Blízký Východ a Skandivánie 2011, Turecko pt. 2

(experimentální popis putování, kdy většina sprostých slov byla nahrazena vhodnými a z větší části absolutně nevhodnými ekvivalenty)

A jsem zpět v Turecku. Při pohledu na mapu se mi podlamují kolena, protože to pásmo hor se táhne napříč celým Tureckem až nahoru k Černému moři, kam musím skoro až dojet. Tušil jsem, že to bude fakt náročné, ale že to budou až takový strašný kopce, tak o tom se mi ani nesnilo. Politická situace v této části Turecka je taky velice nestabilní a okolí Hakkari bylo otevřeno pro turisty až poměrně nedávno. Takže asi budu za pořádnýho exota a pravděpodobně se to neobejde bez prudkých ataků místních děcek. Takže jdeme na to, bude to určitě krásné :-)!

Prokryndáčka! Blýská se, honí se to kolem a ne a ne začít. Až v 22:30h. Vichr, co na mě pokládá stan, se divím, že to ty tyčky vydržely. Pekelná bouřka, svítí to ze všech stran, liják a ještě větší liják a vichr. Držím stan zevnitř, pak už jen prší. O půl čtvrté ráno to začíná znova! Sakra! Ráno je bídné, ale hodně. Všude je bahno, mokro a stan totálně špinavej. Nesnáším balení zabahněných věcí! Je tak zatáhlý, že je zázrak, že neprší. Navíc jakási mlha, nebo co za nepříjemnou věc, hic jak v peci! CIZRE je klasika s házením šutrů, otravováním a žebráním. Kupuju chleba (zde je třeba zmínit, že teenageři se ke mně chovali s úctou, ptali se, jestli něco nepotřebuju a byli fakt moc ochotní, byl jsem z toho vcelku v šoku, příjemná a nečekaná změna. Díky, borci!) a zahajuju výstup. Hned mě zastavuje rodinka na čaj a tak jakože kecáme. Pak už je to jen 60 km do kopca! Boha, je takový vlhko a vedro, že ze mě teče proud potu. Vypadá to zase na bouřku, je mlha a nic není vidět. Nemám ani jednu fotku, nestálo to za to. 10 km před SIRNAKEM piju čaj na benzince a pomalu ve stoje usínám. Do SIRNAKU je to fakt zlý! Strašně navrch. Zastavuje mě motocyklista a špekuluje, jak by mě vytáhnul navrch. Prý to nemá konce a je to prudký jako hrom. Na nic nepřichází a já ho přesvědčuju, že su dobrej jak chleba s máslem a silnej jak silnica a že to dám. Že já vůl jsem se nenechal protáhnout aspoň tím městem! Útočí na mě skupinky harantů, tahají mě za kolo, kopou do mě a nechybí obligátní kamenná sprcha, ale dostávám jen párkrát. Je to fakt strašný, nenávidím tu lejny popatlanou pakáž. Pořád vzhůru, ani nevím, kde beru sílu to ještě hrnout vpřed. Průjezdy horskýma osadama jsou taktéž super, tady řvou dospělí i děti. Pracně čepuju vodu a dojíždím k vojenskému checkpointu, kde čekám 15 minut, než vyšpekulujou můj pas. Dostává se mi upozornění, že všude, ale opravdu VŠUDE, jsou teroristi a že mě všude zabijou. Tak jo, ostatně kvůli tomu tady jsem, ne? Konečně dolů. Hledám fleka na stan, beru příkrou cestu vzhůru, žel vedoucí ke včelínům. Ale není to takovej bzukot a tak zůstávám. Viděl mě jeden náklaďák a řval, kam že to propánakrále jedu, tak doufám, že to vykecá vojákům na kopci a ti v noci přijdou se samopalama. Ani bych se nedivil. Umývám stan a batohy, vařím kuskus a čaj. A tak si říkám, co mi chybí, a zjišťuju, že úplně ze všeho nejvíc toužím dostat do ruk nějakýho toho malýho chlapečka s nevinný obličejíčkem a zašlapat ho do země! Trochu se vyjasňuje, ale stan vůbec neschne. Vlhkost hrozná. Zítra tu máme pátek. Očekávám nejhorší ataky a řvaní po celou cestu. Snad to přežiju. Netřeba dodávat, že stoupání budou krutá převelice.

