Napříč Českem aneb tak trochu jiná dovolená

V sobotu dopoledne přijíždíme s mou drahou ženou do Vyššího Brodu - do známého města na jižním okraji Šumavy. I letos je konec září ve znamení několikadenní dovolené v sedle kola. Ač před pár dny vydatně pršelo a řadu míst Česka postihly povodně, následující týden slibuje být suchý a relativně teplý. Vzduch je prosycen vůní přicházejícího podzimu. V okolí se srocuje početná skupina cyklistů stejného ražení. Čeká nás několik dní na kolech v přírodě - čerstvý vzduch, kopce i roviny, lesy i lučiny, široké cesty i úzké pěšiny. Čeká nás neznámá dálka a dobrodružství, ale taky hlad a žízeň, horko i zima, bolavý zadek, záda nohy, ruce, únava, nevyspání, vyčerpání, radost i zoufalství... jak já už se těším!

Sraz všech účastníků je u Bílého mlýna. Jdu si připravit kolo, namontovat veškerou výbavu, všechno zkontrolovat. Když už mám skoro hotovo, zjišťuji závažný nedostatek – a to jsem ještě nešlápl do pedálů. Nechal jsem doma držák na mobil, který používám jako navigaci. Naštěstí mám na představcové brašně kapsu, která tuhle funkci zastane, jen musím udělat drobnou reorganizaci. Pořád jsem na tom líp než kolegyně Jiřina, které si doma nechala boty.

Loučím se se ženou a mířím za ostatními účastníky. Potkávám tu řadu známých tváří. Je čas, a tak si dopřeju svačinu a trochu s ostatními pokecám. Před polednem se z místa srazu přesouváme na náměstí a přesně v poledne startuje extrémní cyklistický non-stop závod bez podpory Bohemia Divide 2024.

Začátek trasy je stejný jako vloni: rozřazovací stoupání po zelené pod Martínkovským vrchem. Většina z nás tlačí. Když se stoupání srovná a promění v širokou lesní cestu, Dohání mě Jarda s Tomášem, alias Cykloroužkové. Jardu znám z dřívějška z jiné akce, kdy jsme jeli kus cesty společně, tak jsem zvědav, jestli se zase budeme potkávat, nebo pojedeme nějaký úsek. Chvilku jedeme spolu, pak mi ale oba ujíždí a marně se je snažím dohnat.

Na cca desátém kilometru, v rychlém asfaltovém sjezdu cosi padá přes cestu. Vypadá to, že padá ze stromu listí. Pár listů trefím. Jsou neobvykle tvrdé. Sjezd se mění v krátký prudký výjezd a dohání mě dva závodníci. Nelze přeslechnout debatu o tom, kolik kdo právě dostal sršních žihadel. Tak to jsem měl teda pořádnou kliku.

Brzy míjíme nejjižnější bod ČR a hurá do Rakous. Trasa je převážně stejná jako vloni a většinu míst si dobře vybavuji. Krajina krásná, mírně kopcovitá, lesy, louky, pole, samoty a malé vesničky. Chvíli jedem terénem, chvíli po asfaltu. Trochu vzpomínám, ale moc nerozjímám. Tak trochu se snažím nahánět Cyklokroužky, kteří jedou někde přede mnou, a buším do pedálů co to jde. Bohužel mi uniká, že pálím síly rychleji, než by bylo dobré. Na pětačtyřicátém kilometru u Cetvin se na chvíli vracíme do Čech. Otevírají se nám Novohradské hory. Trasa vede lesem při hranicích a mírně houpavě nabírá výšku. Je to 20 km dlouhý nezáživný úsek, který mi vůbec nechutná. A je to tu: na 50 Km síly došly. Nohy bolí, nechtějí se točit. Přepálil jsem start. Navíc mi dochází voda. Krize jak hrom hned po startu!

Stoupání na Kamenec, nejvyšší horu Novohradek je za trest, sestup přes kameny a kořeny také nejetelný. K tomu po vydatných deštích mokro, bláto a docela to klouže. Spásou je studánka Seppelberg. Za chvíli přijíždím do Pohoří na Šumavě, kde je v pěkně udržované zřícenině kostela připravena tradiční pořadatelská občerstvovačka – kremrole. Trochu si smlsnu, orazím, protáhnu a kouknu na Mapcatch v mobilu, jak daleko jsou kluci Jarda s Tomem. Daleko. Jedou vážně dobře, ty už dneska asi nedoženu.

