blogy o životě s kolem i bez kola

NaKole.cz > Blog > Peggy > Kazachstán a Kyrgyzstán 2022 - 7. část

Kazachstán a Kyrgyzstán 2022 - 7. část

Naivně jsme doufali, že za ty roky, od návštěvy našich kamarádů, mohli už silnici k jezeru vyasfaltovat.

Foto: Autor

Další fotografie

Sonkol, zázraky na počkání nebo do tří dnů

Kratičké intermezzo - které se přihodilo úplnou náhodou, přesně mezi psaním 6. a 7. části

Miluji takové ty nádražní či vesnické knihovničky, kde se lidi zbavují starých knih. Většinou to bývají nějaké blbosti, ale už jsem v nich párkrát narazila na nějakou perlu, tak je málokdy minu bez povšimnutí. V pátek na poliklinice v Žamberku mi padla do ruky útlá knížečka Labutě nad Yssyk-Kulem, Čingiz Ajtmatov. Jméno autora mi něco říkalo, možná z doby povinné výuky ruštiny, ale knihu jsem od něho určitě žádnou nečetla. A tak jsem si ji vzala domů. Byla to jedna z povídek, jak jsem zjistila posléze, poměrně plodného kyrgyzského autora. Přečetla jsem ji celou během odpoledne... a pak navečer ještě jednou. Děj se z většiny odehrával na místech, která jsme poznali, a to hned člověka víc bavilo. Zde bylo ale i něco jiného, v příběhu hrál totiž stěžejní roli právě průsmyk Dolon, o kterém jsem psala minule. Měla jsem pocit, že i když mně dal zatraceně zabrat, ve skutečnosti jde asi o nejsnazší průsmyk Ťan-šanských hor. Zde v knize je však cesta přes něj brána jako velmi náročná horská silnice. Strmá stoupání bez konce, nekonečně serpentin, nadmořská výška s řídkým vzduchem, závislá na rozmarech přírody a počasí. To bylo někdy v šedesátých nebo sedmdesátých letech, dneska už je trasa pokryta asfaltem po celé délce a moderní auta do sedla vyjedou jako nic, tehdy však bylo stěží vyjetelné (ale i sjetelné) nákladním autem, s přívěsem i bez něj. Díky tomu mi tato kniha dodala zpětně trochu sebevědomí, že moje útrapy nebyly - jak bych to řekla - úplně neopodstatněné.

Jezero Sonkol je další místo Kyrgyzstánu, kam se jede podívat skoro každý. Už sto kilometrů předem se nás domorodci ptali, jestli i my tam míříme. Přikyvovali jsme, v plánu jezero bylo. Zároveň ale viselo ve vzduchu několik otazníků, především ten zásadní - zvládneme to? „Tam očeň krasívo, no nočju chalodno," říkali nám. „A vozduch je tam slabij, nado přivyknout." Jezero vyplňuje rozlehlou náhorní plošinu ve výšce 3000 m nad mořem a není úplně snadno dostupné. Čekalo nás 130 kilometrů bez asfaltu, během kterých se nastoupá přes 2100 výškových metrů, a překonají dvě sedla. V poslední vesnici Žany-Talap tak bylo nutno nakoupit jídlo na tři dny... A už jen tohle vážně nebyl jednoduchý úkol. Z prvotního nadšení, že obchody jsou v Kyrgyzii slušnější než v sousedním Kazachstánu, jsem byla brzy vyléčena. Totiž, v celé zemi, od Karakolu po Naryn, seženete ve vesnických obchodech přesně jeden druh tvrdého sýra, jeden druh salámu, jedny párky a vajíčka. Dále rybičky, těstoviny, konzervy hrášku a kukuřice. Zelenina nebo ovoce k dostání málokde. Obchod vypadal nabouchaný zbožím, ale půlku sortimentu tvořily bonbony a sušenky. A půlka z té druhé půlky drogerie. Střídavě jsme tak večeřeli kolínka s hráškem nebo s kukuřicí. Nákup na tři dny sestával se tak přesně z tohoto: chleba, těstoviny, trvanlivý (snad) salám, sýr, konzerva hrášku a na váhu prodávané sušenky. Doufali jsme, že bude někdo cestou provozovat jurtu s občerstvením, ale spolehnout se na to nedalo, na mapě nebylo nic.

