reklama

Básníkovy Benátky bez kopců - 2 (do Trenta)

Kempuju nad Innsbruckem v krásném horském a drahém kempu, no jo, jsem prostě na večerní horké sprše závislej :-)
Kempuju nad Innsbruckem v krásném horském a drahém kempu, no jo, jsem prostě na večerní horké sprše závislej :-)
Foto: Autor

Každý máme někde v sobě tajnou komůrku, kam odkládáme neuskutečněné sny a přání, které smetl čas a okolnosti a dnes už pro ně není místo..... Možná jsme chtěli něčím být nebo něco vystudovat, dokázat, něco zásadního vlastnit nebo jsme někoho milovali tolik, že jsme s ním chtěli tvořit jednu bytost, a z nějakých důvodů z toho sešlo. Schováme sen do komůrky, abychom o něj nezakopávali v každodenním životě, protože to trochu bolí. Problém je v tom, že pokud jsme opravdu toužili, chtěli a žili tím snem nebo záměrem, dali jsme tomu hodně dobré síly a energie, a ty se přece (ani podle fyzikálních zákonů) nemohou jen tak vypařit. Rozhodně nezmizí s uklizením snu do nějaké komůrky. Když se potom dostanete do takových těch bilančních životních období, můžete mít náhle v hlavě pěknou paseku.
Přiznám se, že když jsem šel do té své komůrky na sny pro kolo a pro moře, spadl mi na hlavu nedostavěný modýlek Queen Mary od Rewellů, nenapsaná knížka a uvolnila se zašprajcovaná jachta (ta se tam kdysi málem nevešla). Honem jsem vytáhl jen to kolo a moře, vycouval a zabouchl dveře, než ten randál probudí staré lásky, co jsou tam někde hlouběji :-))).
Tak i proto jsem na cestě.

Úterý 20.7.
Ráno v kempu Kranebiten nad Innsbruckem snídám rozinky a poslední dvě muslityčinky z domova, a stejně vyjíždím hladový. V městečku Zirl stavím u pekařství, kupuju dvě housky a játrovku. Asi opravdu vypadám hladově, protože paní prodavačka za pultem se na mne podívá a rovnou mi je i rozkrojí a namaže. Sním je hned za rohem na náměstíčku. Dál silničkama přes Telfs, Imst na Landeck. Po včerejší etapě trochu cítím nohy, ale ty se postupně během dne rozjedou. Horší je to se zadkem na sedle, ten na těch včerejších 138km stále vzpomíná. Častěji zastavuju na pár minut, stačí to. Stejně musím pořád pít, je slunečno, vedro a jsem splavenej.
Při jedné takové zastávce za mnou zastaví motorkář celý v černém, zhasne světlo a vypne motor. Policajt to není, čekám, co se z toho vyklube. Když sundá přílbu, je to stará paní, která jede za dcerou. Motorkářka Herta, 65 let, šedivé vlasy, kratší sestřih. Velmi přívětivá osoba. Zajímá se o moji cestu a přeje mi hodně štěstí. Taková setkání způsobuje vozík, vzbuzuje dobrou náladu, lidé mne zdraví. Rovnou prozradím, že za celou cestu jsem druhého webera nepotkal, jenom jeden extrawheels v Pasově s francouzským podivínem. Ale možná i já vypadal jako pěkný podivín :-))). Když se vydáte na Cestu, je možné cokoli.
V takovém velkém klidném supermarketu s potravinama u silnice je i bufet, dávám kafíčko, bagetu a koláč s jahodama. Včera jsem nabyl dojmu, že Landeck je za rohem, ale cesta se mi nekonečně vleče. Kam ten Landeck schovali?
Kolem Imstu byla na hlavní zajížďka, které jsem se chtěl vyhnout innskou stezkou (která vedla přímo), jenže jsem zase pobloudil (nástup na stezku ve městě neznačen vůbec) a vyjel na most dálničního přivaděče. Dál už vedla jen dálnice a zároveň jsem viděl pod sebou stezku s cyklisty, jenže nebylo možné se na ni dostat. Taky typická situace, která se mi vícekrát opakovala, že objevím cyklopruh či stezku náhodou, ale bez možnosti přístupu. Stáli jsme na mostě s dalším cykloturistou s brašnama, byl to takový vousatý divous nemluva. Vracel se zpátky do města hledat nájezd na stezku. Já to riskl sjezdem na dálnici, protože jsem si všiml, že se z něho dá odbočit na odpočívadlo. Omlouvám se tímto paní řidičce osobního auta, která jela v protisměru a šermovala na mne rukama jako šílená, že jsem ji tak vylekal. Jenže dole ouvej, dálnice i s odpočívadlem je oplocená. Chodil jsem tam a v kopřivách našel branku s řetězem a zámkem. Slezl jsem po mezi k ní, vzal za ni a hurá, dala se otevřít. Přenosil jsem kolo i vozík a byl na cyklostezce.
(toho divouse jsem potom potkal ještě v Itálii v Meranu, zase se ke mně neznal, ale když jsem se mu připomněl, píchnul do mne prstem a říkal něco jako ty jsi ten cyklista co jezdí po dálnici. Potřetí jsem ho míjel, když spal vedle řeky ve stínu jako zabitý, na rozdíl ode mne držel přes poledne siestu. Pak už jsem mu ujel).
Projíždím konečně Landeck a s trémou alpského nováčka odbočuju doleva do hor. Dost silný provoz, silnice stoupá a zase klesá, je mi líto všech promarněných nastoupaných metrů. Nakonec je na hlavní silnici zákaz vjezdu cyklistů a musím na boční silničku, která vede kolem samot a skládek dřeva. Potkávám cyklistu na silničce Cannyon jenom s řídítkovou brašnou, jede horská sedla a spí po penzionech. Je lehčí a rychlejší. Příště se uvidíme zase v Itálii, svět je malej.
Opět najíždím náhodou na nějakou značenou cyklostezku a jedu po ní přes několik vesnic, ale značení žádné, do vsí vjíždím zadem kolem stodol a opouštím je mimo centrum kolem seníků jako pytlák, takže nakonec ani podle mapy nevím, kudy jsem už projel. Blíží se večer, značení žádné, nevím kde jsem. Tuším, že dnes už na serpentiny a horská sedla nedojde. Zase vzrůstá večerní nervozita. Vyhlížím nocoviště u potoků, ale raději bych do kempu pod horkou sprchu, jsem zasolenej potem naskrz. U Innu se moc nedá, nemá vodu k použití. Je prudký, má příkré břehy a vodu mléčně zeleně bílou. Konečně na stezce cedule kemp 1km (raději se dívám dvakrát, jestli to není přelud), dorážím tam, stavím stan, sprcha, pivko, SMS domů a spát. Kemp se jmenuje CAMPING VIA CLAUDIASEE. Kde to jsem, už na začátku via Claudia? Víla píše SMS, že vnučka vyšáhla ze dřev čtvrté kotě (včera byla koťata tři), takže máme 4 koťata. No pozdrav pánbu. Nechcete někdo kotě?
Dnes 104km, průměr 17km/h, max. 51Km/h. Docela jsem vnímal, že od Landecku už stoupám do hor.