Ztěžka nasedám a už volněji jedu dál. Znovu do Rakouska. U pramenu Lužnice ještě doplním bidony, abych zase někde nestrádal, a pak to frčí hezkých pár km z kopce. Jedu převážně sám, sem tam někoho předjedu, sem tam někdo předjede mě, ale nikde se s nikým nesvezu. Trasa se houpe nahoru a dolu přes lesy a večer se snáší na kraj. Při stoupání k Nebelsteinu zapínám světla. Lesní sjezd za šera není moc příjemný. Ve vesničce - nebo spíše mezi roztroušenými samotami Waldhauser už je úplná tma. Pod lampou se přioblékám a píši domů.

Ještě pár km a jsem zpět v Českých Novohradkách. Příjezd do známých míst trošku vzpružil mysl, ale vzápětí přichází zádrhel. V technickém lesním sjezdu si chci přisvítit čelovkou. Bohužel ve své roztržitosti jsem ji nasadil na přilbu obráceně, a tak teď svítí kamsi do korun stromů. Při lovu veverek bych to asi ocenil, teď je mi to prd platné. Nehodlám se zdržovat a jedu jen na jedno světlo na řídítkách. Rychlé doplnění vody z pramene pod krásně osvětleným kostelem v Dobré Vodě a další technický sjezd do Stropnic. Se skupinkou dalších závodníků pak projíždíme Terčino údolím. Stropnický vodopád burácí do noci a osvětlený svítilnami vypadá až hrůzostrašně.

Konečně Nové Hrady. Letos jsem tu o hodinu a půl déle než vloni - tedy v půl desáté. Dumám, jestli jsem se tak zhoršil, nebo je to náročnější a delší trasou...? Každopádně teď už se těším na tradiční zastávku v Zevlově Mlýně. Zavíračka se neúprosně blíží a já dvakrát minul správnou odbočku. Je to drama, ale stíhám. Útulná restaurace je otevřená, uvnitř se potkávám se známými tvářemi, sesedáme se, povídáme. K tomu pivko ze zdejšího minipivovaru a výborná domácí klobása. Zrádná kombinace. Rychle se najím, opravím čelovku, zaplatím a zpět do noci, jinak tu vytuhneme.

Kousek za Zevlovo Rybníkem dojíždím Jíťu Brunerů. Nevypadá zrovna svěže, ale ani já nemám po 120 km sil na rozdávání. Pak navíc následuje dlouhá únavná jízda po příhraničních signálkách. V té tmě se to zdá nekonečné. Teprve když se v dálce objeví světla Českých Velenic, trochu si oddechnu. Těším se na non-stop benzínku, kde si dám pořádné kafe, kolu a dokoupím nějakou potravu na další cestu. Jenže benzínka je zavřená! Jakto? Ona je sice non-stop, ale bez obsluhy. Alespoň že je tu automat a to kafe si dám.

Zahajuji třetí a zároveň nejdelší Rakouské kritérium. Civilizaci střídají lesy a lesoparky. Únava roste, hrozně mě bolí nohy a přidává se i zadek. Už nemůžu. Kus za vesnicí Kleinebenstein si uprostřed lesa nacházím mezi balvany a drobnými skalkami útulné místo v hrabance. Ukrytý asi sto metrů od trasy zalézám pár minut po půlnoci do spacáku. Jsem trochu zklamaný. Mám najeto 141 km, zatímco loni jsem měl touhle dobou přes 160. Snad je to náročnější trasou. Zítra to musím dohnat.

Den 2.

Po dvou a půl hodinách spánku se budím a je jasné, že už nezaberu. Není čas ztrácet čas. Provedu rychlé ranní úkony: protáhnu se a rozcvičím, něco malého zakousnu, promažu řetěz, sbalím a nasedám. Ve tři hodiny jsem zpět na trase. Do svěžesti mám hodně daleko, ale jakš-takš jedu. Trasa mě vede většinou po dobře jetelných cestách i silnicích, přes lesy i liduprázdná města k severu. Eugenia, Heidenreichstein, Eberweis. Je to dlouhá, únavná a nezáživná noční jízda. V Litschau se konečně rozednívá a cesta podél malé vodní nádrže Herrensee je celkem pěkné svezení.

U lesního hotelového resortu Peršlák definitivně opouštím Rakousko a zjišťuji jednu zajímavou věc: doháním Cyklokroužky. V Mapcatchi vidím, že jsou 3 km přede mnou. Asi jeli dlouho přes noc a tady si teprve ustlali v přístřešku. Těším se, jak kluky probudím a pokecáme. Jenomže cesta pozvolna ale vytrvale stoupá a vůbec mi to nejede. Užuž se blížím. Zbývá snad sto metrů, když se z přístřešku vyloupnou dva cyklisti a hrc! Jsou pryč. Snažím se je dohnat, je to však marný boj. Oni teď vstali, jsou plní sil, já toho moc nenaspal a mám v nohách už 40 km.
V Nové Bystřici jsem poměrně Brzy, nacházím jen jeden otevřený krámek a tak ho beru útokem. Dokupuji zásoby a na náměstí si dávám pořádnou snídani. Dožene mě tu několik dalších závodníků. Někteří si jdou také nakoupit. Na mapě přitom sleduji, jak dvě zelené tečky uhání pořád dál. Pouštím kluky z hlavy, jede jim to zkrátka líp, ale jsou to taky jen lidi, trasa je ještě dlouhá, jednou budou muset někde zastavit a pak je třeba doženu.

