Blízký Východ a Skandivánie 2011, Sýrie

Takže povzbuzeni více méně úspěšný průjezdem Jordánska, pokračujeme do Sýrie, kde se to už docela dost mele, nějaká střelba, občas něco hoří, ale zdá se, že turistům zatím nic nehrozí, tak snad to klapne! Sýrie!

Noc byla divná, furt štěkali psi a cosi dole šramotilo. Hovno jsem spal. Takže rychle do víru byrokracie. Vše kupodivu zvládám bez problémů, nikdo se mě na nic neptá a tak v pohodě dojíždím k odbočce na BOSRA. Tam kupuju jídlo, otravují mě jakýsi děcka a jeden nemluvnej pán mi ukazuje, ať jdu s ním na čaj. Pohodově mlčíme a já po chvilce vyrážím a dojíždím do BOSRA, kde je jeden z největších amfiteátrů na světě. Je tam o mě zájem a furt se přetahujou, u koho si nechám kolo. Jdu se zeptat na cimru na spaní, ale ty k...y tak podražily, že oproti původnímu plánu nezůstávám na noc, ale budu se muset zas někde pohodit k cestě. Ale nejdřív ten amfiteátr, kterej je fakt super, pak jdu do starýho města, kde je strašně moc otravných lidí, bloumám kolem a jedu pryč. Ještě si dávám jakýsi jídlo a lidi jsou tam prostě skvělí, kupuju chleba za pakatel, loučím se tam se všema a jedu směr SUWEIDA. Vůbec mi to nejede, ale vůbec. Dřu jak mezek, fičí vichr zepředu a je zima jak prase. Dojíždím do města, ptám se na cestu a dostávám opět defekt. K...a. Měním to a už se začíná stmívat, tak rychle padám do křoví kousek od cesty. Křehnou mi ruce a od huby jde kouř. Mohlo by to spaní tady klapnout, jen mám velkou obavu ze psů, který slyším nedaleko štěkat.

Jinak Sýrie je úplně jiná než Jordánsko. Mnohem vstřícnější lidi, i když ti na památkách v BOSRA byli strašně otravní. Konečně jsou vidět i lidi na kolech, což v Jordánsku vůbec nebylo a taky tady jezdí každej na motorce. Některý ženský to s tím šátkem taky nepřehání a dokonce i na mě volají, když jedu kolem, takže hurá, konečně normální ženský. Pořád mě někdo zastavuje a chce si vykládat. Zatím to jde, zítra možná Damašek.