„V té poslední vesnici byla kavárna, měli tam dokonce latté," prozradila mi kamarádka Míla, v Kyrgyzstánu byli s Pavlem před několika roky. Můj dojem, že země v posledních dvou letech zchudla (díky covidu jezdilo méně turistů) a řada podniků a obchodů zavřela, se potvrzoval čím dál víc. Nomad's Cafe však fungovalo, kafe vařili a latéčko z domácího mléka (co trochu vonělo po krávě) bylo skoro podobné tomu našemu doma. Dobyli jsme si telefony a powerbanku a pak, opět za toho největšího horka, začali stoupat vzhůru k horám. Ale nemělo smysl spěchat, stoupat jsme začali v 1650 metrech, bylo jasné, že do 3200 za jeden den nevyjedeme, raději si to rozdělíme na dva. Dneska aspoň do 2600, dávala jsem si v duchu závazek. Opět jsme už uvažovali v metrech do výšky, ne v kilometrech do dálky. Přestože jsme (naivně) doufali, že za ty roky, od návštěvy našich kamarádů, mohli už silnici vyasfaltovat, asfalt skončil hned za vsí a vystřídala ho nepříjemná kamenitá silnice. Drkotala pod našimi pneumatikami, kolo každou chvíli podklouzlo, kameny ustřelovaly, tu do jedné, tu do druhé strany a auta, co nás míjela, nemilosrdně vířila prach, který si usedal jen zvolna. Výborné na ten můj neustávající kašel. Ostré slunce se bez pardonu opíralo do našich zad, stín široko daleko nikde. Pot nestékal, tělo žádný ani netvořilo, přišlo nám to hrozně zvláštní. Nepotil se ani Luděk a to z něho vždycky lije tak, že má dokonce od potu z čela v místě dopadu kapek rezavý rám kola.
Občasná prudká stoupání nešlo na tom kamení ani vyjet, tak jsme chvílemi tlačili. V jednom místě byla ještě nepatrná ztráta výšky, nic moc, pár desítek metrů, ale člověku to vzalo sílu. Hlavou se mi honilo: a to jsme teprve v 1900, jak chceme vyjet do 2600 a ještě výš? Moc nás to v tu chvíli nebavilo, asi nikoho. Prostě takový ten den, kdy tupě šlapete a přemýšlíte nad smyslem celého počínání. Jestli to vůbec máte zapotřebí a proč jste se, sakra, nenarodili, jako milovníci mnohem jednoduššího putování autem nebo dovolených někde na pláži. Každý jsme si jeli svým tempem, jak bývá zvykem. „Mám defekt!" ozvalo se najednou z Víťovy vysílačky, pohyboval se někde vzadu. Cože? Už zase? Třeba jen povolila ta včerejší záplata, utěšovala jsem se.
Počkali jsme na synka v prvním stínu, Luděk zatím hledal v brašnách nářadí a lepení. Tuba, se kterou spravil své kolo před dvěma dny, už byla prázdná a včerejší záplatu zalepilo lepidlo Kamala, toho kluka z Indie. Přišla tedy ke slovu sada nová, právě ta koupená těsně před odjezdem.

A teď konečně přijde ta pointa!

Odšrouboval víčko, propíchl uzávěru tuby a............ to nové lepidlo bylo vyschlé!!!
Ani kapka, nic.
V blbějším místě se nám něco takového nemohlo stát. Zpátky do Narynu, kde by se možná dalo něco přibližně shodného jako je lepení pro bicykly sehnat, přes sto kilometrů. Navíc byla sobota.

S Luďkem se výborně doplňujeme. Když on má svoji chvilku pesimismu, já jsem v klidu. Když panikařím já, což se mimochodem stává mnohem častěji, bývá nad věcí on. A to bylo přesně teď. Jediné, co jsme ještě měli, byly dvě nové rezervní duše, jedna 26 pro dětská kola, jedna 28 pro ta naše. Pro teď bychom problém vyřešili, ale vzhledem k tomu, do jakých prdelí (pardon) jsme se chystali, to bylo zatraceně málo. S frekvencí jeden defekt denně nemusel člověk moc dlouho počítat, aby pochopil, že s dalším píchnutím je opravdu konečná.

