Centrální stezkou od západu na východ_3

Hrad Veveří

Foto: Autor

Úterý 23. července
Když pominu stále trvající vedra, začal dnešek příjemně. Ráno jsme měly poměrně brzy sbaleno, stihly jsme i promazat kola (a vyloudit u paní ubytovatelky nový hadr na jejich utření) a vyjet chvilku před devátou. Asi 5 km se mírně stoupavá cesta zdála příjemná, ale za přístřeškem pod Malou Dřínovou se to změnilo. Na cestě se zvedl sklon a na štěrkem vysypané lesňačce to začalo podkluzovat - musely jsme tlačit. Marně jsme se těšily, že od vrcholu pojedeme. Cesta dolů byla vymletá úvozová cesta s kořeny, takže jsme i dolů k řece kola vedly. Další cesta do Veverské Bítýšky už byla v pohodě - a s bonusem: našla jsem otevřený cykloservis, kde mi pán seřídil řazení. A dobře - vydrželo bezchybně fungovat celý zbytek cesty i popojíždění doma. Čekaly jsme asi 90 minut u kávy a dortíku (Líba) a u zmrzliny (to je zase moje parketa). Dalším cílem byl hrad a zámek Veveří. Bohužel, na prohlídku jsme už neměly čas, IC s razítky bylo na nádvoří, kam nás bez zaplacení vstupného nepustili. Tak nic, jedeme dál. Naobědvaly jsme se v areálu přístaviště u Brněnské přehrady, potom přejely hráz a přes Kuřim, Lelekovice dojely do Vranova k paulánskému klášteru a kostelu se zvonkohrou. Protože byl podvečer, bylo místo téměř prázdné, z ochozu byl krásný výhled do kraje, a tak jsme se tu zdržely. Následoval pěkný 6 km sjezd, kousek po rovince a byly jsme v Blansku. Večer ještě pěší výlet do města (tedy hlavně do hospody na večeři) a pak spát.

Středa 24. července
Ráno nás v ubytovně upozornili na následky poslední vichřice - mnoho lesních cest je neprůjezdných kvůli popadaným stromům. Ještě se proto stavíme v IC, chceme zjistit průjezdnost Jantarové stezky nad Skalním mlýnem, ale nevědí tu nic. Doporučili nám IC Skalní mlýn, které je na cestě. A tady se na nás usmálo štěstí. Paní nám doporučila kabinkovou lanovku, ještě se ujistila u obsluhy, že nás opravdu naloží a vyvezou, koupily jsme si tu jízdenky - a už jsme frčely ke stanici, nadšené, že si ušetříme jedno stoupání. U horní stanice je to trochu jako na pouti - stánky, muzika, pečené klobásy, upomínkové předměty... a spousta lidí. Tak jsme nahlédly do propasti a upalovaly pryč. Trochu s obavami, za Jedovnicí je uzavřená celá oblast. Ale bylo to v pohodě - do lesa se nesmělo, ale silnice zůstala průjezdná. Další zastávkou je poutní barokní kostel ve Křtinách a zámek, který v současnosti slouží jako hotel. Silnice přes přírodní park Říčky je uzavřená (polomy), tak měníme trasu. Zůstáváme na státovce, za Pozořicemi odbočíme na Kovalovice, za nimi pak adrenalinová jízda po hlavní do Rousínova. Odtud k zámku ve Slavkově u Brna. Projedeme i město, u golfového hřiště najdeme rozhlednu a odjíždíme. Do Bučovic je to kousek, jedeme i kolem zámku. Ještě nákup večeře a snídaně a spěcháme bydlet, je už víc než 8 hodin. Tady se to trochu zadrhne, v penzionu nikdo není, barmanka nemá klíče od pokojů, tak čekáme asi půlhodinku na paní majitelku. Nakonec nás barmanka nechá uložit kola v prázdném baru (prý už stejně nikdo nepřijde), zavede nás do 2.patra do luxusního pokoje s vanou a spoustou zrcadel, ale během 10 minut je tu znovu, že náš (levnější) pokoj je jinde, výrazně úspornější a má sociálku na chodbě. No, je to asi jedno, stejně tu bydlíme samy. Jen po zkušenostech, které jsme kdysi (ve skupině cyklistů) udělaly s ubytováním v Kraslicích, tipujeme, že i tenhle penzion dříve sloužil jako hodinový hotel. Oba pokoje, které jsme viděly, měly také polstrované dveře. Ale bylo tu čisto, ticho, no tak co už, že?