Tyo, to se spalo! Takovej klid! Sice zima, ale to spacák zvládne a ležení na pravým boku vyžadovalo lehké přesunutí kostí doprava, protože jsem ležel na nějakým šutru, ale jinak velká paráda. Ráno se mi nechce vstávat ani prd, je zima, je zataženo a fučí vichr. No nic, vpřed! Snažím se ze všech sil jet po bočních cestách do DAMAŠKU, ale nakonec mě to natahuje na dálnicu, kde to fučí na plný pecky. Ovšem prvních 30 km se vezu docela dobře, protože to občas foukne do zad, ale pak to nabírá na intenzitě, cesta se stáčí na západ a vichr si mě vychutnává. Je to boj! Hází to se mnou ze strany na stranu a projíždějící kamiony a autobusy mě fakt ohrožují na životě. Tak to se mnou vždycky hodí, že jsem rád, že jsem ještě nehodil tlamu. Zima je fakt svinská. 30 km od DAMAŠKU se dostávám do zástavby a pak už je to jen peklo. Šílenej provoz, prach, vichr, chaos a nikdo mi není schopen říct, kterým směrem mám hledat to slavný ubytování. Mám se sebou Lonely Planet, takže aspoň vím, ve které části mám hledat levný ubytování. Já vím, cestovat s LP je pro „lúzry", ale pro hrubou orientaci je ta knížka k nezaplacení, ať si říká, kdo chce co chce. 3x musím přecházet dálnicu, ale kupodivu si pořád držím jakejs takejs směr. Bloudím a hledám, kolo hlídá jeden mladej stánkař (má víra v postivost lidí je až nezdravá), já obcházím hotely a všude chcou 20 - 40 dolarů, ale nevzdávám to a nakonec nacházím plácek na střeše jednoho hotelu za 400 SYP, což je teda dost, ale nejlevnější, co jsem našel. Stánkařovi, co mi hlídá kolo, dávám nějaký drobný, ale odmítá je. Tak to teda klobouk dolů, kámo! Jsem naprosto v šoku, že něco takovýho je arabském světě možné. Na hostelu krámuju, máchám fusky a trička a jdu utrácet peníze. Žeru a piju úplně všecko na co narazím (je zajímavý, jakej strašnej hlad člověk na tom kole dostane!), na závěr si dávám 2 čajíčky na ulici a očumuju cvrkot kolem. Takovou pohodu jsem si dopřál! :-) Turistů fakt docela dost. Vyzvídám od nějakých Němců situaci v Libanonu a zdá se, že je to tam úplně na hovno a na rovinu mi říkají, že na kole to bude téměř nemožný. A těch (vojenských a polovojenských) skupin, co to tam kontrolují, je tolik, že to za ty problémy nestojí. Navíc se pořád nic neví o estonských cyklistech,kteří se v Libanonu ztratili a nikdo o nich už nikdy nic neslyšel. Kurva, to snad není možný. Ještě aby cyklisty zabíjeli, tak to už ten svět je v pěkné prdeli! No tak asi nic.
Na střeše hostelu jsou 2 části a já spím jen s jednou Holanďankou v té horší, kde teda krutě táhne, ale zas jsme tam jen dva. Ráno je snídaně, tak jásám a všecko žeru. Na hotelu je strašná spousta lidí, jako kdyby Sýrie nebyla v ohrožení. Jdu teda do starýho města a bloudím tam půl dne, totálně se ztrácím, ale furt se je na co dívat. Kouzlo spočívá v tom, že vás vůbec nikdo neotravuje, je to naprosto neuvěřitelný. Toho žrádla všude kolem, na co si člověk vzpomene, to je k mání..., kromě teda obchodu s kolama. Ten nacházím úplně na druhé straně starýho města, kde jsem se jakousi záhadou ocitnul. Potkávám i pohledy, tak jdu do nich. V obchůdku s kolama má týpek duše, co potřebuju, ale jen s širokým ventilkem, ale říká mi, že není problém tu díru v ráfku zvětšit, že mám dojít zítra. No asi to zkusím. Plácám se nazpět a na hostelu se organizuje pivní brigáda, že se jde do hospody. Potkávám Pavla z Prahy a připojujeme se. Je to zas na úplně druhé straně starýho města. V hospodě tam kopu 5 malejch piv a docela se to dá. Žel je to příšerně drahý! Taková nezodpovědnost utrácet tolik peněz. Jako kdybych na to měl! Pivo a kolo, to by mi tak šlo! :-)

Ráno prší a fučí tak, že nám voda chrstá místama až na hlavu do postele. Vykecávám zas s partičkou na hostelu, kde hlavně Američanka, co jede stopem do Afriky, je středem zájmu. Příšerně ukecaná baba. Jdu s tím kolem za pantátou a ztrácím se. Pantáta to malinko převrtává, hází tam nový duše a za 170 Kč je to hotový. Snad už teď pojedu s větším klidem. Hledám poštu, porůznu žeru a válím se. Co taky jinýho dělat? Večer je naprosto příšerná kosa, vichr. Spím s čepicou na hlavě, kompletně zaškrklej ve spacáku.
Po snídani a srdcervoucím (no...) („Ale budeme si psát?!" „Jasný, vole!!") loučení vyrážím na sever. Kupodivu se docela snadno vymotávám z Damašku a 20 km jedu pořád do kopca. Dojíždím k jakýmusi kostelu, kde jsem úplně sám a borec, co to tam má na starosti, mi to otvírá a tak si to tam procházím. Dává mi brožurku, fotí mě i s kolem a jakousi záhadou drží v ruce olejničku a tak mi ještě maže i kolo! Pokračuju směr MALULA a je to zas úplně příšerný. Výstup před MALULOU mi motá škeblu, nemůžu popadnout dech a pak z kopce je zas zima, že durch promrzám. Drápu se z posledních sil k dalšímu kostelu na skále a jsem středem pozornosti německých a amerických důchodců. No takovej kostel... Zevluju tam a pak vyrážím směrem na YABRUK, což je úplně boční cesta a podle toho to tam i vypadá. Dostávám defekt a jsem na dně. Naštěstí už je to z kopce a projíždím dědinama, kde jsem snad první turista v historii. Na návsi se ptám na směr a během 30 s je kolem mě tak 30 lidí. Škoda, že jsem je nevyfotil! Další lidi na motorce a v autech mě doprovází a chcou si povídat. No ale já arabsky nic a oni anglicky taky nic. V další dědině mě zve týpek na čaj a jelikož jsem zmrzlej na padrť, tak přijímám. Suverénně na mě mluví arabsky a strašně se diví, že mu nerozumím. Snažím se, seč mi síly stačí, ale konverzace je to šílená. Čaj měl dobrej a ještě mi dává výslužku. Díky, chlape!!! Dojíždím na dálnici směr HOMS a kolem páté to točím do pole, kde si musím vařit čaj, protože ta zima je nehorázná. Kouří se mi od huby a mrznou mi ruce. Snad to bude v pohodě spaní. Z dálnice na mě skoro není vidět, jen v dálce jsou 2 baráky a na kopcu nemocnice.