Středa 21.7.
Tak dneska už si to rozdám s horou, první přejezd velkých Alp natěžko. Dám to? Snídám raději přímo v kempu a nervózně vyjíždím. Přímo nad kempem je křižovatka, jedna cesta vede doprava do Švýcarska, druhá vzhůru je značená na Reschenpass. Jedu na Reschenpass a stoupám. Předíždějí mne kamiony a jsou nesmírně slušní, brzdí za mnou, frkají, řadí, jedou se mnou krokem dokud nemají dostatečný výhled na předjetí a i potom mne objíždějí v protisměru. Nevidím žádného cyklistu. Po pár stech metrech se mi něco rozleželo v hlavě, zastavuji a přemýšlím. Pořád vyhlížím další rozcestí, kde se chci dát doprava a potom serpentinama nahoru. Rovně jsou totiž tunely, které chci objet. Představa, že to budu drát tunelem krokem do kopce s kamionem za zády mne neláká. Včera jsem kdesi ještě dole pod horami zahlédl značku se schematem a prosbou (PROSBOU !) pro cyklisty, aby použili tu trasu se serpentinama mimo hlavní s tunely. Pak mi dochází, že už jsem asi dál než předpokládám, mířím do tunelů (tady jim říkají galerís) a ta odbočka byla dole na křižovatce hned nad kempem. Trochu nejistě sjíždím zase zpátky ke kempu a volím silnici doprava do Švýcarské Martiny. Projíždím nějaké prázdné celnice, jedu krásným údolím s říčkou hluboko pode mnou a vlevo v protisvahu hučí hlavní silnice s kamionama a tunelama. Naštěstí příliš neklesám. Celníci jsou až přímo v Martině, cyklistů si nevšímají. Dávám kafíčko a kolu, karta funguje, a konečně jedu zdolat ten Reschenpass.
Hned od celnice za mostem se zvedne konstantní stoupání do serpentin. Je to záhul, ale s úlevou konstatuji, že na tohle mám. Trvale stoupám, několikrát odpočívám a vydýchávám, fotím a jedu dál. Martina je už v údolí hluboko pode mnou. Všímám si, že zatáčky jsou číslované a je jich17. Serpentiny jsou téměř bez aut. Nahoře v sedle je krásnej hotel (Hubertushaus nebo tak nějak podobně), a sjíždím pár desítek metrů dolů na hlavní. Tunely jsem objel a teď stoupám dál po hlavní na Reschenpass. Jsou to dlouhé přímé úseky s mírným stoupáním a protivětrem. Nahoře přejíždím do Itálie. Konečně, Italiano belo.
Na bývalé prázdné celnici zaregistruji cyklopruh, který běžel souběžně s hlavní silnicí a nyní je oddělen betonovýma zábranama, takže se na něj nemohu dostat. Valím dál po hlavní k jezeru Reschensee a na cyklostezku odbočuju hned jak to jde. Jenže ouvej, dříve přímá trasa se v Itálii zbláznila. Jezdíme najednou kolmo od hlavní daleko do luk a pastvin, nahoru a dolů, pod stříkajícími postřikovači trávníků (všude zalévají jako zběsilí a přestože je hezky, projet ledovou prškou mi není příjemné). Prudké sjezdy na dřevěné mostky kde je třeba brzdit jak o život a zase vzhůru. Po asfaltové stezce objíždím krásné horské jezero Reschen po pravém břehu, hlavní silnice po levém břehu má tunely. Stezka se zběsile kroutí všemi směry i nahoru dolů a s vozíkem je to zážitek, pořád řadím a vlastně by mi stačily dva převody, ten nejlehčí a jeden z rychlejších, nic jiného nevyužiji. Na jezeře řádí surfaři. Nemají plachtu, ale padák na šňůře, který létá v prudkém větru. Je jich tolik, že nechápu, že si ty šňůry vzájemně nezamotají. Pod hrází jezera sjíždím do Itálie. Krásné dlouhé sjezdy serpentinama s dlouhými přímými úseky, valím to přes padesát. Nepříjemný je silný protivítr zespoda. Sjezd je tak prudký, že mne vítr nebrzdí, ale předíždějící auta mi rozhazují rovnováhu a rozkývávají mne i s vozíkem. Když rychlost překročí 50, raději brzdím. Nechci tady hodit tlamu hned co jsem zdolal Reschenpass.
Všude hodně silničkářů, ale cestovatelů natěžko moc nevidím. Jedu dále a sklon silnice už je mírný, takže mne prudký protivítr brzdí a musím makat i s kopce, jinak by mne zastavil. Mává větvemi stromů a češe trávu proti mně. Všude kolem jabloňové sady a všude se kropí těmi otočným postřikovači.
Ty večerní dojezdy jsou snad zakleté. Je vedro a slunce peče, ale v dálce před sebou na Meranem vidím v údolí černá mračna až na zem, a právě tím směrem jedu. Blížím se k Meranu po hlavní v silném provozu, a k té černé cloně. Zase nervíky, jestli to nepropukne dříve než se někde unocležím a nebudu sedět celou bouřnou noc někde na autobusové zastávce. Nakonec mne zachraňuje kemp v Naturnu a majitel pan Tribus mi ukazuje i velký zasklený vyhřívaný bazén, který je v ceně. Normálně počesku ve mně hrkne, ale zbytečně. Pan majitel vidí zaprášený vozík s cézetkou, uznale se ptá jestli přes Reschenpass a cena pro mne („for you") je 10 euro za noc.
Ráchám se v teplém bazénu, plavím koně (máchám nohama ve vodě) a je pohoda. Bouře sedí nad Meranem pár kilometrů vedle v údolí, nehýbe se a do rána odejde do hor, zbudou už jen mokré silnice. Dnes jsem v pohodě přejel Reschenpass.
Dnes 90km, průměr 16km/h, max. 56Km/h

