Dva dny za městem - Góry Bystrzyckie

Postupně jsem se pro své krátkodobější cyklovýpravy vybavil beznosičovými bikepackingovými brašnami, které se mi pro podobné akce zdály vhodnější. Na internetu jsem na téma bikepacking přečetl, co se dalo, a zbývalo už jen vyzkoušet vše na vlastní kůži. Letos (2019) v druhé polovině května měla manželka s dětmi na víkend vlastní program. Ideální příležitost.

Zvažoval jsem možnost vyrazit hned v pátek, ale správně jsem tušil, že to asi nedopadne. Z práce jsem dorazil pozdě a doma právě na plné obrátky probíhalo balení. Zamával jsem tedy odjíždějící rodině, zamáčkl slzu v oku a teprve pak začal balit sám. Při té příležitosti jsem zjistil, že připevňovat řidítkovou brašnu na kolo prázdnou, nebo plnou je dost podstatný rozdíl. A tak jsem vesele měnil počet podložek pod řidítky a čas běžel. Bylo jasné, že vlak, kterým jsem chtěl odjet, opravdu nestihnu. No nic. Vyspat se pohodlně v posteli má nakonec taky svoje kouzlo. Jdu spát brzy, abych mohl brzy vstávat.

Ráno mě zastihlo svěžího a odpočatého na peróně. Dumám, jak ponesu ustrojené kolo po schůdkách do vagonu. To se vzápětí vyřešilo samo, když na nádraží vjela nízkopodlažní souprava. Bezva. Kolo jsem naložil bez námahy, jen mě trochu nepříjemně překvapilo množství cestujících (naštěstí bez kol). Z jejich rozhovorů jsem pochopil, že tento víkend je v Letohradě pouť. Tak to jo, to dává smysl. Za Letohradem se vlak vyprázdnil a o pár zastávek dál, v Mladkově, vystupuju i já.

Vlak odjel a mě se zmocňuje lehká euforie. Hezké počasí a celá cesta přede mnou. Ještě fotím kolo, které s novými brašnami vypadá dost nezvykle. Zdá se, že mu to nevadí...

Sjíždím od zastávky k samoobsluze, kde si dávám kofolu a čokoládovou tyčku. Energii budu potřebovat, dobře vím, co mě čeká. Během třech a půl kilometru musím nastoupat dvě stě výškových metrů. Nasazuju úsporné tempo a postupně kroutím jednu serpentinu za druhou. A jsem rád, že mi nové brašny nedovolily táhnout s sebou moc krámů navíc (i když nějaké by se samozřejmě našly).

Ani to nakonec moc nebolelo a jsem u hraničního přechodu Petrovičky / Kamienczyk těsně nad sedmi sty metry nad mořem. Výhled na masiv Sněžníku stojí za to, ale moc dlouho se nezdržuju. Dost studeně tu fouká. Oblékám větrovku a vyrážím dál. Přejíždím do Polska a po zelené značce pokračuju na Czerwony Strumień. Po lesní cestě se jede hezky, jen musím dávat pozor na velké kořeny, kvůli kterým co chvíli zpomaluju.

Czerwony Strumień je název osady, která vznikla nedaleko Českých Petrovic a Čiháku už v šestnáctém století. V době největšího rozkvětu tu žilo přes sto obyvatel. Tehdy se ovšem jmenovala Rothflőssel, protože tohle území patřilo do konce války Německu. Poválečné roky znamenaly zánik obce. Zbylé obyvatelstvo bylo vysídleno a ves si pomalu bere zpět příroda. Je zvláštní pocit vidět mezi náletem a smrčky zbytky chalup a zahrad se starými ovocnými stromy.

Zastavuju u kaple. Byla postavena v osmnáctém století a dnes z ní zbývá jen obvodové zdivo. Nejsem tu poprvé, ale poprvé jsem tu sám. A asi proto na mě dnes tohle místo působí daleko silněji. Cítím zvláštní směs úcty k lidem, kteří tu po staletí žili, i smutek z osudů tohohle kraje v první polovině minulého století. Posedávám na kameni před kaplí, dívám se na dávno zarostlou alej a nechávám na sebe působit nostalgii tohohle místa.