Pod koly se mi zvedají kopečky České Kanady. Vlídná lesnatá krajina. Moc se mi to tu líbí a některá místa poznávám z letošního Toulání. Držím vlažné tempo, protože mě bolí zadek i nohy, a pozvolna, ale vytrvale postupuji dál kolem hradu Landštejn i kamenné Ďáblovi prdele... Sluníčko přitom pěkně svítí a příjemně se otepluje. Kratičkou zastávku si udělám v občerstvení Pod Maršovskou třešní. Od pořadatelů tu máme zajištěný nápoj zdarma. Potkávám se tu se spoustou dalších závodníků - většinou obědvají, ač je na to ještě brzy. Nezdržuji se, jen se napiju a mažu dál.
Výborná domácí limonáda mi asi dodala sil, protože najednou mi to celkem jede. I v hlavě mám jasno a docela mě to baví. Následujících 10 km je asfaltových. Za Mrákotínem přichází pár technických úseků a hlavně stoupání na známou Javořici - nejvyšší vrchol Vysočiny. Občas si i zatlačím, což je pro zmordovaný zadek vítaná úleva. Navíc očekávám, že někde tady by se mohl vyskytovat jeden kamarád, který nedaleko bydlí, ale nemohl letos Bohemku jet. Kousek pod vrcholem se trasa stáčí k severovýchodu - a právě v těch místech ho potkávám. Honza mě vítá s úsměvem, jede kus se mnou a přitom kecáme. Příjemná vzpruha. Jenže po chvíli si všímám, že je na Honzovo kole něco špatně. Neměl na řídítkách navigaci, když jsme se potkali? V rychlém sjezdu ji někde vyklepal. Musíme se tedy rozloučit, Honza se vrací zpět hledat.

Hrad Roštejn a kus za ním skrytý Lesní bar jsou další známá místa z letošního Toulání. Znovu se tu vprostřed lesa občerstvuji a už se tu začínám cítit jako doma. Po krátké pauze následuje sjezd z kopců do města Třešť. Pak znovu do lesů a kopců, kolem Špičáku a kus po silnici až do Jihlavy. Je něco kolem poledne, a to mě těší, protože Jihlavu jsem ráno odhadoval tak na druhou hodinu odpoledne. Sjel jsem se tu ještě s jedním závodníkem, a docela si nastupujeme. Rychle prokličkuji město po parádní síti cyklostezek - chválím Jihlavu - v rychlosti cestou skrze stráň lesoparkem okouknu zvířátka v zoo a za chvilku už jsem za městem.
Jihlava byl zlomový bod. Doteď to docela odsýpalo, ale za městem se vše mění. Mírná ale táhlá stoupání, protivítr, slunce docela peče, vůbec mi to neutíká, padá na mě těžká krize. Projíždím osadou s krásným názvem Rytířsko, pak Polná, za Polnou kus po hlavní silnici s hustým provozem - tohle se mi teda vůbec nelíbí. Před Nížkovem brodím potok a dohání mě Jíťa Brunerů. Taky nevypadá svěže - spíš dost vyždímaně.

V podvečer přijíždím do Žďáru nad Sázavou. Krize kulminuje, a já, ač jsem to nechtěl, musím si udělat pořádnou pauzu. V restauraci Nábřežní terasy nalézám útočiště a dopřávám si pořádnou večeři. Potkávám se tu i s tandemisty Petrem a Katkou. Vystřídají se i další závodníci. Zdržím se dýl, než jsem plánoval, ale pauzu jsem už potřeboval.

K poutnímu kostelu na Zelené hoře přijíždím akorát se západem slunce. Je to krásná podívaná, ale dopadá na mě nějaká večerní deprese a osamělost - radši rychle zpět do pedálů, ať tomu ujedu. Trasa vede kus parádní cyklostezkou při vodní nádrži Pilská - kolem pláže, rekreační areál, různé atrakce. Super, mám tip na rodinný výlet. Navíc roviny pokračují i v lesích kolem rybníku Velké Dářko. Název zdejšího kraje: Železné hory, je až matoucí. Za lesem se otevírají výhledy, v dálce do tmy září jakýsi průmyslový areál. Jedu vlažným tempem dál na severozápad a únava rychle roste. Dvakrát dokonce z nepozornosti sjedu z trasy. Za Ždírcem nad Doubravou objíždím onu osvětlenou fabriku. Jsem už úplně KO. Chci si najít místo k noclehu, ale musí to být teplé místo někde na kopci. Namísto toho pořád klesám. Až za Podmoklany trasa opouští silnici a směřuje prudkým svahem po louce. Jak se plahočím vzhůru, otepluje se. Na konci louky je výběžek lesa. Trochu zarostlý, trochu ve svahu, ale nemám už sílu, je tu teplo (10°C), nefouká, v půl jedenácté jdu spát. Dnes jsem ujel 205 km.

