Blízký Východ a Skandivánie 2011, Gruzie - Arménie - Gruzie

Muslimský svět je za námi. Bylo to náročné, bez velké šance si s někým promluvit, děcka fakt zvěř, ale zase na druhé straně obrovská vstřícnost dospělých. Jsem rád, že jsem něco takového mohl zažít! Přihlouplý slogan, že „Co Muslim to terorista" je totální blábol, protože ti lidi si žijí své životy a drtivá většina vítá cizince s otevřenou náručí a jsou rádi, že někdo zavítal do jejich země. Tohle to se na západě neděje, tohle je pravděpodobně možné zažít jen v Arábii. Velký zážitek, velká zkušenost.

Ale teď už skoro domů. Země bývalého Sovětského svazu, to už známe, neměli bychom být ničím zvláštním překvapeni. Jdeme na to! Urááááááááá!

Gruzie - Arménie - zpět Gruzie, loď na Krym a pak se uvidí, jestli domů, co bude... Něco určitě!
No tak jo, hop skok a jsem na turecko - gruzínském přechodu. Pohodička a už se vezu. Ve VALE mě zastavuje chlápek, co sloužil jako voják v Brně a tak se kecá. V prvním větším městě ACHALCICHE složitě měním peníze, kupuju nějaký jídlo a vyrážím směr BORDŽOMI. Stále po proudu velké řeky. Kdyby nefoukal takovej vichr, mohla to být úplně úžasná jízda. Ale i tak je to dobrý. Nikdo neotravuje, nikdo nehází kamením, všichni mluví rusky nebo anglicky, no toto už není taková exotika. Ženský vlasatý, pivo na každým rohu a klasicky po rusku cesty v havarijním stavu. Asi v půlce štreky si dávám šlofíka, jsem zbitej jak pes. Vůbec se mi nechce, a kdybych měl vodu, tak to zapíchnu rovnou a kašlu na všecko. S takovou musím dojet až do BORDŽOMI a složitě hledám park, kde bych to chtěl zakempovat. Na turistických informací mám 20 minutovou přednášku o tom, co všechno můžu v B. dělat a pak jdu na správu parku se zaregistrovat. Chvilku debatuju s ženskou, co to má na starosti a dozvídám se, že treky v národním parku začínají pokaždé někde jinde a že kempovat se dá až vevnitř parku za 5 lari na noc. Takže jestli chcu, tak se musím vrátit 3 km, odkud jsem přijel a pak 3 km po lesní cestě. Tak jo, brodím řeku, přenáším kolo, a když už jsem na té louce, tak začíná lít. Stavím stan a jdu se do potoka umýt. Vařím ve stanu..., no nevím, asi bych to dělat neměl. 2 hodiny lije a lije a skoro za tmy přicházejí rangeři zkontrolovat, jestli jsem platil. No uvidíme, co zítra. Mám zaplacenou ještě jednu noc.

Mír a klid, noc jak víno, myslím, že už ani nepršelo. Ráno klasický vedro na chípnutí. Flákám se, peru v igelitce a pak jdu na výšlap. Potkávám to ofiko kempoviště, je tak půl kilometru po cestě, takže kempuju malinko jinde. No včera rangeři neměli námitek, tak asi cajk. Klikatá stezka nahoru, ale je absolutní klid, nikdo nikde, les a vedro. Po hodince dorážím na vyhlídku, čumím, jím a dorážím zbytek semínek. Úplnej klid, prostě nádhera! Nemá cenu se trmácet dál, stejně to jde dolů a tak se vracím, sedám na kolo a jedu do města. Cestou potkávám 2 Litevce, co jdou na štreku a říkají mi, že chtěli jít na Kazbegi, ale prej je to tam nějaký divoký a navíc, že nemají pořádný boty, tak že jdou sem. Jdu na net a pak do parku, kde je tak půl milionu lidí, takže přesně to, po čem netoužím, ale nikdo nehází kamením, jen budím všeobecné veselí a smích. No jsme zvyklí. Skupinka mladistvých se se mnou dává do řeči, nechybí hromadné foto. Nakupuju pivo a další nezbytnosti a ujíždím do hor zkontrolovat, jestli mám ještě kde bydlet. Zkouším jakýsi skládanky, co jsem koupil a vypadá to, že je to podomácku dělaný, je to dobrý, ale příšerně sladký, musí to být kalorická bomba. Pro jistotu jím dva kousky. Pivo je divný a silný jak silnica. Těstoviny jsou divný, hned se rozvařují, ale hlad se neptá, jaký to je, hlad bere vše. No zítra se asi pohnu, směr rodiště Stalina - GORI. Jinak Gruzie mi připadá jako bych už tady jednou byl. Všecko je jaksi známý. Lidi vypadají tak polorusky, takový zvláštní oblečení nosí..., prostě je to Rusko a přece to Rusko není. Něco mezi ČSSR a Ruskem, pohoda.

A ten bordel, co padá z nebe, je co za sračku? Hm, je jasný, že bude pršet. Ale zatím to balím a dopíjím pivo (nálada je hned po ránu skvělá) bez deště. Ale kousek za B. už to začíná a tak posedávám porůznu na zastávkách a dělám jakoby nic. Pak jakože jedu dál, ale to je jen takovej nanicovatej pokus, opět musím okupovat zastávku. Ale mám štěstí, stačí počkat jen 6 (!!!!) hodin a už neprší. Na 5 minut vykouklo slunko no a tak zase teda jedu, aby se neřeklo, že celej den vysedávám po zastávkách jak nějakej teenager. Letí to! Potkávám 3 cyklisty z Ukrajiny a to jsou jiní dravci. 25. den na cestě a hrubo přes 2.500 km. Jedou z Oděsy kolem Černého moře dokola. Vzali to přes Rusko, Vladikavkaz a Kazbegi, vrací se do Batumi a přes celé Turecko do Bulharska, Rumunsko a zpět do Oděsy. Mají úplně obyčejný kola, ale prý denně tak 160 km udělají. Šílenci. V tom lijáku jeli nonstop, oblečení jen v trenkách. Mladí kluci, ale odhodlání jim fakt nechybí. Kecáme tak hodinu, a to už se konečně zase zatahuje a je jen otázkou času, kdy už zase sprchne, protože už je to fakt potřeba. Děje se tak asi za dalších 10 km, kdy rozbíjím stan v lesíku nad benzinkou. Jdu pro pivo parádní zkratkou vysokou trávou, takže už jsem opět do nitě morkej. Na benzince potkávám stopaře z Walesu, kterej dostopoval od jeho baráku až sem. Pěknej výkon. Ve stanu piju pivo, jím jakýsi hnusný buchty a ani nevařím. Jsem zdechlej. Prší a co si pamatuju, tak pršet má i zítra, to zas bude nálada pod psa. Pohrávám si s myšlenkou atakovat Ázerbajdžán. V Tbilisi si zkusit požádat o víza, to by mohlo vyjít, ne? Uvidíme, co se stane.

