Výlety na rotopedu 7 (férová hra)

Když se na to podívám zpětně, Annie mne zachránila a postavila na nohy. Možná bych měl napsat že si mne zachránila. Možná už hodně moc potřebovala někoho zachránit. A možná i já jsem zase potřeboval nechat se od někoho zachránit.
Svýho bosse vyrazila z bytu navždy večer ten den, kdy jsem jí v nemocnici odepsal do bloku, že jsem spadl ze skály porostlé arnikou. Proběhlo to zřejmě oboustranně technicky a bez horkých emocí. Řekl bych, že už to chtěla udělat dávno a on s tím tak trochu počítal. Další den přijelo a odjelo auto s jeho věcma, nechala vyměnit fabku a bylo hotovo, nikdo neplakal. Víc mi o tom nikdy neřekla.
Nebylo to jenom kvůli mně, v té chvíli se mnou neměla nic jistého. Ale moje existence to možná spustila a Václav Hrabě to odpálil, to on dovede.
V mém případě docela riskovala. Vytvořila pro mne ve svém životě prostor mnohem dříve, než mohla vědět s jistotou, že ho přijmu a vyplním. Ale bylo to čestné, bylo to fér a šla si za tím pevně. Annie byla taková. Ta navenek krásná skleněná sfinga toužila mít muže, který s ní bude večeřet doma co mu uvaří, se kterým spolu pojedou na kolech do Jizerek, v létě k moři, v zimě na hory... který vedle ní bude v noci usínat a ráno ji pohladí když se probudí. Který ji bude mít normálně prostě rád.

Věděla toho o mně dost už v době, kdy jsem se cítil být pro ni ještě vzduch, vůbec jsem to netušil. O Neonce věděla taky, to byla bouře která se nedala utajit a jen její hlavní dva aktéři byli do sebe tak zahledění, že nevnímali okolí, i když ono vnímalo je. Ale nebylo to úplně tak, že ten vášnivý láskyplný román zvýšil moji atraktivitu, možná trochu. S ženskou intuicí odhadla, co se asi děje, když jsem přišel jako troska s horečkou a přinesl ty papíry. A začala jednat.

Ten večer si mne Annie odvezla k sobě do bytu a tam už jsem zůstal, do holobytu už jsem se vlastně vrátil jenom později se stěhovákama pro věci, ale nepředbíhejme. Dalších čtrnáct dní do konce prázdnin jsem strávil u ní a nechal se rozmazlovat, když ženská chce tak to krásně dovede. A to teď vůbec nemluvím o sexu, o tom něco napíšu možná později. Ona se mnou začala prožívat svý opožděný líbánky a já moc potřeboval vyléčit kráter v duši po Neonce, tak jsem ji zpočátku prostě... řeknu to surově, prostě použil. Hodila se k tomu, byla hezká a chtěla to. Asi věděla, jak to je, tohle žena vycítí. Ale nejsem hajzl a můj vztah k ní se rychle měnil, jak jsem ji víc poznával a zamotával se do toho. Zamotával není to správné slovo, ale nechme to tak.
Už po dvou třech dnech u ní mi bylo jasné, že tu nejsem na návštěvě. Tahle kamarádka mi férově nabízí sebe a svůj život. Komplet. Vlastně to co jsem chtěl dříve já sám. Jako první jsem si uvědomil, a to téměř okamžitě, že jí nedokážu být nikdy nevěrnej. Prostě i kdyby se stalo cokoli, nikdy bych nemohl mít současně s Annií nějakou druhou ani vteřinu. Protože Annie dávala všecko. Neexistovalo s ní žádné možná, kdyby nebo jestli. Vše bylo jednoznačné, jasné, průzračné a dané. Nedovedla zpochybňovat, šálit, být tajemná, hrát tyhle hry. A ani nechtěla. A jestli myslíte, že zamilovat se do ní v této situaci nebylo možné, tak rovnou říkám že bylo. A nutit jsem se do toho vůbec nemusel.
Nebyla to láska plná zvratů, překvapení, nedorozumění a záhad. Stačilo jen vztáhnout ruku a klidně si vzít, co jsem měl před sebou. Zažíval jsem po dlouhé době zase tu rozkošnou pohodu, moci večer po milování se ženou usínat a ráno se s ní probouzet. Býval jsem už příliš dlouho po nocích sám nebo na noc opouštěnej a moc dobře si pamatoval jak to chutná. Krásnej pocit, jako bych tu u ní měl svý doma.