„Vstávej, máš tam čaj!" budí mě kolem 7h včelař. No tak jo, jdu na čaj. Přichází ještě jeho kámoš s chlebem a tak ještě jím. Na oplátku jim ukazuju, jak se balí a nakládá na kolo. Borci mě po celou dobu pozorně sledují! Týpek mi říká, že v dědině BEYTUSQEBAP je po kolena sněhu a zima jak prase, prý ať tam nejezdím. No tak ne. Hurá dolů a v dědině SENOBA už to hrnu zase poctivě proti proudu řeky. Smečka dětí mi řádně zatápí a šutrem dostávám pěkně. Za zmínku stojí, že jedna holka tak kolem 8 let za mnou vydržela běžet do kopca snad 3 kilometry! Tu by měli začlenit do nějakýho atletickýho družstva. Pořád se to táhne kolem řeky, ani se mi nějak nezdá, že bych nějak hodně stoupal, ale vůbec se mi nechce. Vojáci mají nějaký manévry a snad 4x mě míjí konvoj a jednou táhnou i tank! Ovšem nikdo z vesnice tomu nevěnuje pozornost, lepší je řvát - TOURIST, TOURIST, MONEY, MONEY, WHATS YOUR NAME? Přátelé, začínáte mě fakt ale fakt KUREVSKY (pozn. autora/korektora - původně použito slovo "hodně", které ovšem zcela přesně nevystihovalo momentální duševní rozpoložení) srát! Jedni pasáčci ovcí mi nabízí u silnice čaj a tak využívám klidu a hodnotně mlčíme, pijeme čaj a s úsměvem se loučíme. DÍKY! V další dědině se ke mně přidává kluk na kole a jede docela dlouho se mnou. Jelikož neotravuje, na nic se neptá, neřve a nežebrá, nemám nic proti, aby se mnou jel. Dávám pauzu u pošty a piju jak duha. Kluk čeká a tak lidem, co se pochopitelně srotili kolem (cca 20 tureckých kousků), říkám, že jedeme spolu do HAKKARI. Kluk to snad vzal vážně a rve to se mnou do finálního kopce, ale pak to vzdává. Já se ještě motám od strany ke straně a u vojclů dosahuju vrcholu! No sláva, ani to nebylo tak hrozný. Sjezd je vo hubu. Ještě horší je to přes vesnice, kde se sbíhají haranti a snaží se mi zablokovat cestu. Přede mnou se tyčí úplně obrovský hory, sníh všude, prostě monstr, nádhera. Tak tam asi někde leží ta vesnice, o které mi ráno vyprávěl včelař. Na křižovatce (zrovna k té vesnici), mě staví další checkpoint, ptají se mě klasický otázky a prej ať doleva nejedu, že to je do kopce, který je prý velice prudký a je tam sníh. Kontrolují mi batohy, což mě vůbec netěší. Žebrám vodu a pálím pryč. Obhlížím fleka na spaní a už to tam chcu zavalit, ale najednou jsou všude lidi a tak musím dál. Na dalším místě u řeky to lomím, vařím, atd. Nade mnou krouží vrtulník. Ty vole! Přes vodu jsou pasáčci koz a slyším a občas i vidím pořádný psiska. Snad to bude v klidu. Zítra k HAKKARI. Do Gruzie dřív jak za 10 dní nedorazím. No ale počasí je v pohodě, tak snad to nějak půjde.