Noc teda fakt v pohodě, jen mě chytají křeče do nohou. Ráno se mi nechce vůbec vstávat a tak se vymotávám až kolem 9 h a po poli jezdí náklaďák, kterej buď zavlažuje..., nebo hnojí. Týpci valí hned za mnou, ale totálně nechápou, co se děje, jako proč pro alláha spím na poli, proč jedu na kole, kam jedu a odkud jedu..., ti borci to prostě vůbec nepobrali a s podivným výrazem ve tváři odjíždějí. Na dálnici to valí jak blázen. Zastavuju u jedné benzinky, kde doplňuju vodu a týpci hned že „pojď, budeme rokovat." Dávají mi matté a jeden z nich mluví trochu rusky, tak valíme rusky. Celých snad 70 km do HOMS je to neskutečná jízda, mám lehce vítr v zádech a ta cesta se snad pořád mírně svažuje. V jednom místě jedu přes 60 km/h. A skoro bez šlapání jsem před HOMS. Objíždím to město a nabírám směr TARTUS. Jdu si sednout kousek vedle dálnice a ihned na mě startují 2 ostří hoši od policie. Jsem musel všecko pozvotvírat, čuměli mi do pasu, jak do bolavé řiti a furt se vyptávali (arabsky s jedním anglickým slovíčkem v každé větě) na 100 p.....n. A pak prej, že v případě nouze mám volat 112 a šli pryč. Jen si sednu a hned zastavuje auto a zas jiní 2 policajti! Ti tady mají snad hnízdo. Prej jestli nemám kvér!? No když jim říkám, že před 5 minutama mě už tady kontrolovali kolegové, tak mě nechávají být, ale jsou jacísi nasraní. Už se mi nechce a hledám, kde bych to tak zapíchnul, ale fakt zas není kde. Furt je odevšad vidět a všude jsou lidi, kteří mě pozorujou při každým pohybu. Nakonec dojíždím až k odbočce na CRAC DE CHEVALIEUR a tam se flákám snad 3 hodiny. Na hrad se mi už nechce, je to 15 km do kopca. Hledám místo na stan, ale je to zoufalý, úplně na hovno. Za jednou budovou by to šlo, ale radši čekám až se trochu setmí. Jo a lítají tady tak pěticentimetrový komáři.