Luděk navyklým pohybem nandával rezervní duši, zatímco mně to v hlavě šrotovalo. Co když je to znamení, že na žádnej Sonkol jezdit nemáme. Že je to celý nad naše síly. Vzdát jsem se nechtěla, to zase ne, ale tyhle myšlenky mě prostě napadaly. Sem tam kolem projelo auto, moc jich nebylo, ale spekulovala jsem, že kdyby Luděk někoho stopnul a zajel s ním do Narynu, mohl by být do večera zpátky. „Nikam nejedu," odmítl však můj muž. „Třeba potkáme nějaký cyklisty, šance je tady velká."

Cyklisti však nejezdili vůbec žádní. „Nepotřebujete něco?" zastavili u nás akorát dva starší Němci, jeli v parádním zrekonstruovaném stylovém UAZu, prý z půjčovny. Žádné lepidlo však bohužel neměli. Tak co nás odvézt, to by bylo... zasnila jsem se. Ale nic takového, bezpracně se vozit! Auto bylo na to malé, navíc měli celý zadek narvaný, plný krámů. Jeden by se možná i s kolem vešel, krčili rameny. Víťa? A kam až by ho zavezli? A co by tam dělal, čekal na nás? Ne to ne, jeden za všechny, všichni za jednoho!

Nová duše vyměněna, kolo dofouknuto, tlak pro jistotu maličko upuštěn - mohlo se jet. Vjeli jsme do nádherného horského údolí, strmé stráně se tyčily kolem nás. Zelené louky, stromy, jurty... Nedokázala jsem si to užívat. Žádný cyklista pořád nejel. Intenzivně jsem myslela tu obří Kamalovu tubu s lepidlem. Větší jsem nikdy neviděla. Proč nemohl jet taky na Sonkol, povzdechla jsem si. Záplat jsme měli dostatek, ale byly nám k ničemu. Silnice se zhoršovala, ze Šárky se stala specialistka na hledání objízdných cest, po loukách, bez kamenů. „Doufám, že to jezero bude nějaké krásné," zoufal si Víťa. Děti už uměly správně číst v mapě a tu zajížďku k jezeru dobře viděly. A jako vždycky, přišla jim zbytečná :-)

Od nedaleké jurty přiběhly děti. Strašně roztomilé. Klučina přinesl sušené ryby, a holčička, asi jeho sestra, se ptala: „Co nám za to dáte?" Dali jsme jim trochu peněz. Dobře nebo špatně?

S každým kilometrem jsem se ale přeci jenom pomalu začala uklidňovat. Napadlo mne, že když bude nejhůř, možná by šla i ta 28 duše nouzově dát na dětské kolo. Teoreticky tak máme ještě jednu rezervu.

Asi ve 2400 metrech se objevily u silnice jurtové kempy. Zásob jídla jsme neměli nadbytek, museli jsme využít, kdyby se tu někde šlo najíst. Na nějaké cedule či tak něco si tu tradičně nehráli, ale líná huba, holé neštěstí. Za chvíli jsme seděli v jurtě, kde nám usmažili vajíčka, postavili před nás rajčatové saláty s okurkou, čaj a mísu bonbonů. Hostina nevídaná.

Všimla jsem si, že slépky se jim tu procházely mezi jurtami jen tak na volno, plot nikde žádný. Pár metrů za jurtami už začínala divočina. Když si vzpomenu na naše boje s divou zvěří u nás u lesa v „blbých" Orlických horách - na dvojí oplocení, voliéru, automatická vrátka, zkrátka na všechna ta opatření, co jsme museli udělat proti liškám a jestřábům a nově i proti kuně. „A jak v noci tady ty slepice?" zeptala jsem se babky, co nám připravovala jídlo. „Nic, coby? Normálně přespí venku, na jolce." Tak to je boží, prostě si jen tak vyletí do větví smrků! Možná tady predátoři v takové míře nejsou, protože na tak rozlehlém území zákon divočiny funguje.

Najezení jsme nakonec původní plán, dojet do 2600 m, do místa, kde se silnice odpoutává od říčky a začne se strmě v serpentinách zvedat, splnili. Založili jsme tam první výškový tábor. Jeden z nejkrásnějších noclehů v horách u potoka, ze kterého jsme si přefiltrovali vodu. Dokonce tam bylo ohniště.

