První budou posledními a poslední prvými - čast 1.

Do Świnoujście jsem jel přes Štětín. Tam se v pátek 24. 8. shromažďovali první účastníci polského srazu lehokol. Přivítal jsem se tedy s několika málo známými a dalších pár jsem poznal. Získal jsem tam nějaké patenty, například: tyčinky je možné přilepit izolepou k řídítkům nebo k sedačce. Obdržel jsem také izolepu, dobré slovo a povzbuzení na duchu.

Do Świnoujście jsem dorazil v pátek odpoledne, bylo mi přiděleno startovní číslo 116 – poslední číslo ze všech. Já, jako jediný lehokolista, jsem jej dostal na lepicím papíru k nalepení na kufr lehokola, ostatní měli látková čísla na sobě. V 19 hodin se konalo setkání, na kterém nás organizátoři seznámili se vším, co bude pro nás důležité. Poslouchal jsem, co mám dělat, abych se neztratil na těch 1008 kilometrech závodu Baltyk Bieszczady Tour (BBT). Upřímně řečeno, bez GPS by to bylo na trase těžké. To, že jsem měl k dispozici záznam cesty v GPS, bylo pro mě velkou pomocí. Ještě doma jsem jej nahrál do mého Garmina a během jízdy přístroj pískal a ukazoval přesně, kudy mám jet dále – tak podobně jezdím už přes 6 let.

Ráno po rychlé snídani jsem jel na společný start z trajektu Bielik. Tam jsem dostal druhou GPS, teď už ne pro navigaci, ale na to, aby organizátoři a fanoušci mohli sledovat ve skutečném čase na webových stránkách, kde právě jsem. Chvíli před startem se mi pokazilo zavírání kufru. Byl jsem z toho trochu nervózní, ale podařilo se mi problém vyřešit pomocí gumičky a izolepy. Ze společného startu - jako jediný jsem nejel na ostrý start, kde cyklisti startovali v osmičlenných skupinách (kategorie OPEN) anebo samostatně (kategorie SOLO) – jsem jel „přímo do Ustrzyk Gornych“ (to je do cíle), jak řekl Robert, hlavní organizátor. Ještě ve Świnoujście mě předjela první skupina cyklistů. Šest osob z této skupiny pak dojelo do cíle v rekordním čase 35 h a 19 min. Potom mě předjížděli další skupiny cyklistů, zdravili jsme se; pak mě začali předjíždět i ti, kteří jeli v kategorii SOLO. Já jsem jel průměrnou rychlostí 25km/h, což je na mne dost rychle. Nějakou dobu jsem se pokoušel udržet za některou ze skupinek, ale nemělo to smysl, byla to úplně jiná třída. Navíc jsem asi po 200 km pocítil, jak mne začínají píchat kolena, proto jsem raději nasadil na klidnou jízdu s průměrem 20 km/h.

Večer jsem zjistil, že nefunguje moje přední světlo. Týlní svítilo, ale přední ne. Myslel jsem, že za to může nabíječka, kterou jsem měl také napojenou na dynamo. Bohudíky jsem měl ještě čelovku, kterou jsem upevnil na kole a jel jsem 2 hodiny za soumraku do hotelu před Bydhoští, kde byl první velký kontrolní bod (306. km závodu). Dorazil jsem tam v 21.45. Čekaly na mne moje věci, které tam přivezlo doprovodné vozidlo. Vysprchoval jsem se a oblékl čisté věci. Odpojil jsem nabíječku a přední světlo zase začalo fungovat. Nabíječku jsem přidal ke špinavému oblečení do mého zavazadla v doprovodném vozidle. Šel jsem spát, i když jsem věděl, že nebude jednoduché usnout. Skutečně - válel jsem se v posteli, k tomu mne trápily žaludeční problémy. V jistém okamžiku do pokoje vešla paní, která ukazovala jinému závodníkovi, kde se může osprchovat a zdřímnout. - Tady jeden pán už spí. - Vůbec nespím – odvětil jsem. - Tak to je zajímavé, před chvíli vás nešlo vzbudit. - Tak to je pro mne dobrá zpráva, to znamená, že jsem trochu spal. Pak jsem znovu usnul.

(pokračování příště)