Seděl bych tu asi ještě dlouho, nic mi v tu chvíli nechybí. Nakonec ale přece jen vstávám a znovu se dávám na cestu. Je třeba pokračovat. Projíždím mezi loukami a skupinkami stromů a keřů, ve kterých se skrývají další a další zbytky stavení. Jak pomalu klesám, začínají mě zaměstnávat jiné myšlenky. Terén je stále víc podmáčený a rozbahněný. Brzy musím sesednout z kola a největší bahniska obcházet. Ani po louce se pokračovat nedá. Kola se zařezávají do mokré hlíny, takže s občasným čvachtáním tlačím kolo do mírného svahu k lesu. Tam už to snad půjde rychleji, v lese přece takové mokro nebude.

Nu, nebylo. Ale naděje na jízdu a rychlejší postup zmizela s prvním z mnoha padlých stromů, které musím obcházet a přelézat. Smrkonosná past. Když už jsem se začal smiřovat s tím, že plánovanou trasu budu dnes asi muset kvůli času značně zredukovat, přišlo vysvobození. Stojím na začátku úplně nové, široké a perfektně uválcované cesty. Chvíli koukám do mapy a snažím se odhadnout, kam asi tahle nová dálnice vede. Mým směrem úplně ne, ale byl by hřích ji nevyužít. Však někam dojedu. Frčím svižně východním směrem a dumám, proč takhle luxusní cestu končící u hranic Poláci postavili. Nakonec jsem vymyslel tři teorie. A - Potřebují vytěžit a odvézt dřevo. B - Potřebovali utratit peníze z nějakých fondů. C - Připravují invazi do České republiky. No, to asi ne.

Obkroužil jsem kótu Bochniak a už po žluté značce se spouštím do vsi Lesica. Je to spíš několik domů a statků roztroušených po okolních pastvinách. Některé jsou opravené, ale většina má prozatím lepší časy za sebou. Odbočuju stále po žluté zpět na travnatý hřeben a po polních cestách mířím k zalesněnému kopci Czerniec, který už vidím před sebou. Za chvíli už funím vzhůru po jeho úbočí. Bylo by snadné pokračovat dál po hřebeni. Jenže já si už před mnoha lety usmyslel, že bych rád viděl jeskyni Solna jama. A to znamená hřeben opustit a sjet níž do polského vnitrozemí.

Odbočuju doprava po černé značce. Prvních pár set metrů ztěžka projíždím lesní cestou zarostlou nacucaným mechem. Pak najíždím na šotolinu a cesta začíná klesat. Ale jak! Takový sešup jsem mockrát nejel. Snažím se přesunout těžiště co nejvíc dozadu a najít rychlost, ve které budu schopen naložené kolo ještě ubrzdit, a přitom mi nebudou obě kola nekontrolovaně klouzat po štěrku z kopce. Po několika zatáčkách se sklon trochu zmírnil a začínám vyhlížet odbočku k jeskyni. Á, tady je! Sjel jsem z cesty doleva a prosvištěl brodem přes potok takovým fofrem, až jsem se dodatečně lekl. Ještě pár desítek metrů tlačení do kopce a jsem u jeskyně.

Jeskyni Solna jama vyhloubila v mramoru voda z nedalekého potoka. Jeskyně je dlouhá asi čtyřicet metrů a dosahuje hloubky pěti metrů. Název „Solná" prý vznikl tak, že zde lidé viděli ovce olizující bílou skálu a mysleli si, že je to sůl. (Zajímavá teorie. Proč ji nezkusili ochutnat? Ne, rozhodně to není sůl...) Prohlédl jsem si vstupní portál, který byl odkryt při těžbě mramoru, a s baterkou nahlédl i na začátek svažující se chodby. Moc daleko jsem ale nelezl. Jednak jsem tu sám a jednak aspoň nebudu rušit faunu, která v jeskyni prý žije. Raději jsem si sedl na kládu opodál a pustil se do oběda. Celozrnné housky a slanina, oběd šampionů...

Tak to bychom měli. Jedna krátká výtlač a už projíždím mezi loukami ke vsi Gniewoszów. Nechávám se vést GPS a za chvíli už vidím věž kostela. Cesta mě ke kostelu skutečně nakonec dovedla, ale není se kudy dostat k silnici. Všude zdi, ploty a statky... Nakonec slézám z kola, sundávám přilbu a beru to brankou přes hřbitov. S úklonou hlavy zdravím paní, která tu vytrhává plevel. S úsměvem mi odpovídá, tak jsem snad žádné pohoršení nevzbudil. O kostelní zeď stojí opřená řada starých náhrobních kamenů. Některé už jsou sotva čitelné, ale všechny jsou psané ozdobným německým švabachem. Zase jedna připomínka neveselé historie...

