První budou posledními a poslední prvými - čast 3.

Startuji kolem 3 hod. ráno. Ještě před startem vypiji kafe. Před tím mi na kontrolním bodu v Zyrardově jedna dívka nalila ionťák, ale bylo ho v té vodě nějak moc. Během jízdy jsem z toho vypil polovinu a nyní to dolévám teplou vodu a svůj camelbak (vak na tekutiny) dávám do alu karimatky, kterou jsem měl v kufru. To proto, aby se pití udrželo ještě nějakou dobu teplé. Když v noci jedu přes prázdné město Radom, cítím vítr v zádech. To je to dobře. V 5.40 jsem na stanovišti na téměř 700 km. Je tam hlavní kontrolní bod, tak si dávám sprchu a snažím se sníst jídlo zajištěné organizátory. Nedojím ho, brambory se už nechtějí vejít. Jedu dál, ale po nějaké hodině sjíždím na benzínku, abych si 15 minut zdřímnul - chce se mi spát. Ani jsem neusnul, protože mi volá sestra (viděla, že jsem se zastavil) a domlouvá podrobnosti jejich příjezdu do cíle v Ustrzyku. Kafe odhání sen. Vítr fouká pořád do zad, přidává mi křídla a naději, že ukončím v limitu. Terén se vlní, často jedu s kopce a pak do kopce. Sjíždím do údolí Visly a překračuji ji. Po 100 km jsem ve 12.20 hod. na dalším kontrolním bodu. Tam mluvím s jedním mnohaletým závodníkem, který letos z důvodu zranění nejede. Ten mě přesvědčuje, že když si plánuji 4 hod. na posledních 40 km přes hory, může to být málo. Dávám mu za pravdu.

Po cestě mě honí velký mrak, z kterého prší voda. Nárazy větru jsou každou chvíli silnější. Zastavuji se u obchodu a chci tam přečkat bouři. Ta jde ale bokem, spadne na mě jen pár kapek. Před Rzeszowem (další velké město na trase) mě vosa píchla do lýtka. Najednou se celá bolest mého těla (hlavně svalů) koncentruje do místa píchnutí - dobrá věc pro narušení monotonie během cesty.
Rzeszow - to je jedna velká zácpa. V jistém okamžiku už není možné jet po silnici, začínám využívat cyklostezky a někdy i chodníky. Na nich jedu stejnou rychlostí jako záchranka, která se s využitím majáku probíjí přes zácpu. V kontrolním bodu za Rzeszowem (860 km) se nezastavuji dlouho, protože právě odjíždí skupina cyklistů. Jedu spolu s nimi, dokonce i rychleji, pak na ně ale čekám za křižovatkou, protože tam trasa odbočuje a já mám tušení, že by se mohli splést. A skutečně tomu tak je... Volám na prvního, aby se vrátil, ostatní pak už jedou správně. Na 9% (a možná to bylo 11%) výstupu cítím, jako by se pedály probíjely přes moje chodila. Jedu pomalu, skupina odjíždí, ale na sjezdu ji doháním. Když jsem už blízko nich, spadne mi řetěz. Zase honím, dojíždím je, ale cítím, že takhle nemůžu dál. Nechávám je odjet. Vítr fouká stále do zad, a tak pomáhá více cyklistům na klasických kolech než mě na lehokole. Tak to na lehokole je: vítr méně vadí, ale i méně pomáhá.

V Brzozowie (904km) se rozhoduji odpočinout si trochu víc. Sním polévku, na půl hodiny si lehnu, ale spát nemůžu. Před odjezdem se mnou dělají rozhovor do místní TV. Odjíždím až po západu slunce a po několika kilometrech začíná třešinka na dortu celého závodu - hory. Serpentiny zdolávám slalomem od krajnice ke krajnici - bohudík, že zrovna nic nejelo. Temná noc, rychlost želvy, hluché ticho, chce se mi spát. Najednou hasne GPS a já nemám záložní baterky. Po pravdě řečeno, měl jsem baterky ve foťáku, ale byl jsem přesvědčený, že jsem ho nechal v Brzozowie. Po několika kilometrech vidím benzínku - a je otevřená! Namůžu uvěřit, otevřená uprostřed noci na horách! Kupuji baterky a po chvíli už vím, že jsem na kraji Ustrzyk. Ustrzyk dolních - a cíl je v horních. Tady ve škole je ale kontrolní bod, do kterého dojíždím ve 2 hod. v noci. Dávám si kafe a připravuji se na ranní zimu. V alu karimatce si dělám díru pro hlavu a oblékám ji na sebe pod bundu. Ze dvou menších kousků dělám chrániče na chodila, protože mám jenom jedny ponožky a celou dobu jedu v sandálech. Odjíždím pár minut před skupinou, která na kontrolní bod přijela po mně. Říkám jim, že mě dohoní na cestě do kopce. Jedu sám, noc temná, už na tom kole usínám. Dělám, co můžu: mluvím, zpívám, všechno, abych neusnul. Zastavuji, rozhlížím se do tmy a vidím, že jsem na zastávce. Je tady dřevěná lavička, lehnu si na ni. Dívám se na hvězdy. Po několika minutách slyším hlasy - už mě dojíždí. Vstávám a jedu dál se skupinou. Mluvím pořád, říkám cokoliv, abych neusnul. Cesta do kopce na nejvyšší bod celé trasy (asi 770 m nad mořem) není tak strašná, jak jsem si to představoval, je to táhlý kopec, ale ostré stoupání je střídáno mírným. Sjezd je už za svítání. Oblečení z alu karimatky velice pomohlo - teplota vzduchu byla jen několik málo stupňů nad nulou a sjíždělo se docela rychle. Na sjezdu se držím skupinky, pak už ale nemám síly a když mi spadne řetěz, vedu kolo několik metrů do kopce. Teď už vím, že dojedu, dokonce i dojdu, a vejdu se do limitu. Posledních 14 km vypadá, jako bych jel s kopce nebo po rovince, jen se divím, že musím tak těžce šlapat. Je to klam, cesta je mírně do kopce. Moje rychlost je 9 až 11 km/hod. Zase usínám a jedu od příkopu k příkopu. Horní Ustrzyky, poslední kilometr, přichází první smsky s gratulacemi, cíl. Několik osob tleská. Přejezd přes cíl je mimo silnici, po kamenech, vstávám z lehokola a přenáším je na rukou přes bránu. Konec. Je 6.44 hod., 70 hodin a 44 minuty od startu. Startoval jsem jako první, teď jsem téměř poslední. Po mně dorazí do cíle už jen dvě osoby, jedna jela v kategorii Sólo.

Po dojezdu do cíle nedělám nic. Nespím, nehledám místo, kde bych se umyl, jím jen trošku. Nic se mi nechce. Po 10. hodině se rozdávají pamětní medaile. Před polednem nalézám hotýlek, kde se osprchuji a jdu spát. Teprve večer během závěrečného posezení, na které přijela i moje sestra se švagrem, mi dochází, že jsem to dokázal. Bohu díky.

6.00 ráno budíček a jdu se švagrem na blízkou horu. Nohy bolí, ale jen nohy. Ne zadek, ne ramena, ne záda - jen nohy. Jdu v sandálech, jen jsem odšrouboval kufry SPD.