První budou posledními a poslední prvými - čast 2.

sandaly, ponožky...

Foto: Autor

Další fotografie

Před 3. hodinou ráno mám budíček. Noční bouřka spojená s deštěm vytvořila u vjezdu do hotelu velkou louži, kterou nebylo možné objet. Na klasice má jízda přes takovou louži nebo po mokré vozovce za následek vodu v botách, ale na lehokole to není problém - nohy mám vysoko nad vodou stříkající spod kol. Celou cestu jel jsem v sandálech, a když bylo chladno, tak ještě v ponožkách. Sice vím, že ponožky se do sandálů nehodí, ale pokud je zima, hodí se vše, co pomůže udržet teplotu. Sandály jsem si vzal, protože jsou to moje nejlepší boty SPD; mám sice ještě jedny boty - turistické, ale jsou měkké a na cesty delší než 100 km nejsou vhodné. Ty moje sandály na trasy přes 300 km také nejsou nic moc. Když mě začínaly pálit podrážky chodidel, zachraňoval jsem se právě tím, že jednou jsem jel v ponožkách a jednou bez nich.
Na cestě do Toruně bylo zpočátku sucho a fajn, nad ránem ale začalo pršet. Do Toruni na kontrolní bod (381 km) jsem dojel po 7. hodině ráno - bylo tam kafe, snídaně a velmi přátelská atmosféra. Dále vyjíždím se skupinou cyklistů, nějakou dobu jedu spolu s nimi, ale pak mi odjíždějí. Zase jsem sám. Silnice se stává horší a horší, apogeum má ve Wloclawku, tam jsou strašné díry. Protože je neděle, cestou volám švagrovi a prosím ho, aby našel na internetu nějakou mši sv. ve Wloclawku blízko trasy, kudy jedu. Zprávy od něj mám špatné, nemůže najít; má problém s internetem. Na kontrolním bodě se ptám místní obsluhy, kde teď v 10.00 bude mše. Dostavám nabídku od Leszka, že mě hodí autem do kostela. Jedeme do katedrály, tam ale už probíhá kázání. Dostavám sms od švagra - našel kostel, kde za chvíli začne mše. Leszek mě tam veze autem. Píseň na úvod mi připomíná, že dnes, 26. 8. je v Polsku slavnost Panny Marie Čenstochovské. V písni je text: „Od Baltského moře až po štíty hor zakrývá naši zemi svým pláštěm" - pěkně to harmonizuje s názvem a trasou závodu, který jedu. Během kázání bojuji se spánkem a v kostele si připadám jako z pohádky: v červeném tričku a ve sportovních kalhotách.
Z Wloclawku jedu po pěkné, hladké silnici a potkávám Radka, který je neklidný, z toho jestli dojede do dalšího kontrolního bodu v časovém limitu. Každý kontrolní bod má totiž dobu, kdy ho otvírají a zavírají. Tím mi připomněl, že se už také otírám o časové limity. Začínám s prohlídkou infrastruktury pro cyklisty. Je tu stezka pro kola, ale koukám na ni ze silnice. Jenom jednou na chvíli jsem sjel na cyklistickou stezku, kličkovala mezi stromy a měla asi 10% stoupání - to všechno vedle normální silnice po rovině. Pak se objevilo i dopravní značení: zákaz jízdy na kole. Alternativou byla stezka pro pěší a cyklisty, ale to by byl slalom mezi lidmi na nedělní procházce.
V Gabinie (486 km) na kontrolním bodu to vypadá, jakby čekali jenom na mě, jako na posledního závodníka. Oskar, mnohaletý účastník BBT, který tam byl, řekl mi, že za mnou je ještě pár lidi a budou čekat až na posledního. Z cesty do Zyrardowa (558 km) si skoro nic nepamatuju. Asi na 580. km, když už se začalo stmívat, někdo na mě volá. Byli to moji známí, kteří bydlí blízko Varšavy, a přijeli, aby mě povzbudili. Chvíli hovoříme, snědl jsem chalvu a jedu dál. Až do Grojce kamiony a pak noční jízda po prázdné silnici 3. třídy. Vozovka dobrá, ale nejsou tu žádné bílé pruhy, takže tma, tma, tma. V jednom okamžiku jsem na setmělé vozovce předjel pomalu se pohybující auto. Uvnitř byl člověk, který právě s někým hovořil. Zničehonic se rychle vydal za mnou. Adrenalin okamžitě zvětšil sílu unavených nohou. Nakonec mě to auto předjelo, ale nic zlého se nestalo.
Dále jedu kolem rychlostní silnice, sice je tady trochu více světla, ale začíná boj se spánkem. Do hotelu Wsoli (648 km) dojíždím 20 min po půlnoci, a 24.00 - to byl čas uzavření tohoto kontrolního bodu. Řekl jsem o tom rozhodčímu závodu, který právě přišel, aby se podíval, kdo to přijel. On odvětil, abych se tím netrápil, že čekají i na další:
- Dáš si polévku, pojedeš do Ilzy (hlavní kontrolní bod na téměř 700 km), tam se vykoupeš, odpočineš...
- Nechci polévku, nikam nejedu, chci jenom jedno: okamžitě se uložit a spát dvě hodiny.
- Jo, dobře, lehni si tady - ukázal na pohovku v hale hotelu, na které před chvíli spal on.
- A vy?
- Já si najdu místo.
- Ok. Dík.
Padl jsem.

(pokračování jěště bude)

Fotogalerie

Líbil se vám článek?  [+]

První budou posledními a poslední prvými - čast 3.

Sport

Startuji kolem 3 hod. ráno. Ještě před startem vypiji kafe. Před tím mi na kontrolním bodu v Zyrardově jedna dívka nalila ionťák, ale bylo…

více »

29.12.2012

Tomassac

(4.8)

První budou posledními a poslední prvými - čast 1.

Sport

Do Świnoujście jsem jel přes Štětín. Tam se v pátek 24. 8. shromažďovali první účastníci polského srazu lehokol. Přivítal jsem se tedy s…

více »

17.09.2012

Tomassac

(5.57)