Blízký Východ a Skandivánie 2011, Krym a přesun do Švédska

Na lodi bylo dost času popřemýšlet nad pokračováním cesty, a jelikož jsem toho pořád neměl dost, tak jsem se rozhodl pokračovat dále, tzn. sice se jako ubírat k domovu, ale oklikou přes Švédsko :-D, takže nejet přes skoro celou Ukrajinu, ale podvádět, páchat finanční sebevraždu a vůbec dát tomu (všemu) ještě pořádně na frak. Takže Krym, podvod, Skandinávie, finanční sebevražda. Plán je jasný. Ten podvod... Nemám rád, když musím používat veřejnou dopravu nebo lítat, když mám kolo a do stanoveného bodu vede cesta, tak na co to kolo mám, když pojedu vlakem? Ale tentokrát to tak prostě udělám, protože Skandinávie je ještě kus země (prvotní plán byl dojet až to Tromso, v záchvatech absolutní euforie to byl i Nordkapp, ale to mi blesklo jen párkrát hlavou, odrazovala mě od toho hlavně cesta, po které se musí jet tam, tam se podívat do mlhy a pak zas po té samé cestě 3 dny zpátky. Jestli nemám rád podvádění na kole, tak stejně tak nemám rád ježdění po té a samé cestě jak Jaryn.), léto je tam krátké a tak holt musím jet vlakem, abychom to všechno v klidu stihli. V Sevastopolu začnu podvádět. Jestli to se někdo dozví!!! :-) Krym si ale ještě dáme v sedle!

Dnes nebo nikdy! V poledne jsme v přístavu, celníci nás kontrolují 3 hodiny. Pak že někteří z nás můžou jít (Korejec ne) a tak nasedám, vybírám peníze, kupuju hrču jídla a peláším vpřed, směr SEVASTOPOL, ostatně z KERČ se jinam než na západ jet nedá. Dělám skoro 70 km, což jsem ani nečekal. Spím v poli u cesty. Snad už to nějak půjde. Jinak změna je to obrovská oproti Gruzii. Žádná vstřícnost, prodavačky v obchodech nasraný, lidi nasraní, no tak jak v Rusku. Snad to nebude tak hrozný. Počítám tak 4 dny do SEVASTOPOLU.

V noci se mi zdají sny o smrti a v ruštině k tomu. (Takže to znamená na další cestu si přibalit snář. Píšu si...) Pořád se budím ve smrtelným potu. Vpřed! Do FEODOSIA dojíždím ještě v plné rychlosti, ale bolí mě nohy. Hoduju a vyrážím dál, ale to už se krajina začíná vlnit, místama se to zvedá fakt dost a tak se sotva vleču, furt odpočívám, nohy mě bolí jak čert, vedro mě ničí. Silnice je úzká a mraky aut mě opět ohrožují na životě. Nechce se mi ani hovno. Aspoň že krajina je zajímavá a tak to tlačím dál. Nejsem schopen potkat vodu, a když už jo, tak v ní plave nějakej bordel. Velice pracně hledám místo na spaní, furt se mi cosi nezdá, až nakonec kempuju na břehu rybníka. Sedí tam akorát jedna mladá rybářka. Klohním a je pohoda, ani moc komárů tam není. Jinak kolem moře jsou šílený kvanta lidí, fakt hlava na hlavě. Auta vídám převážně s ruskou espézetkou. No každopádně zajímavý! Do SEVASTOPOLU cca 200 km, ale podle mapy to vypadá na pekelný kopce. Jo a zjistil jsem, že mi teče camelbak! Sakra, jak toto je možný? Karimatka je taky v řiti, je to jak spávat na papíru. Aspoň že kolo zatím jede.

