Blízký Východ a Skandivánie 2011, Turecko pt. 1

No tak jedeme dál, když už jsme tady, tak přece nepojedeme domů, ne? Hurá do Turecka, kde jsem teda už 2x byl, ale na kole je to má premiéra. Sláva!!!

Se Sýriií se loučím pořádnou snídaní u bratra týpka, co mě ubytoval. Chci po nich adresu, ale žel jsme totálně ztraceni..., nerozumíme si a tak jim jen za všechno děkuju a pálím to do Turecka. Kolem 11h jsem už na hranicích, kde kupodivu nejsem jedinej turista. Vše probíhá vcelku hladce, ale výjezd z města je komplikovanější, nemůžu najít banku ani směnárnu, ale ujímá se mě kluk na skútru a vede mě napřed do banky a pak do směnárny a pak ještě k odbočce na HARRAN. Děcka jsou opět velice vstřícné, ale šutry si nechávají až na později. Cesta je fakt rozmlácená na marast, samotnej hrad je rozbitej trošku míň. U vstupu mě otravuje jakejsi blbeček, chce moje rukavice, pak moje kolo, pak peníze, nemůžu se ho zbavit. Turci jsou prostě jiná kategorie než Syřani. Vyjíždím z HARRANU a asi po 10 km mě předjíždí kolona snad 100 aut. Ale fakt! Zastavujou na křižovatce a vylézají ven. Mraky lidí, ale proč to všechno jsem nezjistil. Pádím směrem na SANLIURFA, kde chcu utrácet peníze za hotel. U jedné benzínky na mě kdosi mohutně řve, ale nevěnuju tomu pozornost, to se mi stává 100x za den. Ovšem po chvíli mě dohání motorka s borcem z Německa a že jsou (s přítelkyní) na té benzince a že jedou na kolech taky. Tyo, tak to jsou ti dva, o kterých jsem slyšel už v Jordánsku a dneska na cestě mi o nějakých 2 cyklistech vyprávěl nějakej pasáček koz. Tak jo, vracím se a kecáme. Torsten a Marne jedou už 7. měsíc z Chorvatska do Thajska. Oba Němci z Kolína. Tak jo, jedeme spolu. Hledáme místo na kemp, ale na polní cestě nás krutě otravují haranti, je to o nervy! Naštěstí to vzdávají a my míříme do polí a pak konečně do kopců, kde se nám daří najít solidní místo na spaní. Zdravíme se s pasáčky ovcí, jinak je klid. Jen to dřevo na plánovaný oheň není. Nevadí, kecáme a já je přemlouvám, aby si se mnou zajeli na Nemrut Dagi, o kterém neměli ani potuchu. Vypadá to, že pojedeme pár dní spolu. Paráda!

Ráno je rozvážné, v noci byla pekelná bouřka a po ránu lije nanovo a tak vyrážíme až snad po 11h. Do URFY dostávám opět defekt, mě už fakt jebne! V URFĚ se flákáme a pijeme pivo na ulici jak bezdomovci. Lidi nechápou a jeden borec nám říká, ať nepijeme pivo, že to Alláh nechce. Ještě jdeme na jídlo a ještě do bankomatu a je 15h a my máme 25 km. Vyrážíme k Ataturkově přehradě. Těžká cesta, hodně hrubej asfalt, rozestavěná silnice, samá díra, hroznej provoz a navíc prší. Torstenovi vypovídá službu zadní plášť a tak to musí měnit. Zase prší a tak pracně hledáme kemp, ohníme, pijeme pivo, mrzneme a jdeme spat.

Směr Ataturkova přehrada. Tam potkáváme spoustu autobusů a děcek. No přehrada je to monstrózní. Zastavujeme na vodu a hned je nám nabídnut čaj, tak jo. Vody je ale málo a tak zastavujeme o kus dál znova a ptáme se po chlebu. No nemají, ale borec nám pro něho zajede na motorce. Prý ať počkáme, dáme si čaj, že bude za chvilku zpět. Co nám zbývá? Pijeme čaj a ptáme se, jestli nemají nějakou zeleninu. Prý že možná taky bude. Tak jo, za 5 minut se nám nese chleba, k tomu halva, vokurky a ještě cosi a jako že to je pro nás a máme to sníst! Sakra, tak jo. Připojují se k nám i ostatní. Odjíždíme na další bezínku a ptáme se po tom chlebu, ale je nám řečeno, že teď tady byl borec na motorce a koupil poslední 3 chleby! Haha, a ty jsme před chvílí snědli. Tak bez chleba. Stavíme stany u vody a motá se tam i dost lidí. Na můj vkus moc na očích. Hrajeme kostky a nosíme chábí na oheň. Přichází borec a ať jdeme k němu na spaní, na jídlo a na čaj. Odmítáme a borec odchází s tím, že kdyby cokoliv, máme na něho zavolat. Za 5 minut přichází další člověk, že jídlo, spaní, zima prej nám je, čaj fakt že musíme. Odmítáme, ale je to těžký, borec ne a ne odejít a tak musíme jít s ním. U něho čumíme na tv a po dlouhém čase je nám donesen i slibovaný čaj. Jsme už jakože unavení a chceme jít pálit to chábí, tak se loučíme. Dorážíme ke stanům a tam už stojí další 4 mlaďoši s tácem čaje! Pálíme s nima ten bordel a jelikož oba Němci jsou učitelé, tak si podezřele rychle pamatují turecká a kurdská slova a tak dokáží na prazákladní úrovni komunikovat. Bordel dohořívá a jdeme konečně do pelechů, nalití čajem až po vrch!

