Směr jihozápad 5: Říkaj tomu Pončo

Honza (Sete) má déšť rád. Klidně to na něj prásknu. Nebo mu aspoň nevadí. Vyklopí velkou konzervu do ešusu, postaví na hučící benzíňák, prázdnou plechovku plácne dnem vzhůru do trávy, sedne si na ni a vaří. Čelovka vykrajuje ze tmy proudy deště, já zalezlej ve stanu koukám na ten výjev centimetrovou škvírou, Honza v pohodě míchá, chechtá se a vypráví. Neuvěřitelný. Ten chlap má zažehnutej benzíňák i někde v duši, že mu to samo hřeje ve tmě, zimě a dešti. No jo, kdo dal na kole Gib, Finisterre i Nordcap (způsobem od chalupy až tam a zase zpátky), tak už ho tady ve středu Evropy jen tak něco nerozhodí.

To já z takovýho počasí chytám splín a teď jsem na to sám. V těch rovinách mezi Kufsteinem a Innsbruckem se chci trochu od deště odreagovat vzpomínáním na... no na déšť, aha tak to bude tím. Anebo mne ten déšť má fakt rád (viz minule). A je mu smutno že já jeho ne, a tak se tulí. Buď drobně prší nebo se přede mnou k dešti schyluje, obojí mne deptá. Navíc je mi ještě nějak podivně z té scény s krásnou slečnou, tak ani nemám chuť na nic koukat nebo se vybavovat. Prostě jedu a jedu.

Trkne mne až veřejné osvětlení, které se naráz rozsvítí. Začíná se šeřit, kde to jsem? V nějaké průmyslové zóně u železničního přejezdu... Na tachometru od rána stovka, takže předměstí Innsbrucku? No sakra. A zase prší, kde tady budu spát? Nerad nocuju volně ve městech a jejich okolí, nemám tady cit pro situaci a bojím se divných lidí. Ve volném kraji a na vsi jsem doma, od města radši dál. Ale co teď? Vracet se nebudu a město už asi neprojedu.
Zalezl jsem hned u přejezdu na zmáčený trávník za budovou nějaké vodárny nebo přečerpávací strojovny. Od silnice a světel nejsem vidět, z boků příměstský les, vpředu běsnící bílý rozvodněný Inn a pěšina plná louží s občasným opozdilým běžcem nebo podivným chodcem, co nechce na světlo. Objel jsem to ještě v okruhu kilometru jestli nenajdu něco pocitově lepšího, ale skončil jsem zase tady. Takže počkat na úplné setmění, stan, těstoviny v bujónu, SMSku víle (že jsem úplně v pohodě akorát furt prší) a dobrou deštivou noc. Před usnutím ještě dumám, proč se mi večer vždycky zdá místo na spaní něčím zlověstné a znepokojivé, všímáte si toho? A to nejsem žádný čtenář detektivek, naštěstí.

Ráno jsem si při balení v dešti definitivně roztrhl secvakanou pláštěnku a rovnou se vydal do města, abych to vyřešil. Napřed jsem koupil širokou hnědou lepicí pásku a pokusil se trhlinu na chodníku slepit, ale lidi se mi tam pletli pod rukama a pláštěna byla mokrá a páska vůbec nedržela. Prostě nanic, mohl jsem pásku rovnou zase vyhodit. Protože vydatně lilo a vedle voněla pekárna, zdržel jsem se na kafíčko a nějaké dobrůtky. Pak jsem hledal dál. Sport, obuv, kika, merkur - jezdil jsem po městě, oblíkal a svlíkal znovu roztrženou pláštěnku protože lilo. Všude měli barevné deštníky malé velké i skládací, různě vzorované holínky, i s kopretinama, bundy, klobouky do deště, ale nic pro mne. Nakonec mi jeden chlapík co ho zaujal můj vozík weber pomohl najít to správné slovo: PONČO !! A poslal mne přes celé město do DEZ. D-E-Z. Až za řekou a za dálnicí. Musel jsem se cestou ptát, potom jsem zabloudil v nějaké industriální zóně kde už ani nebylo koho a ve slejváku skončil na pumpě na kafíčku. Proseděl jsem tam asi hodinu a půl, dokud to trochu nepolevilo. Nakonec jsem DEZ našel, byl to třípatrový kolos asi jako IGY v Českých Budějovících, ale 10x větší. Plný obchodů, krámků, studií, barů, kaváren... Samý značkový krámy, ale sport žádnej. Zato davy lidí, prostě deštivej den. Po nějaké době motání uvnitř jsem zabloudil a nemohl najít cestu zpět k tomu sloupu v přízemí, kde jsem opřel kolo.
Tak tahle dovolená fakt stojí za to ! Místo abych šlapal k moři pořád něco zařizuju !! Zase půlden ztracenýho času a úplně k ničemu !!! Chytil jsem vztek a amok. Kdybych teď natrefil na toho blba, co mne sem poslal, srazil bych ho k zemi, vláčel za vlasy za sebou a mlátil jeho hlavou do betonu. Naprosto jsem nechápal, jak může někdo být takový magor a promočenýmu cyklistovi poradit tuhle pouť přes celé město někam, kde zaručeně ... a pak jsem to uviděl. Za prosklenou stěnou s kapkama deště. Velikej sportmarket naproti, přes parkoviště. A svoje kolo dvě patra pod sebou. A výtah hned vedle.
Uf.
Zvedl jsem toho chlapa na nohy a omluvně mu přihladil vlasy, za které jsem ho vláčel, ale bylo to marný. Už to měl za sebou. Prostě měl smůlu. Tak jsem ho tam nechal v rohu ležet, stejně si ho nikdo nevšiml. A šel jsem si po svým.