Z Gniewoszówa musím zase nastoupat metry, které jsem předtím sjel z hřebene k jeskyni. A tak pomalu šlapu stále rozbitější asfaltkou a kochám se občasnými výhledy na Orlické hory i Králický Sněžník. V sedle nad Porębou si dávám pauzu a nad mapou dumám, kudy dál. Přede mnou je hora Jagodna, která je považována za nejvyšší bod Bystřických hor. (Podle jiných zdrojů je nejvyšší horou sousední Sasanka. Údaje o její nadmořské výšce se ale dost rozcházejí. Ono je to ale nakonec jedno. Počkám, až to někdo pořádně změří...) Každopádně nemám dnes v úmyslu jet přes vrchol. Je už dost pozdě a cesta je prý obtížně sjízdná. Nakonec volím cestu západním úbočím. Chvíli ještě pokračuju po asfaltce. Potkávám v protisměru cyklistu (To už je dnes druhý!) a vzápětí mě dopravní značka varuje před výmoly na silnici. Musím říct, že následující stovky metrů dávají slovu „výmol" zcela nový význam. Do některých z nich by menší auto mohlo spadnout celé...

Odbočuju na lesní šotolinku a začínám stoupat. Cesta je zpočátku dost vymletá vodou, ale postupně se sklon zmírnil a povrch je luxusní. Užívám si krásnou osamělou jízdu bukovými lesy. Když musím později odbočit na podstatně horší povrch, ani trochu se mi nechce. Jak se blížím k osadě Spalona, začíná na cestách přibývat turistů. Spalona (dříve Brandt) je totiž se svým parkovištěm a turistickou chatou nejvýznamnějším výchozím bodem pro výstup na hory Jagodna a Sasanka. Jméno zřejmě osada získala podle mohutných požárů, které někdy v roce 1473 zuřily v okolních lesích po celých šest týdnů. Za chvíli už sám stojím před chatou a po několika hodinách téměř úplné samoty se rázem ocitám v jiném světě. Turisté, cyklisté a také intenzivní vůně smažených dobrot, která se line z restaurace. Sice jsem před dvaceti minutami snědl proteinovou tyčku, ale stejně se mi okamžitě začaly sbíhat sliny. Chvíli jsem zvažoval, že se půjdu zeptat, zda mohu platit českými korunami, ale nakonec jsem na sebe byl tvrdý a šel si radši prohlédnout bunkr.

Na konci třicátých let začalo Německo budovat v blízkosti československých hranic silnici známou též pod názvem Autostrada Sudecka. Dnes slouží hlavně turistům, ale její původní význam byl hlavně strategický. V její těsné blízkosti bylo vybudováno i několik bunkrů. Ten zdejší byl maskován jako hospodářská budova. A přesně tak vypadá i dnes. Ten, kdo o něm neví, ho nepozná. V porovnání s naším předválečným opevněním moc neobstojí. Jenže to budovali naši předkové pro boj na život a na smrt...

Po krátké prohlídce jsem opět šlápl do pedálů a spouštím se zpět ke státní hranici. Za chvíli jsem vyjel z lesa a před sebou už vidím údolí Divoké Orlice a hřeben Orlických hor. Ještě chvilku a už stojím na hraničním mostě. Tak zase doma! Ale teď už bych si opravdu dal něco k jídlu. Hned kousek za mostem mi padl do oka penzion s malou restaurací v přízemí. Usedám ke stolku pod slunečníkem hned vedle zaparkovaného kola a za chvíli už mám před sebou pití, plný talíř husté polévky a hromadu pečiva. Hlad jsem zahnal a začíná mě honit mlsná. Presso naštěstí mají, problém je s něčím sladkým na zub. Mají jen tatranku (a tu mám v brašně taky). Asi jsem vypadal zklamaně, protože paní mi nakonec přinesla domácí buchtu s borůvkami. Prý jestli mi nebude vadit, že ji pekla už včera? Nevadilo. Byla výborná! A ještě daleko víc mě potěšila nezištná dobrota paní domácí. Rád nechávám velké spropitné. Pak se s hulákáním přivalila parta přiopilých Němců, kteří jsou tu zřejmě ubytováni, pustila si na plné pecky muziku a já vím, že je čas pokračovat.