Leda hovno, vole! Sotva naložím, začíná poprchávat. Jedu, jedu, chvilkama víc chvilkama míň prší. Někde nalevo ode mě jsou hory (viděl jsem je tak na 5 sekund, když včera vylezlo to památné slunko), ale vidím jen mraky a jinak pěkný kulový. Začíná dálnice. Nějak se mi nezdá, že bych mohl jet na kole po dálnici, ale potkal jsem tak 10 policejních aut a nic nenamítaly, tak asi spadám pod velký motorky. GORI, rodiště Stalina, jsem objel. Jsem jako měl jet do města a vyfotit si sochu Stalina? Ti jebe? A proč? Vždyť ten šílenec pozabíjel miliony lidí. Ale jak se říká - když zabiješ nešťastnou náhodou jednoho, tak seš vrah, když zabiješ miliony, seš bůh. Nesnáším bohy! (Teda až na sebe... a to taky jak kdy.) Valí to skutečně pěkně rychle, ale opět začíná lít a tak mi nezbývá než okupovat jednu garáž. 2 hodiny... Už mě to fakt nebaví! Vzdávám zkratku přes dědinky, i na dálnici stojí voda. Dojíždím na křižovatku Tbilisi - Kazbegi a jedu na Kazbegi. Původně jsem chtěl jet na Tbilisi a zkusit tam vyptat ty ázerbajdžánský víza, ale je pátek odpoledne, otvírají až v pondělí, tak přece nebudu 3 noci vysedávat v Tbilisi! Hlavním městě! 1.7 milionu obyvatel! No to fakt ne. Do KAZBEGI na 99% nepojedu, to by muselo být ultra super počasí. Plán je takový - u přehrady to vzít přes řeku a napálit to pod horama na východ. Jen mě tam trošku straší ta cesta. Taková ta úplně poslední cesta, co se ještě na mapy značí. Aby to nebyla polňačka a v tom dešti pořádnej blátivej hard core. No snad to nějak půjde. Už o půl páté rozbíjím stan, mám skoro 100 km. Vařím brambory s párkem. Paráda! Jo a jestli zítra bude zase pršet..., tak vole už..., to budu asi zase mokrej. A jak počítám tak počítám do BATUMI je to tak 20 dní. No uvidíme, nějak se mi to protahuje.

Hm, to zas bude. Neprší, ale že by bylo aspoň polojasno, to se říct v žádném případě nedá. Nakupuju blbosti i věci potřebné a jakejchsi vojáků se ptám, co je zač ta cesta z ŽINVALI do TUANETI, no prej dobrá. Tak jo, napojuju se na tu dobrou cestu a ta cesta je tak dobrá, že po jakože rovných úsecích jedu až 6 km/h a pak už jen do kopca a to jsem někde lehce přes 4 km/h. Víc pomalu už jet nejde, fakt ne! Kopec je to krutej. Místama razí voda, místama zastavuju, protože mi prokluzuje zadní kolo, ale aspoň neprší a to je hlavní! Řidiči v projíždějících autech jen kroutí hlavama. „No co co co, je to cesta? Je! Tak jedu, ne?"  Ta cesta je fakt hodně hrubá a o asfaltu si mohla jen zdát. Ti vojáci si snad dělali prdel, prej dobrá cesta! Jak asi vypadá ta špatná...? Ty vole! Do TIANETI je to podle mapy 17 km, podle ukazatele 22 km a je to furt více méně vzhůru. Teda spíš více než méně. Před TIANETI to jde lehce dolů, projíždím přes malinký vesničky a cesta je stále brutální offroad. Z T. pokračuju na ACHMETA, což je prý dalších 22 km. Začíná pochopitelně pršet a tak pojídám chleba a pod stromem špekuluju nad svým božstvím. Nic jsem nevymyslel a mám 100 chutí konvertovat na nějakou jinou víru. Malinko přestává pršet a tak skáču na železo, vlastně hliník, a jedu. Je to lesem, průměrná rychlost 7 km/h, ale odkudsi vylézá slunko a mě se zmocňuje euforie. Je to bomba, úplně sám jedu snad 2 hodiny. Les, kopce a cesta, která vyžaduje maximální pozornost. Je to blaho, i když mě už pěkně brní ruce. Pak začíná sjezd do ACHMETA a to jsou už jen šutry, dost hrozný. Ale můj hliník je přeci MTB kolo, tak to musí něco vydržet, ne? Dole u řeky mám zcela nečekaně prázdný kolo a tak s chutí do toho a půl je hotovo. By mě zajímalo, po kolikátý už jsem píchnul. Myslím, že musím útočit na světovej rekord! ACHMETA je vcelku velká dědina pod horama a já se sunu směrem na ALANI. To už jedu údolím a po asfaltu. Za dědinou jdu kempovat ke zřícenině, ale přes vodu je lávka, kolo mi tam pochopitelně padá a navíc se začíná blýskat. Stavím stan a během vaření už konečně lije! Však už chtělo! To jako bude každej den pršet?! Kdy budu sušit věci? Stan, spacák? Do piči s deštěm! Do LAGODESHI je to tak 100 km. Zítra tam nedojedu. Nebýt toho zasranýho deště, tak by vládla velká pohoda. Pořád si říkám, jak musí být v horách nade mnou. Jestli tam taky tak lije, nebo padá sníh... Zase už jsem ty fešáky (hory) na 20 sekund viděl - bílo! Apropó 7 hodin a 11 minut v sedle. Tak to tu ještě nebylo. Průměrná rychlost 11.7 km/h, rekordně pomalé.
Budí mě krávy, jedna mi prošla přes kolo, srdce se mi zastavilo. Naštěstí všecko přežilo. Neprší a tak vzhůru do obchůdku pokoupit nějaký ty novoty, co u nás nejsou, tentokráte vyhrávají jakýsi perníčky. A už to jede, moc se nechce, ale jedeme! Míjím hrad GREMI a pak vidím v kopci i kostel NEKRESI. Říkám si, že budu turista a pojedu se tam mrknout, i když křesťan jsem asi takovej jako muslim. Navíc vylezlo slunko. Poslední 2 kilometry musím jít pěšky, 20 % stoupání v tom příšerným vedru bylo i pěšky docela náročných. Kostel je jakejsi malej, tak to z povinnosti fotím a mažu zas dolů. Překvapivě dost lidí se rve nahoru pěšky i přes to, že tam jede autobus. Pak se zas flákám, jím a potkávám na takovým posedu u cesty 4 lidi, jak pijí pivo a víno a ti na mě hulákají, ať za nima vylezu. No tak na posedu jsem snad ještě pivo nepil, jdu na to! Dostávám hlt piva, hlt vína a trošku salámu. Týpci už jsou pěkně chycení a přípitek stíhá přípitek a ještě mi dávají půlku štangle salámu, prý abych nezahládl! Družba! Klopotím se dál a kurva nechce se, věru ne. Po 80 km to klopím k řece, máchám věci a pak i sebe čumím do kola, cože to tam tak divně rachotí. Mám obavu, že se asi vysere přední náboj. Ty nárazy jdou všechny do ložisek, asi už to bude chycený. Sakra, aspoň do BATUMI by to mohlo vydržet. Musí, kurva, musí! Suším konečně věci, 2x mi do toho začíná pršet, vařím a zkouším ázerbajdžánskej čaj, co jsem koupil. Je super! Taky jsem koupil půl kila soli, takže solím jak šílenej. No bylo to dobrý, ale připadlo mi to docela dost slaný . Asi začnu kupovat brambory, dnes se osvědčily. A jelikož už opět lije, jdu se natáhnout do obyváku a pustit si televizu.
Dneska to šlo, každej den jako tento, tak bych se vůbec nezlobil. Zítra LAGODESHI a národní park. Co já vím, jestli tam zůstat den nebo jet nazpět? Uvidíme, informace žádný a počasí je hodně divný.

