Jak jsem potkal tabák

Jako dítě jsem měl celkem jasno. Naši kouřili tehdy oba a já věděl a prohlašoval, že kouřit určitě nebudu. Ale přece jen mě to samozřejmě nějak přitahovalo. Ten rituál s rukou pomalu se přibližující k ústům. To pojídání kouře. Vypadalo to zvláštně a tak nějak mysticky. A byla to jedna z věcí, kterou dospělí dělat mohli a děti ne. Čímž to samozřejmě dostávalo v dětských očích na atraktivitě. Takže jsem to zkusil. Jeden spolužák kouřil (a kouří) od třetí třídy. Na jednu stranu jsem si nad ním ťukal nechápavě na čelo, ale na druhou mě to lákalo. Měl tajemství. Tajemství před dospělejma, který to netušili. O polední pauze chodil za hřiště mezi břízky si zapálit.
Asi první, co jsem kouřil byly takový podivný trávy, o kterých doteď netuším jak se jmenujou. Vypadá to trošku jako malej bolševník. Má dutý stvoly, a když uschne, hoří. Nastrkali jsme do dutiny suchou trávu a o čarodějnicích (tenkrát oficiálně „pálení mírových ohňů") jsme z toho s bráškou a kamarády kašlali a dusili se dýmem bez valného chuťového potěšení (furt to ale bylo lepší než seno kouřený v hliníkový stanový trubce), ale bylo to „dobrodružný". Bohužel nás někdo viděl a donesl to rodičům, takže jsme si vykoledovali pár lepanců a přednášku o blbosti.

O nějakou dobu později dostal bráška od „strejdy" (všem spřáteleným sousedům a spoluvidlákům jsme tehdy říkali strejdo a teto) při stavbě našeho baráku (fasády) vajgla, aby ho vyhodil do popelnice, protože strejda nechtěl skákat z lešení ani svinit dvorek.. Po chvilce se za rohem začal ozývat dávivej kašel, ze kterýho měl strejda srandu, táta asi částečně taky, ale najevo dal jen rozhořčení a bráška se vyhnul lepáku jen díky tomu, že byl celej zelenej a dusil se kašlem. Potrestal se sám.

Netuším kolik mi bylo, když jsem ochutnal opravdový cigarety, ale bylo to nějak krátce po bráškově příhodě s vajglem a zcela určitě to bylo s partou okolo fotbalu u hřiště. Někdo vyčaroval „klejky" nebo Btčka, už nevím. Nechutnalo mi to, ale „statečně" jsem to dokouřil do konce byť víceméně bez šlukování, ale i to mě tehdy nakonec naučili.

Potom jsem roky poučoval naše, že nemaj kouřit a kouř nesnášel a do pusy to necpal. Už jako dítě jsem tvrdil, že kouřit zcela určitě nebudu, ale že se těším až budu velkej a budu chodit do hospody a hrát mariáš. Ten nás s bráškou naučil asi v mejch devíti a bráškovejch sedmi letech strejda Fána ze zoufalství, když nás jednou hlídal, když jsme měli oba s bráškou, tuším, angínu. Lízanej jsme uměli, tak nás naučil jak se hraje opravdovej mariáš ve třech a místo žolíků potom Bulku a vysvětlil nám jak se u obojího sází atd. Fakt jsem se půl dětství těšil, až budu velkej a budu hrát v hospodě u piva karty.

I v těch telecích letech, kdy už jsem chodil na pivo, ačkoli jsem nesměl neb jsem byl dle zákona nezletilej, jsem nekouřil. Do hospody jsem chodil na pivo asi od čtrnácti a od patnácti, šestnácti i víc než na dvě. Drtivá většina ostaních kouřila. Většinou to měli jako znak „dospělosti" a toho, že jako už jsou velký. Tlemil jsem se jim akorát a vytrvale odmítal nabízené trubičky do rakve.

