MORDYJE - na kole povodím Moravy a Dyje - 1. díl

Začnu asi trochu zeširoka. Čekáte-li popis drsné výpravy, budete nejspíš zklamáni. Možná se budete i shovívavě usmívat. Naše letní cesta, o které Vám chci vyprávět, nebyla ani nejdelší, ani nejrychlejší, nezdolávali jsme vysoké hory, ani necestovali liduprázdnou divočinou. Proč tedy mám potřebu o ní psát? Protože pro nás byla důležitá. Byla totiž první. (Navíc je zima. A to je doba plánování a vzpomínek, ne?)
Jízdu na kole mám rád odjakživa. Ale já i manželka jsme vždy spíš dávali přednost batohu a horám. Pak přišly děti a s vandry byl konec. Cestovali jsme sice dál, ale vícedenní putování s malými dětmi po kopcích není dost dobře možné. Zlom nastal ve chvíli, kdy jsme si přečetli knihu M. Hroudové a L. Zigáčka Cyklotoulky s dětmi, vozíkem a nočníkem. Tohle by mohla být cesta, jak se zas podívat ven!
Koupili jsme vozík pro Kubu (necelý 1 rok) a Jája (3 roky) začal jezdit na tyči. Zkušeností z vandrů jsme měli dost, zbývalo doplnit ty cyklistické. Na kolech jsme trávili každé volné odpoledne a zkusili jsme i několik víkendových cest s noclehem ve stanu. Šlo to docela dobře. Kuba to snášel bez problémů a Jája si to užíval.
Na léto jsme naplánovali týdenní cestu po jižní Moravě a začali se těšit. A pak vypukla mediální hysterie okolo dětských vozíků... Sledovali jsme ji zpočátku s údivem, později se znechucením. Nechat se od někoho buzerovat na dovolené? Tak to tedy ne. Když se u nás všichni zbláznili, pojedeme tam, kde jsou vozíky legální.
Naplánovali jsme novou trasu přes Slovensko a Rakousko. A v České republice se budeme držet cyklostezek vedoucích co nejdál od civilizace...

1. den
Přesun autem
Chvíli po poledni je vše konečně sbaleno a naskládáno v autě. Vyrážíme. Po hodině a půl jsme v Brně. Prší. (To to pěkně začíná...) Dokupujeme jídlo a sháníme plynové kartuše. Marně. Nevěřil bych, že to bude takový problém. Štěstí se na nás usmálo až na třetí pokus. Teď už bychom měli mít vše, můžeme pokračovat. Déšť ustává, začíná svítit sluníčko.
Okolo půl šesté přijíždíme do Sudoměřic. Kamarádka A. nám měla domluvit úschovu auta u svých rodičů na zahradě. Prý to nebude problém...
Jejich dům nacházíme bez potíží. Protahuji se po dlouhé jízdě a jdu se ohlásit. Jenže ouha. Rodiče o ničem neví! Kamarádka nevolala... Tak to je tedy trapas. Zhluboka se nadechuji a vysvětluji, co tu vlastně děláme a o co nám jde. Mají pochopení. Pouští nás na zahradu a mezitím telefonují dceři, co že jim to vlastně spískala za překvapení. Ta za chvíli volá nám a omlouvá se. Nějak na to prý zapomněla... No dobře, hlavně, že se to nakonec vysvětlilo.
Stavíme stan na čerstvě posekaném trávníku, skládáme dětský vozík - varianta kočárek - a vyrážíme na obhlídku okolí. Potřebujeme se trochu rozhýbat. Nakonec nepohrdneme ani pivkem v zahrádce před místním hostincem. Jája dostal lízátko, Kuba spí, spokojení jsme všichni.
Po návratu vaříme večeři a uspáváme kluky. Máme v plánu ještě chvilku posedět venku, užít si klidu a teplého večera a pak jít taky na kutě. Rodiče A. ale mezitím na terasu donesli stolek a židle. Když kluci konečně spí a vylézáme ze stanu, je na stole už připraveno uzené a víno. Nenecháváme se dlouho přemlouvat a trávíme s našimi hostiteli velmi příjemný večer. O půlnoci zalézáme do spacáků, zítra nás čeká náročný den.

