ale odbočuji ,( idiot) o křižovatku dříve. A vůbec mně není divné, že ohradu vojenského objektu U Němých mám po levé ruce. A tak jedu, chvílemi si myslím, že dobře, pak zase, že jedu blbě a když se pocit mění v jistotu, že jsem zabloudil, začínám teprve racionálně uvažovat.

Vole, je před polednem a chceš jet na západ (ano Brno je od Prahy na západ), tak tě musí sluníčko pálit do levého ucha. Takže na každé křižovatce doprava a po dobré půlhodině najednou zjišťuji, že tady už jsem asi byl. Pokud bude vlevo od cesty v lese zaparkovaný lesní kolový traktor, řečený Lakatoš, je to jasné. A taky že jo. Lakatoš!

Takže teď z kopce a po dalších pár minutách jsem opět na křižovatce u Třítrubecké hájovny. Nějakých 15 kilometrů jsem najel navíc. Sjíždím do údolí Třítrubeckého potoka a za chvilku jsem u Třítrubeckého zámku. Teď už mě slunce opravdu pálí do levého boltce. No a kolem hájovny Amerika, ven z bývalého prostoru. Zatímco, když jsem se motal kolem kopce Koruna, nepotkal jsem živáčka, pouze jednu hezkou zmiji,tak tady, na brdské silnici Aliance, je poměrně slušný cykloprovoz.

Je poledne. A já směřuji ze Strašic na Holoubkov. Nejprve po turistické červené, po chvíli mě překvapí snad dvacet metrů široká, betonová silnice. Chvíli koukám jak na zjevení, pak si uvědomuji, že tudy tankisté ze strašických kasáren jezdili na případné vagónování na nádraží do Holoubkova. Teď tady ale místo tanků jede moje GT. Drc, drc, drc. Každá spára mezi panely bolí. Ale jedu z kopce.

Vymotám se z Holoubkova, přejedu dálnici ( pochopitelně po mostě) a před sebou vidím Brno. Za dálnicí doleva a stále do kopce. Po pár kilometrech odbočka doprava a prudké stoupání na Brno. Tohle Brno - jak jste jistě pochopili- není jihomoravská metropole, ale nejvyšší vrchol Radečského hřebene mezi Rokycany a Zbirohem, který je součástí Křivoklátské vrchoviny.

Po nezbytném tlačení jsem konečně nahoře. Brno!!! Opět věž, tentokrát telekomunikační, a stejně jako na Praze nepřístupná. Takže fotku a hurá z kopce. Před Volduchy odbočuji ke kempu Habr, a naivně si myslím, že bych si mohl dát něco k jídlu. Mají pouze Coca colu. Tak si kupuji tři půllitrovky, jednu do bidonu a dvě do sebe. Chvilku odpočívám a pak hurá na Rokycany. Projedu okresní město a směřuji na Šťáhlavy. Fouká od západu, po silnici auto za autem, stále do mírného kopce. A mně ubývají síly. Až za Lhůtou se to láme a pak do Šťáhlav to je fofr. Ve Šťáhlavicích zvoním na sestřenici mé manželky, protože tu Colu jsem už dávno vypil. Dostávám vodu - opět do sebe i do bidonu- a jedu dál. Příjemnou polňačkou do Nezvěstic a pak posledních sedm kilometrů do mého města X. Před Zdemyslicemi začínám bilancovat, kde jsem vlastně všude dneska byl. Nepomuk, Praha, Brno, Rokycany a náhle dostávám nápad. No jistě! Španělsko!!!!! Ještě si odskočím do Španělska. A tak ve Zdemyslicích odbočuji z hlavní do místní části Španělsko, udělám kolečko na kraji Španělska (asi v Katalánsku) a šup domů. Ještě vyšlapat kopec na Bílou hlínu a v dálce vidím věž kostela města X. Jsem doma!
Nakonec z toho bylo slušných 96 kilometrů a levé koleno jsem si mazal Dolgitem ještě ve středu.

PS: Mé poděkování patří neznámému cyklistovi z Příbrami, který mě inspiroval tím, když mně před léty na rozhledně v Železném Újezdě vyprávěl, že s kamarády jezdí každý rok výlet Příbram-Praha-Brno. Tak jsem jej napodobil a bylo to přes všechny útrapy pěkné.