Dva měsíce před mejma sedmnáctejma narozeninama přijel na návštěvu Radim. Spolužák z průmyslovky. Byla Kecka. Tedy Mukařovská kecka. Takovej místní pochod, kterej se chodí dodnes. Jakožto člen Sokola jsem ho chodil od mala. Pamatuju trasy 15, 25 a 35 km a prej se předtím i chodila padesátka, ale to už nepamatuju. Před pár lety zrušili pětatřicítku a udělali sedmičku. Lidi jsou čím dál línější... No nic, ten rok jsem značil v pátek patnáctku a v sobotu šel s Radimem pětatřicítku a pak ho provedl po vsi a okolí a večer jsem byl tedy opravdu dost uchozenej a on nakonec taky. Šli jsme spát do lesa k Žosu, ale nějak se nám tam nelíbilo, měli jsme divnej pocit a trochu strach, a když tam projela před půlnocí banda lidí na koních, tak jsme se spakovali a já Radima odtáhl na hřiště a ustali jsme si na tribuně, která u něj stála, a ze který řečnili hošani z MNV při prvomájovejch průvodech a podobnejch zhovadilostech.
Byla kosa (půlka května), ale jelikož jsme spali metr nad zemí na prknech tak to jakž takž šlo. Stejně mi ale byla zima. Radim mi začal vykládat svou teorii o tom, že po kouření se zúžej cévy, takže krev neteče tak rychle a tím pádem se sníží tělesná teplota a jelikož se tak zmenší rozdíl mezi tělesnou teplotou a vnější teplotou, tak není tolik zima. Bylo to sice uhozený, ale zaujalo mě, jak to má „vědecky" propracovaný a když jsem se dosmál, tak jsem o jednu poprosil, že si to ověřím. Kouřil jsem ve spacáku a samozřejmě jsem ho propálil. Dal jsem si večer dvě a myslel, že tím to zase skončí.
Neskončilo.
Už jsem neodmítal uplně vždycky, když mi někdo s party nabízel a sem tam si mezi piva dal nějakou cigaretu. Přes prázdniny jsem začal kouřit lulku, kterou jsem našel v sekretáři v šuplíku mezi nepoužívaným haraburdím po tátovi. Byla to trošku frajeřina, ale asi se mi začal rozjíždět návyk, ačkoli jsem to tehdy ještě netušil. Věděl to z rodiny akorát bráška, kterej měl důrazně vysvětleno pod hrozbou seřezání se prokecnout doma. No a po nějaký době i babička, protože jsme chodili do hospody u ní ve vsi (o vesnici vedle naší) a jednak mě nebavilo se pořád ohlížet ke dvěřím, jestli náhodou nezajde večer na chvíli mezi lidi a jednak se dalo stejně očekávat, že jí to mezi řečí někdy řekne některej z domorodců. Tetě (hospodská) jsem věřil, že jí to neřekne, slíbila to, ale některej ze sousedů... Tak jsem jí řekl, že kouřím lulku a nic jinýho (byla to tehdy pravda) a že na konci prázdnin přestanu a fakt jsem o tom byl i sám přesvědčenej.
Nepřestal.
Ve škole jsme si s Radimem kupovali Selekty, který smrděly po naftě, napůl a čuchali k nim při hodině, když jsme to nemohli vydržet a o velký přestávce a o polední mizeli v křovích okolo školy dát si aspoň jednu. Selekty ale byly drahý a moc dlouho nám to nevydrželo a skončili jsme u Stařen. Když začali dělat ty modrý s filtrem tak u nich. Bylo po revoluci a zdražovalo se všechno i cigára, ale naše kapesný se nezvětšovalo, takže začaly i první pokusy o odvykání.
Asi nejblbější způsob, na kterej jsem přišel, byla substituce. Místo cigára od autobusu do školy jsem si v takový malý sámošce, okolo který jsem chodil do školy, koupil jednoho lahváče a cestou do školy ho vyžahnul. Je fakt, že jsem tím pádem vydržel cestu do školy bez tabáku, ale o přestávce jsem stejně „musel" na cigáro, dost se to prodražilo a v šatní skřínce přestávalo bejt kvůli prázdnejm flaškám místo na kabát. Tak jsem to vzdal, vrátil prázdný lahve a koupili jsme si s Radimem za to jedny Sparty a několikery Stařeny.
S občasnýma pokusama přestat jsem kouřil deset let. Poslední roky dvě krabičky denně. Pokud jsem tedy nešel do hospody, pak i třeba pět krabiček za den. Začal jsem být fakt prohulenej, tlustej a zadejchávající se „dědek". Po vyjití prvního patra jsem chytal dech pár minut a asi nikdy nezapomenu na ranní stavy na vojně. Tam jsme hulili i na cimře, takže člověk usínal v pokoji naplněným modrou mlhou, ve který se ztrácely vzdálenejší bidla (vojenská postel). Ráno jsem slezl z bidla, padnul na čtyři a v záchvatu dávivýho kašle lezl po podlaze a snažil se mezi tím kašlem nadechnout a s rudým ksichtem jak jsem nemohl popadnout dech mlátil hlavou o skřínky, abych se soustředil na něco jinýho. Nakonec jsem nějak dech chytil a dokašlal a dal si cigáro. Někdy se záchvat opakoval někdy ne, ale nakonec se organismus rozjel.