2. den - 59 km
K soutoku Moravy a Dyje
Jája nás budí v sedm hodin. Hlásí, že je už ráno a máme vstávat. (Po takovém probuzení bych ho obvykle nejraději zaškrtil, ale dnes nám to nevadí. Jednak na stan svítí slunce a začíná v něm být nesnesitelné vedro, jednak nemáme čas na povalování, jestli chceme někam dojet.)
Rychle snídáme, balíme, přebalujeme, připravujeme kola. Nějak se to ale vleče, nemá to konce. Pořád se někde ještě něco povaluje. Začínám z toho být lehce nervózní. My snad nikdy nevyrazíme?! (A to maminka A. zaměstnává Jáju s Kubou! Krmí spolu slepice a králíky. Dost nám to pomáhá. Kdyby se nám kluci motali pod nohama, trvalo by to ještě déle...)
Před desátou je konečně všechno dobaleno, kola ověšená brašnami a auto zamčené. Řeším ještě zásadní problém, kam do brašen nacpat krabici broskví a jablečný závin. S tak objemným proviantem jsme fakt nepočítali. (Snažili jsme se, ale tenhle dar odmítnout opravdu nešel. Asi bychom naše hostitele vážně urazili.)
V deset konečně vyrážíme. Projíždíme vesnicí a po deseti minutách vjíždíme na Slovensko. Silnice je málo frekventovaná, jede se dobře, cesta až do Skalice rychle ubíhá. Tam provoz trochu houstne. Krátce zastavujeme u benzínové pumpy - chci zkusit ještě trochu seřídit přehazovačku. (Obě kola jsem pečlivě seřídil už doma, ale nedá mi to, abych to ještě lehce "nedoladil.")
Za Skalicí se připojuje zřejmě poměrně nově vybudovaný obchvat a provoz nepříjemně zhoustl. Auta, rámus, vedro, smrad. Doprčic! Tak to se nám povedlo. Chceme se vyhnout případným problémům s dětským vozíkem v Česku a dobrovolně vjedeme s dětmi na takovouhle autostrádu... Naštěstí je tu víc než metr široká krajnice, do které jsme se "odklidili", ale už se nemůžeme dočkat, až z téhle silnice vypadneme... Ke všemu to přestává bavit i Jáju (ani se mu nedivím). Dal jsem mu za úkol, aby pokaždé, když uvidí červené auto, zazvonil. Na chvíli se mi podařilo odvést jeho pozornost jinam. Sláva. (Jája si to ovšem zapamatoval a několikrát mě během naší cesty naprosto nečekaně vyděsil zvonkem, protože někde zahlédl červené auto.)
Bez zbytečných zastávek projíždíme Holíčí směr Hodonín. Někde před státní hranicí bychom konečně měli odbočit na cyklotrasu okolo Moravy. Už aby to bylo. Z téhle silnice jsme jak na trní. Odbočujeme samozřejmě příliš brzy a místo k Moravě přijíždíme k letišti. Čím dál tím líp. Chlapi, kteří se tam motají okolo letadel, nám tvrdí, že můžeme klidně pokračovat přes louku. Na cyklotrasu tam prý narazíme. Tak fajn, alespoň jsme se zbavili toho příšerného provozu. Na silnici už se nevrátíme.
Tak jednoduché to ale zase není. Cestu nám brzy kříží nějaký kanál porostlý žabincem. Vede přes něj sice lávka, ale dost úzká. Nejprve převážím naše kola a nakonec vozík s Kubou. Projede jen tak tak. Na každé straně zbývají sotva dva centimetry k zábradlí. Pak všechno znovu smontovat a zhruba po kilometru nás silnička konečně dovedla k Moravě. Musím říct, že na nás udělala dojem. Voda plyne, všude klid, po obloze krouží nějací velcí ptáci. Snad volavky?
Dál už cesta příjemně ubíhá. Užíváme si to. Cesta vede po hrázi, asfalt je slušný, cyklistů minimum, občas cestu zpestří jez na řece nebo závora, kterou musíme objet. Trápí nás jen sílící vedro a fakt, že nemůžeme najít stinné místo na polední pauzu. Stromy tu sice jsou, ale protože cesta míří k jihu a je poledne, nevrhají stín. Nakonec vhodný plácek přece jen nacházíme. Obědváme, kluci si hrají na karimatce, píšu deník. A konečně dojídáme darované broskve. Zhruba po hodině stín mizí. Je na čase, abychom zmizeli taky.