Klidná noc, moc. Start už před devátou a nějak to jde až do ADYMANU, kde probíhají mohutné nákupy, ani nevím, jak se mi to všecko podařilo narvat na kolo. A zas navrch dolů, rychlý čaj na bezínce a dojíždíme do KAHTA, kde jdu na net, ale seznam.cz je blokovaný a tak se kontakt se světem neuskutečňuje. Marne se dozvídá nějaký hodně špatný zprávy z domova a vypadá to, že bude muset jet na pár dní zpátky do Německa. Vyrážíme směr NEMRUT DAGI tou lehčí a kratší cestou. Ze skoro 1000 m.n.m. opět padáme do 500 m.n.m. a pracně hledáme tábořiště, protože Němcům už se nechce podnikat další výstup. No tak jo, večerní pohoda a klídek. No snad zítra na NEMRUT DAGI. Bude to moc těžkej výstup.

Vzhůru! Do NARINCE to jde, odtud to vede až na N. DAGI. Nástup je hned šílenej, ale pak to jde dolů z pořádnýho kopce a tak začínáme zase od znova. Je to prudký jak sviňa, v 18% stoupání se motám od krajnice ke krajnici a kilometry naskakují šíleně pomalu. Časem jsem jedinej, kdo netlačí, i když Torsten slezl jen na chvilku, Maren chudera bojuje jak lvice, ale je to prostě šílenství. Na těžko prostě limitní sklon, fakt se to nedá ani na nejlehčí převod a když jo, tak kolik metrů takhle člověk vydrží? Počasí se začíná pomaličku zhoršovat, přibývá mraků a já trvám na tom, abychom na vrchol dojeli už dneska, když je přijatelný počasí, protože zítra už to může být v prdeli. Dojíždíme až k bráně do parku, radíme se a já je přemlouvám, ať to dorazíme na kolech bez báglů. Tak jo, vyrážíme na lehko těch posledních 8 km. Je to peklo, ale to hlavní stoupání se odehrává na posledních 3 kilometrech, kdy i na nejlehčí převod s motáním se od strany ke straně toho mám po krk. Úplnej závěr je holý šílenství, zima, vichr a ten sklon je prostě strašnej. Dojíždím na pokraji infarktu, pár minut po mě Torsten též zralej se vykotit a cca půl hodiny po nás to dotláčí i Maren, která hlásí, že ta poslední část měla 25% sklon. Jsem zmrzlej na padrť. Dáváme jedno pivo vespolek (7 lir!!), kecáme s jedním Anglánem, co jede na motorce z Londýna a tady se otáčí a jede nazpět. Pelášíme na vrchol skouknout ty kamenné hlavy bohů, kvůli kterým jsme tohle martyrium podstoupili. Fučí a je vražedná kosa, kolem všude sníh. Torsten na boso v sandálích, já mám sice v sandálích fusky, ale zase jsem pro změnu v kraťasích. No já jsem byl s atrakcí moc spokojen. Tohle se prostě dá vidět jen tady a nikde jinde na světě. Prostě hora bohů, je to super. Němci sice nepřekypují nadšením, ale určitě jsou taky rádi, že to mohli vidět. Maren je tak zralá se vysypat, mele totálně z posledního. Tak rychle dolů, sjezd tak na rozsekání kol, samá díra a fofr jak sviňa. Nakládáme batohy a ještě pokračujeme ve sjezdu, zatáčíme k řece, debatujeme s místníma dědkama, vaříme něco k jídlu, já ještě skáču do řeky za očistou a konečně spat. Maren usnula v sedě, do stanu jsme ji museli odnést. Kolem 20h začíná pršet.
A prší celou noc a celý ráno až do 13h, kdy se dá vylézt, ale nevypadá to dobře. Maren jde pro žvanec do vesnice a já se pokouším lepit všecky ty moje píchlé duše. Už mám k lepení 3, protože tu, co tam mám, taktéž postihla malinká díra. Zjišťuju, že mám kousíček malinkýho drátku v plášti, ta sviňa! Malinko se zlepšuje počasí, ale už je 15h a tak prý na to pro dnešek kálíme. Sbíráme dřevo na oheň, hrajeme kostky, vaříme a pak rozděláváme oheň. Večerní pohodu ukončuje bouřka kolem 19:30h. Tak snad se dnes vyprší a zítra budeme moc vyrazit dál.