Tak psi mě nechali na pokoji, ne tak vojáci, kteří mě před 7h ráno budí. Jak mě ti hošíci našli, je mi záhadou. Ale vše je v klidu, odtáhli záhy. Poprchává a tak se válím až do 9h. Vyrážím. Je to pořád do kopce a pak do strašnýho kopca a pak už tomu odmítám věřit! Jedu, jako kdybych měl obě kola píchlá, přinutit to k pohybu je nadlidskej úkol. Dřu jak mezek, klikatí se to, kolem zasněžený vrcholky a mě otravují muchy, který umí i pořádně štípnout. Je to přetěžkej výstup, mám toho tak akorát. Po 3 hodinách dorážím do sedla pěkně zřízenej. Zima je fakt obstojná a tak fotím cedulu 2.080 m.n.m. (jsem myslel, že to bylo mnohem mnohem výš) a pádím dolů. Kdesi v oblasti CIGLI je srocení lidí, uprostřed ničeho. Kousek dál prodávají haranti jakýsi rostliny, snaží se mi zablokovat cestu, už nemám kam uhnout, je to samá díra a padák jak blázen, a jak projíždím mezi těma čistýma dušema, jeden z nich odkudsi vytahuje jakousi haluz nebo co a švihá mě s ní přes hubu. Bomba. Tlamu jsem nehodil, ale pecka to byla řádská a lekl jsem se pořádně. Brýle to přežily a zuby naštěstí taktéž. Všichni z toho mají hroznou srandu, ten rozkošný hošík prchá do kamení a já jsem bezmocnej a všem pro smích. Blázen na kole, kterej málem hodil tlamu. Mám nervy nadranc, nezbývá než pokračovat ve sjezdu. Dál už je to naštěstí pohoda, jen řvaní a občas šutr. Nakupuju za nekřesťanský peníze (Turecko je drahý jak povětrná holka) a už jsem zas dole a začíná to nanovo proti proudu řeky. Je 15h a já mám nervy. Napřed to chcu při první příležitosti zalomit, ale jede to kupodivu moc dobře a rychle s větrem v zádech a tak šlapu jak čert. V poslední dědině se mi haranti věší na kolo a já mám 100 chutí toho jednoho příjemného mládežníka shodit se srázu. Stačilo jen tak trochu kopnout! Pracně hledám plac, nosím věci až k řece, začíná pršet. Vařím, ale všechno mi padá z ruk a nic se nedaří. Prochází 2 borci, ale zdají se být v pohodě, tak snad to klapne. Zítra HAKKARI a snad i kus za něho.

No pohoda. Ráno pěknej hic. V první osadě nabírám vodu a ptám se po chlebu... a je mi přinesena snídaně! Fíha, tak to jsem nečekal. Vše se odehrává v přátelské atmosféře, prostě paráda! Pořád proti řece, ale zdá se mi to spíš jak rovinka, valí to fakt dobře. Je to průjezd horama, prostě nádhera! I počasí mi přeje. Když nakupuju další pití, prej ať jdu na čaj a že i jídlo a tak říkám, že ok. Ale pozdě mi dochází, že je to jako restaurace a tak tentokrát to bude za peníze. No 10 lir je 5 euro, snad se nepokálím. Projíždím i pár tunely, kde mě tradičně jímá hrůza. Auta v tunelu po celou dobu troubí a lidi řvou, co to jde. Nechápu. V jakési dědině probíhá nějaká slavnost, ale radši tam nejdu, ještě by přestala hrát hudba a 300 lidí kolem mě už bych asi definitivně nerozdejchal. Stoupání proti proudu vrcholí naprosto nečekaně náhorní plošinou. Je to pořád trochu navrch a řeku opouštím. Je to fakt velkej tok. Na benzince nabírám vodu a týpek naprosto nechápe, kde, co a jak a ještě k tomu na kole. Nějaký auto stojí v mezi a prej teda ještě na čaj. Dívám se, jsou tam jen 2 lidi, to by snad šlo a tak jdu. Krucifix, během 1 minuty je tam dalších 9 lidí! Auto zastavilo a pasáčci se seběhli. Fakt už nemám náladu, aby na mě furt někdo z půlmetru čuměl. Ale překonávám se a bavím ty lidi historkami jako, že šátek, co mám kolem hlavy, je ze Sýrie (což není pravda, protože je z Jordánska, ale lidi naprosto netuší, že něco jako Jordánsko existuje), fousy že jsem koupil za dolar v Iráku a jsou nalepovací a kraťase mám z Turecka, což napřed byly normální gatě, ale jak haranti žebrali peníze, tak mi jednoho dne aspoň utrhli nohavice. Takže lidi se klátí smíchem. Všechno tohle říct v kurdštině, ze které neumím snad ani jedno slovo, je pěkná fuška. První kempoviště vypadá dobře, ale najednou zastavuje autobus, hrnou se z něho lidi, navíc se z potoku vynořuje nějaká babka a vůbec se zdá, že to místo, kde chci kempovat, je kempoviště pro místní. Vůbec, všiml jsem si, že lidi tady bydlí v jeskyních, pod mosty, atd. Divokej východ jak prase! Už toho mám dost, ale musím ještě dál. Konečně těsně před BASKALE to klopím do kopců a kempuju přímo u cesty. Pasáček ovcí, co mě viděl, nevěřil vlastním očím. Mám obavy, že být moc blízko vesnice znamená moc toulavých psů. No snad to dobře dopadne. Jinak jsem už asi dost vysoko, kolem mě jsou zasněžený hory a večer je pořádná zima. Jinak HAKKARI jsem minul. Miluju velká města, přes který nevede hlavní cesta. Tímto se HAKKARI stává mým oblíbeným městem, protože jsem z něho neviděl ani barák. Vůbec dneska těch dědin moc nebylo, spíš takový osady. Takhle by mi to vyhovovalo furt! Zítra do těch hor..., hlavně ať neprší nebo zmrznu. Směr VAN. Zpoza kopce se ozývá nějaká hudba, takže se asi něco slaví. Škoda že jsem nekulturní hovado, mohl jsem se tam jít podívat. No radši ne...

