Básník, víla a dítě on the road 11 (Severním Německem k Labi)

Tak jsme v severním Německu. Tahle země to bude mít s námi po Dánsku trochu těžké. Když malinko předběhnu, jak jedeme stále dál a dál, sílí ve mně pocit, že by bylo ideální jet tuhle naši cestu celou přesně opačně, z Čech do Kodaně. Takhle to sice není špatný, ale... Prostě bych to jel naopak. Jenže vezeme kristýnu a tím je směr dán. Marně dumám co bychom mohli vézt z Prahy do Kodaně. Možná vlídnější počasí.

Přejeli jsme ostrov Fehmarn na jeden zátah a přes obrovský most se dostali na pevninu. Kvůli objížďce na stavbě podjezdu pod dálnicí jsme neuvěřitelně pobloudili okolo města Heiligenhafen. Projeli jsme celé městečko a okolí a nakonec skončili na polní cestě v rozmáčené krajině, muselo tady taky hodně lejt. Odvahu pokračovat dál směrem podle mapy nám nakonec dodal místní sedlák, a skutečně se dostáváme zase na asfalt. Bloudění nás stálo čas, a tak skoro za šera sjíždíme k moři k nejbližšímu kempu. Večer je mi trochu divné, proč stojí vedle recepce traktor. Ráno to chápu, odjíždějící auto zvládne vyjet samo, ale obytný přívěs musí z kempu vytáhnout traktor. Uličky jsou úplně rozbahněné. Ale mně ani traktor nepomůže, nemám hotovost a kartou platit nelze. To je pro mne překvapení, myslel jsem že vstupem do Německa se dostupnost a možnosti technologií rozšíří, ale je to přesně opačně. Tak tam stojíme u traktoru a hotovost fakt nemám. Nejbližší bankomat je vzdálen 10 kilometrů, právě v tom městečku, kde jsme včera pobloudili. Chci tam zajet na bromíkovi, ale kempař mává rukama a telefonuje pro auto, které mne prý odveze. Malým valníčkem přijíždí človíček, mluvící němčinou s ruským přízvukem. Je z Kazachstánu, z Alma Aty. Jezdí tu už deset let traktofem na farmě. Jeho otec sloužil v Německu na vojně, tak se naučil německy a zůstal.
Bankomat je v marketu Famila, vybírám hotovost.
„Hej", povídám, „kak těbjá zavut?"
„Andrej."
„Já Vladimír. Štó ty piješ, Andrej?"
Andrej zadumálsja, dovedl mne k limonádám a ukázal na colu. No, tak jsem to nemyslel. Vracím se k vodkám a po chvilce upejpání vybírá Andrej pravou ruskou, značku Russkij standart. Kupuju ji a v autě mu ji dávám. Okamžitě mizí za jeho sedadlem, tak je to asi správně :-)).
Cestou zpět zase bloudíme, na stejné křižovatce, potvoře.
„Šajze", kleje Andrej a najíždí na dálnici, kam jsme nechtěli.
„Šajze"? Směju se. „Kak éto pa rúsky?"
„... govno", říká Andrej cudně.
Andrej, balšoje spasibo, ušetřil jsi mi zbytečných dvacet kilometrů na kole a možná celý den, kdybych zase zabloudil, už bychom dnes asi neodjeli.

Cestou na jih si ještě užíváme moře, holkám se líbí takové ty barevné opalovací koše na plážích. Voda je chladná na koupání, s vílou namáčíme kotníky, dítě se pokaždé nakonec zmáchá celé i s culíkama.
V centru malého městečka Neustadt in Holstein stojí u mola v přístavu několik zrenovovaných historických plachetnic, takových těch větších, dvoustěžňových. Je na co koukat. Víle učarovala pirátská vlajka na jedné z nich a zkouší ji vyfotit. A všimli jste si, že třeba kafíčko chutná mnohem lépe vedle takové krásné a stále živé plachetnice než třeba jinde?
Pobřeží dole u Lubecku má potom už vyloženě lázeňský charakter, samá restaurace, hotel a minigolf.

Lubeck sám je velké město a hučí takovým tím rychlým tempem, všichni se předhánějí, aby něco nezmeškali. To je velký rozdíl proti dánským městům, která jsou lidštější a je v nich více cítit pohoda. Severoněmecký Lubeck pro mne znamenal vždycky velkou barokní dobu varhanní polyfonie a jména jako Bach a Pachelbel... Byl jsem na něho dost zvědavej. Ale ty doby jsou dávno pryč, jádro města je hodně moderně dostavěné a má svižnou nervní atmosféru. Historie se nekoná. Pořád tu houkají sanitky, prohánějí se policajti, potom ve frontě aut asi sto metrů od nás někdo nedobrzdí a skončí to velkou dutou ránou a tříštěním plastů. Prostě život dnešního velkoměsta se vším, co k němu patří. Nakonec jsem vyloženě rád, když nám ten rychlej chaos mizí za zády.