To mě bolí prdel, ojojoj, jsem si ju úplně rozsekal. Tak do toho LAGODESHI to v klidu dojíždím. Je to lehce do kopečka. Nemůžu najít ten park office, ale nalézám internet, taky dobře! Hned jak lezu ven, začíná poprchávat a hory, pod kterýma jsem, nejsou vůbec vidět. Tak sakra já se sem vláčím takovejch kilometrů užít trochu toho ozónu bez bacilů a ono hovno! Sakra, tak to abych jel zase nazpátek, zvláště když moudrý google hovoří o podobném svinění i zítra. Vykecávám s místníma a prej jestli věřím v boha a tak velkohubě lžu a kdyby mě nějakej bůh slyšel, tak mě musí ihned ztrestat bleskem přímo do té mé nevymáchané bezbožné tlamy. Dále mě týpek zaskočil otázkou, že prý jak je nahlíženo u nás doma na Stalina. No a tak mu říkám, že moc dobře ne. Týpek ho zaníceně obhajuje, ale jeho názor mu neberu. Nakupuju kvantum věcí a kolo se mi zdá jakýsi přeložený, navíc ještě velkou flašku Fanty. Brambory a cibulu. Rajčata a papriku. Sýr a chleba. A zrní. Vracím se na křižovatku a jedu na jih. Ta štreka LAGODESHI - CNORI mi dává strašně zabrat. Je to furt po rovině nebo lehce z kopca, ale silnica je tak rozmlácená, že kolo i má prdel dostávají co proto! Nejhorší jsou příčný praskliny v asfaltu, nebo co z něho zbylo. Je to peklo. Navíc je strašný vlhko a tak se potím až na prdeli. Místama poprchává, a když chcu zastavit na párek, okamžitě mě terorizují stovky komárů. Musím jet dál. V CNORI už to jde konečně do kopce a začíná to být zajímavý, protože mezi domkama se to klikatí a klikatí, je to fakt super jízda. Ale co by to bylo za den v Gruzii, kdyby nepršelo? Opětovně sedím jak trubka na zastávce a jím zrní. Obveseluje mě jeden pěkně navalenej boreček, ale je neškodnej. A tak zas teda vzhůru do toho mokra a blata. Zdolávám jeden hodně dlouhej kopec, na vršku jsem do nitě zmáchanej a hledám vodu. Ptám se místního cyklisty a ten mě vede k maskovanýmu kohoutku v jedné vesnici. Zapřádáme řeč, borec je z Dagestánu a vypráví mi šílený historky tam od nich. Prej strašný utrpení, mafie, děcka s kvérama, bomby. Prý jednou jel maršrutkou, jen si z ní odskočil pro cíga a ta maršrutka hned za ním vybuchla, 14 mrtvejch. Borec se mi stěžuje, jak musel utéct ze země, že to bylo k nevydržení. Strašně draho, nikdo ho nechtěl nikde zaměstnat mimo Dagestán, protože měli strach, že je mafián. O hubu každej den, mafie, co kontroluje úplně všecko. On jako inženýr začal v Gruzii od nuly, na poli. Borec si neměl asi s kým pokecat, protože vykládá víc jak hodinu. No smutnej příběh. Vyrážím, ale jen jako, protože začíná lít. Toto už je fakt nuda!!!!! Zastávka, ještě že jsou jich kolem cest spousty. Přichází mě bavit borec s kolem ověšeným různým bordelem a mluví anglicky! Postupně přechází na ruštinu a prej sbírá prázdný flašky kolem cest, prý za to dostává peníze. Borec mluví tak 8 jazyky, mou (rádoby) ruštinu pořád opravuje a říká, kde dělám chyby. Takže další hodina pryč. Milosrdně přestává pršet, ihned zatáčím na první vhodný flek a stanuju. S návštěvami ještě pro dnes není konec! Přichází další Gruzínec, prý „pagóda chujova" a tak mu říkám, že mě to kurevsky sere a on hořekuje, že na vinohradu hovno udělá, protože furt prší.
Den plný zajímavých lidí a mé rozmlácené prdele. Zítra má pro změnu pršet. Tomu se už snad nedá ani věřit!

Celou noc mírně prší, ale až od 7h začíná pořádně lít. Ale fakt fest. Do 11h to valí nonstop. Nachází mě 2 pasáčci krav - 71 a 47 let, již po ránu pěkně lízlí. Nemůžu se jich zbavit. Dědek pěje ódy na Stalina a na Sovětský svaz a mladší při vzpomínkách na staré časy dojímá sám sebe. Ve 12h jedu. Z kopca a po rovině, jsem celej komplet od bahna. Na silnici stojí obrovský kaluže a z hor se hrnou další a další bahenní potoky. Od pasu dolů jsem hnědej. Valí se další mraky a já odbočuju na DAVIT GAREDŽA, což mají být snad nějaký echt chrámy. No a tak teda hodím vočko... Já neznaboh a kostely, co mě ještě nepotká? Od odbočky to má být 50 km, ale u jednoho stánku s pivem mi ženská povídá, že je to určitě míň. Dávám 2 píva, a jelikož neprší, pokračuju dál. Je to úplná samota, konec světa a pořád do mírnýho kopce. Zelené pláně bez stromů, občas krávy a úplně minimální provoz. Velká pohoda. Dojíždím nad jakousi dědinu, což může být UDABLO a tak to stáčím na louku do kravských hoven. Pokouším se umýt kolo, batohy i sebe, ale jelikož potok nikde, tak zkouším jen sebe. Nic moc. V soutěži o nejšpinavějšího vagabunda v Gruzii jsem jasně první! Mě zítra z těch kostelů vyperou eins zwei. Zítra prý nemá pršet, to jsem zvědavej!

No ty vole, to zas bylo. Ta dědina dole bylo fakt UDABLO a odtam mi týpek říká, že ještě 15 km. Sakra, to je dost. Opět polňačka a mouchy, co koušou, takže hnus. No dojíždím tam současně s autobusem harantů. Bloumám tam, dělám snad 3 fotky a místo je to fakt kouzelný - klášter vybudovanej ve skále. Všude klid a mír. Ale já na ty kostely fakt nějak nejsu. To já spíš na ten kros, co mě čekal pak. Odbočka uprostřed ničeho mi říká, že jakási dědina s nevyslovitelným názvem je 5 km. Jedu fakt po šílené cestě, nikde ani noha, ani ň. Další jakokřižovatka - tam už jsou ukazatele pouze v gruzínštině (absolutně nečitelný jazyk). Takže je vlastně jedno, kam se vydám. V dálce je vidět nějaký město, tak vzhůru tam. Cesta se ovšem stáčí směrem k Ázerbajdžánu a tak už na všecko kašlu a rubu to mimo jakoukoliv cestu. Off-road jak blázen, jen zelená pustina, žádnej strom, nikde nic. Dojíždím k jakési vojenské základně, kde budím týpka (spal na stráži!) a ten mi říká, že jako že jo, navrch a doleva. Potkávám skutečně nějakou cestu a tam zastavuju auto a je mi řečeno, že jo, furt rovně. Cestou mě staví ochránce zákona, že mě do RUSTAVI sveze. „Je to kousek, díky, dojedu sám." Rustavi je pravděpodobně nějaké převelice industriální město - komíny, fabriky a skutečně nevšedně rozmlácená cesta. Chci se spojit přes net se světem, ale pátrám marně, lidi mi nejsou schopni poradit, posílají mě opačnými směry, tak usuzuju, že spojovat se nemá cenu, radši se pokusím vypít nějaký pivo. Daří se. Pracně hledám cestu na MARNEULI, lidi mi furt říkají, že jedu blbě, ale já jim říkám, že ta cesta tam fakt je! „Dyť ju mám v mapě!" Opět mi zastavuje nějakej cigoš, že mě vezme, opět odmítám. Jak mě předjel, tak jsem se mu musel dodatečně omluvit, byl to Ázerbajdžánec. Vůbec, cestou na KRASNY MOST (hranice s Ázer.) potkávám jen a pouze ázer. auta, gruzínský ani jedno. U odbočky na MARNEULI na mě půlka hospody volá, že jedu blbě, ale když jim vysvětluju, že fakt jedu do Arménie a ne do Ázerbajdžánu, tak jako že jo, pojď na čaj. Tyo, poprvé v Gruzii jsem pozván na čaj. No a aby ne, jsou to muslimové a atakují mě palbou otázek. Lžu tak, až pomalu nevím, co jsem jim nalhal a tak radši jedu. 18 km po úplně na sračku rozmlácené cestě. Kaluže, mračna much, kravský hovna, komáři a šutry, haluze, šutry a kaluže, max. 10 km/h a to je to po rovině. Gruzie má fakt ty nejhorší cesty, co jsem zažil (no možná ještě Moldávie s nimi může směle soutěžit). 2x mi vyskakují přední brašny. Kurva, to by vůbec neměly! Něco musí být moc špatně. Asi jsou ty háčky už moc vyglajdaný, moc pevně to nedrží. Navíc mám i brzdy v dezolátním stavu. Už 3. den si říkám, že to dám do kopy. Ale mám já čas?? Jsem v MARNEULI a lidi řvou a děcka blokují cestu, asi opět muslimská cháska. Není kde zakempovat, pořád se mi to nezdá, až po 110 km to musím fakt zalomit u cesty na krajně nevýhodném místě hned u silnice. To je tak, když člověk hledá furt lepší a lepší místa. Pak musí trčet všem na očích. Provádím petko-sprchu a kašlu na všecko. Na hranice s Arménií je to tak 20 km. Jo a rekordní čas v sedle(7:23h) , pěkně dlouhej den. Přede mnou hory!