Tak ráno je skvostné, hurá nazpět do NARINCE, nákup a tradá směr SIVEREK/DIARBAKIR. Je to furt navrch dolů, ale slunce nás těší. Dojíždíme až k převozu, kde hrajeme kostky a čekáme na loď. Na druhém břehu se vše radikálně mění. Valí se hnusný mračna a ten výstup od Eufratu nemá konce. Maren toho začíná mít po krk. Mračí se ukrutně, je kosa a vichr, krajina bezútěšná, je jen otázkou času, kdy začne lít. Jak na sviňu nikde se není kam schovat a to jsme benzinky vždycky potkávali na každém kroku. Je to příšerná lopota na hódně hrubým asfaltu a asi hodinu před SIVEREKEM začíná pršet. Kopu do pedálů a řítím se k SIVEREKU, Němce nechávám za sebou. Začíná lít a já do nitě promokám. Lomcuje se mnou pořádná kosa, když dorážím konečně k první benzince. Tam do mě lijou čaj a debatuju rukama nohama převážně s 2 děckama, kteří se ukazují jako velice inteligentní haranti, a čumím, jakou mají představivost a jak si poměrně rozumíme neznaje ani slovo toho druhého. Snad po půl hodině a 3 čajích dojíždí Maren a Torsten. Lije zrovna fakt krutě. Jsou na tom dost špatně. Maren vůbec nemluví. Jak se oblíkala do nepromokavých hader, tak se od blata celá zašpinila. Asi první člověk, kterej je víc špinavej než já. Vypadá to, že bychom mohli i na benzince přespat, ale nakonec to nejde a tak musíme znova na kola, naštěstí tolik neprší a v SIVEREKU dokonce vysvítá slunko. Jdeme na kebab, kterej se ukazuje příšerně předraženej, ale už naděláme hovno. Vyjíždíme z města a už to zase vypadá bledě, zatáhlý jak sviňa. Klopíme to na jednu boční benzinku, kde naštěstí nacházíme plochu se štěrkem, kde si můžeme postavit stany. Všude jinde stojí 5 cm vody. Jsme pozváni do tepla a čumíme na fotbal. Maren po chvíli padá únavou, my s Torstenem dostáváme jídlo, čaj, kolu, vodu, prostě turecká pohostinnost nezná mezí. V tu chvíli jsme na vrcholu blaha, ti lidi jsou občas úžasní. Bohužel dle předpovědí má zítra zas lít jak z konve. No uvidíme...

Kohout vyřvává už v 6h ráno, my vyrážíme až hodně pozdě, protože to vypadá zle nedobře. Stoupáme a v neustálém protivětru se drápeme pořád do mírného kopce. Jde to strašně pomalu. Začíná pršet a tak si aspoň na nohy navlíkám igeliťáky. Naštěstí ta slota netrvá dlouho a pomalu to konečně začíná klesat a tak to jede. Dokonce vylézá slunko! Sláva! Pohoda, jen s tím stanováním to vypadá bledě, všude stojí voda. Nakonec prej že budeme kempovat na takové pastvině, kde je docela dost bahna, nechce se mi do toho ani za nic, ale nakonec mě přátelé ukecávají a tak to teda do toho bordelu taky stavím. Hrůza, na boty se lepí kila bahna. Vařím jen čaj a sypu do sebe nějaký zrní, jinak se nepouštím do žádných větších akcí. Jo, ještě nás navštívili cca 4 lidi, co si chtěli strašně vykládat, ale anglicky to né... Zítra konečně DIARBAKIR. Jedeme na můj vkus dost pomalu.

Ráno je hodně špatný, sice neprší, ale to bahno je prostě všude! Balení je velice špinavá záležitost. Torsten má sračku jak bič, tak se pomalu vlečeme kupředu. Poprchává, trochu se snažíme ze sebe dostat to bahno, ale je to fakt utrpení, nejde to. Kolem 12h dojíždíme do DIARBAKIRU, kterej má přes 800.000 lidí. Nacházíme centrum a net. Pak Němci potřebují vyměnit liry za dolary (potřebují dolary do Íránu, nejsou tam bankomaty) - proces jak sviňa. Jsme hlavní DIARBAKIRSKOU atrakcí. Torstena se pokouší někdo okrást ve frontě u bankomatu! Nakonec se vše potřebné podařilo vyřídit, ale to už zase konečně prší. Náladu máme pod psa! Za D. nacházíme skvostné místo na stany a tak vaříme a... začíná nanovo pršet!