Asi poslední dva roky jsem nedokázal spát víc jak čtyři hodiny v kuse. Potom mě vzbudila chuť na cigaretu. Když jsem se to snažil potlačit, tak jsem hodiny civěl do stropu a nedokázal usnout. Tělo řvalo absťákem, že chce svojí drogu, takže nakonec nezbylo, než si jít zapálit a do pěti minut potom bez problémů znova usnout.

Po desti letech s cigaretou jsem měsíc před svějma sedmadvacátejma narozeninama začal držet hladovku. Aby to k něčemu bylo, tak se u toho samozřejmě nemohlo ani kouřit. 21 dní moje tělo dostávalo akorát čistou vodu a vzduch. Nic víc. Když jsem nepřijímal nic, ani jídlo, bylo to i s těma cigárama nakonec taky snažší, ale i tak jsem první asi tři dny málem zešílel. Po skončení hladovky jsem přestal jíst maso, přestal pít alkohol a přestal kouřit. Začal jsem chodit, jezdit na bruslích a po čase i jezdit na kole a během sakra krátký doby spadnul s váhou o čtyřicet kilo a žil uplně jinak a jinej život.

To trvalo třináct let. Pak se najednou tabák vrátil do mýho života. Začalo to indickejma bidiskama, o kterých jsem si myslel, že je to smotanej eukalyptovej list. Prd. Je to smotanej tabákovej list. Do některejch se sice dovnitř dává i nějaká jiná náplň a možná i list eukalyptu, ale prostě je to tabák. Takže jsem letos v květnu začal znova kouřit a při postupném zvyšování dávek až na krabičku, mi to vydrželo asi tři měsíce. Bylo by to možná kratší a možná snažší, ale slečna, se kterou jsem byl, občas kouřila a tak jsem kouřil s ní. Celou dobu mě to štvalo a nakonec slíbil jedný sošce panny Marie u takový skály na jednom zvláštním místě, že přestanu a po nějaký době přestal. A myslel jsem, že navždy.
Potom měla přijet ta slečna na víkend a já se těšil, že jí uvidím a tak. Vystoupila z autobusu, obejmul jsem jí a bylo to jako bych obejmul dřevěnej sloup a ona mi tiše povídá, že si přijela jen pro věci. Vzala si věci, vyprovodil jsem jí na autobus a myslel jsem, že se rozletím na kousky jak se ve mně rvaly na povrch pocity, který jsem nechtěl pustit ven, prože bych řval hlasitě na celu vesnici a navíc bych se rozbrečel a chlapi přece nebrečí... Nakonec jsem sednul na kolo a dojel na koupaliště, na tu stranu z lesa a sáhnul do jednoho dutýho stromu a našel v igeliťáku zabalený Camelky se sirkama, který jsem tam před X měsícema nechal a zapomněl na ně. Vykouřil jsem několik cigaret, uklidnil se a po nějakých rituálech atd. se vyrovnal ještě ten den s rozchodem aniž bych se psychicky složil. To bylo fajn, ale odjížděl jsem zase se závislostí. Takže teď zas už měsíc kouřím. Stojím na balkoně a mrznu v pantoflích na boso s bundou přes ramena a cigaretou v hubě a rozhoduju se, že to prostě musí ze mě ven a tak jsem to šel napsat.
Teď přemýšlím, komu tedy mám slíbit, že přestanu, když jsem nedodržel slib ani Bohu.
Asi to budu muset slíbit sobě.
Tak to dopisuju, jdu si na balkon zapálit poslední (kolik těch posledních tak asi za ty roky bylo?) a jdu si to slíbit.
Tak mi držte palce.

Jurimír 6.12. 1:00 ráno.