Ty vole, zas namlácenejch kilometrů a houby pohyb vpřed! Asi tu loď 24.6. z Batumi na Ukrajinu nestihnu. No taky se to neposere, ne? Ráno je ve znamení ušáků, kteří jsou ve stovkách na mým stanu a v každé škvíře. Start snad už po 8h a pila na hranice. Kupuju ještě nějaký věci a mám takovej pocit, že mě babka pěkně natáhla. Přechod je pohodovej, 20 lari stojí arménské víza. A už jsme v Arménii a už jsme v horách a už se stoupá a to tak že vytrvale. Nevadí, neprší, vcelku to jede, paráda! Dojíždím až k chrámu HAGHPAD, kde mi dědek sedící na zastávce říká, že zadarmo můžu u něho přespat nahoře v dědině. Dále zapřádám debatu s Kanaďankou a Íráncem. Chrámový komplex se mi líbí, bylo to 5 km do pěknýho krpálu. Krásný výhledy, prostě dobrý. ALAVERDI - vybírám peníze a pokračuju dál do o poznání většího kopce, než jsem doposud jel. Nějak se mi nedaří potkat vodu. Děje se tak až v TUMANYANU, kde dokonce nalézám i fajn fleka na kemp. Ženská od naproti mi říká, že mi uvaří a já souhlasím. 1. den v nové zemi vždycky utrácím, asi to bude hodně drahý. Dostávám chleba, hrču sýra, vokurky, tvarohovej maglajs, 3 piva, půlku kuřete, brambory a čaj. Výsledná cena...? Kdo uhodne? Nikdo, protože 15 USD je fakt nejvíc na světě, ale co mám dělat, jsou to jen peníze. Dyť to bylo moc dobrý a nacpal jsem se k prasknutí! Zítra pokračujeme do kopce. Kilometrů jsem ujel podle plánu, ale ten pohyb na mapě je menší než jsem předpokládal.
Nějak to nejelo. Jdu nazpátek do knajpy, kde mám slíbeno ještě kus žvance. Cpu do sebe všechno, co přede mě staví, ale po ránu obvykle nejím a tak to do sebe nemůžu za boha všecko nacpat, což mi rve srdce. No bába, že chce ještě 5 USD a tak jí říkám, že nemám a že mi ještě ze včerejška dluží a ona mi říká, že prý když nemám, tak je to dobrý. Okrádat turisty to by jim všem šlo! Začíná už dost velký stoupání a pomalu se šinu kupředu. Svítí slunko a tak se nestarám, jestli do kopce nebo kam, prostě je pěkně, tak si to užijeme, ne? Na jednom odpočívadle, kde teče voda (a je tam příšernej bordel) sešívám mapník, protože už drží jen silou vůle. Předvedl jsem naprosto parádní krejčovský výkon, plácám se po ramenou, a když tam chci ten mapník naaranžovat, zjišťuju, že jsem ty suchý zipy přišil opačně, takže to nedrží. Ježiš to je vůl! Ale párání mi taky jde! Stoupání pokračuje až do VANADZORU. Kupuju pivo, pití a jakýsi trubičky, vypadají jak hořický, ale ty se můžou jít zahrabat, toto je pecka! Babka se se mnou dává do řeči a prej dělám dobře, že jedu sám a na kole, že se nemusím s nikým otravovat a že si můžu zajet, kam chci. No tak po 80 dnech na cestě mi tohle řekne 70-ti letá babka. První, která to pochopila! Sláva Ti, babi! A aby toho nebylo málo, tak se se mnou dává do řeči další místňák a že taky cestuje na kole a že mi určitě napíše email a že mě naprosto chápe a že je rád, že jsem zavítal do Arménie. 80 dní absolutního nepochopení a výsměchu a pak v jeden den 2 spřízněné duše. Mám rád Arménii! Další auto zastavuje a chce mě vzít do DILIJANU, ale pochopitelně odmítám. Mám kolo, ne? Do LERMONTOVO je to furt ještě do kopce, už toho mám pomalu dost, začínají mě bolet nohy. Pak se to ale svažuje, snad 15 km. Sice v protivětru, ale i tak dobrý. Konečně naskakují i nějaký dnešní kilometry, protože v 16:15h jsem měl ve VANADZORU krásných 35 km. Zjišťuju, že muselo docela dost lít, protože se po silnici valí potoky vody a v DILIJANU vidím dokonce sníh! Ty vole, ono snad sněžilo! Ve městě na mě řve tak 10 lidí, ale všechny ignoruju, dojíždím až k řece a zahajuju těžký stoupání, které má končit v 2.200 m.n.m. Opět mě zastavuje boreček a že se musím ubytovat, že do toho kopce je to ukrutných 25 km, že už je 7h večer a že je pozdě a že kde budu spát a co budu jíst, že on má všechno, teplou večeři mi dá, sprchu, snídani, postel a že ráno můžu v klidu vyrazit. Pak dokonce že má známýho Čecha a že můžu česky pokecat. A že pomáhá turistům už 12 let, a že je na něho spolehnutí, no prostě ve zkratce - vysol 20 euro a seš v klidu. No to ale chlapec narazil na toho nepravýho, zvláště po té včerejší zkušenosti s tím jídlem u babky. Děkuju mu zdvořile a šlapu dál. Týpek nechápe, jak jsem vůbec mohl něco takovýho odmítnout, a loučí se slovy, že toho budu litovat. „No to já vždycky, vole!" Za příšernýho vlhka urážím v tom stoupání ještě 7 km a ze zoufalství tlačím kolo do neskutečnýho kopca. Musím všechno seskládat a vynosit to postupně. Stavím stan u nějaké kapličky. Je tam i posezení a nehoráznej bordel. No snad to bude v klidu. Vařím, čaj s citrónem (blaho na x-tou), pivo, trubičky, co víc si přát? A neprší. Prostě parádní, co si budeme nalhávat!? Doufám, že i zítra mě déšť mine, protože jestli v tom sedle začne lít nebo sněžit, tak to bude hodně těžký. Takže zítra do nebes a snad i k jezeru SEVAN. Parádní den! Juchú!