Drápu se ke křižáckému hradu CRAC DE CHEVALIER, je to 15 km do kopca. ... místama úplně strašnýho kopca. Po hodině fakt velké dřiny jsem tam. Máchám šátek a tričko, teče z toho totální černota. Po hradě bloumám snad přes hodinu a je to panečku solidní a velkej hrad.
Horská cesta do MASYAF mě opět vystavuje kruté zkoušce. Je to vražda! Sjezd z opačné strany je to samý jak navrch, brzdy dostávají šíleným způsobem zabrat. Je to buď pekelně dolů po rozmlácené silnici, nebo na nejlehčí převod vzhůru. Dostávám i s kolem pěkně pokouřit. Je to samá dědina a je pátek, takže jsou všichni lidi na ulici. Už toho pořvávání mám docela dost. Při průjezdu přes MASYAF mě 3x kotrolují kontrolují členové grupy "pomáhat a chránit" a pokaždé se kolem mě tvoří klubko minimálně tak 30 lidí. V údolí směrem na APEMEA začíná to pravé peklo. Pole na všechny strany a všude baráky. Potřeboval bych zakempovat, ale nedá se a vidím to bledě. 2x zkouším ten papírek s arabským sdělením, že prosím o postavení stanu na pozemku, ale 2x jsem vykázán. Pak nacházím takovej sad, kde by to šlo, ale provoz u cesty je tak čilej, že zapadnout tam nepozorován, je nemožné. Tak se vracím na hlavní cestu a čekám na tmu. Jak pěst na voko. Zastavují 2 týpci na motorce, ptají se mě, jestli mám peníze, dolary a vypadá to špatně. Nemám z toho vůbec dobrej pocit a přemýšlím, jak co nejrychleji vzít nohy na ramena. Nakonec mi jeden z nich píše cosi na papírek a prej ať to ukážu, když budu chtít stanovat.Uff! No zalézám do toho sadu a čekám na úplnou tmu. Stavím stan a když je všecko připraveno, tak přibíhá pes! Kurvafix! Ze všech stran se začínají ozývat další a další psi, tak snad to nějak dobře dopadne. Jo, po cestě jsem opět dostal šutrem od hodnýho syrskýho děcka. Ach jo, jednou mě někdo trefí do hlavy a bude konec. Děti jsou problém a mám z nich strach. Zítra snad HAMA.

To byla noc! Ten pes (ještě měl u krku provaz, na kterým byl kdysi uvázán) si lehl hned vedle mýho stanu a co chvilka vrčel a štěkal. Minimálně do 1h se mu něco nezdálo, kurva. No ale jaksi je půl osmé ráno, pes zas vrčí a věci jsou v pohybu a tak snad abych taky vypadnul, než si mě někdo všimne. Projížím jakýmsi městem (asi SUQUYIBIYAH) před APEMEA a vidím, že jsou snad velikonoce či co. Děcka chodí po ulicích a sbírají vajíčka, třímají svatý obrázky. Děti mají spoustu vajec, copak s nima asi tak budou dělat? No už se každopádně nemusejí shýbat pro kamení. První zásah dostávám do zad od motorizované jednotky takovou silou, že jsem v první moment myslel, že mě někdo přetáhl klackem. Po chvilce chytám další do nohy a do brašen. Miluju děti! Dostat se mi tak jedno do ruk, tak ho zašlapu do země! A opět ten protiklad - chlápek mě zve na jakýsi koláče a vykecává. Jedu k APEMEA a lidí je všude jak sraček. Děcka řvou a od hodu kamenem odrazuju jednoho hošíka jen prudkým přibržděním a výkřikem - „nech to ležet, nebo tě zabiju!" Asi mi rozumněl, protože okamžitě metl do baráku. Napřed jedu k citadele, ale od tam mě místňáci posílají pryč, že je tam moc lidí a kdesi cosi, ať vypadnu, že to tam není pro mě! Abyste se neposrali! Jedu k těm známým promenádám, kde jsou ovšem 2 autobusy hodných syrských dětí. Přežívám se zaťatými zuby a po bočních cestičkách. Pak už mám rozvaliny jen pro sebe. Je to dobrý. Na zpáteční cestě potkávám dědka, kterej se chce vyfotit s mýma brýlema. Je to blázen, ale ne zas takovej, aby si neřekl o peníze. Když mu nechcu nic dát, tak začíná být agresivní, máchá divoce klackem, nadává mi a tak radši rychlým krokem odcházím. Ještě mě 2x zastavují prodejci mincí, jedna mince prý za 100 SYP, což je asi v pohodě, ale co bych tak s tím dělal?
Směr HAMA. Je to více méně rovina a tak to docela jede. O přestávce na pití se mi dostává i židlička a posléze i kluk s učebnicí francouzštiny, kterej nechápe, že francouzsky neumím. Ani já ne. Navrch dolů a rovina a jsem v HAMA. Ptám se na cestu do centra a borec jde kus se mnou, pak potkává kámoše na motorce a tak jedu s motorkou až k hotelu. To jsou služby! Díky! Nocování na střeše prý není možný, ale postel v dormitory je a tak suším, umývám a nechávám vyprat všecek můj bordel. Láduju do sebe kvanta jídla a mám se městsky.
Na cimře jsem s jedním veselým Malajcem, co pracoval v Bahrajnu a Kataru na nějakých cestách a před 4 měsíci se vykašlal na práci a jede po zemi domů. Pořádná cesta. Dalším členem na ubikaci je Japonka Tamako, co je na cestě už tři a půl roku a ještě půl roku jí to vezme, než dorazí do Japonska. No šílení lidi a skuteční šetřílci. To já oproti nim rozhazuju jak Večerníček. Jsou to správní členové! Jsem definitivně v dobré společnosti! Flákám se, obhlížím zdejší známá, vodní, dřevěná, stará, dnes už se netočící, kola, nacpávám se, lovím rozumy na netu o tom, kdy vyměnit řetěz na kole a pak ho radši měním. Má za sebou 2.000 km, z toho tak 1.600 km na těžko. Snad jsem udělal dobře. Přichází na cimru jeden „Ozík" a tak zas komunikujeme. Spoustu zážitků, co má hlavně Malajec, by čtenáři „hedvábné stezky" asi vůbec nepobrali. Cestovat se dá skutečně za minimální peníz. Zítra vyrážím směr PALMYRA. Vidím to tak na 3 dny cesty. Snad to klapne.