Den 3.

Opět se budím hodně brzo a vím, že už neusnu. Provedu tedy obvyklé ranní úkony a chvíli po třetí jsem v sedle. Následujících 20 km převážně po silnicích je nekonečná noční jízda. Navíc mi dochází voda a je to docela vážné. První vytipovaný pramen jsem minul, druhý je vyschlý. Lesní cesta se houpe nahoru a dolů lesem nad řekou Chrudimkou. V jednom přístřešku míjím dva spáče. Moc mi to nejede, dost často tlačím.

Silnicí, serpentinami pak rychle klesám k řece a hurá do terénu, místy dost zarostlého. U Bojanova mám konečně štěstí. Z meze u pěšiny crčí slabounký pramen. Než naplním oba bidony, dojíždí mě závodník. Také plní. Já ještě musím vyměnit baterie ve světlech, a jsem zase sám. Pak to chvíli frčí po silnici a zase do terénu. Zarostlé úzké pěšinky nad vodní nádrží Křižanovice postup razantně zpomalují. Někde musím kolo tlačit a dávat bacha, abych se nezřítil ze srázu. Ale už se začíná rozednívat, což trochu rozjasňuje i mysl. Navíc na mapě vidím, že „Cyklokroužkové" jsou zase jen kousek předemnou. Nehýbou se, asi pořád spí. Paráda! Konečně je mám, říkám si. Za chvilku jsem na místě jejich noclehu. Dva zelené puntíky na mapě ukazují, že stojím přímo u nich, ale nikdo tu není. Poloha v mapcatchi se aktualizuje asi po minutě, to znamená, že mi zase frnkli těsně před nosem. Stejně jako vidím já je, viděli i oni, že je doháním a evidentně o to nestojí. Chtějí závodit? Tak budeme závodit! Je to super motivace. Řežu do pedálů ze všech sil. Kde nejde jet, rvu kolo přes roští, popadané stromy, příkré meze jako smyslů zbavený. Občas před sebou zahlédnu mihnout se dvě svítilny. Jasné znamení, že jsem za nimi pořád přilepený. Ženeme to údolím Chrudimky na plné pecky a světla přibývá. Jenomže pak se cesta odklání od řeky a začíná stoupat po svahu z údolí a včerejší scénář se opakuje. Zatímco já už mám za sebou dnes 40 km, kluci jsou čerstvě vyspinkaní a mají mnohem víc sil. Začínají se mi vzdalovat. Před Chrudimí je jasné, že jsem tenhle boj prohrál. Navíc musím zastavit na ranní toaletu. Ale nezoufám, den bude dlouhý.

Opouštím Železné hory a vítá mě kraj rovin. V rychlosti projedu Chrudimí a na okraji města, kolem osmé, zastavím u benzínky na snídani. I tady se potkám s několika závodníky. Dlouho se nezdržuji, je mi docela zima. Šlapu, abych se zahřál. Trochu to fouká, ale po rovinách to jede a kilometry rychle naskakují. Za chvilku jsem v Pardubicích. Teď po ránu jsou dobře průjezdné, nikde nezastavuji. Skoro na konci města uhýbá trasa doprava po mostě přes Chrudimku, obkrouží areál Automatických mlýnů, vrací se zpět přes most a pokračuje kolem Pardubického zámku na sever. Zrovna když uhýbám na most, míjí mě oba Cyklokroužkové - ani si nevšimnou. Bývalý areál mlýnů dnes funguje jako kulturní centrum. Je tu i pár restaurací. Kluci si tu asi zastavili na snídani. Rád bych se porozhlédl, protože je to tu zajímavé, ale teď mám konečně oba pronásledované na dosah ruky, tak jen v rychlosti proletím povinné kolečko a řežu do pedálů, co to jde. Řítím se cyklostezkou proti proudu Labe. Za chvilku oba závodníky vidím před sebou. Rozestup se pozvolna zmenšuje a za pár minut je dojíždím. Takové malé vítězství - prémie. Vím, že je to jen na chvilku. Kluci jedou jiným stylem a navíc drží docela vysoké tempo, dlouho se s nimi nesvezu, ale aspoň na chvilku pokecáme. Společně projedeme pod hradem na Kunětické hoře - jediný kopec široko daleko - a pak už se mi jejich záda zase vzdalují. Navíc musím zastavit a odložit vrstvu oblečení, docela se otepluje.