Čtvrtek 25. července
Ráno nás mile překvapilo, že kuchař v baru už byl na místě - trochu jsme měly obavy, jak se dostaneme ke kolům. Vyjíždíme nejdřív prohlídnout si zámek. Z východní strany je výrazně lepší než ze severní, odkud jsme ho viděly včera večer. Dnes by nás až do Kyjova měla dovést mezinárodní cyklotrasa EV4. Spoléháme trochu na to, že bude mít slušnější povrch. No, naděje sice umírá poslední, ale ta naše to měla za sebou už ráno před desátou. Zpočátku jedeme po silnici, potom po udržované polňačce a nakonec před Nevojicemi jedeme (i tlačíme) poválenou vysokou travou při okraji pole. Za obcí se to chvilku zlepšuje, ale za Letošovem cyklo EV4 raději opouštíme a pokračujeme po státovce do Snovídek. Vracíme se na EV4 (po důkladném vyptání u místních) a jedem pěknou silničkou podél potoka, kolem dětského tábora až do Bohuslavic a dál do Kyjova. V Kyjovském pivovaru jsme si daly oběd - a jedni z mála po cestě si opravdu zaslouží velikou pochvalu. Nejen za jídlo, pití a obsluhu. Také proto, že nebrblali, že jsme přijely s koly. Dokonce nám dovolili je schovat před deštěm do restaurace. Po obědě objedeme památky, u dřevěné sochy slepce zjišťujeme, že pejska mu asi někdo ukradl (zůstal po něm jen světlejší flek), potěšíme oko pěkným městem a odjíždíme. Odpoledne to bude „od rozhledny k rozhledně". První je Súsedská (nad obcí Hýsly) s nádhernými výhledy. Ocelová rozhledna Doubí (Vážany) je tu teprve pár dní, nahradila původní dřevěnou. A dnes poslední je Floriánka, dřevěná rozhledna se zděným základem, postavená v roce 2014. Odtud k zámku Buchlovice, ale je už 18 hodin, zavřený je i park. Tak jen objedeme centrum a jedeme se ubytovat, tentokrát do Haluškárny Maco.

Pátek 26. července
Večer jsme poměrně dlouho řešily, jak se zítra dostaneme na hrad Buchlov. Nakonec jsme nechaly bágly v penzionu a na lehkých kolech vyrazily po trase, kterou nám doporučil majitel. Nejdřív využít cestu za vodojemem u Břestku, od památné lípy sjet k aleji Rytířská cesta a od rozcestí Pod Barborkou po naučné stezce až na hrad. No, bylo to 6km stoupání, které jsme zpočátku jely, ale poslední 3 km jsme dost často kolo i vedly. U bufetu na parkovišti jsme si zamkly kola a na hrad šly nalehko. Po prohlídce nádvoří se vracíme k bufetu a po malé svačince se vracíme stejnou cestou do Haluškárny. A proč? Ale ne, jenom kvůli báglům ne. Přece na oběd, dát si halušky s brynzou a škvařenou slaninkou. Bylo to výborné. Konečně po obědě vyjíždíme - zase cestou na Břestek a přes Tupesy na Velehrad. I tady už jsme byly, ale tehdy byl kostel v rekonstrukci. Teď ho vidíme v celé kráse a zjišťujeme, že jsou tu i nové věci. Například za galerií světců zajímavá výstava „Nezapomínejme na zločiny komunismu", která připomíná po roce 1949 zabité a umučené duchovní. (https://dnylididobrevule.cz/nezapominejme-na-zlociny-komunismu/) Přejedeme přes kopec k rozhledně do Modré, potom kolem archeoskanzenu přes Staré Město k Baťovu kanálu a podél něho, pěkně po rovince, až do Napajedel. I tady to známe - jednak z Expedice 2012, jednak z naší cesty k Balatonu v roce 2019. V Napajedlích odbočujeme od vody a mírným stoupáním dojedeme až do Zlína. Potřebujeme si nakoupit, tak Líba cestou vyhlíží své oblíbené Penny - a našla. Stavíme na kraji parkoviště a na střídačku nakupujeme, Líba první. Já pak najdu v mrazáku zmrzlinu slaný karamel, tak ji samozřejmě koupím. Když vyjdu ven, Líba (jako vždy) telefonuje. Rozloučí se, vezme si zmrzku, ještě chvilku trvá, než ji sníme a jedeme. Do cíle zbývá už jen něco přes 6 km. U ubytovny nikdo není, Líba chce zavolat - a ke svému zděšení zjišťuje, že telefon položila na zídku na parkovišti - a tam také zůstal. Vyběhne nás tedy ohlásit na recepci s tím, že se zkusí vrátit. Ale paní recepční má lepší nápad. Na Líbin telefon zavolá. Zvedla ho paní, která ho našla - zrovna ho nesla do prodejny. Poprosí ji, ať tam chvilku počká, že pro něj jedou. Obě skočí do auta a paní tam Líbu doveze. Tak chvilka hrůzy s dobrým koncem. Potom už je vše OK. Jen nám paní ještě poradí, ať se ráno zastavíme v Baťově věžáku, že jsou tam už od 8 hodin. Tím máme o ranní program postaráno.