Z přejezdu přes poušť do Palmyry jsem měl skutečné obavy, protože je to sakra daleko, navíc po bočních cestách a pohled do mapy mě taky optimismem nenaplňoval. Žlutá barva a nic po x kilometrů asi neznamená vodopády a nekonečné lesy, co? No nicméně jdu na to! Start se daří, vymotávám se bez problémů a mířím na SALAMIYAH, kde je teda fakt hustej provoz. Dokupuju vodu a pití a valím dál. Začíná strašně fučet a je docela hic. Mám v tahu žízeň. Kupuju rajčata a pak kolem poledne jím, ale pohodičku narušují haranti, co se přišli podívat a tak se pakuju pryč. Teprve od tohoto okamžiku začíná fakt foukat. Je to hodně špatný. Orientuju se více méně podle kompasu a v jedné dědině mi borec říká, kde jsem, a ten název mám dokonce i v mapě a tak se konečně orientuju. Motám se ven z toho města, srocují se kolem mě davy a týpek chce za ukázání směru peníze! To viděl kde?? Hned za chvilku mě staví borci, co spravují auta a že prý na čaj. Tak jo, proč ne? Žel komunikace je ještě kostrbatější než obvykle. Na cestě opět potkávám nějaký děcka, co se mi všemožně snaží zablokovat cestu, ale zkušeně prokličkovávám a pak mě už jen čeká nicota, pustina a poušť. Paráda! Jen pár aut. Ale ten vichr mi dává fakt zabrat. Už se pomalu stáčím k jihu, tak to jde proti mně. 11 km/h, víc z toho nedostanu ani kdybych se na hlavu nebo do pedálů postavil. Začínají kopce a tak dávám pauzu a po zvážení situace se rozhoduju zůstat, protože se zdá, že nikdo nikde není. Zalézám do údolíčka, dělám si výšlap na okolní kopce a vařím. Za tmy se přece jen začínají ozývat v dálce psi, ale snad se mi vyhnou. Jo, a úplně utichnul vichr. To ticho je až neskutečný. Zítra bych snad mohl dorazit do PALMYRY, vypadá to tak na 80 km. Ale jak začne zas foukat (jakože určitě začne), tak to bude pořádná fuška!