Kousek za Sezemicemi přichází dobrodružství. Trasa tu vede polní cestou podél řeky Loučná, po chvíli máme přejet na druhý břeh po ocelové lávce nad splavem. Jenomže na úzké lávce stojí mechanický zvedák, který celou lávku blokuje a drží nahoře stavidlo. Tudy se projít nedá! Ptám se jednoho ze tří dělníků, co mám dělat. Prý můžu pokračovat po severním břehu asi kilometr do nejbližší vsi. Jenže dál žádná cesta nevede, jen zorané bahnité pole a na jeho okraji neprostupné roští. Do toho se mi tedy nechce. A co je druhá možnost? Přelézt přes zvedák po lávce, ale to mi moc nedoporučují. A do toho se mi také nechce. A jak to vlastně vyřešili kluci? Byli pár minut napřed a tady je nikde nevidím. Ti prý přelezli. Tak to musím taky dát. Srdce mi buší, lávka je docela vysoko a úzká, vody je po nedávných záplavách hodně a asi 2 metry širokým otvorem v hrázi přímo pod zvedákem se valí rozbouřený kalný proud, který řve jak vodopád. Tvrdé tretry na kovové lávce nemají valnou přilnavost a přelézat stroj a v jedné ruce nést těžké naložené kolo je nebezpečný úkol. Dělníci se nejspíš sázejí, jestli tam spadne jen kolo, nebo i já. Když konečně stojím na druhém břehu, přichází úleva, ale ještě chvíli se mi klepou kolena.

Následující kus je oddychový - po silnicích. Trasa nejdříve opíše smyčku přes Dašice a pak uhýbá na sever. A najednou se přede mnou opět zjevují Cyklokroužkové. Někde na chvilku zastavili. Zase šlapeme nějaký ten kilometr spolu. A dokonce klukům na chvilku poodjedu. Jenomže brzy mě dohání první velká krize - až se mi začíná dělat špatně. Asi daň za tu stíhačku z rána a pak v Pardubicích. V lesním altánu pod vrcholem Kroužek si musím dát delší pauzu, něco pojíst, popít, trochu se protáhnout a vzpamatovat se. Kluci mě za chvíli předjíždí.

Konečně v sedle, pokračuji už ale volnějším tempem a nikam se neženu. Je docela teplo. U krásného lesního jezírka - asi bývalé pískovny, dokonce zvažuji koupel. Přesto jedu dál a za chvilku už mě čeká průjezd dalším velkým krajským městem - Hradcem Králové. Toho jsem se trochu obával - a oprávněně. Je po poledni. Dopravní špička, všude mraky lidí, děti se valí ze škol, do toho peče slunce. Strašný mumraj. Na náměstí vidím porůznu u restaurací a hospod opřená kola závodníků, kteří se zastavili na oběd. Je to lákavá představa, ale nemám to v plánu. Chci se dostat co nejdřív z města.

Trasa vede cikcak po silničkách a polních cestách skrze vesničky a městečka na západ, opíše oblouk a stáčí se k severu. Krajina je mírně zvlněná, většinou otevřená. Slunce docela pere. Je mi vedro, jsem zase vyčerpaný a moc mi to nejede. Kousek před Střezeticemi mě dohání cyklokroužkové. Hned se ale zase loučíme. Musím zastavit v malém krámku, dokoupit vodu a nějaké jídlo. Paní prodavačka by si chtěla povídat. Rád bych jí vyprávěl o závodě, ale jsem tak vyřízený a mám tak vyschlé hrdlo, že stěží zasípu pár vět.

Následuje dlouhá osamělá jízda dost vlažným tempem kolem Muzea války u Chlumu, vrch Svíb, Cerekvice... Přibývá kopců i lesů. V podvečer přijíždím do Hořic. Mířím do pivovaru a do restaurace Staré časy, kde máme od pořadatelů domluvené pivko. A k pivku je třeba něco zakousnout. Cyklokroužkové a další závodníci už tu sedí. Přisedám a objednávám si řízek, kluci totéž. Je třeba se pořádně posilnit. Když nám paní vrchní jídlo donese, valíme bulvy. Na talíři máme totiž každý řízky dva - a to pořádné macky. Nejsme schopni to sníst. Máme z toho legraci, když si cpeme půlku večeře do batohu. No co, ve tři ráno někde v lese - jako když najdeš.