Ráno první co, tak kontrola kol - uf, tlak drží - a po snídani vyrážíme do stěny. Serpentiny nás baví. Neztratíme se vzájemně ze signálu vysílaček a o blížícím se autě víme dlouho dopředu. Výška utěšeně přibývala a já se cítila kupodivu dobře. Krize zázrakem pominula, a ač jsme stoupali po hliněné cestě, jela jsem první a pauzy si dávala až po obvyklých 50 výškových metrech, ne jako cestou na Dolon. Něco se změnilo, zlepšilo. Objevila se ta prostá radost, kvůli které to člověk celé podniká. Radost z výkonu, z výhledů, z toho že nejsme žádná béčka. V jedenáct dopoledne bylo hotovo - sedlo Moldo-Ashuu, 3238 m. Usedli jsme do trávy k malému odpočinku, nic tam nebylo, jen stará rezavá cedule a ani jezero odsud ještě vidět nebylo, ale zastavoval zde skoro každý. Najednou ze směru od jezera přijížděla černá dodávka, na střeše připevněné kolo. I když jsem náš problém trochu vypustila z hlavy, kolo mi opět připomenulo, že vyřešen není. Vytušila jsem šanci, bicykl znamená, že by mohli mít nějaké lepení. Okamžitě jsem vystřelila, mávala jak blázen, tohle nesmíme promarnit. Seděli tam dva chlapíci, na první pohled šlo o místní, ale byli to turisté z Kazachstánu. „Nějaké lepidlo máme, ale není to speciálně na pneumatiky kol," připustil muž vedle řidiče. Netvářili se bůhví jak ochotně, já ale byla rozhodnutá připravit je o jakékoli lepidlo stůj co stůj! Ale co to?! V autě za nimi sedí ještě jeden člověk, vidím jako ve snu, jak vyskakuje ven a podává mi ruku...
A fakt se mi to nezdálo, ale...
Byl to Kamal! Ten kluk z Indie.
„Ty bláho, co tady děláš?!"

Zkrátím to. Ten večer, kdy jsme se rozloučili, dojel do další vesnice, kde přenocoval. Další den se ale vrátil do Ak-Talu (na místo, kde jsme se rozloučili, prý ho rozbolely nohy), kde potkal tyhle dva týpky s černou dodávkou. Ti jeli autem na Sonkol a tak ho vzali s sebou, i když to neměl v plánu, protože mu za pár dní mělo vypršet vízum. Kolo mu naložili na střechu. U jezera společně přenocovali, a teď ho zavezou do Narynu, kde se pokusí vyřešit ten problém s vízem. Velmi ochotně nám nabízel polovinu té své obří tuby - kam ale s ním? Kam uložit trošku lepidla? Do plastové tuby po jelením loji. Vešlo se toho maličko, ale i to málo bylo pro nás cenné jako zlato.
To byl fakt zázrak tě znovu potkat, Kamale.

Teď už jsme mohli směle na Sonkol, a dál, klidně až na konec světa. Měli jsme lepení a hlavně sami sebe. Víme, že se na sebe můžeme spolehnout. Děcka se úplně normálně hádaj, držkujou a pruděj. Ale když nastane nějaká krize, dokážou zatnout zuby a vzmužit se.

K jezeru to bylo 13 kilometrů a pouhých 200 metrů dolů. Ve třech tisících panovalo konečně příjemné klima, nebe bylo zatažené a ani se nám nechtělo sjíždět do rozpálených nížin. Úžasný svět sám pro sebe, na břehu jezera nestojí ani jedna pevná stavba, ani jeden dům. Jen letní obydlí pastevců, jurty, a všude okolo ohromná stáda krav a koní. Tradiční život, který si nenechají vzít, se tu prolíná s turistickým ruchem. A ten jejich je zatím v převaze. Většinou si turistů nevšímají. Na břehu vznikne každé léto několik jurtových kempů. Vše ale v souladu s přírodou. Skromné. Žádná elektřina, žádná mobilní síť tam nerabotajet. Jen jezero, pláně a hory okolo. Jo, stálo to za to! Chtěli jsme v jednom jurtovém kempu přespat, tedy já chtěla, jak na mne dýchla atmosféra, cena nebyla vysoká a v ceně večeře a snídaně. Jenže kontrola ukázala nedostatek peněz. Prostě jsme zase nevybrali dost. Zaplatit kartou nebo převodem na účet, když tu není ani elektřina ani signál? Nelze. Ach jo. Dali jsme si jen oběd a raději že pojedeme dál, aby nám zásoby vystačily. Do civilizace to bylo 80 kilometrů a v cestě nám stál nejvyšší průsmyk naší cesty. Vše samozřejmě bez asfaltu.