Koupil jsem v knihkupectví mapu na další část naší cesty. Pojedeme k Labi podél plavebního kanálu Labe - Lubeck a ejhle, vede tudy cyklostezka jménem Alte Salzstrasse.
Tahle cyklostezka je písčitá a perfektně upravená, bez děr a louží. Sleduje důsledně plavební kanál, takže je bez kopců. U každého křížení se silnicí je podrobná místní mapa, někde i stůl s lavicema a přístřešek. Není tu pitná voda, ohniště ani wc. S přenocováním se zjevně nepočítá a nikoho jsme tu nocovat neviděli, ale také nás nikdo nevyhnal ani divně nekoukal. Přespali jsme pod stanem jednou přímo na restplatzu na stezce a podruhé jsme se poodjeli trochu schovat k lesu. Sotva jsme postavili stan, přišel slejvák a později v noci strašlivá bouřka. Laserové blesky prosvětlovaly stan jako ve dne a holky se bály.
Po suchém písčitém povrchu jede naložená kristýna jenom o trochu pomaleji, ale po dešti se boří a je to dřina. Na asfaltu jedu většinou na pětku, někdy šestku, po zmoklé stezce musím řadit trojku, někdy i dvojku a dřu se. Pokud se přidá střední travnatý pruh, tříkolka skáče a musí se jet krokem. Ten střední travnatý pruh naštěstí není vystouplý jak bývá zvykem na polních cestách u nás, to by potom nebylo jetelné vůbec.
Mimochodem - někdy je dobré se podívat, co všechno vezete s sebou na kole, když jedete s dítětem. A ono toho dokonce postupně přibývá, místo aby ubývalo. Také jste si toho všimli? Najednou mám pocit, že kristýna jede ztěžka, že se dřu víc než jindy, že snad vezu tunu. Přifoukávám pneumatiky, nepomůže to. Že by dítě tolik přibralo? No jak pořád sedí v bedně a baští brambůrky a hranolky.. ale přeci jenom... Pořádek uvnitř v bedně si vzala na starost víla, každé ráno tam vše znova přerovnává a ukládá. Takže co tam teda všechno s náma jede? Nenápadně při jedné zastávce zkontroluju, co že to vlastně všechno vezeme. A hele, to je zajímavých a užitečných věcí, bez kterých se neobejdeme. Těch kulatých a barevných kamínků z pláže! A další sáček rozlámaných mušlí (jako by nestačil jeden)! Očazená plechovka od rajčatového protlaku, ve které dítě vařilo na ohni v Dánsku lektvary, rezavý hřebík, spíše tedy hřeb, nějaké oloupané klacíky, tlustostěnná sklenička od oliv plná záhadné tekutiny nevábného vzhledu, která se fakt nesmí vyhodit... A těch papírů a prospektů (ještě v Dánsku měly papíry trochu smysl při rozdělávání ohně v mokru, ale tady v Německu se oheň zapálit neodvažujeme, nikde nejsou ohniště a máme pocit, že se s ohněm nepočítá). A já to všechno vleču v potu tváře a tlačím do kopců. Tak jednou nenápadně udělám pořádek a zátěži rázně tajně odlehčím. Jenže ouvej, všechny vyhozené zbytečnosti si dítě pamatuje, eviduje je a vyžaduje. Možná se víla dovtípila, zachraňuje situaci, že jsou asi schované v trezoru (pod sedačkou v kristýně), a je chvíli klid. Snad se na to nějak postupně zapomene... :-))

Po kanálu občas propluje motorová jachta (říkám jim pokojová), plachetnice na motor (se složeným stěžněm), někdy nákladní říční člun. Provoz nákladních lodí je jednosměrnej, míjejí se v takových širších bazénech u zdymadel. Zdymadla mne zajímají a rád se dívám, jak tahle technika pracuje. Zkouším to vysvětlit i dítěti, ale moc mi nevěří. Spíše skáče kolem, předvádí výrazové tance a mává s takovým jako závojem. No tak dobře.

A konečně jsme u Labe, v Lauenburgu přejíždíme po dlouhatááánskééém mostě na jeho levý břeh, oslavíme to pivkem a zmrzlinou v zahradní restauraci s výhledem na řeku. Tohle už je voda, která pramení v Čechách. Tak co všechno asi podél tebe zažijem?
První kilometry jsou příjemné, povrch stezky je nový hladký beton v celé šířce, jenom se značením se nepředřeli, je tu zase jiný systém než v Dánsku nebo na Alte Salzstrasse a chvíli nás to mate. Tak jedeme prostě podél Labe po hrázi a to nemůže být špatně.
Spíme v kempu, protože potřebujeme vyprat prádlo. Potkáváme tam taky kanoistu, co pluje natěžko celé Labe z Drážďan do Hamburgu. Dává asi sedmdesát kilometrů denně. Říká že jede po proudu, ale proti větru. Tak s tím větrem mám opačný pocit. Já vím že se tato pověra traduje i tady na nakole.cz, ale nám fouká i tady do protivky. Kanoista má podrobnou mapu řeky v a každém kempu si půjčí na přepravu lodě vozíček (kempy nejsou hned u vody, ale až za hrází).

Občas potkáme cyklisty natěžko v obou směrech, a najednou v protisměru žluté torpédo. Tříkolka. Jede docela rychle, ale při míjení s kristýnou musíme zpomalit a tak zapřádám hovor. Je na cestě taky natěžko, stan a všechny věci jsou ukryty uvnitř. Dává přes sto kilometrů denně, i hodně přes. Déšť ani slunce vůbec nevadí. A ta stříška nad hlavou je jenom na suché zipy. Tak tohle je super způsob cyklocestování :-))

Jak se blíží září, přemýšlíme jak to udělat s dítětem. Musí do školy, do druhé třídy. Snažíme se dostat k počítači, ale možnosti jsou tady dost omezené nebo je neumíme najít. Jako bychom se nořili postupně do hlubin proti proudu reálného času, zvláštní pocit. A skleněné střepy na stezce. Co se děje? A potom mi to dojde. Ty věže mezi drátama nejsou vyhlídkové na pozorování čápů, ale zbytky železné opony. Vjíždíme jsme do světa reálného socialismu, jsem dost v šoku, že tak brzy.
Ale o tom raději příště :-))