Boha, kde jsem to jen ten stan postavil!? O půl desáté projíždí traktor, u mě zastavuje, troubí a pokračuje. Za 15 minut je zpět, zastavuje, troubí, kdosi řve a tak lezu ven. Dědek s borcem a hned jsou rozčilení, cože tam dělám, atd. Očumují stan, dědek chce vlézt dovnitř. Po půl jedenácté projíždí auto. Zastavuje, troubí a opět někdo řve, lezu zase ven. Zase ty samý kecy. O půl dvanácté mě budí opět traktor a pak je jakž takž klid. O půl sedmé ráno mě budí dědek z traktoru, ať prý vypadnu! Bolí mě hlava a je mi všelijak. Bolí mě nohy a pravý koleno. Počasí je divný, vypadá to špatně. Vyrážím do BASKALE. Pěkně nahoru. Začíná poprchávat a je zima jaxviňa, děcka řvou. Zas dolů a po plošině do hor. Na benzince zastavuju, zase začíná pršet, dávám 2 čaje a týpek, co tam sedí, tak divně čumí, že radši zvedám kotvy. Borec mi říká, že za 10 km je další benzinka, tak ať prý šlápnu, kdyby začínalo zase pršet. A začíná..., akorát to tam stíhám. Bezinka nefunguje, ale týpek tam je a zve mě dál, jím svůj chleba a i jeho kousek. A lije jak prase, zima strašná, ještě že mi pustil topení. Přichází kluk a jako my - nemluví, jen se tak posadil a dal si čaj. Jak jsem jim vděčnej, že se na nic neptají, nemají ze mě srandu, nesnaží se na mě mluvit turecky, když ví, že rozumím lejno. Když něco tak posunkama. Lije a pak zas fučí a týpek mi ukazuje, ať zůstanu, dokud se to trochu neprotrhá. Po 2 hodinách se to začíná lepšit, chci jet, ale borec mi říká, ať ještě počkám, že zavolal pro jídlo. Fakt už chcu jet, ale on trvá na tom, ať zůstanu. Ale tak se nepokálím, 2 nebo 3 hodiny na tom už nesejde. Fakt jíme a já konečně po třech a půl hodinách na benzince vyrážím. Naprosto suprovej týpek, kterýmu jsem byl za jeho tiché přátelství strašně vděčnej. Prý jestli začne zas pršet, mám se vrátit, můžu tam přespat. Vypadá to všelijak, ale mraky jsou vysoko, i když hodně tmavý. Zahajuju jakejsi výstup, kterej mi hned od prvopočátku dává strašně zabrat. Fučí přímo proti mně, 8 km/h je max., co z toho na rovině vytáhnu a začíná se to zvedat a kroutit. Žádný sedlo v mapě není a tak za každou zatáčkou vyhlížím konec. Po 15 km je mi jasný, že tohle bude tvrdej oříšek. Pořád fučí proti, 5 km/h a když to do mě zepředu vrazí v plné síle, tak žel stojím. Je to fakt prudký, na kopcích kolem je sníh. Totální závěr je ve stoje na nejlehčí převod. Zastavuje mě autobus, že mě vezme, ale odmítám, už tam musím být! Jo! Cedule hovoří o 2.730 m.n.m.!!! Rychle cvakám pár fotek, zapínám bundu až k nosu a tradá dolů. Fučí fakt brutálně, takže i v tom největším padáku nejedu víc jak 20 km/h a to ještě musím šlapat. Promrzám na kost. Pak vidím známej hrad (Hoshap Castle) na skále. Ten jsem viděl už před 4 lety, když jsem se vracel z Íránu. Tak ho teda fotím. Cestáři tam usilovně ničí cestu a tak tam drkotám a na prvním pořádným místě kempuju. Mám toho dost. Kolena úplně na sračku. Oblíkám se jak na severní pól, vařím a lezu do stanu, protože snad mrzne nebo co! Do VANU pořád ještě snad 60 km a cestou je tam sedlo zas přes 2.000 m.n.m., sakra! Ale jestli nebude pršet, tak to zvládnu!