Ha, úplně jasno, ale start je tradičně velice rozvážný. Šinu si to dál pěkně do kopca a zanedlouho jsem u tunelu. Navlíkám reflexní vestu a jdu pěšky po takovým chodníčku (mám strach jet). Občas se na něho nemůžu s kolem vlézt a tak ho pracně musím sdělávat na slinicu, jít po cestě a pak zas pracně zvedat na chodník. Asi ve ¾ tunelu nasedám a posranej až za ušima (kdyby tam aspoň pořádně svítili!) to dojíždím ven. No tak to by byl první. Celou cestu přemýšlím, jestli jet kolem SEVANU zleva nebo zprava a na křižovatce volím kratší pravou stranu. Potřebuju nutně dokoupit zásoby, ale pořád potkávám jen benzinky a restaurace. V jednom kšeftíku má ženská pěkný bagety či co, tak je všecky kupuju a zalívám to 2 kouskama. Podél jezera je to zajímavý, hory se kolem tyčí, je to v pohodě, ale začíná se mračit, v dálce švihají blesky a vypadá to zase bledě. Pořád nemůžu potkat žádnej obchod. Říkám si, že budu pěkně stanovat na břehu jezera, konečně vyperu, západu slunka užiju, pivo popiju. Jdu to realizovat, ale je to absolutní peklo, protože kolem jezera je tak miliarda mušek, ale fakt jedno hustý velký mračno. Mám je úplně všude! Dojíždím po šutrech k jezeru a to je špinavý jak hajzl, mušky mi lezou do očí a do nosu a začíná pršet. Rychle se uchyluju do kapličky a po hodině se opět pracně deru na hlavní silnici a jedu dál. Takže SEVAN se nějak nepodařil, sakra. Stále doufám, že narazím na nějakej ten obchod, ale nedaří se. Zabočuju do lesíka, že teda aspoň dušu zalepím a trošku pohovím, ale v lese číhají komáři. Prvních 100 (počítám je) zabíjím, ale nemá to smysl, jsou jich miliony. Musím oblíct dlouhý gatě, boty, mikinu, rukavice a lepím tu duši. Věřím, že slabší jedinci by se z těch komárů mohli i zbláznit. Je to čistý zlo! Mám poslední těstoviny a 2 rajčata a tak to vařím. Je neuvěřitelný, ale těch komárů ještě přibylo! Jednou ranou jsem zabil 15 komárů. Blaf je uvařenej a jak to tak jím ve stoje, tak mi to celý vypadává z ruk na zem. Drtivá většina je v hajzlu. Tak to bychom taky měli. Něco ještě jím ze země, ale mám plnou hubu jehličí, tak to s těžkým srdcem vzdávám. Přijíždí jacísi lesáci a tak klábosíme, komáři jsou fakt šílení a pak začíná konečně pršet. Já se fakt už z toho počasí poseru. Zítra sedlo v 2.400 m.n.m., to jsem zvědavej. Prosbu vznáším pouze jednu - ať už přestane lít!

Celou noc pršelo. Po ranním hovně je jasný, že bez promyšlené strategie mě ti komáři při balení věcí sežerou. No zvládám to a peláším k MARTUNI. Kolo jede jak čert! Tam konečně nakupuju (před pořádným stoupáním je vždycky vynikající nápad naložit se až povrch, aby si ten krpál člověk pořádně užil) a zahajuju výstup do sedla SELIM 2.400 m.n.m.. V další dědině u kaple jím a hážu nenávistné pohledy na hranty, co přišli otravovat. Začíná fučet, ale zvostra a pochopitelně zepředu. Navlíkám bundu a šplhám nad dědinu. Je to moc špatný, lomcuje to se mnou a místama skoro zastavuje, ale kolo se překonává a jede. Je to nekonečná planina a furt ne a ne dosáhnout vrcholu. Opět rozjímám nad svým božstvím a zjišťuju, že asi jsem taky bůh, protože ne že jen dokážu (za specifických podmínek) měnit vodu v pivo (ten kristusův chlapík to prej sice zmáknul na víno, no ale...), ale při bližším prozkoumání mých zánovních kraťasů, který drží při sobě snad jen mou boží vůlí, zjišťuju, že zcela neuvěřitelně dokážu měnit látku na plech! V jistých partech se kraťasy již odmítají ohýbat! Ha, další (pravděpodobně) božská schopnost! Napadají mě další neotřelé idey, ale ty zveřejním, až bude čas. Asi 2 km před vrcholem stojí auto, 2 týpci a mohutně mě zastavují. Velkoryse božsky zastavuju a oni prej - dej si s náma vodku, ne? Ďábelský nápoj odmítám a radši si dávám jedno božské pivo a borci jak už jsou nakalení (poledne, 2 týpci, auto, prostřed ničeho, zima jak prase, jen vodka a pivo), tak si připíjíme úplně na všechno a mermomoci mě chcou u nich ubytovat a že budem pít na zdraví a štěstí. Odmítám a ty dva poslední kilometry dorážím. No celkem 20 km stoupání to bylo. Na vršku žádná cedula, jen že tudy vedla „hedvábná stezka" a začíná sjezd. Hned pod vrcholem je starej karavanseraj, ale ten mě nějak moc nezajímá. Zajímá mě spíš pohled na opačnou stranu, kde je díra jak do pekla a silnice s 50 kličkama. Ty vole, to bude něco! Jak nesnáším sjezdy, tak tohle bylo parádní! Ještě že jsem včera spravil ty brzdy! Je to 30 km pořád dolů. Místama atakuju 50 km/h, což nikdy nedělám, protože mám strach. Ty vogo a jsem dole, opačným směrem to musí být jen pro náročné. Nabírám vodu a jedu ještě asi 15 km podél řeky, kde to zas pěkně valí, kupuju víno snad od 90-ti leté babky a po pracném hledání kempuju v takové mezi u řeky. Konečně opět měním nazpátek plech v látku, vařím a do toho střídavě lije a zas nelije a pak vylézá slunko (čas otevřít flašku vína!), objevují se miliony mušek. Dneska to byla fakt jízda! Snad to zítra bude pokračovat v podobném duchu!