Vezu se po silnici mírně z kopce a pak jsem prokličkoval na silničku spojující Černou Vodu s Říčkami. Chci ještě dnes přejet hřeben Orlických hor. Silnička je ovšem v rekonstrukci. A jak se za chvíli ukázalo, je i uzavřená. Povrch je velmi tvrdě uválcovaný a hladký. Jede se líp, než když tu býval asfalt. Ten kopec mi ale stejně nikdo neodpáře. Následujícího čtyři a půl kilometru trpělivě stoupám, obdivuju potůčky, které co chvíli zurčí bukovým lesem, a přerovnávám si myšlenky. Ani jsem se nenadál a jsem v sedle na Mezivrší. V borůvčí se tu válí cyklista. Opatrně jsem se přiblížil a... není mrtvý, jen spí. Jinak tu kromě naskládaných trubek nic není, tak hned pokračuju dolů. Jede se stále úžasně, jen mám strach, aby za nejbližší zatáčkou nebyl výkop...

Výkop jsem nepotkal, jen dole pod kopcem míjím parkoviště stavební techniky a taky zákaz vjezdu... Potřebuju se dostat do údolí, ale na křižovatce číhá další značka, která mě informuje, že dva kilometry přede mnou bude další zákaz vjezdu. Teda, co se tady děje? K řece musím, přinejhorším rozestavěný úsek nějak obejdu pěšky... Valím to svižně z kopce a rozhlížím se, kde bych mohl doplnit vodu a případně koupit nějakou plechovku piva na večer. Ale smůla, smůla. Nikde ani živáčka, jsem tu mimo sezónu.

U řeky Říčky jsem objevil ten zákaz i jeho příčinu. Chybí totiž most. A to úplně... Tohle asi sesednutí z kola nevyřeší. Jdu alespoň paní před nějakou chalupou požádat o vodu. Ochotně mi doplnila lahve a ještě poradila, kudy se můžu vyhnout brodění a dostat se zpět na silnici. Líná huba, holé neštěstí! Za chvíli už opouštím Říčky. Jen to pivo na večer nebude...

Silnice stoupá z údolí, ale já se pouštím dál po lesní cestě podél Říčky Jůlinčiným údolím. Je to jeden z nejhezčích úseků cesty. Okolo zalesněné stráně a po levici voda šumící mezi kameny. Je tu ale stín a začíná být trochu chladno. O pár kilometrů dál se údolí naštěstí rozšiřuje a na louce stojí táborová základna. Zatím ještě opuštěná a zazimovaná. Kuchyňský přístřešek je ale volně přístupný, netáhne do něho chlad od vody a na protějším břehu stojí dokonce použitelná kadibudka. Je rozhodnuto, tady přespím.

Zatím vařím na liháčku večeři a velký hrnec čaje. Pak jsem vybalil dýmku a sledoval, jak se přes louku dlouží stíny. Tohle je na osamělých cestách chvíle, kdy mi lidská společnost trochu chybí. Celý den jsem nechal myšlenky volně toulat, užíval si přítomného okamžiku a nechával se překvapit tím, co přijde za nejbližší zatáčkou. Teď přišla chvíle, kdy bych se o své dojmy s někým podělil... Že bych si vzal příště knížku?

Za soumraku jsem přímo pod přístřeškem zavěsil mezi dva sloupy hamaku a nastěhoval dovnitř kolo i všechny krámy, aby mě nebylo z cesty vidět. Za tmy zalézám do spacáku a usínám s výhledem na temnou louku. Ticho ruší jen šumění řeky.

Spalo se mi moc hezky. Budím se až ve čtvrt na devět. Venku už je tepleji než pod přístřeškem. Vařím polévku zahuštěnou čínskými nudlemi, nezbytnou kávu a ze zbytku vody velký plecháč čaje. Všechno jsem si to odnesl k řece na větší balvan a zvolna posnídal. Na světě je krásně. Pak rychle sbalit a za chvíli už stoupám z údolí. Pokračovat dál podél vody by bylo lákavé. Rád bych zase viděl Plačtivou skálu na soutoku Říčky a Zdobnice. Je to pro mě skoro mystické místo. Hodně jsem toho tam zažil, když jsem jezdíval na tábory k Serbouskovu mlýnu u Pěčína. Jenže za soutokem terén cyklistice nepřeje. Pokud vím, lezlo se tam přes skály, nebo plavalo... Plačtivou skálu si musím nechat na pěší vandr.

Na loukách před Pěčínem se raduju z kvetoucích pampelišek i z výhledu na Orlické hory, které jsem včera opustil. Pak sjíždím zpět do údolí a čeká mě další nostalgický úsek. Serbouskův mlýn, chaty, kamenný můstek, Sahara... Co místo, to kupa zážitků a vzpomínek na lidi, které jsem roky neviděl a dost možná už nikdy neuvidím. Probírám se až ve Slatině nad Zdobnicí, kde musím někde nabrat vodu. Od rána jsem úplně na suchu. Povedlo se, a tak si můžu naplno užít další romantický úsek podél Zdobnice až do Rybné.