Velká pohoda v noci i ráno a už to jede a kolem jakési přehrady a u dědiny GURPINAR vzhůru. No přes hodinku těžkého stoupání to vzalo, 2.225 m.n.m. Do VANU, tam to znám, na net a tam to znám taky, protože se mi nejde dostat na email, škoda! Nákupy, srocení lidí, jídlo, srocení lidí a hurá směr DOGUBAYAZIT kolem jezera. Široká 4 proudovka, docela to jde a kdesi v pastvinách to lomím. Divný, odevšad je tady vidět. Kolem dokola zasněžený hory a je skoro jasno. Jo a koupil jsem nový sluchátka (srocení lidí) a tak po měsíci můžu vesele lomozit. Dneska jsem zas utrácel jak blázen a to mě ještě v obchodě chtěl borec okrást o 10 lir, ale naštěstí jsem si toho všimnul. No včera jsem utratil 0 lir. Tak se to dnes srovnalo. Uvidíme, co zítra, hlavně ať se nezkazí počasí.
Klid a mír přes noc a ráno se nechce, vůbec. Bolí mě nohy a kolena. Jedu kolem VANU v hlubokém zadumání, občas ty zasněžený hory fotím. Od jezera to jde pořád vzhůru, nic strašnýho, ale nejede to, nohy mě bolí fakt dost, sotva se vleču. Vyvalují se mraky a začíná pršet. Zajíždím do jakési garáže, ale jsem spatřen a tak za chvilku tu mám 5 ženskejch a všechny chcou moje irácké zrní a tak jsem bez zrní. Odcházejí záhy, ale po 15 minutách jsou tu ONI! Haranti! Čtyři! Je to moc zlý. Moc moc špatný, 20 minut mě otravují, tahají za kolo a mají srandu, že nemluvím turecky. Další půlhodinu žebrají peníze a pak už jen hodinu čumí. Ta nejhorší bouřka mě obchází, ale v jeden moment lije fakt dost. Po 2 hodinách v garáži vyrážím do CILDIRANU. Přede mnou je tma! To se sem přivalit, tak mě to spláchne zpět do VANU. Vypadá to bledě a tak za jakousi velkou stavbou to musím zatočit, protože přede mnou už je jen široká pláň a nájezd do hor. Bavím se tam s dělníkama, a že všechno v pohodě, ať si ten stan postavím, kde se mi zlíbí. Celej den jsem se trápil v pořádným protivětru (už 3. den v kuse) a jakmile si postavím stan, tak vítr okamžitě ustává. Se zblázním! Za zmínku stojí má obědová pauza, kdy si hovím, ale 2 blbci na kolech mě musí přijít otravovat. Člověk fakt nemá chvilku klidu! Napřed se chcou svézt na mým kole, pak chcou peníze, pak chleba, pak vodu a pak aspoň pytlík s odpadkama, kterej vysypávají na zem. Se s tím táhnu 50 km a pak to nějací hloupí týnejdžři vysypou na zem. Zítra očekávám značné problémy. Počasí má být mnohem horší než dnes, bolí mě nohy a to sedlo před DOGUBAYAZITEM má 2.600 m.n.m. Je to 66 km. No třeba se stane zázrak a nějak to zvládnu... Ale exkrement, nejsem řídké lejno, to dám!