Dnes máme prvního července a nám začaly prázdniny. Že bychom si teda udělali nějakej výlet na kole? Co tak třééébááá... Ukrajina?! Krym?! No tak teda jo! Noc v pohodě, vcelku brzo vyrážím. Nějak jsem v zadumání a tak nekupuju chleba a pak zjišťuju, že další dědina je až za pěkně dlouho. Od rána svítí slunko, žel cesta je totální peklo! Pořád do kopca, ale fakt krutý stoupání, spousta aut a pak zas tradá dolů a tak furt dokola. Začínám mít hlad. Pak začínám mít tak strašnej hlad, že je mi blbě a cítím, že prostě musím něco sblajznout, jinak bude zle! Jím 2 rajčata, 1 papriku, půlku cibule a zbytek halvy, kterou jsem chtěl už vyhodit. Tlačím to dál a v poledne sjíždím do dědin u moře, kde je hlava na hlavě a tak očumuju, kupuju spoustu zbytečností a jídla a i jedno pivo. V další dědině vidím cedulku informující o internetu a tak hledám, hledám, ale po půl hodině se žádnej výsledek nedostavuje, protože nikdo nic neví, lidi jsou velice neochotní a nikdo se se mnou většinou vůbec nechce bavit. Je to trošku šok oproti Gruzii... a vlastně oproti všem zemím, který jsem doposud na tomto tripu prorajzoval. Co si ti Ukrajinci myslí? Opět vzhůru, moc těžká cesta! Dolů k moři a tak celej den. Jsem vyřízenej, sedím na silnici a usínám. Dneska to nemá už význam, vynáším věci nad cestu a stanuju. Po cestě jsem dnes potkal 3 cyklisty (asi Ukrajince), ale ani jeden neodpověděl na pozdrav! Sakra, co se děje, lidi? No uvidíme, jak to půjde zítra, jestli to bude takový peklo jak dneska, tak to potěš!

No bylo to úplně to samý jak včera, jen se to tak neklikatilo, ale spadlo to vždycky k moři a pak přímo rovně navrch, třeba 9 km pořád přímo, ale ve značným stoupání. Fakt náročné! Potkal jsem jednoho Rusa na kole, se kterým jsem se dal konečně do řeči, dobrej borec. Opět nemůžu splašit nikde vodu, na Krymu snad není voda! Nebo že by mi ji nechtěli dát, docela bych tomu i věřil. Projel jsem JALTU a minul turistický tábor ARTĚK, který je známý z časů dávno minulých. Vcelku to jde, ale provoz je fakt šílenej, zázrakem je, že mě nikdo nesrazil. Stanuju na takovým kopcu s výhledem na moře a navíc se mi podařilo uvařit prostě parádní žvanec, takže spokojenost veliká! Zítra snad SEVASTOPOL a bitva o lístek na vlak do KYJEVA! Ale snad mi s tím pomůže Maximův kámoš Jegor, co tam bydlí. Nemám rád velký města!

Včerejší žvanec byl sice výbornej, ale o půlnoci jsem musel vysprintovat ze stanu, protože jídlo nadále nechtělo za žádnou cenu setrvávat ve střevech. No škoda, dobrý jídlo už asi vařit nebudu. Těžko říct, co bylo příčinou, protože všechno bylo jak včera. Asi jak jsem sbíral ty podivný špendlíky, tak to nesedlo, nebo to byl nějakej nejedlej druh. Start, ještě chvilku vzhůru a pak už jen dolů a jsem v SEVASTOPOLU. Na nádru 3 hodiny čekám, až se zjeví Jegor a daří se nám koupit lístek na zítra večer do KYJEVA, což je super. Pak se motáme po městě, pijeme pivo a jdeme na pláž na druhej konec světa. Strašná dálka a to jsem to jel na kole. Potkáváme tam Jegorovy kámoše, děláme oheň a já pak zůstávám už lehce navalenej, ale s obavami, že tohle není to echt kempoviště, který mám rád. Snad to dobře dopadne!