Z Rybné vede dál turistická značka ve stráni. Mám trochu obavy, že nemusí být sjízdná, a tak raději volím objížďku přes Zakopanku. Za chvíli už sjíždím do Vamberka, města krajek. Začínám mít hlad, takže mířím nejkratší cestou na náměstí. Tam určitě bude hospoda! Ale chyba lávky. Buď je právě dnes zavřeno, nebo bych musel nechat kolo s bagáží úplně mimo dohled. Tak to ne. Trochu zklamaný pokračuju k odbočce na modrou turistickou značku. Jenže příliš důvěřuju zastaralé mapě v GPS, místo abych se rozhlížel kolem. Najednou stojím na kruhovém objezdu a je mi jasné, že tady už nemá modrá kam odbočit. Zejména proto, že tu žádná modrá není. Pohled do papírové mapy potvrzuje, co už tuším. Odbočku jsem před půlkilometrem přejel. Ale k něčemu ta zajížďka dobrá je. Vedle benzínové pumpy stojí budka s občerstvením a stolek pod slunečníkem. Dávám si pauzu, abych doplnil tekutiny, dal si klobásu a nezbytné presso. Zajížďka už mi vůbec nevadí...

Po polní cestě, která se postupně mění v docela pěkný singltrek se blížím podél trati do Doudleb. Občas zahlédnu silničku, která za obcí překonává hřbet u Suché Rybné. Za chvíli tam budu a vůbec se na ni netěším. A moc dobře vím proč. Ten kopec není zase tak strašný, ale slunce peče jak vzteklé a není tam žádný stín. Odevzdaně točím lehké převody a pot ze mě cáká až na asfalt. Tedy pokud se před dopadem nevypaří... Míjím trojici tlačících cyklistů. Zdravíme se jen pokývnutím hlavy. Pak už za sebou slyším jen zahuhlání: „Někdo to rád horké..." Inu, nemám. Ale raději to vyjedu, abych už byl ve stínu.

Zatímco na kopci ve stínu stromů upíjím vodu z lahve a sleduju, jak nad Orlickými horami rostou mraky, trojice cyklistů dorazila také. Dali jsme se do řeči a docela pěkně si popovídali. Pak pokračují k rozhledně Vrbice, zatímco já se spouštím do Kozoder a mělkého údolí Brodce. Tady už jsem jako doma a mapu nepotřebuju. Přejel jsem lávku přes potok, skláním hlavu před listnatou větví, ale místo očekávaného pohlazení svěžími zelenými lístky přišla šlupka jako hrom. V tom listí jsem přehlédl poměrně silný klacek. Zastavuju, a zatímco kontroluju hlavu i přilbu, ze žlabu přede mnou se vyřítí dvojice cyklistů. Snad jsem se nestihl ani leknout. Kdyby mě ta větev nezastavila, možná bychom se v tom žlabu dost nepříjemně „potkali". Tfuj!

A jak tak dumám o té šťastné náhodě, nebo co to vlastně bylo, přijíždím z kopce k lesnímu rybníku Rohlík. Je to moc pěkné místo, několikrát jsme se tu byli s rodinou vykoupat. Dnes je teplo, takže břehy jsou obložené lidmi. To mi bere chuť se tu zastavit také, a tak upaluju po lesních cestách do Smetany. Hned na kraji vsi buduje místní nadšenec zahradní úzkorozchodnou železnici. Pokud je doma, s radostí své dílo zájemcům předvede. Dokonce je po dobudovaném okruhu sveze. Byli jsme tu na jaře a moc se nám tu líbilo.

Za Smetanou volím svou oblíbenou trasu po polních cestách a úzkých asfaltkách. Cesta ubíhá, jede mi to, užívám si poměrně lehkého kola, času je dost... Dalo by se to ještě někudy natáhnout, prodloužit, ale nechce se mi. Hlavu už mám „nastavenou" na návrat. Před Chocní jsem si ještě jednomyslně odhlasoval, že si zasloužím zmrzlinu. O chvíli později už se opírám o zábradlí na nábřeží a vychutnávám si velkou vanilkovou i příjemné odpoledne. A začínám se těšit na rodinu. Posledních pár kilometrů po cyklostezce a jsem doma. Ujel jsem sto deset kilometrů. To není zas tak moc, ale zážitky jsou neměřitelné a vím, že mě budou hřát ještě dlouho.