Noc v pohodě, klid úplně krásnej. Opět se mi ráno nechce vstávat, začínám pořád ještě stoupáním. Nikde nikdo jen pustina a já. V dědině, kterou mám v mapě zakreslenou pod názvem HUWAYSIS, jsem si plánoval doplnit vodu, ale je tam jen pár stanů, psi a děcka, co mi chcou zablokovat cestu, jinak ani ň. No jejda, ještě mám tak 1.5 l vody, nic moc. Jedu kolem jakýhosi oplocenýho místa, kde jsou obytný buňky a borec tam za plotem chodí ve „vasilovi" a trenclích a mává mi. Ukazuju mu, jestli nemá vodu a on že jo, ať jedu k plotu. Jsou to makáči pro čínskou společnost, ale co přesně tam dělají, jsem nezjistil. Ale nevadí, jsou to ultra zlatí borci, co mi nesou 8 litrů vody, dávají mi 2 hrnky čaje, přes plot podávají židlu, dělají mi chleba se sýrem, nesou mi ještě jídlo na cestu a na úplnej závěr mi borec nese nějaký náplasti a jakýsi mazání, protože jsem si rozškrabal štípance od jakejsi svinskejch much. Ti borci by zasloužili vytesat pomník. Za tohle se nedá ani pořádně poděkovat! Naštěstí mluvili lehoulince anglicky tak to šlo. Když dojíždím, tak mi říkají, ať si vezmu i tu židlu :-). Od té doby je to jízda jak blázen! Ten cvrkot byl neskutečnej, pořád se to houpe a klikatí, ale pořád se to lehce svažuje, skvostná jízda. Na hlavní silnici už na mě číhají policajti, ale jen mi dávají flašku vody a posílají mě na PALMYRU. I těch posledních 40 km jedu fakt rychle. Jen kolo začíná opět vydávat nějaký divný zvuky. Na benzince před PALMYROU se na to chcu podívat, ale borec mi říká, že tam si kolo opřít nemůžu a tam taky ne, tak jdu až ke klukovi, co tam spravuje auta. Co v kole klape, to jsem nezjistil, ale opět jsem zván na čaj. Do Palmyry je to už jen kousek. Hotel prý za 400 SYP za dorm. Dělám jakože nevím a že se pojedu podívat jinam a tak borec rychle kontruje s 300 SYP a pak prý že teda kurva 500 SYP/2 noci. Tomu já říkám dobrá cena a beru! Vykládám s majitelem a ten se rozpovídává o politické situaci a prý prezident je dobrej člověk, ale lidi kolem něho jsou hajzli. Lidi prý nepotřebují změnu systému, ale prý jen snížit daně a upravit nějaký zákony. Takže vlastně všechno, co už jsem věděl. No nic, je mi doporučeno moc nefotit lidi a nebavit se o politice, prý tajných fízlů je všude strašně moc. Jdu na ruiny. Zadarmo. Vypadá to super, má to svoje kouzlo. Jen těch otravných lidí a harantů by mohlo být míň. Motám se tam až do tmy, ale nevzal jsem si foťák, tak nefotím. Zítra. Žene se ukrutnej vichr, tak cimřím. Zítra zůstávám.
Ráno trochu pucuju a mažu kolo, jinak nevím, co s tím jinýho dělat. Válím se a jdu hledat nějaký levný jídlo a nalézám falafel za 25 SYP i s pitím, ty vole! Ještě kupuju banány a dávám si odpolední relax. Jdu chviku na net, kterej je svinsky drahej a pak udělat pár fotek ruin. Slunko pere jak na poušti. Zas to vypadá dobře, jen ty fotky jsou jakýsi divný. Jdu zas na jídlo, ale tentokrát už není tak levný, ale pořád to jde. Dostávám nápad, zajít do čajovny na čaj. Sedí tam u třech stolů chlapi, hulí a hrají karty a domino. Hulákají a perou do stolu tak jak u nás v hospodě. Dávám 4 čaje a týpek za to chce 200 SYP. Kurvafix, to jsem měl vědět!!! No nic, snad to přežiju. Celkově PALMYRA je to nejhorší místo v Sýrii, kde jsem doposud byl. Okrádání turistů na denním pořádku. Hodně špatný, všecko strašně předražený a na ruinách je tolik kšeftařů, že se před nima musíte schovávat. Hodně otravní lidi. Viděl jsem jednoho prodavače šátků, kterej otravoval jeden starší pár snad po délce jednoho kilometru. Ti byli zoufalí, nemohli se toho hajzlíka zbavit. Pro turisty prostě strašný místo. Při večerní procházce vidím kolikže v takovým malým městě je vlastně dětí. Jsou to celý houfy a v každé uličce! Těm vymření rozhodně nehrozí. Jo a taky jsem viděl německej „hotelbus-reisen", což je autobus pro tak 20 lidí, kde je půlka na sezení a půlka na spaní. Myslím, že je to geniální nápad. Jen by mě zajímalo, po jakou dobu je ten bus soběstačnej. Jestli může takhle frčet třeba týden bez podpory, tak je to super. Zajímalo by mě, kolik takovej trip může stát. Viděl jsem napsaný, že dělají tripy do Afriky i na Střední Východ. Sedneš do busu a ten s tebou objede půl světa. Zajímavý. Takže zítra do sedla a směr Turecko. No uvidíme. Na východě Turecka prší a je zima, tak nevím, co si počít. Jet zas na západ k moři a pak se vracet? Takovou šílenou štreku? Nebo zatnout zuby a projet to v té kose? No rozhodneme se na trati.