Noc je těžká, protože přímo v prostředku stanu je hluboká rýha, bolí mě záda. Jasno - balím, vyrážím - zataženo! To se stalo jak? Šplh, ten mi jde. Po 2 hodinách šplhu mám krásných 18 km, no tak to je pěkný hovno. Naštěstí to jde už dolů, ale fakt hodně dolů..., až k NACHČIVANU, ázerbajdžánským hranicích. Jsem dole a je tu rovina! Pláň jak kráva a to jsem si myslel, že tento krajinný útvar se v Arménii nevyskytuje. Směr přímý, pochodem vchod, směr JEREVAN. Je to čtyřproudovka a vcelku to jede. No jede to dobře! Dělám zajížďku do města ARARAT, kde jsem atrakcí jaxviňa. To už se mi taky dlouho nestalo. Jdu na net, protože mi hlavou probleskují bezbožné myšlenky a pekelné nápady. Ale jen jsem se tam nasral! Od jednoho komplu mě vyhodili a u druhýho pořádně nefunguje myš. Jedu dál až skoro do JEREVANU. Cestou mě místní omladina fotí a zve na pijatiku. Uhýbám na VAHARŠAPAR alias ECHIMIADZIN. Směřuju do té tmy, kterou pozoruju už pěkných pár hodin. Přímo tam kam jedu je černo, ale vůbec se to nehýbe! Situace už je kritická, protože začíná fučet a kapat víc než doposud..., jako celou dobu nelilo, ale skoro furt poprchávalo. Žel nemám vodu. Na benzince mi dávají jednu flašku, že víc nemají a tak musím dál. Míjím takovej sad, kde by to šlo, ale ještě si dávám zajížďku do dědiny, kde kupuju chleba a žebrám i tu vodu. Pádím zpět, vichr nabírá na síle a tak tak všecko stíhám, zaléhám do stanu a už lije! Zítra opět severozápad a pršet by nemuselo.
Tak kilometrů naflákanejch a...! Prd spím, už kolikátou noc, budí mě pes a ráno vrány. V ECHMIADZINU se ptám na cestu do ARMAVIRU a KARAKERTU, ale je to složitá domluva, jedni mě posílají tam, druzí neumí rusky (!!!), třetí rusky mluvit nechcou a čtvrtí na mě čumí, jak kdybych spadl z višně. No ale když chci do ARMAVIRU, tak teda jo, prej furt rovně a přes dědiny. Nějak se mi to nezdá, potkávám úplně neznámý dědiny a cesta je otřesná - doslova! Po asi 15 km mi dochází, že jedu úplně blbě, ale nějak se doptávám a po stezkách konečně dojíždím do ARMAVIRU. Ale není to ten ARMAVIR, co mám v mapě. To město, kam jsem chtěl jet, se jmenuje jinak, ale žel je chyba v mapě a AMRAVIRY jsou tam dva. Takže 20 km jsem jel zbytečně. Ale nakupuju (opět lidi nemluví rusky) kvanta zeleniny a ani to tam všecko nemůžu všecko narvat. Pěkně těžký. Do KARAKERTU to ještě jede, ale pak už začíná ultrašpatná cesta a stoupání. Je hroznej hic, muchy mě štípají, vůbec to nejede a krajina je to bezútěšná, jen planina, ani jeden strom a furt se to zvedá a vede kamsi do řiti. 2 auta mi zastavují, že mě vezmou. Z posledních sil dojíždím do TALINU a mám za sebou 88 km. Piju pivo, kecám s místními a už se zas valí mraky, jdu se schovat na net. Bolí mě úplně všecko a nechce se, nechce. Lámu ještě pár výškových metrů, ale s extra 6 litry vody to moc nejede. Opět mě zlobí můj prokletej přesmykač a tak dřu do toho krpálu ještě 16 km a stanuju (doufám) těšně pod vrcholem. Výhled na ARARAT bere dech! Není dobrý kempovat takhle vysoko, ale už není čas ani síly sjet dolů. Vařím super cháles, čaj, cvakám pár fotek a prásk začíná liják. Jak to tady nahoře začne prat, tak se mám na co těšit! Do rána musí přestat! Takže kilometry, co jsem včera naplánoval, jsem splnil, jen jsem měl být o 20 km dál...

Dneska jsem tomu moc nedal. Ráno prázdný kolo a jasno, rychle startuju, ale než nasedám na zábradlí tak je zas zataženo, ale neprší, což teda v noci jo. Naštěstí to nejsou takový bouřky jak v Gruzii. Cesta se plazí po pláni a ani nevím jak, a zas mám prázdný kolo! Kurva! Ráno jsem našel v plášti střep a teď kus drátu. Dojíždím do GYUMRI, kde se potulujou neskutečný ženský a holky! Dávám pivo a zírám na ty zjevení. Než bych seděl doma u televize a držel nějakou slečnu za ruku! Ale to né, já musím denně moknout, vláčet se od čerta k ďáblu a navíc na kole! Asi nebudu normální, co? Vymotat se z GYUMRI je těžký úkol, nikde není ani jedna cedule. Lidi ani neví, kam mě mají poslat a tak se tam motám jak Maďar v kukuřici. Opět zdolávám pěknej kopec a pak ještě další, ve kterým potkávám po čase zas nějaký cyklisty - kanadsko - australskej pár putující kolem světa. Nejvíc mě překvapuje, jak mají čistý kola a vůbec jsou jak ze škatulky - ortliebácký brašny, vzadu nepromokavej bag, Surly kola, helmy, na zádech camelbagy, jsou jak z učebnice o cyklocestování. Darmo dodávat, že na mě je opět žalostný pohled :-) Chvilku kecáme, přejeme si hodně zdaru. Jsem zrazován před na marast rozmlácenou cestou směrem na BATUMI. Pak už jen nabírám vodu a jdu do planiny stanovat. Zas jen holý kopce a nic. Ale svítí slunko a tak se válím a lepím duše. Ovšem u té druhé jsem tu díru prostě nenašel. Po západu slunka za kopečky začíná strašná kosa a tak petko sprcha je otužování jaxviňa. Málem jsem si překousl jazyk, jak mi cvakaly zuby. Jo a zase jsem jel ráno kolem sněhových polí. Tady to léto přichází fakt nějak pozdě! Zítra snad opět Gruzie.

Ráno je zima, ale fakt. Bunda a tradá na hranice. Pohodička, klídek a už jsem opět v Gruzii a krásná cesta mě vítá a vede pořád z kopce. V NINOTSMINDA se fotím s místníma a prodavačkou a v centru způsobuju zase po letech sběh lidu (18 gruzínských kousků kolem mě) a měním peníze. Zjišťuju, že mě Arménie stála 34 €, což činí průměr na 4 € na den , to jsem zas podpořil ekonomiku rozvojového státu! Není v tom ale započítaný to jídlo, co jsem platil v dolarech. On ten finanční průjem ještě přijde! Opět se ptám na cestu a je mi řečeno, že do ACHALCICHE (65 km) je to furt z kopca! Ty vole, to není ani možný! Fakt že jo, skoro vůbec nešlapu, dávám si brejka na chleba se salámem, s rajčatem jak bowlingová koule a vyštrachal jsem i máslo. Strašlivě se přežírám a už se mi nechce ani hovno. U odbočky na VARADZIA (nějaký další slavný kostel) začíná hřmít a za pár minut už to valí, takže má gruzínská klasika - autobusová zastávka, kde mě normálně bere spaní tak, že tam na chvilku usínám. Jsem po včerejšku nějakej špatnej, asi na mě leze nějaká angína. Hodinu pěkně lije, pak vyrážím, dělám ještě pár km a u řeky parkuju a aspoň umývám batohy, když už nic. Vařím jen čaj, je mi blbě. Komáři mě testují. Ferry na Ukrajinu jede 19. a 24.6. Nakonec bych to toho 19.6. asi i stihnul, kdybych ještě zítra a pozítří máknul jak čert, ale za a) bude to prej pekelně do kopca + 50 km totálně rozmrdané cesty (podle Kanaďana) a za b) Radek a Martina vyráží proti mně na kolech, takže se asi potkáme někde za BATUMI. No uvidíme, co bude. Jinak vnitřní boj o to, co si počnout na Ukrajině, vrcholí. Rozhodnutí se mění i několikrát za hodinu. Fakt nevím!

No to jsem se zas vyznamenal! Flákám se ráno ve stanu, flákám se cestou, flákám se v ACHALCICHE, žeru a jdu na net a pak se flákám dál, ale to už to jde do kopce. Začíná „překvapivě" lít a tak zahýbám u jednoho obchodu, kupuju pivo a čekám na smilování nebes. Přichází 2 týpci a jeden z nich mluví trochu rusky a tak kecáme, paní z krcálku nám dává točáka a pak ještě vaří párky a pak prej, že můžu u borca přenocovat. No tak jo. „Dáča" je krutá stavba. Klasicky ruskej styl - nic nefunguje, všecko totálně rozmlácený, není tam voda ani hajzlbudka, ani elektrika. No to zas bude! Jdeme na obhlídku vesnice. Vypadá to tam, jak kdyby tam válka skončila teprve před hodinou. Totální zkáza! Všechno rozbity na ultimum. Budím obrovskou pozornost, zvláště když si sedáme na pivo u obchodu. Srocuje se tam snad celá dědina. Dávám pár piv. 2 mladíci mluví dokonce trochu anglicky, jinak nikdo nic, ani rusky. To čumím. Pouze ty nejstarší ročníky „znájut kak gavaríť pa rúsky". Jdeme na louku, kde se děcka honí za balonem a jakmile přicházím, tak se zase všichni kupí kolem mě. Nikdo ani slovo rusky. No jdeme na „dáču", kde se připojuje ještě jeden dědek, kterej řve jak idiot a jsem jak na výslechu. Říká mi, jak bych měl žít, co dělat a pěje ódy na Sovětský svaz! Mám toho idiota plný zuby. Dáváme ještě jedno a jdu spat. V tak šílené posteli jsem ještě nespal. Ukrutně vrže, je to prostě za trest. Ale zážitek máme!