Je jasno, jen v místech, kam mám vyšplhat, se začíná mračit. To je jasný! Přichází borec, co mě přišel navštívit už včera večer, a dřepne si a čumí na mě ve stanu. Nezbývá než čumět taky. Nedoufal jsem v to, ale panáčka to přestalo bavit a odchází. Tak to bychom měli. Rychle balit a rychle pryč. Ale ne zas tak rychle, zadní kolo je prázdný. Po planině to letí fakt dobře. Potkávám kamion se slovenskou plachtou a tak jdu na kus řeči, ale ukazuje se, že jsou to Turci, co jezdí štreku Uzbekistán - Turecko a jeden z nich mluví trochu anglicky a druhej rusky a tak to jde. Dostávám čaj a kousek chleba. Díky! Stoupání vypadá vcelku nevýrazně, ale přímo v tom sedle sedí černej mrak a ne a ne se pohnout. Za hodinu jsem nahoře, takže něco bylo špatně. Podle mapy jsem stoupal z 1.930 m.n.m. a do 2.600 m.n.m. jsem se nemohl za hodinu v žádným případě dostat. Ale jsem tam, tak na co si stěžovat? Jsou tam i dva Němci na motorkách, tak chvilku rokujeme a já pádím dolů. Začínají padat kroupy a pěkně to štípe. Jednu chvilku lije jak z konve, ale než dojíždím dolů, jsem zase suchej. Dlouhej sjezd. Do DOGUBAYAZITU to jede a těsně před ním opětovně zmokám. Město mě vítá výkřiky - MONEY, MONEY a TOURIST FUCK YOU, takže jsem tady správně. Jdu do hotelu, kde jsem byl už před 4 roky, flákám se po městě a utrácím peníze, draho jak hrom. Sprcha, net, pivo a to je vše. Ararat se majestátně tyčí. Tu horu prostě miluju!

Je vcelku jasno, vyrážím. Už z dálky vidím, jak cca 10 km za D. pasáčci krav, tak 14 let, berou klacky a tyče, stoupají si doprostřed cesty a už z dálky řvou - MONEY a mávají tyčkama. Kdybych řekl, že jsem neměl obavy, tak bych kecal. Prodejná holka, vy špatně porození nedochůdčata (pozn. autora/korektora - zde jsem skutečně už nevěděl, jak nahradit slovo „zmrdi")! Naštěstí je to po rovině a tak zrychluju a odvážně projíždím. Jeden mě fakt málem sejmul, ale projel jsem! Pokálenci ze špatné soulože zrození! (pozn. autora/korektora - původně použito „zasranci zkurvení") Chvilku se drápu do kopca a pak už jen sjezd do IGDIR, kterej je v 900 m.n.m. Tak nízko jsem už dlouho nebyl. A je to poznat, hic jak v peci. Planina dlouhá a konečně jsou vidět i nějaký stromy. Mám rád stromy! IGDIR je klidný město, nevím proč, ale připomínalo mi Lublaň. Jeden kamion mě chce vzít, ale odmítám a pak jdu pro vodu a týpek, že prej ať si s ním dám čaj a tak teda jo. Dostávám ještě chleba se sýrem. No bomba, díky! Za TUZLUKA to stáčím doleva do kopečků. Na severu se blýská jak na časy, tak doufám, mě to mine. KARS 92 km. Blbej počet. No uvidíme zítra, co bude. Jo a chodí tady jakási malá liška nebo co to je a vůbec nemá strach.

Exrementy pomazaný x2, špatným pohlavním stykem velice nešťastně poznamený den! V 5h ráno se na mě přišel podívat ten kojot nebo co, chvilku srandovně štěkal a když jsem mu řekl, ať táhne, tak odešel. Pak mě nemilosrdně budí slunko. Chce se mi spát jaxviňa, ale hic ve stanu je k nevydržení. Zjišťuju, že mám nějaký měkký přední kolo, tak to fecám v naději, že to není píchlý. Dolů k řece, cik cak navrch a pak už jen planina a nic. Totální pustina, jen pastviny, šutry a jinak vůbec nic. Vypadá to jak rovina a tak by to mělo letět, vítr je z boku, ale holkanarohustojícíkabelkoutočící jak to nejede, to snad není ani možný! Jako kdybych měl zatažený brzdy a prázdný kola k tomu. Trápím se každým metrem, nejede to do kopca, nejede to z kopca, ani po rovině, jsem zoufalej, nevím, proč to nejede, tak pauzíruju, piju, nic nepomáhá. Místama hroznej hic, místama zase zima. Co se děje?! Dojíždím do DIGORU, jediné vesnice na trati, ale není tam ani ň a tak pokračuju dál. Stoupá to do kopce, klikatí se to a zatahuje se. Prostě to nejede a nejede. Přestávky mám stále častější a nějak to dotláčím na vrchol kopce, kde vidím jakousi pseudobenzinku, kde se na mě vrhá alkoholem intoxikovaný řidič autobusu! Je to strašný, nemůžu se ho zbavit, piju tam čaj, ale týpek tak otravuje, že rychle mizím. Ale dalo to práci! Ostatní z toho měli akorát srandu..., no klasika. A konečně začíná pršet! To mně ještě chybělo. Už v solidním lijáku to klopím na louku u cesty, odevšad je mě vidět, ale nedá se jinak. Stavím stan a promokám do nitě. Převlíkám se do suchýho, blaho! Suchý věci, to je věc! ...k nezaplacení. Vařím kuskus a jím ho s chlebem, nic jinýho už nemám. Nejlepším okamžikem dne je kotel horkýho čaje s citronem! Jsem tak 30 km před KARS. Zítra tam dojedu a pokud nebude pršet, tak pojedu dál. Jestli bude, tak tam zůstanu. Pořád prší, nevěrná manželka!