Čtvrtek 22.7.
Z Naturna přes Merano a Bolzano do Trenta, ale dnešek byl horor a byl jsem docela rozzuřenej. Celý den silný vytrvalý protivítr, takže i když jsem pořád mírně klesal údolím řeky Adige, musel jsem makat, jinak by mne hnal vítr zpátky do hor. Prakticky celý den jsem strávil na cyklostezce, která vedla po hrázi řeky a vítr měl volnou ruku se mnou zacházet, jak se mu zamanulo. A manulo se mu pěkně. :-(( Celý den v izolaci na hrázi mezi řekou a plotem, řekou a frekventovanou dráhou, řekou a prudkým svahem hráze. Jediným zpestřením bylo bloudění špatně značenou periferií Merana a bloudění neznačeným Trentem (Bolzano se mi naštěstí podařilo minout). Cyklostezka krásná asfaltová, ale kromě pár laviček a stolů na ní nic nebylo. Z Naturns nad Meranem až do Trenta (100km) byla přímo na stezce jediná pizzerie, jediná možnost se napít a najíst. Na každém silničním mostě přes řeku se nabízela možnost zabloudit, protože značení různé a musel jsem většinou objíždět oba břehy mostu, abych zjistil, po kterém břehu a kudy dále. Mosty byly po několika kilometrech a cestičky od nich vedly všemi směry. Informace na šipkách, kde lze nakoupit v kilometr vzdálené vesnici, se ukázaly jako mylné, takže už jsem nikam nezajížděl kromě případů, kdy jsem zabloudil. Před Meranem se údolí náhle zužuje a láme dolů, řeka padá v dramatických peřejích a nově vybudovaná cyklostezka má prudké serpentiny se 180stupňovýma zatáčkama. S vozíkem to byl docela zážitek ubrzdit, jet nahoru natěžko bych teda nechtěl a třeba s tandemem by tento úsek asi nebyl sjízdný vůbec kvůli poloměru úzkých zatáček.
(Rád bych na tomto místě řekl, že cyklostezek jsem potkal na své cestě spoustu, je dobře že existují a mnohokrát mi ulehčily cestu. Fakt jsem až čuměl, co vše se v této části Evropy pro cyklisty postavilo. Pokud tady nadávám, tak autenticky popisuju své pocity cyklisty v neznámém prostředí, který potřebuje ujet nejméně 80 km denně (raději hodně víc), a na takové jezdce se na cyklostezkách moc nemyslí. Jsou spíše pro místní a znalé, kteří je lépe využijí. Dálkař je na nich prostě greenhorn bez informací a musí si poradit jak umí. Je pravda, že pořádné značení (silničního typu) by cestu hodně zpříjemnilo.)
Právě v té pizzerii dávám špagety a kolu, když přijíždí můj známý na silničce Canyon, co veze jen řídítkovou brašnu a spí po privátech. Dáváme špagety oba a máme radost ze setkání. Vyřizujeme SMSky s rodinama. Obdivuju jeho sedlo ze světlé kůže, které je měkké a pruží, ta kůže je silná a přesto vláčná. Nějaká francouzká značka. Můj brooks je na mne od Innsbrucké etapy dost tvrdý a zkouší, jestli mám tvrdší hlavu nebo zadek. Samozřejmě hlavu, ale tohle sedlo kolegovi momentálně dost závidím. :-)
Kolega mi zase ujíždí, je rychlejší a nemíří k moři, ale do hor. Šťastnou cestu, kámo.
