Jak Darinka málem o kalhotky přišla

Předem podotýkám, že tenhle blog není o erotice a také to, že některé dialogy se odehrávají ve slovenském jazyce, kterým sice mluvím vcelku dobře, ale s psaním je to slabší. Navíc moje klávesnice nemá o s vokáňom.

Stalo se někdy na podzim roku 1980. Skupina tří vojáků základní služby seděla v jedné z košických restaurací a utráceli jsme žold (služné) za pivo a jiné lihové nápoje. Ve vedlejším salonku seděli jacísi staří lidé, určitě přes padesát let a občas některý z nich prošel lokálem na toaletu. Jeden z dědků (dnes jsem zhruba v jejich věku) se po cestě z toalety zastavil u našeho stolu a oslovil nás: „Prepáčtě že obtěžujem, ale počujem češtinu. Nějste volakdo z Prahy?" Po naší odpovědi, že z Prahy naštěstí nejsme, si stejně přisedl a začal vzpomínat na svoje studie na právnické fakultě v Praze. Pak jsme se začali bavit o životě, k tomu nám koupil pár boroviček a najednou povídá: „Větě čo chlapci. Ja zaplatím, objednám taxíka pojděme k nám domou. Žena volačo uvarí a pozretě sa na moju dcerku Darinku. Má dvacať rokou, studuje vysokú školu a nemá žiadného chalana." (přítele)

Po těch borovičkách se nám to zdálo jako výborný nápad. Najíme se a třeba s Darinkou zažije některý z nás i pěknou chvilku. A tak jsme vyjeli. Kolem stadionu Lokomotivy Košice, dál údolím, do okrajové části Košic, na Čermel. Mezi pěkné, většinou prvorepublikové vily, ve stráni nad potokem. Vždycky, když jsme táhli do hospody na Bankov, jsme tyhle baráky obdivovali, a najednou lezeme z taxíku do jedné z nich. Manželka našeho nového známého nás přivítala a hned šla do kuchyně, připravit něco k jídlu. Horší to bylo s Darinkou. Ta se koukala na televizi a o tři vojáky v hodnosti svobodníků a desátníků nejevila žádný zájem. A tak, zatímco paní domu, ještě vychovaná v tom, že muž je doma pánem dělala občerstvení, emancipovaná Darinka si asi myslela, že ožralý otec přivedl domů tři ožralé, nadržené, úchylné vojáky. Což byla v podstatě pravda. Jakékoliv pokusy o konverzaci končily Darinčiným otočením hlavy směrem od nás a pohledem na televizní obrazovku.

Sežrali jsme občerstvení a zábava začala váznout. Starý ujo usnul v křesle, paní se na nás křečovitě usmívala a Darinka na nás z vysoka kašlala. Usoudili jsme, že je čas zvednout kotvy. Jenže starý se probudil a nechtěl nás pustit. Nakonec nařídil Darince, aby nás odvezla do kasáren autem. Ta to pochopitelně odmítla, což starého rozčílilo a položil otázku: „A ako se teraz, v noci dostanú do kasární?" Na to mu Darinka odpověděla větou, kterou si budu pamatovat do konce života. „Ako přišli, nechť tiež odýdú." No jo, ale my jsme prišli taxíkom, jenže na ten nějak nebylo a i kdyby bylo, tak nebylo jak jej přivolat. A tak jsme vyrazili pěšky. Do kasáren, dobré čtyři kilometry. Celou cestu jsme nadávali na ten pitomý nápad, na dědka právníka, na vojnu, ale nejvíc na Darinku. Taky by jí to nic neudělalo, kdyby nás odvezla. A najednou desátník Jarda povídá: „ Kluci, já jsem takovej vůl. Jak jsem se u nich byl vychcat, tak jsem si potom myl ruce v koupelně a tam viselo prádlo. No a hned u hlavy jsem měl bílé kalhotky. Báby určitě nebyly, ty byly Darinky. Tak jsem je sundal, že si je vezmu jako trofej. Jenže pak mě to přišlo blbý, tak jsem je tam vrátil." „Ty holt si vůl," byla naše odpověď. Když nás neodvezla, mohlo její spodní prádlo alespoň viset ve druhém patře kasáren Jana Jiskry z Brandýsa. A kdybychom si k tomu vymysleli nějakou legendu, třeba to, že Darinka pěkně se všemi třemi...

Od té doby jsem Darinku neviděl, ba dokonce ani ten barák jsme nebyli schopni přesně určit. Jen jsme si vždycky říkali: "Tady někde to bylo." Darince bude dneska už taky přes padesát, ty kalhotky už asi nemá, doufám že má alespoň chalana. Kdybyste ji někdo znal, ozvěte se.