Vyrážím. Vítr se zbláznil a normálně fouká proti mně! No naštěstí nic, co by se nedalo překonat. Postupuju totální pustinou vpřed a do 12h dělám přes 50 km. 3x mě zastavují policajti, ale zajímá je jen pas. Dojíždím na rozcestí u dědiny AS SUKHNA, chvilku sedím, opět kupuju předražený pití, stáčím to na sever, směr RAQQA. A zase policajti a že prej, kde hodlám spát a já že v RAQQA, což je teda 120 km odsud, ale policajt mi věří a mám klid. Průjezd dědinou bylo čistý zlo! Nápor harantů byl drtivej. Obrovský klubko kolem mě, každej chce něco utrhnout, ukrást, vytáhnout a všichni žebrají peníze. Pracně se rozjíždím, ale zasypává mě sprška šutrů a o kousek dál místní „práčata" vytahují praky! Z praku to bolí. Ale dostávám jen jeden zásah do nohy. Ze všech stran se sbíhají ti malí zmrdi a já nemůžu projet. Jsem častován hrubým výrazivem, kopanci, plivanci a na závěr opět trošku toho nezbytnýho kamení. Poprvé na cestě jsem měl strach. Děti a hadi, to jsou moje hrůzy. Jak začnou děti házet hady, tak končím! :-) Za dědinou mi zastavuje auto, že mě sveze, ale hrdinně odmítám. Pak mě dojíždí borec na motorce, furt otravuje a chce peníze! Za dalších 5 km se sbíhají další děcka a žebrají prachy a kopou do kola. Už se sotva vleču a už to chci klopit do pouště, ale pak si říkám, že ještě dojedu k takovýmu vršku, co vidím v dálce. Jenže u toho vršku je dědina a tak zas projíždím dál. Opět se chystám zatočit do pouště, ale předjíždí mě auto a zrovna tam, kde chci stavět stan, si borci dělají piknik. Sakra! Ale jedu tam taky, borci mě zvou na čaj. Připojují se k nim další čtyři a konverzujeme. Varují mě před hady, štíry, psy, písečnými bouřemi, a že prý můžou přijít i velbloudi z pouště. Jinak bych prý měl být v pohodě. No sakra! Vařím a ve stanu mám tak 2 kg písku. Snad noc nebude krušná. Ty vole, zítra je pátek! Tak to se mám zas na co těšit - haranti nejdou do školy.

Noc cajk, ráno začíná pršet a tak se hrabu až kolem 10h. Po 5 km už zase stojím, vlastně sedím v jednom kšeftíku a liju do sebe čaj, protože začalo zase chcat a týpek mě pozval na čaj. No počasí je pořád všelijaký, ale vyrážím a téměř neustále v mírném dešti jedu snad 50 km. Nejhorší jsou protijedoucí kamiony, který mě tvrdě nahazují mokrým pískem. Jinak je to pořád po rovině. Kolem 14h se začíná vyjasňovat a já konečně dojíždím k ruinám v RESAFA. Velikej komplex, tak tam přešlapuju a motám se. Pohrávám si s myšlenkou zůstat tam přes noc, protože určitě zase začne pršet. Jdu k jakýmsi lidem a ptám se na vzdálenost do RAQQA, což je prý 60 km (podle mé super mapy to má být 21 km) a zjišťuju, že jsem narazil na profesorku archeologie berlínské univerzity, která mi nabízí spaní pod střechou! Tyo, to beru! Na dvorku jejich baráku stavím a suším stan a opětovně bloumám po ruinách. Nemíjí mě i večeře, pivo a jakejsi arak a pak i krutá bouřka, která i přes okna valí proudy vody do cimry. Snažím se být nápomocen při likvidování škod, ale dohromady se nic nestalo a tak jdu spat. By mě zajímalo, jestli já do toho RAQQA někdy dojedu. Podle té mé mapy se nedá jen tak snadno odhadnout jak je to vlastně daleko.