To je cvrkot! Ty vole..., dneska jsme urazili jen 50 km. Ráno zas prší, ale jsme schovaní pod plachtou a hrajeme kostky. Přichází se na nás podívat celá fabrika, za kterou stanujeme, cca 30 lidí. Je nám nabízeno jídlo, pití a marihuana, kterou Němci vítají a tak kolují pořádný brka. Kolem 11h se nám konečně daří vyrazit, ale Torsten je furt nějakej špatnej, tak se vlečeme pěkně pomalu. Navíc to jde furt do kopca. S Maren jdeme k mešitě pro vodu a pak už jen hledáme místo na spaní, pokoušíme se sušit věci, atd. Mažu řetěz a dívám se, že ten krám jen normálně roztrhlej! Drží jen na kousku! !!! Novej řetěz! Torsten mi radí ať to jen zkrátím a vyjebu se na to. Konám, jak je mi řečeno a doufám, že to bude fachat. Snažím se ještě vycentrovat přední kolo. Zítra se prej vykalíme v MARDINU, tak to jsem zvědavej. Asi zas urazíme stovky kilometrů :-). No nevadí, ne?

Mardin leží na pořádným kopci a je to docela hezký město, přímo ideální pro pár nezávazných piv vespolek. Squatujeme schody k nějakému velkému kostelu a střídavě chodíme pro pivo a pro jídlo! Pozorujeme ruch města a lijeme tam jedno za druhým. Debaty nabírají na komplikovanosti a místní už se po nás nějak divně dívají. No jsme trochu špinavý a jsme trochu navalení, ale co na tom, jsem na tom světě strašně rádi! Takže každej ještě dvě, jedno do ruky a jedeme to zapíchnout za město. Thorsten ještě smaží naprosto úžasné palačinky, takže dáváme ještě palačinky s pivem a padáme do postelí s nebesy. Výbornej den a co na tom, že jsme ujeli jen pár kilometrů?!

V noci prší a k ránu taky. Zrovna když musím vyběhnout s tou pasekou, co nadělalo pivo a palačinky v mým plechovým žaludku. Vstávání a balení je krušný, beze slova nakládáme a jedeme. Kocovina učebnicová! Pořád do kopce. Kdesi cestou ztrácím šátek a tak se pro něho vracím, další kilometry navíc. Směr MIDYIAT. Konečně trochu klesáme, i když vichr nás pěkně trápí zepředu. Do pole, kostky a spat. Zítra snad na dohled Iráku.

Hm, to byl zas den! Jasno a sjezd do Cizre, hledání internetu, protože Torsten potřebuje vypálit fotky na dvd. Při každém zastavení se kolem nás shlukuje tak 20 - 40 lidí, děs! Na netu Torstenovi 2 hodiny trvá, aby zjistí, že to vypálit nepůjde, i když mu řekli, že to půjde. Jeho zoufalství je bezmezné, leč nevzdává se a hledá další místo, kde by se to dalo vypálit. My s Maren jdeme do čajovny, dáváme i kebab a za neustálého očumování tam sedíme dobrý 2 hodiny. Kolem půl třetí se vrací Torsten úplně nadranc. Vypálit se to nakonec podařilo, ale bylo to prý peklo! Tak dáváme další kebab na vítězství a konečně začíná lít! Kurva už! Přemisťujeme se do další čajovny, kde se hrajou karty a další hry. Velká hospoda, skoro plná, Maren jediná ženská. Hrajeme taky tu hru, co hrají místní chlapi - prostě se dávají čísla do postupky nebo stejný k sobě, něco na principu žolíků, jednoduchý. Z ulice na nás furt někdo pořvává a otravuje, v hospodě je to fous lepší, ale například mně radí další 3 lidi. Ale pořád lepší než kdyby otravovali, řvali, snažili se něco urvat, jak to dělávají na ulici. Pohoda. Kolem 18h přestává pršet a tak vyrážíme. Zlo! Kaluže a šílenej provoz. Zmáchaní a špinaví, prostě hrozný. Jedeme kolem Tigrisu do Iráku a všude se to hemží vojákama a policií. Nalézáme příhodný místo na stany a doufáme, že na nás nepřijdou vojáci, kteří nás 100% pozorovali. Šílenej den! Zítra Irák!!! Já se poseru!!!!

http://www.bikemap.net/route/1326046