Jedeme stále podél vody k mostu, který překonává řeku poblíž Lanžhotu. Vedro je čím dál tím větší, dostávám velkou chuť na pivo. (Tu si ovšem budu muset nechat zajít. Dnes pravděpodobně žádné občerstvení nepotkáme.) Občas na pár minut zastavujeme, abychom Jájovi ukázali ropná čerpadla, jez nebo nějaké stavidlo. (Vlastně je docela jedno, co to je. Důležité je vymyslet sem tam nějaké zpestření, jinak by ho cesta po chvíli přestala bavit.) Kuba ve vozíku spí, hraje si s hračkami nebo vymýšlí lumpárny. Jednou vyhodil lahvičku s pitím z vozíku tak šikovně, že jsme ji přejeli. Kupodivu to vydržela...
Přejíždíme zpátky na Moravu. Dál bychom měli jet lužními lesy k soutoku Moravy a Dyje. Správně tušíme, že o pitnou vodu tam bude asi nouze. Vypřahám tažnou tyč s Jájovým kolem, sundávám brašny, beru prázdné lahve a vracím se asi 2 km zpět ke stavení u Moravy. Bez zátěže se mi jede parádně. Prosím o vodu, ale paní mi je ochotná naplnit jen dvě lahve. Prý si sem sami vozí vodu v kanystru... No, aspoň něco. Děkuji, loučím se a přejíždím ještě jednou na Slovensko. Dva zarostlí muži tu sekají trávu spálenou sluncem. Vodu mají a dají. (No tak sláva...) Je prý pitná, ale varují mě, že má divnou chuť. (Nemohou se shodnout, jestli je siřičitá, nebo železitá. Co mě se týče, je mi to už celkem jedno...) Vracím se k rodině. Kuba si lebedí u Šárky v náručí, Jája jezdí autíčkem v prachu.
Vjíždíme do obory, která se rozkládá mezi Dyjí a Moravou. Několikrát musíme projet brankou v ohradě, což se zapřaženým vozíkem není žádná psina. Navíc to přestává bavit Jáju. Jedeme vedle sebe a zpíváme Železniční vlečka porazila křečka a Z Opavy jede rychlík do Prahy. Jája určuje, jestli bude zpívat sám, s maminkou, nebo s tatínkem. (Zjišťuji, že po deseti minutách jsem tyhle dvě písně schopen zpívat zcela automaticky a ještě se můžu kochat nádherným lužním lesem. Jen je důležité nezmeškat nástup...) Jinak je stále na co se dívat. Neprostupný lužní les, slepá říční ramena, ticho, klid. (Tedy až na ten rychlík z Opavy...)
Jak se blížíme k soutoku, cesta je stále horší. Jsme v bývalém pohraničním pásmu a pohraničníkům to asi stačilo. Posledních osm set metrů se lesem klikatí jen rozbahněná stezka. Blátem olepený cyklista, který jede proti nám, tvrdí, že k soutoku takhle naložení nedojedeme. No, uvidíme. Kličkujeme spletí rozbahněných cestiček. Jáju to jako jediného ohromně baví. Prý je to bludiště. Tak to má tedy pravdu. Asi tři sta metrů před koncem to musíme vzdát a kola odstavit. K soutoku jdu nejdřív já s Jájou a pak samotná Šárka. Udivuje nás množství rybářských chat na rakouském břehu. Zvláštně to kontrastuje s divočinou u nás.
Ještě jdu hledat kešku, která by tu měla být ukrytá. Trochu mě znervózňuje občasný pohyb v podrostu pod mýma nohama a také množství svlečených hadích kůží kolem. (Doufám, že to jsou jen užovky...) Keš nakonec nacházím. Mezitím se ovšem počůral Jája. Tak ještě rychle převléct, pověsit oblečení na vozík a hurá blátem zpět na pořádnou cestu.
Míříme okolo zbytků signálky na sever k Pohansku. Lužní lesy tu občas střídají romantické louky, někde vlevo tušíme ve spleti slepých ramen Dyji. Slunce klesá k obzoru a nám začíná být jasné, že dnes se z obory už nevymotáme. Budeme muset přespat uvnitř. Ale kde, aby se tam dal postavit stan a abychom zbytečně neprovokovali? Po kratším studiu mapy míříme k zámečku Lány. Bývala v něm prý rota pohraniční stráže. Čekáme nějakou zpustlou zříceninu, u které by ale taky mohl být nějaký rovný plácek. Tam nás alespoň nikdo neobviní, že děláme škodu...