Pončo za 45 éček ale tady vedle ve slevě za 4 a půl - neuvěřitelné, karta akceptována - taky neuvěřitelné, ještě přebrodit zase to hrůzyměsto plné mostů, aut a tramvajových kolejí a pryč - Pryč - PRYČ !!

Pončo bylo svítivě světlezelené a trochu malé, za jízdy mi slézalo vepředu z rukou nebo obnažovalo vzadu záda, mohl jsem si vybrat. Ale bylo to jedno, protože to bylo kouzelné pončo. Asi 15 minut potom, co jsem si ho nasoukal, přestalo pršet. A od té chvíle jsme s deštěm hráli takovou hru. Máš pončo - neprší. Svlékneš pončo - začne. A pořád dokola. Nakonec jsem jel radši v ponču, aby nepršelo, i když mi v něm bylo horko. No co jsem měl dělat? Já to nevymyslel.

Pak jsem zkusil jenom vyhrožovat pončem přehozeným přes řídítka. Nějakou dobu to fungovalo, ale potom to déšť asi prokoukl a někde před městečkem Telfs si na mne počíhal. Údolí přede mnou, vykrojené v horských svazích, se úplně zatáhlo šedým mrakem až na zem. Zmizelo. Jasně jsem viděl, jak se jednotlivé stromy, domy i auta ztrácejí v závojích deště. Šlo to přímo na mne a řítilo se to rychle.

V panice jsem se otočil a mazal po cyklostezce zpátky. Naštěstí jsem průběžně koukal nejen po hezkých ženských, ale i po místech k zalehnutí (instinkt tuláka), a k tomu prvnímu na řadě jsem se vrátil. Metr suchého trávníku chráněný převisem střechy dřevěné stodoly. Sice těsně vedle stezky a příliš na ráně, ale nemohl jsem si vybírat. Stihnu stan a všechno tam naházet? Radši vchodem ke stodole, kdyby lilo šikmo...

Stihl jsem i večeři (těstoviny v bujónu), zdravil večerní cyklisty a běžce na stezce (odpovídali s úsměvem ‚‚mahlzeit‘‘), SMSku víle i moji šťastnou hvězdu nad hlavou. Byla tam. Přestože údolí pár set metrů přede mnou trvale mizelo v dešti který stále přicházel, ale dnes večer nepřišel. Vzdálenosti v horách klamou a v tomto jsem zajíc nezkušenej. Vyresetoval jsem dnešní denní porci km: třicet i s ježděním po městě. Tak tímto tempem asi k moři nedojedu. Ale zase zařídím plno věcí (které si normální rozumní lidé vyřeší už doma před odjezdem, že?).

Trochu jsem se sám před sebou styděl za ten amok v DEZ. A před usnutím běžel kolem Mirek Dušín v té původní kreslené podobě od pana Fišera a v takové té bublině říkal: ‚‚Nikdy nic neřešte v afektu. Můžete přestřelit a potom vám to bude líto.‘‘

Tož asi tak. Snad jste to nespálili (teda jestli právě pečete). Dobrou noc :-)