Odjíždím sytý sám. Na okraji města u Masarykovy věže jsem akorát se západem slunce a potkávám Jíťu. Sedí pod rozhlednou, odpočívá a večeří. Taky se dozvídá o kamarádovi, kterého po cestě srazil naschvál nějaký motorkář - jen tak pro zábavu ho skopl. Naštěstí skončil jen s odřeninami a naraženinami. Proč tohle někdo udělá? Co za duševního mrzáka to asi je?

Za silnicí nastupuji na parádní Singltrek. Není dlouhý, ale hravý a příjemný. Jsem rád, že jsem ho stihl ještě v posledních zbytcích světla. Mířím na západ a rychle se stmívá. Výstup k vrcholu Maxinec je záležitost převážně tlačingu. Výstřel v nočním lese trochu ubírá na klidu. Tady rozhodně spát nepůjdu. Jedu dál, les skončil a opět širé roviny a pole. Valdická věznice září do noci jak vánoční stromeček. Minu Jičín, projíždím kolem vrchu Zebín a už se poohlížím po nějakém noclehu. Dost se vleču, často stavím, zkoumám mapu, rozhlížím se, ale nikde žádné kloudné místo. Chci se dostat někam na kopec, kde bude teplo. Místo toho mě trasa svádí do údolí řeky Cidliny, kde je kosa, až mi mrznou prsty. Teprve kus za městečkem Železnice zalézám do oplocenky a stelu si mezi mladými stromky. Není to úplně ideální místo. Les okolo je doubrava. Vítr pofukuje a po každém poryvu následuje salva padajících žaludů. Jenomže dál přede mnou jsou velké kopce Českého ráje, a na to se potřebuju vyspat. Špunty do uší už jsem zařadil do povinné výbavy dávno a opět se vyplatily. Jsem stranou od lidí, před zvěří mě chrání oplocenka, noční návštěvy se tedy nebojím a po dnešních 223 km můžu v klidu usnout. Jestli se mi podaří udržet stejnou taktiku jako vloni, byl to poslední spánek na trase. Jenomže teď teprve začnou pořádné kopce.

Den 4.

Pár hodin spánku a ve tři už jsem v sedle. Psychicky se připravuji na závěrečnou a nejtěžší část trasy. Dnes to bude hodně bolet. A abych se správně naladil, hned k snídani si dávám táhlé stoupání k vrcholu Tábor. 330 výškových na pěti kilometrech je po probuzení výživná porce. U Alainovi věže plním z pramene téměř prázdné bidony. Pak ještě kus nahoru, jízdu prokládám tlačením. U rozhledny chvilku posedím a zbaštím řízek od večeře. Vážně přišel vhod.

Následuje divoký sjezd do Lomnice nad Popelkou, průjezd městem a další krátký výšlap. Ne lavičce u cesty kdosi spí. Obloha se začíná barvit tmavě modrou. Brzy bude svítat. Další vydatná nálož je vrchol Kozákov. Naštěstí letos pořadatelé k vrcholu zvolili mírumilovnější cestu než vloni, ale i tak se nohy docela projdou. Vzpomínám, jak jsme se sem loni drápali s kamarádem Kubou. To ještě byla tma. Teď jsem tu oproti loňsku s dvou a půl hodinovým zpožděním. Trochu mě to deptá – co na tom, že trasa je jiná.

Sjezd do Semil je vítaný Relax, i když v technických pasážích dostávají ruce zabrat. V Semilech bych posnídal, ale jsem nějaký rozladěný, nemůžu se odhodlat a než se rozmyslím, jsem za městem. Další možnost nákupu bude až pěkně daleko. Snad to vydržím. Táhlé stoupání na Nouzov doprovází mírná krize. Hlava se mi točí, víčka padají nevyspáním. Rychlý sjezd přes Příkrý a výjezd na Bozkov - to jsou už známé úseky. Nahoru a dolu, nahoru a dolu. Nahoru ale jednoznačně převládá. Konečně Vysoké nad Jizerou. Stejně jako před rokem si jdu nakoupit do konzumu a na náměstí si dám něco mezi snídaní a obědem.

Zjišťuji, že se na mě ženou velké deště. Další deprese. Je docela chladno. Nejradši bych někam zalezl a přečkal to, ale to bych tu mohl strávit půl dne. Třeba tomu ujedu. Trasa opět kopíruje tu loňskou, jen dojmy jsou odlišné. Nohy se nechtějí hýbat. Parádní úsek po vrstevnici nad Jizerou vůbec neubíhá. A začíná drobně mrholit. V lesním stoupání z Martinského údolí na Mýtiny mě mine snad padesát náctiletých cyklistů. Sjíždí dolů v několika vlnách a někteří vypadají, že sedí na kole poprvé. Sotva jsem se doštrachal k nádraží, spustil se vydatný déšť. V přístřešku chvilku přešlapuji, ale pak kde se vzalo, tu se vzalo, přišlo odhodlání. Mračna v mysli se protrhala. Oblékám pláštěnku a směle dál.