Zpočátku se mnou byly trochu potíže. První večer jsem s ní odmítl spát v ložnici na letišti, nedokázal jsem si lehnout na bossovo místo a prostě ho vystřídat. Chtěla to tak, ale já ne. Odnesl jsem si polštář a deku na sedačku vedle v pokoji, vznikla z toho trochu neshoda. Ale dlouho tam sama nevydržela, za chvíli přicupitala a vklouzla za mnou. Druhou noc to dopadlo úplně stejně. Třetí večer si ke mně jen přisedla na okraj a řekla, že tady na sedačce spávat nebudeme. Jestli to myslím fakt vážně, nechá zítra letiště vynést a vyhodit a koupí hned jiné nové, ale že je to zbytečné, že on tam s ní stejně moc času nestrávil a je to pryč a už se nevrátí. Ale mám se rozhodnout, jak to chci já. Cítil jsem z ní, že to myslí vážně a jak řeknu, tak to bude. Viděla že váhám, objala mne kolem krku a šeptala tiše to své: „... prosííím...".
Tak jsem to vzdal a šel s ní spát na to letiště. Když takhle prosila vzdával jsem to. A měla pravdu. Stín bosse neexistoval, byl pryč.
Jiná věc se mnou byla těžší, ale za to jsem nemohl a o to víc mne to štvalo. Zdával se mi úzkostný sen, že se mi Neonka ztratila v takovém temném nevlídném domě plném chodeb a schodů a odněkud mne volá. Hledal jsem ji a asi také ze sna mluvil a volal. Probouzela mne Annie, líbala mne rozespale a něžně na tvář nebo na rty a šeptala do toho „pojď ke mně, už se netrap, to už je přece pryč..." Byla to úleva a vysvobození probrat se z té úzkosti, přivinout k jejímu hřejícímu tělu a klidně spát dál. Ale mrzelo mne to kvůli ní, chtěl jsem aby aspoň ona byla šťastná a tohle jí dávalo nahlédnout do mého nitra bez mého svolení, navíc do míst kde jsem už sám sobě nevelel. Nebylo to pro ni asi zrovna snadné vědět, že se mi pořád zdává o jiné ženě, že s tím v mém podvědomí ještě není konec.

Brzo ráno jsme spolu snídali. Nedokázal jsem vyspávat když ona musela vstávat do práce, vstával jsem také. Sedával jsem u stolu naproti ní a se zájmem sledoval, jak si nad ranní kávou maluje řasy, oči a rty. Má to nádech zvláštní důvěrnosti, když ti žena dovolí sledovat svoji proměnu z té něžné a vláčné, kterou jsi před chvílí ještě v teple polštářů směl mazlit a líbat, v tu druhou (říkal jsem pannu mrkačku), kterou už nesmíš (nebo jenom jemně), abys ji nerozmazal. Dávala si teď víc modrých stínů, jako by chtěla napodobit Neonku. Jestli to byla pravda a ne jen můj pocit, tak byla dojemná. A legrační.
Odjela do práce a já se celý den sám flákal po jejím bytě, četl knížky, pouštěl muzičku, spal, pomalu skládal tisícovku pucle které mi koupila (plachetnici, klipr s bílýma plachtama pod modrou oblohou s oblaky. Až ji celou složíš, kam popluješ? Vezmeš mne s sebou?).