Sobota 27. července
Ráno vstáváme a balíme výjimečně už před sedmou, abychom stihly tu prohlídku. V recepci věžáku nikdo není, ale dveře se otevřely, nějací montéři nám poradili, že musíme výtahem, že je nahoře otevřeno - a už jsme jely. Dostaly jsme se i na terasu, bylo všude krásně vidět - jen občerstvení měla ještě zavřeno. Tak zpátky do přízemí, podívat se na výstavu o Baťovi a na jeho pracovnu ve výtahu a potom zpět do ubytovny pro kola.
Musíme se kousek vrátit k mostku přes říčku Dřevnici, protože prvním cílem je dnes poutní kostel Štípa. Mám štěstí, uvnitř seděl mládenec, který mi historii místa vyprávěl. Protože je odtud jen kousek k ZOO Lešná, kde je zajímavý zámeček, udělaly jsme si zajížďku i tam. Ovšem marně. Bez zaplacení vstupu nemůžeme ani krok za bránu - a přes vysokou ohradní zeď je vidět jen malý kousek věžičky. No, když se nám nestane nic horšího, než ujetých pár kilometrů navíc, tak máme vlastně štěstí. Při výjezdu ze Štípy se zastavíme ještě u pěkného větrného mlýna a pak už uháníme do Slušovic. Stavíme na pěkném, čistém náměstí u kostela, abychom si v cukrárně daly kalorickou bombu - Líba kávu a dortík, já zmrzlinu a velké ledové pití. A dobře jsme udělaly, odtud je to už jen do kopce až k rozcestí Hranice-sedlo za Všeminou. V pálícím slunci a teplotě přes 30°C byl div, že jsme to přežily ve zdraví. Vzpamatovaly jsme se trochu při sjezdu do Liptálu a zastavily ve stínu u kostela. Dostaly jsme tu i studenou vodu od paní, která sem chodí vyměňovat květiny. Ještě zámek a před OÚ vyřezávaný Sloup života (řezbáře Matyáše jsme s Jiřinkou viděly v roce 2008 při práci). Odtud je to skoro až do Vsetína z kopce. Objedeme tu pár zajímavostí a unavené dnešním vedrem pomalu jedeme proti proudu Vsetínské Bečvy do hotelu do Nového Hrozenkova. Ještě si dáme večeři a jdeme do peří.

Neděle 28.července
Na dnešek máme naplánovaný den volna. Jediná možnost ubytování na další cestě je v hotelu Visalaje, ale tam mají až do pondělního rána ubytované důchodce - a jak řekla paní, z neděle na pondělí ani jednu postel volnou. Protože už jsme měly prvních 8 noclehů zajištěných, zvolily jsme „vyčkávací metodu". V Hrozenkově zůstaneme 2 dny. Z počátku to bylo jakési nouzové řešení, z kterého jsem nebyla nadšená. Ale nakonec se ukázalo, že jsme měly velké štěstí. V neděli měl přijít velký déšť - a opravdu přišel. Dokonce nebyl sám. Od rána až do odpoledne se nad horami okolo střídaly bouřky s lijavci a silným větrem. Byly jsme opravdu rády, že jsme pod střechou, a ne na cestě v lese ????. Nakonec celý dnešní výlet byl pěšky (ve chvíli, kdy odpoledne zrovna chvíli nepršelo) do místního Infocentra a kousek po obci. No, zítra už má být zase pěkně, tak je to O.K.

Pondělí 29. července
Ráno natěšené vstáváme a po osmé se už vydáváme na cestu. Do Karolinky dojedeme po cyklostezce, ale tady ji na chvilku opouštíme, abychom si nakoupily v Penny. Nakonec jsem si odtud kromě nákupu odnesla i modřiny - nějaká paní si nakládala nákup na kolo tak nešikovně, že srazila 4 další kola - a u posledního jsem stála já. No, alespoň se to mělo o koho zastavit. Vracíme se zpět na cyklotrasu Bečva, která nás vede přes Velké Karlovice do Leskového, kde končí. Odtud do Makovského průsmyku tedy jedeme po silnici. To, co spojuje Makovský průsmyk s rozcestím Nad Bumbálkou, je v mapě značeno jako cyklotrasa, v reálu je to velkými lesními stroji rozježděná, na začátku poměrně strmá cesta, vylepšená kořeny, pařezy a padlými stromy. Nakonec jsme úspěšně na Bumbálce, odkud je to až k soutoku Černé a Bílé Ostravice z kopce. Začínáme kamennými schody a přes velké balvany (samozřejmě, po včerejšku i vodou) něco přes půl kilometru, než se dostaneme k lesní silničce a u myslivny Salajka pak na silnici. Od soutoku sice cesta znovu stoupá, ale na silnici je to fajn. Dojedeme na Bílý Kříž - a protože zbývá už jen něco přes 3 km do cíle, rozhodly jsme se pro trochu zevlování. V občerstvení Sulov si tu dáme oběd, pozorujeme okolí. Cyklistů je tu dost, ale 80% je jich na elektrokolech. Vydržíme něco přes hodinku a jedeme dál. Uchlácholeny dosavadní cestou jsme měly pocit, že pro dnešek máme to nejhorší za sebou. Ale kdepak, velký omyl. Posledních 2,5 km vede po MTZ a vlastně skoro celou cestu kola vedeme. Jednak je to kamenitá cesta s velkými balvany, za druhé je tu hodně lidí, takže při případném pádu bychom mohly i někoho zranit. Velkou výhrou není ani to, že je většina této trasy z kopce - nestabilní kameny cestu rozhodně nezpříjemňují. Nakonec jsme v hotelu - a jsme tu úplně samy. Příjemná paní nás poinstruovala, co kde najdeme, slíbila nám na ráno snídani a zmizela.