Taky si povídám se dvěma polskými kluky, co maj na kolech nastláno všechno možné a somrují mapu, jenom podívat, kde právě jsou. Jedou do Benátek bez mapy, ale taky ne celou cestu, do Bregenzu jeli vlakem. Reschenpass dali po hlavní přes tunely. Tak nějak zjišťuju, že celou cestu kolmo od domu k domu jedu jedinej, asi jsem nějakej exot nebo co. Kluci jsou trochu zvláštní, jeden je komunikativní a druhý se mračí jakoby žárlil, no raději jeďte hoši, já se k vám nepřidám, já jedu své sólo. A ani mi to nepřijde, ještě jsem neměl čas aby mi bylo smutno. Jenom k večeru před nalezením místa k nocování vždycky krízka a nervní ovzduší a nějaký problém, dneska zase.
Jak se svečeřívá, ve stále prudkém protivětru dojíždím do Trenta. Nevyvíjí se to dobře, velké město už neprojedu a od předměstí raději dále. Na cyklostezce samozřejmě přebytek informací o chráněné biorezervaci, kterou budu u řeky projíždět a zdaleka ji i objíždět, abych jí snad neublížil. K nocování info žádné. Přejíždím na silnici a hledám v mapě. Zastavuje u mne moped se staršími lidmi a sami se ptají, jestli potřebuju pomoct. Radí mi kemp Moser, jenže neví jistě, jestli funguje a navíc je pár kilometrů zpátky, už jsem ho minul, protože tam žádná informace nebyla. Po cyklostezce není problém minout cokoli, byl bych schopen minout nakonec i to moře.
Nedám na jejich radu a jedu dál tím biotopem a průmyslovou zónou. Vidím, že je to k ničemu, lidí ubývá, večera přibývá, přejíždím tedy na hlavní přivaděč do města a u pumpy se ptám na kemp. Pumpař mi radí s jistotou kemp Moser pár kilometrů zpátky. Tak jo, teď už pojedu na jistotu. Venku před pumpou mne chytá amok, vítr mi shodil kolo i s vozíkem se stojánku (dnes už podruhé) a při pádu se ohnul levý duál na beranech dovnitř. Vše funguje, ale narovnat v ruce to nejde, vypadá to pěkně blbě. Mám vztek, tohle musím zítra spravit, takhle přece nepojedu dál.
Potřebuju se vrátit do protisměru, ale frekventovaný šestipruh se svodidly uprostřed není snadné překonat. Rozpojuju soupravu a zrovna mne dojíždějí ti polští kluci. Ten komunikativní mi pomáhá přenést vozík přes svodidla, kolo už přenáším sám, ten druhý se mračí. Díky moc kluci, šťastnou cestu. Vracím se pár kilometrů do Nave san Felice, vítr mi pomáhá do zad, ale moc se nepředře. Celý den do protivky mu to šlo lépe. Opravdu kempík u rodinného hotelu. Je tu kravál, protože zjevně starý hotýlek z dob císaře pána se ocitl mezi frekventovanou předměstskou silnicí a železničním koridorem, ale jsem vděčnej. Sprcha, pivko, zápis do deníku, SMS domů. Vnučka vyšáhla ze dřeva páté kotě. No to je nadělění.
Říkám staré paní majitelce, co si pořád spokojeně prozpěvuje, aby si dali na cyklostezku informační ceduli. Když to po chvíli pochopí, považuje to za dobrý nápad a pořád o tom mluví a zpívá.
Večer uléhám v kempu za starým hotelem, ale divnej pradivnej pocit. Jsem tam skoro sám, mezi stromy plno starších prázdných přívěsů, jako by z nich zpoza zaprášených záclonek na mne koukaly cizí oči. A kravál z pravidelně jezdících vlaků pár metrů za plotem. Zavane na mne dojem z časů, kdy ještě fiaty vypadaly jako žigulíky a žigulíky nebyly, pamatujete si to? Zvláštní pocit míchání nebo prolínání časů. Kde to vlastně jsem?
Dnes 106km, průměr 16km/h, max. 40Km/h.