Sakra jaké jsem měl štěstí, že jsem byl pod střechou. Ráno všude stojí kaluže vody a to pršelo jen chvilku. Jdu se ještě mrknout dolů do „water tank" a je to fakt gigantickej prostor, těžko uvěřit, že to bylo někdy plný vody. Šílený. Vyrážím a prej je to 60 km do AL-RAQQA. Vcelku to jede a tak jsem před obědem tam. Překračuju Eufrat, kupuju něco k jídlu. Takže to bylo od té odbočky 160 km a ne dle mapy avizovaných 116 km. Tak bacha! Na turecký hranice to má být ještě přes 100 km, moc se mi nechce. Flákám se, ale přesto dělám zase docela dost kilometrů. 3x mě zas kontrolují policajti a pak už to chcu zapíchnout, ale boha není fakt kam. Žádnej strom, rovina, není se kam schovat. Prostě hrozný. Po 125 km už toho mám po krk, kupuju vodu a vytahuju ty svoje papírky, kde jako prosím o místo na stan. Po velice složité debatě je mi nabídnuta pomoc od jednoho týpka, že můžu přespat u něho. Barák je vlastně jen jedna cimra, kde sedí 4 lidi, hulí a hrají karty. Přichází další a další lidi a nikdo neumí ani slovo anglicky, takže se provozuje pantomima na nejvyšší úrovni. Pohoda. Velice nerad zneužívám pohostinnosti místních, ale fakt jsem nemohl najít ani jedno jediný místečko pro stan. No uvidíme, jak to dopadne. Ráno jsem dostal zprávu, že se zase střílelo a bylo hodně mrtvejch a německá profesorka mi říkala, že bych udělal nejlíp, kdybych se co nejdřív ze Sýrie vypakoval. Jsem tu prý jak pěst na voko. No asi má pravdu, zítra jsem pryč.

Hehe, ale to byla šou. Jak se lidi baví, když si nerozumí ani slovo. Můj hostitel byl velice zdatný v pantomimě a tak jsme besedovali. No byla mi představena 1. žena, které je 26 let, její sestra, které je 21, 2. žena, se kterou má 3 děcka a která včera bouchla jednu z dcer do hlavy tak, až jí tekla krev. Borec mi říká, že je to osel, ta, jak říká, velká manželka. Je mi představena i jeho matka a jeho bratr. Jsem pozván na večeři, kde je nám donesen obrovskej tác s úplně vším a já, můj hostitel a jeho bratr jíme. Co zbyde asi připadne ženským a děckám. Po večeři se všichni kupí v jedné cimře a jeho mladší manželka pozoruje každý můj pohyb a čumí skutečně otrle. Hůř jak malý děcko. Bavíme se tím, že mi píše tel. číslo a já ho přepisuju do arabštiny (jediný co poznám jsou číslovky) a jsem mohutně opravován. Píšou mi do latinky jejich jména, ale jelikož arabština nepouživá samohlásky (teda pokud nekecám), tak jsou to shluky souhlásek a nějaký to „a" nebo „i" si člověk musí domýšlet. Jsem přemlouván, ať zůstanu i zítra, ale říkám jim, že mě policajti vyhání ze Sýrie a že fakt zítra musím. Což je ostatně pravda, prý začíná hodně přituhovat. Mám prý možnost se osprchovat, ale musím prý počkat 5 minut. Sprcha nejede a ta mladší manželka bere do ruky pořádnej hasák a jde tomu domluvit. Po jejím zásahu už to valí a voda teče do kýbla, ze kterýho se šufanem polívám. Jdu spát k bratrovi na cimru. Apropó, ty baráky... To jsem naprosto netušil, co barák, to místnost. Takže v jednom baráku se jako spí, v druhým jako jí a ve třetím je něco jako kuchyň a koupelna. Takže jedna rodinka má třeba 4 baráky = 4 cimry. To je panečku systém. Ještě než jdu spat, tak se na mě přichází podívat zbytek vesnice, takže se točím dokola, aby si mě mohli prohlédnout ze všech stran. Sakra, to je šou. Jinak mi byly ukázány svatební fotky s mladší manželkou. Jo, na pozadí v komplu má borec fotku toho jejich prezidenta! Druhá manželka se mi zdála jakási odstrčená, nevím, co jim udělala.

http://www.bikemap.net/route/829172