Úterý 30. července
Ráno začalo příjemně. Venku svítí slunko, z okna jsou krásné výhledy, vidíme i Lysou horu. Na snídani odcházíme už sbalené a po osmé definitivně vyjíždíme. Po včerejšku s trochou obav - polovina cesty je vedená jen po turistických značkách, nikoli po cyklotrasách, tak jsme připravené na pěší túru, protože objet po silnici to tady fakt nejde. Začínáme kousek po silnici, potom sjíždíme lesní silničkou s hrubším povrchem, překřížíme silnici kolem Morávky a začínáme stoupat. Tady už ten hrubý povrch trochu brzdí, ale proti včerejšku je to pořád paráda. Konečně jsme na vrcholu a zase sjíždíme. Bohužel jsme neuhlídaly značení a sjely až do údolí. Tak 2 km (a 190 m výškových) zpátky k odbočce většinou vedeme. Alespoň jsme cestou našly pěkné místo se stolem u nějaké chatky, kde si dáváme svačinu. Od Kozích hřbetů už není lesní silnička, ale jen pěšina k rozcestí Lačnov. Odtud nás čeká horský sestup k rozcestí Pod Lačnovem. Cesta tu není, jen místy kousek rigolu, o to víc je tu kořenů, pařezů a větví. A na každých 10 m je výškový rozdíl 2,5 m. No, dokázaly jsme zdolat i tuhle „střechu" a kolem ovčí pastviny, kde byla pěšinka samý kořen, jsme už šly v pohodě, byla skoro po rovině a vyvedla nás na silnici, které se už nepustíme. Přes Horní Lomnou, kolem říčky Lomná do penzionu v Jablunkově. Tady odložíme brašny, jedeme k hraničnímu přechodu Bukovec a po značené trase Via Czechia k nejvýchodnějšímu pólu ČR. A jako na druhém konci republiky - i tady je to výmol, pěšina, kořeny, bahno. Než se rozkoukáme, přichází z Polska rodinka, ale jsou to Češi. Někdo jim poradil, že z Polska je k místu lepší přístup. No, hudrovali taky. Ale pro nás výhoda - alespoň nám udělali fotku. Vracíme se přes Suš a Bukovec. Zbývá najít nádraží v Návsí, abychom ráno věděly, jak dlouho nám z penzionu cesta potrvá, dát si dobrou večeři, pobalit co se dá a naposledy na cestě zalehnout do peří.

Středa 31. července
Ráno vstáváme v 6 hodin, pobereme věci, naložíme na kola, ještě znovu zkontrolujeme, že jsme nic nezapomněly a chceme odejít. Až jsme se orosily - zámek od hlavních dveří nejde odemknout. Zachrání to zase Líba - přesně podle hesla „co nejde silou, jde ještě větší silou". Odemčeno, vše vytlačeno na ulici. Zamkneme, uložíme klíče na domluvené místo a definitivně odjíždíme. Na nádraží jsme těsně po sedmé, ale vlak přijíždí s malým zpožděním. Nakládání kol průvodčí opravdu nevidí ráda, zvláště proto, že dveře „našeho" vagónu jsou rozbité, nejdou otevřít a musíme přebíhat jinam. Kola pak musíme tlačit vnitřkem vagónu na místa a uložit už za jízdy. Potom najdeme svá místa - a konečně si můžeme definitivně vydechnout.

NÁŠ LETOŠNÍ VÝLET ÚSPĚŠNĚ SKONČIL.

Fotogalerie

02.10.2024 vložil/a: Aar
karma článku: 4.79

Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé

[+]

Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Diskutovat k blogu (8 reakcí)

Vytisknout

Přeposlat známému

Sdílet |