Jen jsem se dotkla jeho kožíšku

Nádherný den jako malovaný. Akorát ty občasné přepršky ho občas trošku kazily. Takže jsme zůstali odpoledne doma. Až navečer mezi dvěma lehkými deštíky se to tak nějak podařilo, že oschla silnice a mohli jsme si jít zabruslit podél řeky. Mám tyhle podvečerní projížďky moc ráda. Pozorovat jak voda mění barvu podle toho, s jakou intenzitou slunko svítí anebo nesvítí. Každý večer je řeka trošku jiná, někdy je celá taková do černa jako rozoraná černozem, jindy do hněda nebo do žluta jako lány obilí, a do červena, když se v ní odrážejí sluneční paprsky. Jednou je průhledná a jindy temná až do hlubin. Ráda se jen tak kochám, na nic nemyslím a jedu, vlasy mi vlají a řeka si jen tak teče.

Když má člověk štěstí, může při jízdě zahlédnout i zvířata a není až tak velkou zvláštností semtam uvidět přebíhat přes cestu zajíce nebo srnku, občas prolítne bažant nebo plave po vodě kačena. Dokonce i vydru jsem v řece jednou zahlédla.

A tak jsem se domů vrátila taková potěšená a natěšená. Nabuzená před dalším deštěm, jehož příchod se dal očekávat už podle tmavých mraků vykukujících za sluneční koulí. Byla jsem prostě nabitá energií a radostí. Plná elánu jsem ještě vzala kolo, že dojedu těsně před  zavírací dobou na nákup, ať si běháním po supermarketu nekazím zítřejší den.

Sluníčko ještě prosvítalo zpoza mraků a já se pořád kochala a kochala. Hlavní silnicí, kterou jsem musela přejet, nedostavěnou bytovkou, kterou se snaží developer už dva roky marně prodat, stromy lemujícími silnici, i cyklistickou stezkou, která byla, jak už to tak bývá chvíli před bouří, skoro prázdná.

Před místní kavárnou jsem měla oči jako na stopkách, protože jeden nikdy neví, kdy mu rozjívený puberťák nebo zmatený penzista skočí zákeřně pod kolo. Ani ve snu by mě nenapadlo číhat po nebezpečí při zemi.

A vtom se to stalo!

Běžel a vypadalo to, že se snad i usmívá. Na to, abych ho zahlédla dřív, byl příliš malý, i když co se týče svého druhu možná až příliš velký.

Sakra!

Strašně jsem se lekla.

Bojím se myší! Štítím se jich! A ještě víc nesnáším potkany!

Co mám teď dělat?
Brzdím jako zběsilá, ale ten hnusnej hlodavec je tak blízko.
:-(

Pravda, nejela jsem rychle, mohla bych klidně seskočit, ale mám  jenom sandály. Bez ponožek! Co když mi to hnusné zvíře přeběhne přes nohu! Fuj! Nebo mě do ní dokonce kousne?! A bude si hlodat a hlodat, hlodavec jeden hnusnej! Brr! To fakt nechci.

Brzdím a brzdím a potkan jako neohrožený bojovník si mě vůbec nevšímá a běží klidně dál, přes MOJI cestu a před MÝM kolem! Stočím bicykl trošku do strany a tak se svým pláštěm jenom lehce dotknu jeho kožíšku. Ani to s ním nepohne, štráduje si vesele dál a za chvíli je pryč. Je mu úplně fuk, že stojím na asfaltu a klepu se jako osika.

Protože dneska jsem ve městě potkala potkana a nebyl pod kamenem, pod kamenem......

Hajzl!

Zkazil mi zbytek dne.