Ještě jsme ale neodjeli hned, k jurtě totiž přijel ruský motorkář. Byl plus mínus stejně starý jako Luděk. Zajímavý už jen původem - byl z Norilsku - z města, kam cizinci nesmějí. „Hele, není to to město, kde v zimě padají teplotní rekordy?" Něco mi to říkalo, ale nedokázala jsem Norilsk ihned správně zařadit. „Kdepak, to asi myslíš Ojmjakon. U nás bývá jen mínus padesát." Pak ještě bylo nutno probrat válku, debata na ni přišla náhodou, možná ji i začal on. „Ja sovětskij čelověk. Nepanimaju, za čem nám ta vojna náda? Projel jsem celý svět, i Ukrajinu. Lidi jsou tam stejný jako všude jinde." „My to víme taky, ale podle Putina jsou tam nacisti a fašisti." Mávnul rukou a zakroutil hlavou - další debata neměla cenu, rozuměli jsme si beze slov. Nazýval věci pravými jmény, názory jsme měli stejné. Jedině cestování člověku rozšíří obzory, vlastní poznání. Sezení u počítače, čtení webů s propagandou a řetězové emaily těžko. Ti, co objevili zaručenou pravdu, málokdy zvedli zadky a vydali se dál, než do sousední vsi.

Devět kilometrů na odbočku jsme museli po stejné cestě zpět a pak 21 km po bíle značené silničce na sedlo Kara-Keche, které mělo být naším nejvyšším bodem. Hliněná silnice plná kamenů byla nekonečná. Vlnila se, jak kopírovala boční hřbítky, nic nám nedala zadarmo. Bylo to tam krásné, ale tak nějak pořád stejné, desítky kilometrů travnatých plání bez jediného stromu, výhledy na jezero, potoky, jurty, koně a krávy. Několik zbytečných ztrát výšky. Navečer jsme konečně sedlo dobyli, nikde ani žádná blbá cedule, jen podle mapy jsme věděli, že to je ono, Kara-Keche, 3384 metrů. Výš jsme ještě nikdy nebyli, a asi ani nebudeme. Luděk tam dojel první a už zdálky hlásil, že chytil signál 4G. Okamžitě jsme se připojili a zahlásili se babičkám a kamarádům.

Jak už jsem psala, Kyrgyzstán je vynikající lokalitou pro závislosti na internetu. Nějaký wifiny, to tu vůbec neznají, proč taky, data jsou levná a tarify mají neomezený přístup na facebook a whatsapp. Navíc někde nemají ani elektřinu, tak jak by mohla fungovat wi-fi. Nemít místní sim kartu, jsme nahraní. Signál je ale jen někde, většinou jen ve vesnicích, silnice mají pokryté jen málokde - snad jedině pokud údolím vede elektřina. A to nebyla největší záludnost zdejších poskytovatelů, ještě tu byla jedna věc, se kterou jsme se zatím nikde nesetkali. U těch nejlevnějších tarifů nelze připojení k internetu sdílet (takzvaný tethering - tzn. z jednoho mobilu vytvořit hotspot pro ostatní). Ani moji šikovní mužové to nebyli schopni obejít, každý by tak musel mít svoji SIM kartu.

Jen pro zajímavost, nebo kdyby se informace někomu hodila...

Tarify, které toto umožňují, jsou jednak logicky dražší, jednak je nutné si takový tarif zvolit předem, teprve pak dobíjet kredit. Protože jak si jej jednou nastavíte, tak už ho nikdy v životě nezměníte. Tím jsme si taky prošli. Komunikace a nastavování je pochopitelně z 90 % v ruštině:-) Víťa díky této chybě získal svoji simku s asi 30 GB, za což se vůbec nezlobil :-) Ale jak jsem psala, co bychom pro jeho spokojenost neudělali.

Signál byl na sedle jen proto, že kousek pod ním se nacházel obří uhelný důl. Jen jsme ho objeli, už zase zmizel. Čekalo nás 47 kilometrů z kopce. Do 1800, do nížiny :-) Do civilizace.

Fotogalerie

26.05.2024 vložil/a: Peggy
karma článku: 5.06

Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé

[+]

Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Diskutovat k blogu (24 reakcí)

Vytisknout

Přeposlat známému

Sdílet |