Annie měla syna na střední škole, momentálně byl na prázdninách. Nahlížel jsem i do jeho pokoje. Vévodilo mu prvotřídní horské kolo, prý dost jezdil. Budu mu tady říkat Bajker, až se vrátí. Jinak lepil letadýlka, všude se válela cédéčka wanastowek a miloval spolužačku. Nebyl to bossův syn a nesnášeli se spolu, i proto bylo Anniino rozhodnutí tak rychlé a definitivní. 
Jezdil jsem na rehabilitaci a na kontrolu, měl jsem pořád nemocenskou. Ruka už byla skoro v pořádku, jenom kolo mi zatím nedovolili, abych na ni netlačil.
Odpoledne se Annie vracela a jeli jsme ještě na kafe někam z města pryč nebo jenom tak někde vystoupit, chodit a koukat do kraje. Něčím mne fascinovala ta země za Ještědem, odvrácená od Liberce na druhou stranu. Výhledy k Ralsku, Bezdězu a tím směrem. Ty dávný mlčící tichý sopky, tajemnej kraj vojáků a uraňáků.
Taky mne ráda brávala do města a chtěla mi nakupovat oblečení, měla z toho děsnou radost. Z toho jsem byl otrávenej a nesnášel to. Ale někdy jsem mlčel a držel jenom vyloženě kvůli ní. Chtěl jsem, aby byla šťastná, záleželo mi na tom už docela dost.
Někdy jsem jí v autě, když řídila a měla ruce na volantu, pokládal svoji dlaň do klína, vyhrnoval jí pomalu sukni vysoko nad kolena a prohlížel si její nohy zaměstnané brzdou, spojkou a plynem. Bylo se na co dívat a ona věděla, že je hezká. Bavilo mne, jak se ta skleněná kráska přitom trochu stydí co jí to dělám a zároveň je na sebe tak zvláštně pyšná. Ve městě, když jsme stáli na červenou a do auta bylo zvenčí vidět a lidi se koukali, říkala „...nezlob..." a rovnala sukni trochu zpátky, ale moji ruku si v klíně podržela a pevně ji tam na okamžik stiskla.
Když pršelo, zůstávali jsme doma a něco mi uvařila k večeři. Měl jsem už ruku bez obvazů a rád jsem jí pomáhal.
A povídali jsme si. Dost jsem toho o ní pochopil, nebylo to až tak tajemné nebo složité. Jako mladá krásná holka vlítla nadšeně do života, dostala od něho po čumáku, a teď už věděla přesně, co chce a co ne. Na rozdíl ode mne, já se v tom ještě donedávna dost plácal.

Pak skončily prázdniny a já byl podroben dvojí zkoušce ohněm. Představila mne svýmu tátovi v Jablonci (maminku už neměla). Byl to sympatickej férovej chlap a Annie byla v mnoha věcech po něm. Vzal mne dobře (prý na rozdíl od bosse, toho neměl rád), viděl že nejsem žádnej velkej frajer a že je Annie se mnou šťastná. Svoji dceru miloval. Annie později dokonce říkala, že táta býval smutnej a teď zase obživl a pookřál, protože nám to spolu vycházelo a bylo to na nás prý vidět. I pro mne byl táta v pohodě a věděl jsem, že ho budu mít taky rád.

Bajker byl tvrdší oříšek. Vrátil se z prázdnin a čekal ho třeťák. Annie nás seznámila na neutrální půdě v cukrárně u kafe. Nebyl jsem pro něho úplným překvapením, o mé existenci už od Annie něco věděl z telefonu. Byl jsem z něho nervózní možná více než on ze mne, netušil jsem jak mne vezme. Hezkej kluk, ale moc jsem se v něm teda nevyznal. Místo do očí se mi díval někam za ucho, často pro něj bylo něco „dost špatný" a znamenalo to, že je to hodně dobrý. Měl jednoduchej a jasnej svět. Naprosto miloval svoji krásnou mámu a wanastovky a ostatní věci byly buď šit (na hovno), nebo hardkór (skvělý, teda vlastně „dost špatný"). Z nedostatku společných témat jsme mluvili o cyklistice, věděl jsem že je bajker a řekl mu že jezdím na silničce. Vlastně mne práskla Annie. Dozvěděl jsem se hned plno nových věcí. Silnice je prý totál šit a silničáři blbí tupani, protože tam jde jen o to, kdo má silnější nohy a prázdnější hlavu. Zato bajkeři si uvážou šátek přes čelo, sjedou downhill a to je hardcore. Annie se mu vysmála co to plácá a on se spokojeně blbě tlemil, protože si byl jistej, že může dělat i říkat cokoli. I kdyby si na místě pročůral kalhoty, bude ho mít stejně ráda. Prostě mi to před ní hned nandal. Tak jsem to měl „dost špatný" nebo jak to vlastně bylo...
V noci mi potom Annie se smíchem šeptala, že už to mám u Bajkera dobrý, že prý jsem s odřenýma ušima prošel. Byla hodně spokojená, prostě měla pocit, že v téhle rodině všechno definitivně docvaklo na své místo a už to bude jenom lepší a lepší. Annie měla jasno a byla šťastná.
Já si teda nebyl vůbec jistej, jak jsem u Bajkera ve skutečnosti obstál, a další vývoj mi dával spíš za pravdu.