Na místě nás ale čeká překvapení. Zámeček je čerstvě zrekonstruovaný a k zřícenině má hodně daleko. No nic. Nikde živá duše, uklízíme se na plácek v sousedství, kde na nás není vidět. (Bohužel nás ale bude ještě chvíli slyšet. Jája už ví, že v přírodě nemůže křičet, protože by plašil zvířátka. Ale nikdo mu nevysvětlí, že když zaleze do stanu, je ho slyšet stejně, jako kdyby byl venku. A Kubovi ještě nevysvětlíte vůbec nic...)
Postavili jsme stan, nakrmili sviště a zahájili uspávání. Jája usnul hned (aby taky ne), ale Kubovi se nechce (má naspáno do zásoby z vozíku). Šárka ho přesvědčuje ve stanu a já sedím venku a dívám se, jak se stmívá a při zemi se plazí mlha. Konečně i Kuba usíná a můžeme ještě chvíli vychutnávat klid letního večera spolu.

3. den - 41 km
Směr Mikulov
V noci bylo nepříjemné vedro. A to jsme měli zavřenou jen moskytiéru... Vstáváme v sedm hodin a dusno je stále. Obloha pošmourná. Zapínáme telefon a zjišťujeme, že podle srážkových radarů v celé republice prší. Jen tady u nás ne. To je tedy bezva, doufáme, že to tak zůstane. Při pohledu na oblohu si ovšem moc jistý nejsem.
V devět máme zabaleno a vyjíždíme ještě hledat několik keší v okolí. Okolo nás se rozprostírají pokosené louky s roztroušenými starými duby. Na některých hnízdí čápi. Tolik jsem jich na jednom místě určitě ještě neviděl. Občas míjíme lesíky, ve kterých se ukrývají mrtvá říční ramena.
Přijíždíme do Pohanska. Prohlížíme si místní muzeum předválečného opevnění (pěkně rekonstruovaný řopík) a bývalé velkomoravské hradiště. Nakonec se necháváme zlákat občerstvením před místním zámečkem. Začíná trochu krápat, ale než se odhodláme přesunout pod stromy, zase přestává. Zatím máme kliku. Důkladně se naléváme nealkoholickým pivem (vezeme přece děti) a nakonec si dáváme i jedno alkoholické napůl na vylepšení chuti. Mezitím jsme stihli také klobásku a kafe. Paráda. Někdy je ten pobyt v civilizaci docela fajn... Kluci si hrají na karimatce, Kuba dostal ohřátou výživu, Jája "džusík" a lízátko (ať si to taky užije). Bohužel opět nemají vodu. Tak moc nás to ale netrápí. Trochu vody v jedné lahvi ještě máme a momentálně jsme napití jak houby.
Pokračujeme stále podél státní hranice na západ. Přejíždíme Dyji a ukazujeme Jájovi slunečnice okolo cesty. (Od té doby hlásí slunečnice, kdykoliv je zahlédne. Co se mě týče, je to rozhodně lepší, než zvonění na červená auta...) Kuba spí, takže ani nevidí pole melounů (zvláštní - ty Jája nehlásí) a přezrálé špendlíky, které padají ze stromů. Chvíli stojíme u trati z Břeclavi do Rakouska, než projede nějaký vlak. Jája vlaky miluje. Pak začínáme nenápadně stoupat směrem k Valticím. (Kde se tady ten kopec bere? Vždyť jižní Morava by měla být rovinatá, ne? Teď už víme: jak kde...). Kde se vzal, tu se vzal, sílí vítr. Že proti nám, nemusím snad ani dodávat.
Kopce jsou stále strmější, ale oproti těm u nás doma bez problémů zvládnutelné. Za chvíli už pod sebou vidíme Valtice. Rychle se shodujeme, že do nich sjíždět nebudeme. Už jsme tam několikrát byli, klukům je to jedno a hlavně se nám nechce potom zase šlapat do kopce na Rajstnu. Na mapě jsem objevil zkratku. Měla by to být zpevněná cesta a nemusíme tolik klesat. To je paráda!