Polské Jizerky jsou krásné. Loni jsem tady kličkoval za slunečného počasí mezi turisty. Letos tu není ani noha. Mlha, déšť, zima, vítr. A přesto je mi fajn a docela si cestu užívám. Je to ale náročné. Trasa pořád pozvolna stoupá. Koukat není moc na co. Nořím se kamsi do hloubi myšlenek a přepínám na autopilota. Probírám se až u rozcestí, kde začíná poslední kamenitý úsek při výjezdu na Smrk. Brodím se s kolem kamenitou pěšinou a musím dobře vybírat optimální stopu, abych si nezvrtnul kotník.

Konečně vrchol. Je tu vážně hnusně. Jsem celý mokrý, klepu se zimou a už mi vůbec není fajn. K velkému překvapení jsem ale zjistil, že pod rozhlednou je útulna, o které jsem neměl ani páru. Asi na půl hoďky zalézám dovnitř. Dobiju mobil, něco sním a když opět vylezu, déšť ustává, mraky se trhají. Rychlý dlouhý sjezd k Červené boudě. Slunce zase svítí a docela hřeje. Singltrek až do Lázní Libverda si užívám ne plné pecky. Další etapa singltreku už ale tak zábavná není. Je převážně stoupavá a dost nezáživná. Na základně u Spálené boudy si dám polívku. Vůbec přitom netuším, že je to na trase poslední pořádné jídlo. Jedu dál singltrekem a je to čím dál větší opruz. Pořád stoupání a stoupání a vůbec to neutíká. Míjím tandemisty Petra s Katkou, kteří řeší už několikátý defekt. Taky potkávám Láďu, který patří do kategorie zralejších závodníků. Se všemi se shodujeme, že tenhle kus singltreku nám vůbec nechutná a že jako singltrek trochu postrádá smysl. V Jizerkách už jsem byl na kole několikrát, ale nikdy mě nenapadlo, jakou nechuť to může vzbudit.

Trasa se náhle odklonila z trailu a vede po zelené. Toho jsem si nevšiml a víc než kilometr zakufroval. V následném sjezdu mi navíc na nějaké skryté kluzké větvi ustřeluje přední kolo a obličejem v bahně vyorávám skoro metr dlouhou brázdu. Neskutečná klika, že nic horšího. Jen pár odřenin a naraženin. Musím akorát najít nějaký potok a omýt se. Bahno mám úplně všude, v očích i v nose. Mezitím mě předjeli Katka s Petrem a Láďou. Je večer, dopadá na mě zase nějaká úzkost, jsem potlučený, šeří se… Nechci jet sám, a tak pořádně zabírám a za chvíli je dojíždím. Naše skupinka je ale dost střídavá. Nemám už moc sil a všichni tři mi brzy odjíždí.

Padla tma. Jedu, jedu, když tu najednou dojíždím Láďu. Má problém – skoro vybitou navigaci. Já mám taky problém. Osel oslovská jsem si přes den nenabil světlo a jestli chci uskutečnit svůj tajný plán, nebude mi to stačit. S Láďou tedy uzavíráme dohodu - pojedeme spolu, já budu navigovat, on svítit.

Docela nám to ladí a valíme to nocí Frýdlantským výběžkem. Trasa vede většinou rovinami po silnicích, ale najdou se i kopce a polní cesty. Opisujeme přitom velký severní oblouk výběžkem. Končíme až ve Frýdlantu. Petr s Katkou sedí ve fastfudu těsně před zavíračkou, Láďa se jde taky najíst, nabít navigaci a pak půjde spát. Já pokračuji sám. Můj tajný plán je jet celou noc, pořád a pořád až do cíle. Vím, že mi to moc rychle nejede, tak jestli si chci vyšlapat nějaké slušné místo, musím jet pořád.

Z Frýdlantu do Hejnic je pěkná rovná cyklostezka. Kousek přede mnou na mapě září dva puntíky - cyklokroužkové. Zase jsem je dojel. Už chvíli je pozoruju, ale nehýbou se. Proč? Protože šli spát na hotel. To mě trochu překvapilo. Tak dobře to měli rozjeté. Tímhle hodně ztratí. Konečně Hejnice. Potřebuji koupit vodu a nějaké jídlo, protože už skoro nic nemám. Měla by tu být non-stop benzínka, jen si k ní musím trochu zajet. Zklamání! Benzínka tu je, ale jen na tankovací automat, prodej žádný.