Annie byla praktická a energická žena a když na něco vlítla, uměla způsobit zázraky. Měsíc po kolapsu s rukou zorganizovala odstěhování mých věci z holobytu k ní (teď už spíš k nám) domů. Zařídila stěhováky sama, když jsem se já nemohl pořád odhodlat to udělat a zrušit už zbytečný nájem holobytu. Proč jsem se bál definitivně propustit zpět do prostoru ten pustej ostrov osamění, přestože jsem ho už vůbec nepotřeboval a nechodil tam než zalít citroník a kytku od Annie? Kámen s prázdným akváriem šly do sklepa, citroník do světlého kouta v chodbě, klavír do pokoje, knížky do knihovny, skleněnka do okna v ložnici. Moje silnička taky do naší ložnice, kde sice dost překážela, ale Annie sama poznala jak to cítím a chtěla abych tu s ní byl prostě doma. Měl jsem klíče od všeho a nové trvalé bydliště. Prodali jsme moje staré auto do bazaru, Anniino bylo novější a bylo pro nás zbytečné držet auta obě.

Jednou odpoledne mne zavezla do své banky, přála si abych zrušil svůj účet, nechal posílat svoji výplatu na její konto a vložil tam taky peníze za prodané auto, asi třicet tisíc. Už tam měli pro mne připravenou moji novou kartu a podepsal jsem všechna samostatná dispoziční práva ke všem financím na účtu. Myslel jsem že pro nás dva založila nový společný účet a ani mne nezajímalo, kolik peněz tam je. Péči o peníze jsem od začátku přenechal Annii, byla ekonomka a prostě jsem jí věřil. Až nakonec jsem se spíše náhodou podíval na výpisu na zůstatek a strnul. Částka by stačila na nového pasáta kombi v metalíze, bílé kůži, šestiválec, třílitr, automat. A ještě by dost zbylo. Nebo rodinný domek.
V jejím autě před bankou jsem sedl za volant, ale neodjížděl. Byl jsem z toho jaksi nesvůj.
„Podívej Annie, já nemám žádný prachy než tu výplatu, co mi chodí a za to staré auto. Tys mne pustila ke všem tvým financím?"
„Ne mým, našim. A nemusíš mít blbej pocit, nejsou po bossovi. Je to většinou dědictví po mojí mamince. Bajker má své peníze taky, ale jinde."
„Počkej. Ty se vůbec nebojíš že půjdu a... koupím si třeba nový auto? Nebo jachtu? A odpluju na rok do Austrálie?"
Smála se.
„Ne, nebojím. Ale udělej co sám chceš. Z čeho budeš mít radost. Je to tvoje, naše. Můžeš co chceš !"
To nebyly kecy, smála se ale mluvila úplně vážně.
„Chceš to mít? Hned? Třeba toho novýho pasáta? Nebo na rok do Austrálie... smím plout s tebou?"
Vrtěl jsem nevěřícně hlavou. Děvče tak teď jsem z tebe fakt v šoku.
„... já chci abys byl se mnou šťastnej, Vláďo".
Chvíli jsem mlčel a potom jí s úsměvem položil dlaň do klína.
„Víš já bývám šťastnej... z něčeho úplně jinýho, Annie..." řekl jsem pravdu a shrnul jí trochu sukýnku.
Stiskla mi ruku v klíně a políbila na tvář, jen tak společensky a zlehka, abych nepokračoval a nerozmazal jí rtěnku.
„Tak jedeme :-))" řekla.

Nastartoval jsem motor a samo se zapnulo i rádio. „Tenhle příběh je pravda, ať sním svůj klobouk jestli jsem vám lhal...", zpíval Michal Tučný.

Tak tohle byla přesně Annie. Luxusní, krásná, férová.
A moje.

Od školky jsem to nedělal, ale když jsme tenkrát něco měli co jiní ne, vyplazovali jsme tam škodolibě jazyk a říkali Heč?   :-p