Peklo! Zlo! Co se mně dneska všechno stalo, to snad ani nebylo možný! Prostě šílený. Ráno nás kolem sedmé budí dědek, ať prý vstáváme. Kurva, kdyby se radši staral o svý! Nesnáším takový idioty, co si myslí, že sežrali veškerou moudrost světa! Urychleně pakuju a vyrážím. Celou noc chcalo jaxviňa. Všude stojí voda a kopec je v mracích. Z ADEGENI začíná ten slavnej kopec, kterej končí v 2.000 m.n.m. A taky začíná hódně špatná polní/lesní cesta. Není tam metr rovné cesty, o asfaltu si můžu nechat tak zdát. Po pár km je prázdný přední kolo a tak to měním, žel ten drátek, co to propíchl, jsem sice našel hned na poprvé, ale jak jsem na chvilku mrknul vedle, tak už jsem ho nebyl schopnej opětovně najít. Myslel jsem, že vypadnul. No vyrážím a po 3 km je jasný, že drátek nevypadnul, ale je furt tam. Takže již podruhé všechno seskládat a zase to všechno měnit. Kurva! Drápu se navrch. Je to lesem, malej provoz a furt mě to baví, šinu se ultra pomalu vpřed. Brodím řeky a sleduju sníh na kopcích. Bahno, voda a cesta na ultimum na sračku. Ale krajina suprová, projíždím podél skal a jak si tak „zpívám", tak slyším nad hlavou rachot, periferně vidím, že na mě něco padá, skláním se, šlápnu a prásk! - 3 metry za mnou sletěla ze srázu 5 metrová kláda! Toto mi nikdo neuvěří! Prostě tam musela viset jen na krajíčku a zrovna jak jsem jel kolem, tak spadla. Jaká je pravděpodobnost, že se tohle stane???? Uff, bylo to o fous, fakt že jo! Rozdejchávám infarkt a šinu se dál. Je to horší a horší. Po 4 hodinách urputné snahy jsem ve sněhu a na vrcholu. Mám krásnejch 30 km. Hned na začátku sjezdu slyším, že něco dře, tak brzdím, ale pozdě, prásk a duše praskla, protože to nezničitelný SCHWALBE plášť vzdal a rozesral se. Takže je na čase po třetí dneska všechno sházet a vyměnit dušu i plášť. Dávám tam MERIDU (originální plášť), ve kterej teda nemám žádnou důvěru. A tak dolů! Šílený, ta cesta je snad horší než nahoru. Brzdy kvílí a kolo prosí o milost. Nejede mi tachometr a tak to zas musím spravit. Začíná se pěkně mračit a mraky se válí strašně nízko. Po 10 km se o mě už pokouší fakt další infarkt, přední kolo je opět prázdný. Takže po čtvrté všechno dolů a opět vyměnit. Už toho mám plný zuby. Berou mě křeče do ruk od toho věčnýho brždění a cesta je furt strašlivá. Téměř za tmy dojíždím do CHULO, kde mě zas odchytávají místní a prej, ať jdu s nima, že bude „čuri muri" a taky pivo..., nechápu, co mohli myslet tím pivem? Začíná asfalt - hurá, začíná lít - mě jebne! Schovávám se v objektu nějakých energo staveb, kde na verandě vařím. Odchytává mě tam hlídač a prej ať jdu do cimry, že se tam můžu natáhnout. Neodmítám, dokonce se můžu venku pod kohoutkem umýt. Dědovi je tak 70 let a na nic se zbytečně neptá, nepěje ódy na SSSR ani na Stalina a tak mám klid. Sláva, sláva! Venku lije, není vidět ani na krok. Strašnej den! Strašná cesta! Moje ubohé kolo!
Tradičně vyspávám do půl osmé, nasedám, navlíkám vestu, protože mraky sedí až na silnici a pálím to dolů. Překvapivě to nejede tak rychle, jak bych se představoval a tak šlapu jak šílenej. Po skoro 4 hodinách potkávám konečně Radka s Martinou (srdce mi skáče radostí), se kterým jsem se seznámil na cyklofestu ve Frýdku-Místku a tak se společně vracíme do BATUMI. Dáváme nějaký jídlo a pivo a já hledám, kde koupit lístek na trajekt na Krym. Jeden právě teď odjel. Nalézám ten kamrlík, kde jsou informace, ale ženská se se mnou nechce vůbec bavit, že neumí anglicky a vyhání mě pryč, ať prej táhnu! To je panečku ochota a přístup k zákazníkovi! Naštěstí když na ni spouštím rusky, tak lehce polevuje ve své nenávisti a říká mi, že další trajekt jede až za týden a lístky se prodávají v pátek a sobotu. Hm, takže mám ještě týden. Vyrážíme směr KOBULETI, Zlý s ženou ženou jak blázni, sotva jim stačím. Další pivo a pak kemp u moře a konečně začíná pořádně pršet, protože to mžení, co se dělo celej den, se snad za déšť považovat nedá. Kurva! Taky jsme cestou zjistili info, že při sesuvech půdy tady nedaleko zahynulo 6 lidí. Takže ten zasranej déšť se stává životu nebezpečným. Nenávidím!!!

Prší, to je ale divný! Ve 12h ještě stále prší, ale jedu pro pivo a jídlo. V 14h už neprší (škoda) a tak že prej popojedeme. V 15h už konečně zase prší a tak jdeme na pivo, pár km a už zase prší a tak zajíždíme do jakési nálevny, kde hned ve dveřích dostáváme štamprdle vodky. Dáváme pivo a v tv ukazují záplavy, sesuvy půdy a jak lije a lije. To je ale paráda!  A tak zase hop a skok a už to jede, směr KUTAISI, vodou, bahnem, svinstvem! K večeru si dáváme náš oblíbený drink, vlastně dva a za tmy stavíme stany na značně podmáčené louce plné hoven a bahna. Lidi říkají, že má pršet celej týden, jiní lidi říkají, že už jen pár dní a prý pak bude svítit ta žlutá koule, co už lidi zapomněli jak se jmenuje. No kéž by!
Nechce se mi a bolí mě hlava. Neprší, ale je zatažený a je dusno. Pomalý start a vcelku v klidu dojíždíme do SAMTREDIA, kde se naše cesty rozcházejí. Do KUTAISI se mi se Zlými nechce a tak se loučíme, dáváme náš drink a já jdu do centra na net M + R pádí do KUTAISI a do Arménie. Super lidi, bylo mi ctí s nima pobýt. Net je na hovno, furt to vypadává, akorát jsem se nasral. Na chodníku se se mnou dává do řeči týpek s snad 8 dioptriema a že mi ukáže cestu na POTI. Cestou míjíme rozestavěnej kostel a tak mě tam provází. No až to bude hotový, tak to bude cajk. Prácu si s tím dávají značnou. Borec tomu tam snad velí a má to pod palcem a tak dostávám výklad v ruštině, kde ne vždy všemu rozumím. Borec mě nutí, abych vyryl svoje jméno do šutru. Takže jsem prý s tím kostelem od teď navždy svázán. Tak teda jo. Nechce se mi vůbec nic, dokonce na chvilku vylízá ten žlutej kotouč a tak kupuju vajca, jdu k řece (ještě bude týden pršet a ta řeka se musí výlít!) a smažím vajíčka, lahoda! Flákám se a nic nedělám, stavím stan a je to. Zítra nevím co... Jo, ve stanu ze mě lije pot, strašný vlhko!