Ještě chvilku se trápím s nejedoucím kolem a dojíždím do sedla v 2.200 m.n.m. Takže ono to bylo furt do kopca. A zdálo se to jako rovinka, tak možná proto to vůbec nechtělo jet. 20 km dolů do KARSU, nakupuju za nekřesťanské peníze a jdu na net, protože zase krutě lije. Vyrážím, ale hned za KARSEM to parkuju na benzince, jelikož se žene pořádná bouřka. Pak se malinko vyčasuje a tak pokračuju. Zase dlouhej sjezd až nějak k SUSUZ a pak bezútěšná krajina. Cesta se mění na polňačku po dlouhé kilometry. Všude jen zasněžené hory, jinak ani noha. Až v těch nejvyšších místech se pase. Je to boj, samá díra, kolo dostává pěkně zabrat. Ale kupodivu to jede a baví mě to hodně a tak najednou zjišťuju, že jsem v HASKOY. Ještě chvilku jedu dolů, fakt to letí. Za jakousi dědinkou to točím k řece, vařím a chvilku mě baví pasáčci krav. V noci mám sračku jak bič!

Je zatáhlý fakt důkladně a fučí. Musím se dlouho přemlouvat, abych vylezl ze stanu. O půl desáté vyrážím. Cestou kolem sebe vidím podivné útvary a nemůžu si vzpomenout, jak že se to jmenuje, protože jsem je neviděl už strašně dlouho. Takový vysoký rostliny s kmenem, co dávají stín, lámou vítr a dá se tam schovat před deštěm. Ty rostliny rostou hodně vedle sebe a já si začínám vzpomínat, že tohle roste i u nás doma a říká se tomu les! Jóóó! Po víc jak 2 měsících vidím nefalšovanej les. Přepadá mě záchvat radosti a hned jdu do lesa a jím sváču. Ta sračka, co jsem měl přes noc musela být z rajčat, jsou hořký a hnusný. Pokračuju jaxi dál, ani nevím, co se děje, ale les je zas pryč. Od jednoho osamělého hotelu (všechen personál je po řádné opici, prý celou noc chlastali s nějakýma Němcema), kde se nalívám čajem, začíná hlavní stoupání a po motané od krajnice ke krajnici jsem po hodině a něco nahoře. Počasí mi přeje, slunko svítí, vítr moc nefučí, rozhledy parádní a poprvé jsem překročil i hranici sněhu, kdy jsem nad ním. 2.550 m.n.m. hlásí cedule, cvakám fotky a jsem rád, že to mám za sebou. Dolů! Ale božínku jak!? Dvacetikilometrovej dlouhatánskej sjezd! Brzdy volají o pomoc. Tohle jet z opačné strany by byl celodenní průchod peklem. Strašný! Ale já jedu dolů a po hodinovém brždění a krutým sjezdu překračuju řeku v POSOVU, kupuju předražený pivo a kempuju za POSOVEM v lese! Les, já se zblázním! Sice komárů mračna, ale nevadí, je to parádní. Mám rozlučkovou párty (škoda, že zase nikdo nepřišel) s Tureckem, vařím a liju do sebe pivo. Zítra jsem v Gruzii. Jo, zastavil mě borec a že prý ať nechodím do Gruzie, že jsou tam problémy. Jaký, to mi nedokázal říct. Asi tím myslel, že jsou tam křesťané a ne muslimové. Moc dobrej den a zdá se, že tu štreku Irák - Gruzie mám šťastně za sebou. Měl jsem z toho strach, ale bylo to nakonec parádní. Divoké, ale famózní! Takže zítra Gruzie, postsovětská republika. Co mě tam asi čeká?

http://www.bikemap.net/route/1326091