Ota Pavel potkal ryby a napsal o tom překrásnou knihu. Já jsem potkal pouze divoké prase (latinsky sus strofa), a tak o tom napíši alespoň poučný blog s radou na konci. Jelikož divočáci jsou přemnoženi, možná se někomu bude moje rada hodit.
Jedu si to takhle onehdá od Louňavé polní cestou, mírným stoupáním směrem k lesu, když tu v náhle v dálce vidím cosi. Vypadá to jako pes, ale čím víc se blížím, tím méně je to pes. A pokud je to pes, tak nějaký postižený, trochu hrbatý. Když přijedu asi na třicet metrů už to není pes. Je to divočák. Stojí přímo na cestě a kouká na mě. „Uhni blbče!" křičím na něho. Na srnky to zabírá, ale v tomto případě nic. Zastavuji. Koukáme na sebe. „No tak neslyšíš, uhni jedu!" Zase nic. Stojí a čumí. Stojím také a z jeho pohledu asi také čumím. Tak tam stojíme na polní cestě nad Louňavou a čumíme na sebe pár desítek vteřin.
Rozběhne se na mě nebo uteče? Nic se neděje.
Pak mě napadne, že když se nebojí lidské řeči, což na něho zkusit promluvit jinak. Nadechnu se a zaštěkám. Můj štěkot je zhruba střední knírač. Kňour se podívá, pomalu se otočí a důstojně odejde k lesu. Za chvilku opatrně pokračuji v cestě. Divočák stojí asi padesát metrů v louce a pozoruje mě. Asi hledá, kde mám toho psa. Šlápnu do pedálů a mizím v lese.
Moje rada na závěr zní: Když potkáte divočáka, štěkejte. A učte se cizí řeči, nikdy nevíte, kdy se vám to bude hodit.