No, uznávám, že to zase tak velká paráda nebyla. Cesta sice je zpevněná, ale v praxi to znamená, že ji tvoří dva pruhy panelů. A ty jsou jen o málo širší než rozchod našeho vozíku. Řízení tedy od Šárky vyžaduje poměrně velkou přesnost, aby to s Kubou ve vozíku moc neházelo. Navíc postupně projíždíme dva dolíky. Dolů to jede jak z praku (což po těch panelech není zrovna výhra) a následuje krátký, prudký výšvih. Ten první ještě dáváme, ale v tom druhém musíme slézt a posledních asi padesát metrů tlačit. Jája si musí vystoupit, abych nahoru dostal nejprve svoje kolo a pak se vracím pomoct Šárce. Naštěstí už jsme pod Rajstnou. Uf.
Svačíme a pijeme. Voda dochází. Musíme se co nejdříve po nějaké porozhlédnout. Nacházíme s Jájou další kešku. Bylo v ní autíčko - Jája je v sedmém nebi. Vyrážíme ještě nahoru na kolonádu. Nemám drobné, takže Jáju tam nakonec paní pokladní pouští zdarma. (O těch pár korun mi nejde, ale potěšilo mě to.) Rozhlížíme se po krajině, máváme mamince a bráškovi. To ještě netuším, že nám přichystal překvapení. Podělal se tak důkladně, že to plínka nepobrala. Musíme ho převléct a chtělo by to taky přeprat znečištěné oblečení...
Už doma jsem pro tyhle případy vytipoval možnost stanování v jezdeckém klubu u Mikulova. Myslím, že jsem o tom četl v nějaké diskuzi. Startujeme opět Šárčin telefon. Po chvíli brouzdání na netu mám telefonní číslo a mluvím s majitelem. Není problém u nich přespat. Ještě se ptám, jestli se k nim dá dojet po modré turistické značce s naloženým kolem. Prý ano... Dobrá, není na co čekat.
Sjíždíme do Úvalů. U nejbližšího domku dobíráme dvě lahve vody a pokračujeme na Sedlec. Cestou se Jájovi snažím vysvětlit, jak se z obilí (viděli jsme ho vysypané na cestě) peče chleba. Zabralo mi to celé tři kilometry. V Sedleci přetínáme hlavní silnici a napojujeme se na modrou značku. Cesta se brzy mění v cestičku mezi poli. Drncá to a je to do kopce. Občerstvujeme se špendlíky a slibujeme Jájovi, že už tam budeme. No, kéž by.
Za Mušlovským rybníkem na cestě přibývají ještě kameny a hluboké stopy od traktoru. Chvílemi potupně tlačíme a učíme Jáju poznávat vinice a víno. Slunce se kloní k západu. Upřímně - uměl bych si tu představit romantické rande mezi vinicemi, ale jako terén pro cyklistiku už mi to pěkně leze krkem.
Konečně jsme na silnici (spíš silničce). Ještě jednou kontroluji mapu (pokud teď zabloudíme, Šárka mě uškrtí) a spouštíme se z kopce k jezdeckému klubu. Nejvyšší čas, slunce už je za horami.
Čekali jsme malý statek s loukou na stanování. Místo toho vjíždíme do bývalého (zrekonstruovaného) areálu JZD. A právě dnes tu mají parkurové závody! Špinaví a zpocení se s koly proplétáme mezi koňmi a dobře oblečenými lidmi a stěží potlačujeme smích. Tohle jsme tedy nečekali ani ve snu!
Kdosi (snad majitel) nám ukazuje místo, kde se můžeme utábořit. Rychle stavíme stan a dáváme si studenou sprchu. (Ne, nejsme otužilci. Jen došla teplá voda.) Vaříme s Jájou večeři, Šárka pere. Pak jdeme na pivo. Vládne pohoda. Jája si hraje s holčičkou, která je tu na prázdninách. Náladu nám nezkazila ani informace, že by se zítra mělo zhoršit počasí.
Večer máme opět problém s uspáním Kuby. Řve, až se plaší koně v nedaleké stáji. Když utichne, ruší ho ti splašení koně. Chvíli se to takhle střídá, než my i koně usneme.