Noc na hovno, furt nějakej halas. Ráno plavu v moři a provádím lehkou očistu. V obchodě s kolama nemají ten vak na přepravu kol (kterej prý nutně potřebuju, aby mi to kolo vzali do vlaku), ale aspoň kupuju Schwalbe plášť. Flákám se po městě a horko těžko hledám internet. Nalézám ho až po snad hodinovém bloudění a další hodinu čekám, až bude volno. Na nádr mě přichází vyprovodit Jegor a s jeho pomocí rozebírám kolo, balím ho do igelitu a i přes blbý kecy průvodčí, že mě s tím kolem nevezme („tě lisknu, krávo, až ti sopel vyletí"), to nosím do vagónu. Každej mě má v prdeli, nikdo mi nepomůže. Jegora průvodčí vyhazuje z vlaku, že tam nemá co dělat. Já tu krávu nesnáším a to ju znám 10 minut. Kolo pracně dávám do horních pater a modlím se, aby nesletělo dolů. Sdílím „čtverku" s ženskou, její dcerou a dceřinou kamarádkou - 13 - 14 let. Holka má prej bronchitidu, tak krásně kašle. Místama vypadá, že se udusí. Dámy mě učí hrát „bridge" a tak hraju s nima. Tak nějak kecáme „pa rúsky" a jde se spát. Mám horní palandu, kam lezu jak horolezec a je naprosto příšerný vedro. Tak tohle si pamatuju z Ruska, když jsme tam pár týdnů cestovali vlakem, nechápu, proč se nemůžou pootevřít okna. V noci se jdu vychcat, ale těšně před nosem mi má milá průvodčí zavírá ajnclík přímo před nosem, ať prý počkám, než projedeme zastávkou. Hajzlík pak už neotvírá, tak musím jít do jinýho vagónu. Některý lidi prostě musíte milovat, ať už chcete nebo ne!
Po 10h ráno jsme v KYJEVĚ a opět na 3x nosím všechno ven. Naštěstí na mě čekají mojí známí Ukrajinci - Miša s Alexejem, které jsem potkal v Jordánsku. Pomáhají mi s kolem a hlavně s koupí lístku do VARŠAVY. Pálka je to brutální. Jedu na kole do bytu, kde Miša bydlel ještě před týdnem a pořád má klíče. Prý budu muset ale zaplatit nějaký malý peníze. No snad se neposeru. Byt je úplně prázdnej, ale teče tam voda a je tam postel. Jdu spat. Odpoledne jedu do bicycle shopu, kterej je pěkně daleko a tam kupuju konečně ten obal na kolo a novej řetěz. Pak je mi řečeno, že mám v prdeli i kazetu a tak mi nezbývá nic jinýho, než koupit novou. Peníze mizí pod rukama. Za stálého deště jedu do centra, totálně se ztrácím, ale centrum nakonec nalézám a historické jádro vypadá moc dobře. Nevěděl jsem, že Kyjev je tak kopcovité město! Kupuju pelmeně a kilo rajčat, na baráku to vařím, měním tu kazetu, řetěz, piju pivo a jdu spat. Zítra snad pivo vespolek. Borci mají spoustu práce, přítelkyně, atd., nemají na mě čas, ale to jim pochopitelně odpouštím.
Válím se, pokouším se na poště jít na internet, ale internet „něrabótajet" a tak prd. Večer se přesunujeme do knajpy a přichází i Alexandr s Alexejem a tak je družba a já tam liju jedno pivo za druhým. Zábava velká a před půlnocí jsem vratkým krokem doma.
Opět se snažím o zázrak internetu na poště, ale i přes moje božské schopnosti se mi to nedaří, zázraky se prostě dnes nedějí, ale co se koná, jsou nepromokavý gatě a nová karimatka za značný peníz v jednom outdoorovým kšeftě. Ale oboje vypadá, že by mohlo sloužit. Nákup jídla na cesty se částečně nezdařil, protože jsem měl málo peněz a tak na pokladně musím nechat pár věcí. Pádím na kole na vlakáč, kde už mě čeká můj zachránce Miša, s jehož pomocí nakládám kolo (opět ho musím rozebrat na elementy) a tak tak naskakuju na rozjíždějící se vlak. Sotva stačím potřást rukou Mišovi. Díky, brácho!! V kupé jsem sám a tak je pohoda, válím se a čučím do blba.