Pokračování příště

Fotogalerie

11.08.2010 vložil/a: básník
karma článku: 6.89
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Jak básníkům chutná volant (o splnění jednoho klukovského snu)

Ze života
Jako malý kluk jsem chtěl být kosmonautem (který kluk tehdy nechtěl?), popelářem (měli velký auto, hodně nadávali a prášili u toho - prostě…
02.01.2016
básník
(6.7)

Směr jihozápad 11: Riviera

Cestování
Točím drhnoucí kličkou mechanického kafemlýnku, mám totiž moc rád tu vůni čerstvého kafe na turka. No je úplně omamná... A koukám co dál s…
29.04.2015
básník
(6.7)

Směr jihozápad 10: Setkání s Kryštofem Kolumbem

Cestování
Ujížděl jsem dál s tou cibulí v kapse a už se na ni těšil. Na jihu zase zesílil provoz a zatměl jsem před městečkem Serravale. Od Janova a…
11.03.2015
básník
(6.04)
Tip na letošní dovolenou
 (CK Kudrna)

Vánoční lyžovačka na ledovci

Rakousko
26.12.2024 - 4 dny
zimní
Autobusem
17 900 Kč
PR
Cyklozájezdy | Dokempu.cz | Cyklobazar | Aktivni dovolená
Perfektní funkční oblečení pro vaše sportovní aktivity, od značky Moira.
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

257 cyklistů (10 přihlášených)

Cesta do Prahy (podruhé) a tentokrát úspěšně

Pročítám si své staré blogy a zjišťuji, že jsem Vám něco dlužen. Na začátku roku 2021 jsem napsal blog s…
Stanley58 | 13.11.2024

RUNDREISEN 2024: Dunajec - Wisla - Saalach - Soča - Kwisa ... + Hel

Protože se přece jen trochu cítím součástí zdejšího společenství, rozhodla jsem se opět přispět, i když jsem…
Quatsch | 04.11.2024

Bikepacking přes Slovensko pokračuje: Z Čachtic do Gaderské doliny

Poté, co jsme se dvěma dětmi úspěšně projeli Malé Karpaty a zjistili, že náš syn Oskar je schopen ujet až 50…
Kristina | 03.10.2024