A noc? V 23h přijíždí policie a ať se prý sbalím a jdu do hotelu nebo jinam, prý jsou tady šakali a zmije a mám jít pryč. Ptám se, jestli je tady zakázáno stanovat a prý že ne, ale že mám jít. Prosím je, prosím a prý že teda můžu zůstat. O půl dvanácté přichází opět 2 policajti a začíná pršet. Prý mám vypadnout, že mě musí hlídat a ať jdu do hotelu nebo jinam do města. Jsou neodbytní a chcou mě vystrnadit. Začíná fakt lít na plný pecky a já musím balit. Ale po 5 minutách je mi řečeno, že můžu zůstat. Kurvafix, tak to je něco! Ve 4h ráno přestává pršet, jdu se vychcat a přichází další pojicajt s baterkou, nemluví rusky ani anglicky, ale domnívám se, že nakonec pojicajti vylosovali jednoho chudáka a ten mě fakt celou noc musel hlídat. No to jsou situace!

Pomalu vstávám, pomalu balím, pomalu jedu, pomalu dojíždím do SENAKI, pomalu hledám net, pomalu brouzdám, pomalu odjíždím, pomalu jít, pomalu piju pivo, dlouze hledám kempoviště, lepím duše a nedělám nic. Zítra teda POTI, snad se bude dát koupit lístek, ať to mám z krku.
Jéžišimile! Spaní exelentní, v noci pochopitelně pršelo. Ráno suším a pomalu vyrážím. Po pár km jsem v POTI, hledám ten ofis, kde se dá koupit lístek, ale nemůžu se doptat, ale nakonec ten barák nacházím sám. Tam sedí 4 lidi a nic nedělají. Ptám se rusky, kde je teda možný koupit ten lístek a prej u babky. Babka ale nemá čas, musí vykecávat s kolegyní. Pak že teda co chcu a prej že u dalšího vokýnka. Vše probíhá v ruštině, anglicky to ani nezkouším, když vidím ten materiál. Týpek chce pas a odchází za babkou pro radu. Vrací se a říká mi - tady máš papír, běž za babkou, pak běž do banky, zaplať, vrať se za mnou, já ti to potvrdím a babka ti dá lístek! Ty vole! Jdu za babkou a ta mi říká, že zaplatit mám až na lodi, ale to si nejsem jistej, jestli jsem dobře rozuměl. Ptám se, kdy že to teda jede a oni že neví, prý možná už zítra v noci, možná v sobotu ráno, ať se přijdu zeptat zítra. Kurva, to jsou kšefty! Jím a hledám centrum a net. Z netu mě zastavuje týpek a že prý ať jdu s ním na pivo a já říkám, že potřebuju někde za POTI postavit stan a on, že můžu přimo tady v centru. Vede mě mezi paneláky, kde je takovej zastrčenej plácek a tak prej jo, dáváme pivo, pak mi ještě ukazuje obchod s pohledama, pak fasuje víno, přátelím se s dalšíma idividuama a začíná pršet, lezu do stanu. Přichází jistá Oxana odnaproti a ať se zvednu a jdu do jedné prázdné cimry u nich v paneláku, že prý mě tady okradou, zabijou a navíc i kolo vezmou. Když začíná se zmijema, tak se jen směju. Ale je to strašně umanutá ženská a nadává mi, že jsem idiot a že o všechno svou lehkovážností přijdu. Vzpomínám na spaní v přístavu v Tallinnu v Estonsku, kde nás okradli, když jsem tam nocoval s Vlastem. Přístavní města jsou vostrý! Tak teda jo. Nosím věci do cimry, všude leží tak centimetr prachu a v té cimře stavím stan. Dostávám čaj a čokoládu a přednášku o tom, jak je to POTI nebezpečná díra a že by mi hlavu uřezali. Tak uvidíme co noc a co ráno. Já osobně to vidím tak, že někdo od sousedů zavolá ochránce zákona a budu mít problém tak jak tak. Že já vůl jsem nešel radši někam za město!

V noci se nic neděje a přes den taky nic, loď prý pojede snad zítra. Kdy? Neví se... Motám se od čerta k ďáblu, flákám se, očumuju a večer jdu s týpkama na pivo. Zbytečnej den. Jo, to jsem zapomněl! Posílám pohledy - 14 pohledů za 58 lari, což je 24 euro. Tak s tím běžte do hajzlu! Končím s pohledama, je to drahý jak prase. Navíc posílám ještě domů nepotřebný knížky a mapy, takže dalších 34 lari fuč. V Gruzii je prostě draho!
Tak dneska to prý pojede, v 11h ráno jsem na ofisu INSTRA a tam mi říkají, že ta vykládka (lodi) jde hodně pomalu, tak ať jsem v 17h v přístavu. Nudím se, internetím, žeru a před pátou jedu do přístavu, kterej je ovšem úplně jinde, než jsem si myslel, ale nacházím to. Prej pasažéry začnou přijímat až kolem 19h. Jedu zpátky na INSTRA, kde se dávám do řeči s jedním Korejcem, co jede taky na Ukrajinu, pijeme pivo, potkáváme týpka z JAR a pak ještě dojíždí lidi z Běloruska a jeden Kazach, takže se družíme. Čekáme hluboko do noci. O půlnoci už to vypadá, že se pojede, tak vyrážím opět do přístavu. Tam ale opět neúspěch, chcou po mně pasažérský lístek, kterej mi dají na INSTRA. Takže jedu zase zpět. Na INSTRA mi říkají, že mám zaplatit na lodi a že mi nic nedají. Ó vy hajzlíci, tak vo co jde?! Přijíždí busík a prej nasedat, jede se. No a tak opět jedu na kole do přístavu, už mě to fakt přestává bavit! Naštěstí cestu do přístavu bych už asi zvládnul i se zavřenýma očima. Tentokrát se ale hrdinně probíjím přes všechny kontroly a nemístné otázky vpřed na loď a kolem 4h ráno jsem na palubě a padám do betle.
Ráno kolem 8h loď vyráží, jdeme na snídani a Bělorus tahá 8 litrů vína a tak to soustředěným tlakem likvidujeme a jdeme spat. Večer borec tahá další bečku vína, ale to už není taková radost, pár lidí odpadá a tak o půlnoci už nemá kdo pronášet přípitky, tak jdu spat taky. Prý budeme na Ukrajině v 10h ráno.

V 10h ráno sice stojíme, ale uprostřed moře, přístav v KERČI je zavřenej, je tam bouřka a tak se musí čekat. Loď se pořádně houpe, pár lidí je úplně vyřízených. Naše partička hraje karty, a jelikož není k mání už ani čaj, tak vařím na svým vařiču. Kazach ukazuje fotky jeho domu v Alma-Atě a je to obrovskej hrad, 3 auta, 3 motorky, borec se pohybuje na opačné finanční škále než já. Prostě boháč! Pak ukazuje fotky své ženy, ale to už fakt přehání, protože to je snad miss Universe, neskutečná kočka, ale fakt dokonalá. To mi neměl dělat, zas nebudu moc spát! :-)
Ráno se dozvídáme zprávu, že už jsme sice na dohled Ukrajiny, to co vidíme na břehu je KERČ, ale do přístavu nás vpustí až zítra! Pár lidí je zralejch skočit do vody a doplavat to, zoufalství se dá řezat pilou. Motáme se od ničeho k ničemu, jídla je málo, čaj žádnej a tak vařím svůj čaj pro půl lodě. Karty a ještě hlt vína a čekání. Tak blízko a přitom tak daleko!

http://www.bikemap.net/route/1326120