Okolo půlnoci se začínají dít věci. Naskakujou pašeráci cigaret a cpou je úplně všude a rozebírají vagón na části. V mém klidném kupé se střídá asi 6 lidí a cpou cigarety do každé škvíry. Nacházejí tak cíga, který si tam už před nima schovali jiní a tak si to navzájem kradou, nadávají si a vyhrožují si smrtí. „Pizďéc" je to kouzelné slůvko, kterým se častují. V CHELMU zase všichni vyskakují (kontrola na hranicích žádná nebyla), ale na spaní to nevypadá, protože mě vyhazují z kupé i s kolem a personál vlaku v čele s průvodčí začínají s rozborkou vagonu. Co jsem viděl, tak 5 pytlů kartonů cigaret nasbírali. Ty vole, tak to je drzost, když už i personál vlaku pašuje cigarety. Už nespím, montuju kolo a s 10 minutovým zpoždění dorážíme do VARŠAVY. Mám 20 minut, abych nějak koupil lístek a nalodil se na vlak do GDYNI. Peklo začíná. Nemůžu vylézt z vlaku, protože neprojdou řidítka, hledám klíč a musím je povolit, ztrácím cenné sekundy, musím vytlačit kolo do jezdících schodů, které nejedou (pak jsem zjistil, že to šlo objet a vytlačit po plošině!!!), musím jít na dvakrát a ztrácím další cenné sekundy. Zkouším bábu za okýnkem, ale to čeho jsem se nejvíc bál, se děje. Světoznámá polská ignorance jak z učebnice o tom, kterak za žádnou cenu nepomoct! Bába mi říká, že neví, co s tím kolem a ať se jdu napřed zeptat..., ale neví kam! Mít kvér, tak jsem tu krávu fakt zabil! Ženská se tváří, že ji strašně obtěžuju a posílá mě pryč. Další minuty ztracený. Zkouším další okýnko, kde prosím jednoho týpka, jestli by mi nepomohl a nepřekládal. Kluk je hodně ochotnej a tak to jde. Žel se musí platit v hotovosti. Mám 4 minuty, letím do bankomatu a vybírám 100 zlotých a minutu před odjezdem jsem na nástupišti 4, odkud to podle ženské má jet. Stojí tam vlak do Berlína a nikdo neví o žádném vlaku do GDYNI. Vybíhám zpět nahoru a vidím odjíždět z nástupiště 3 vlak do GDYNI! Mě už fakt trefí šlak! Zkurvenci! Vracím se k okýnku, kde pořád stojí týpek a říkám mu, že je to v prdeli, že mě ta ženská poslala na špatný nástupiště a vlak mi tím pádem ujel. Prý za hodinu a půl jede další, ale je to intercity a je mnohem dražší. Tak jo, kupuju lístek a chybí mi 6 zlotých! Týpek to bez váhání za mě platí a přeje mi šťastnou cestu! Chlape, díky, zachránils mě!! Ve vlaku jedou ještě další 4 kolisti, ale jsou to jen polští výletníci. V GDYNI prší a já se pracně přesouvám na cestu do přístavu. Bloudím, bloudím, vracím se a moknu, borec mě otáčí úplně na druhou stranu a já se ocitám zpět na vlakáču. Zbývá hodina do odjezdu ferry. Nervy mám jak špagáty. Nalézám přístav, nalézám to správné okýnko a i lístek jde koupit, ale ta cena mě sráží do kolen - 90 euro!! Naneštěstí jsem tak strašně zničenej, že se mi už nechce čekat do rána na levnější ferry, moknout někde přes noc a tak to platím. Naloďuju se, měním poslední dolary, co zbyly, a kupuju mapu Švédska. Zase šťastnej! Kajutu sdílím s jedním Polákem, který mi dává hned ze startu pivo! Díky! Dnes už druhej pohodovej Polák! Zázrak, mám dnes štěstí v neštěstí. Kupuju další piva, čokoládu (hladem už nevidím) a jdu vcelku brzo spat.
Jedu do Švédska, to snad není možný, po všech těch útrapách! Jóóó!

http://www.bikemap.net/route/1327022