Básník, víla a dítě on the road 2 (V Kodani bych mohl žít)

Veliká města nějak nemusím, mám tam pořád pocit nešiky, který překáží těm bystrým a chytřejším. A je jedno jestli se tam ocitnu pěšky, na kole nebo v autě. Kodaň je výjimkou. Město je přehledné a ten pocit překážení tu nemám. Zvláštní. V Kodani bych mohl žít.
Nakládáme dítě do bedny, skládáme bromíka k jízdě a jedeme se projet městem. Dítě víc než okolí zajímá bedna s plachtou, má tam domeček a chce pořád jezdit zavřená a schovaná. Trochu jsme za blázny, protože je teplo a hezky, ale proč ne. Víla není moc zvyklá na kole a už vůbec ne v městském provozu, tak se nás ze všech sil drží. Jedeme pomalu a rozvážně, jak náklaďáčku přísluší, ale ostatní cyklisté kolem to tu stříhají pěkně svižně, je třeba dávat pozor.
Jedeme navštívit vílí sestřičku, malou mořskou vílu. Sedí na kameni zase úplně blízko břehu a je středem zájmu, foťáky cvakají. Pamatuju, že při mé první návštěvě zde asi před deseti lety byla od břehu dál, přitahovala tenkrát příliš vandaly. Moje víla je spokojená, tady se toužila ocitnout. Malá mořská víla se jí líbí více než na fotkách, je hezčí. Dítě spíš nakukuje do mezer mezi kameny, hledá kraby a loudí zmrzlinu.
Jedeme dále do Amalienborgu, to je zámek kde žije dánská královna. Stojí kolem kruhového nádvoří. Rozčiluju s christiánií hradní stráž, klepou na mne pažbou kvéru o dlažbu, ale chci nás s nimi vyfotit. Dopadlo to dobře, nestříleli po nás. Potom projíždíme centrem města kolem kanálů, posedáváme, dítě zlézá všechny slony co potkáváme. Jsou tu po městě různě barevní sloni podobně jako byly v Praze před časem pomalované krávy. Právě probíhá nějaký uliční džezový festival, lidé se baví a je dobrá nálada. I víla na chvíli zjasní ustaranou tvář (městský frmol, kolo na které není zvyklá protože jsem ho přivezl z Cyklospecialit den před odjezdem a přeci jenom cítím že má z celé cesty obavy, které nedokážu rozptýlit. Je taková kočičí a kočky cestování nemilují.).
Další kodaňské povinné atrakce vypouštíme a jedeme balit. Jedna z vílích obav totiž je, že se nám to množství báglů, co jsme přivlekli, nevejde s dítětem do bedny. Tak to jedem vyzkoušet.
V pohodě trefíme zpět na severní předměstí Kodaně do budhistického centra, kde máme azyl. Jenže místo okamžiku pravdy s pěchováním bedny dítětem a báglama přichází vítr, bouřka a slejvák.Stíhám schovat kristýnku pod přístřešek na kola a poskládat bromíka. Větve stromů mávají, po ulici tečou potoky, okna jsou zchlístaná jako by do nich stříkal vodu hadicí. Dávám ještě nabíjet netbook a pokládám ho na podlahu. Po chvíli kluci letí do sousední budovy, že je voda ve sklepě. Jdu taky, napřed vytíráme, potom vyrazí proudy z kanálků i záchodu, ucpáváme co se dá a nakonec stojíme po kolena ve vodě a kýblujeme ji sklepními okýnky ven. Holky dělají řetěz a vyhazují vodu v kýblech po schodech. Trvá to asi hodinu, je nás postupně méně, protože stejná situace je ve všech třech domech centra a je třeba kýblovat všude.
Pozdě mi to dochází, netbook na podlaze v domě vedle. Takže sbohem blogy, končíme. Snad přežije aspoň foťák. Nemůžu teď odejít vedle a už je stejně pozdě, už to plave všechno :-(.
Když slejvák přestává a kluci přinášejí čerpadla, jdu do suterénu kde bydlíme v podstatě netbook vyhodit. Ale víla hlási, že ho dítě zachránilo, zavolalo vílu, která ho zvedla těsně před zalitím a vytáhla ze zásuvky. Neuvěřitelné. Už jsem se skoro těšil, že budu užívat cestu bez práce a teď tohle :-)).
Poslední noc jsme spali v těch meditačních domečcích v zahradě. Spalo se dobře. A zítra, v neděli, prostě nacpeme do bedny bágly i dítě a vyrazíme.
Tak nám prosím fanděte, aby se to vešlo, jinak jsme namydlení :-))