Na konci Hejnic už potřebuji dát pauzu a ujíst ze skromných zásob. Mezi tím mě předjedou Katka s Petrem. Tak ty už nedoženu, říkám si, a netuším, že i oni to za chvilku zabalí a půjdou spát. Odhodlat se zpět do sedla je nadlidský úkol. Všechno bolí, chce se mi spát, přesto pozvolna jedu a nabírám výšku. Znovu mě pohlcují Jizerky. Cyklotrasa 3006 vede po vrstevnici - víceméně rovina, noční les, skály a balvany osvětluje svítilna. Po pravé straně je místy prudký svah. Cesta je široká, ale já jsem dost unavený a do bdělosti mám daleko. Musím dávat pozor.

Den 5.

Řítím se sjezdem z Oldřichovského sedla do Oldřichova. Když tu najednou v lese dodávka a kdosi do ní zrovna nakládá kolo. Teď, chvíli po půlnoci? Vypadá to trochu podezřele. Co naplat... U Albrechtic opouštím les a loučím se s Jizerkami. Jsem na tom ale bídně. Potřebuju si na chvíli „oráchnout". Na pár minut zavřít oči, než to se mnou sekne. Nikde ale žádné vhodné místo. Na kopci hučí větrné elektrárny, fouká studený vítr... Až v parku na konci Chrastavy si na chvilku sedám na lavičku, hlavu opírám o stůl a… probírám se po dvaceti minutách zimou. Přijde mi to jak mrknutí oka. Musím dál.

Začíná další pohoří: Lužické hory. Vítají mě pěkně zostra. Ovčí horu celou tlačím a přitom se snažím vzpamatovat. Pak rychlý technický sjezd k řece Lužická Nisa. Ale vždyť tady není podle mapy žádný most, jen železniční, a ten se klene nad mojí hlavou. Snad nebudu brodit? Pak to najednou vidím. Přes řeku vede jakási kolejnice, na které je zavěšená klec. Kdo se chce dostat na druhou stranu, vleze si do klece a ručkováním po laně se přetáhne na druhou stranu - zařízení se jmenuje Transbordér. Tak tohle jsem ještě neviděl, a teď uprostřed noci je to zajímavý zážitek.

Znovu v sedle, trasa vede kus po rovné silnici. Zdálo by se to jako příjemná změna, ale jízda Kryštofovo údolím je nekonečná. Ze silnice pak uhýbám na lesní asfaltku a ta pozvolna nabírá výšku. Další nekonečný úsek, který vůbec neutíká. Jízdu prokládám tlačením, abych ulevil otlačenému zadku. Ale pořád se pohybuji vpřed.

Nad ránem přijíždím na benzínku v Jitravě. Je pár minut po páté a zrovna otevřeli. Dáme kávičku? Ptám se sám sebe. Dáme! Odpovídám si. A taky snídani. Občerstven pokračuji kolem kulovitých skal Bílé kameny. Zajímavé místo, které bych si rád prohlédl za světla. Trasa mě zavádí dál do lesů a skal - a kopců. Dost často tlačím. Některé technické úseky ani jet nejdou. Rozednívá se. Výjezd k Loupežnickému vrchu, pak kolem Sokola. Z dálky vypadají oba kopce hrozivě, ale tak strašné to není. A cíl se blíží. S tím vědomím přichází i závodní naladění a předsevzetí, že mě už nikdo nepředjede. V noci jsem určitě spoustu spících závodníků smáznul, tak ať se to martýrium vyplatí. Jedu a už nestavím ani na chvilku. Na skok do Německa kolem Oibinu, zpět do Čech v Krompachu. Chvíli silnicí a pak už nabírám výšku k Luži. Neustále se ohlížím, jestli mě nikdo nedohání. Stoupání je dost strmé, ždímu ze sebe zbytky sil. Výhledy nahoře nad sjezdovkou do sluncem zalité krajiny jsou ale parádní. Navíc až úplně na vrchol nemusím. Pak kousek po hřebeni a sjezd do Varnsdorfu. Poslední kilometry přes město se zdají nekonečné. Několik agresivních řidičů je asi zkouška nervů. Obstál jsem. V deset hodin projíždím branou pivovaru Kocour, což je cíl závodu. Trasu dlouhou 808 km jsem zvládl za 3 dny, 22 hodin, najel přitom celkem 819 km a vyjel si pěkné 40. místo ze 104 závodníků. Oproti loňsku mírné zlepšení. Vítám se s pořadateli a jdu využít pohostinnosti zdejšího zázemí. Sprcha, jídlo, postel. Když jsem spal, dorazili i kluci „cyklokroužkové", Petr s Katkou a Láďa, Lukáš... Odpoledne jsme se sešli v restauraci a povídali a povídali. A pak dorazila i moje rodinka, na kterou jsem se těšil nejvíce… Byl to pěkný závod a už se těším na příští.