Lesní duchové

Zajímavý zážitek na kole - povídka

"Tak co, kam o víkendu vyrazíme? Víš, napadlo mě, sbalit se, kola hodit na vlak a zajet třeba někam do Čech a projet si to tam, co Ty na to?" navrhoval nadšeně Adam.
"Prosím Tě, proč se plahočit bůhvíkam, když i tady u nás je krásně a kolem Vyškova je spousta zajímavých míst," oponoval jsem.
"Dobře, byl to jen návrh, tak kam tedy? Zajedeme na přehradu?"
"Jo, domluveno. Tak nashle zítra," rozloučil jsem se s Adamem a pádil domů. Na návštěvě u nás byla babička, tak jsem se jí chtěl také trochu věnovat.
"No, kde jsi? Babička čeká na svého vnoučka a Milánek nikde," vítala mne babička.
"Babi, jmenuju se Milan!"
"Já vím. A to, že jsem stará, neznamená, že jsem blbá. Ale pochop, pro mne jsi prostě a jednoduše můj Milánek," sdělila mi rozhodně babička a já už neměl sílu jí dál odporovat.
"Už se těším na zítra, zahrajeme si kanastu, jo?" plánovala babička zítřejší program.
"Víš, babi, já jsem domluvenej s Adamem, že si vyjedeme na kolech na Opatovickou přehradu," vysvětloval jsem.
"Na kole? Na tom jsem nejela nejmíň čtvrt století," zasnila se babička.
"Jedu s váma," vyhrkla najednou a já jen na sucho polknul.
"Babi," začal jsem, ale babička mi skočila do řeči: "Co, babi? Kolo mi půjčí Tvoje máma. Ty se snad za mě stydíš?"
"Ne, to ne," koktal jsem.
Tím naše debata skončila a babička se spokojeně usadila do křesla a už jen plánovala, co si vezme na sebe, aby se jí dobře jelo.
Hned večer jsem zavolal Adamovi, aby věděl, kdo k nám zítra přibude.
"No, co už? Bábinka už je asi rozhodnutá a jestli je paličák jako Ty, tak je to jasná věc - jede s náma," reagoval odevzdaně Adam.
"Ale holt budeme muset snížit tempo, aby nám stačila," dodal ještě.
Druhý den jsme z centra Vyškova vyrazili něco po půl jedné odpoledne a snižovat tempo jsme rozhodně nemuseli, naopak, měli jsme co dělat, abychom jí vůbec stačili. Nevím, kde se v ní vzalo tolik energie, ale hned od začátku nasadila takovou rychlost, že jsme s Adamem jen valili oči.
"Neříkal jsi, že je jí čtyřiašedesát?" houkl na mne Adam.
"No jo no, kondičku má tedy dobrou, kdo by to do ní řekl," odpověděl jsem uznale.
Dědickou ulicí jsme doslova prosvištěli a už jsme byli na silnici směřující k Opatovicím.
"Super, super," pochvalovala si hlasitě babička.
"Já Ti nevím, aby to s ní někde neseklo, tohle přece není normální" strachoval se Adam.
Když jsme projížděli kolem myslivny, babička zničehonic prudce zastavila, slezla z kola a utíkala k plotu, za kterým pobíhala všelijaká domácí havěť.
"Podívejte, housátka, kačenky, slepice. To se už hned tak nevidí," rozplývala se babička.
"Fakt pěkný," ironicky poznamenal Adam a otíral si pot z čela.
"No nic, jedeme dál," zavelela babička a my ji odevzdaně následovali.
Prudkou asfaltku směřující lesem k přehradě babička vyšlapala bez přestávky. Myslel jsem, že kolo vytlačí a my si aspoň trochu oddechneme, ale kdepak. Přece jenom, nejsem žádný velký sportovec a po celotýdenním zápřahu v práci, jsem byl už docela unavenej.
"Není to nádhera?" zvolala babička, když jsme stanuli na hrázi přehrady.
"Podívejte na vodní hladinu, jak se v ní odráží sluneční paprsky, všechno obklopují lesy a tady dole," nahnula se babička na druhé straně hráze přes zábradlí, "to krásné údolíčko, uprostřed teče potůček, jak říkám, nádhera!"
"Jo, je tu fakt hezky," souhlasil Adam.
Zbytek odpoledne jsem strávili tím, že jsme jezdili kolem přehrady a musím říct, že je to opravdu krásný kout přírody. A babička, ta byla k neutahání. Nakonec, když jsme seděli v lese na kládách dřeva a baštili svačinu, tak se nám přiznala. Nejen, že nebyla pravda to, že nejela na kole čtvrt století, jak mi tvrdila, ale dokonce je prý členkou nějakého cykloturistického oddílu pro seniory.
K večeru, když už se začalo stmívat, jsme se rozhodli pro návrat.
Adam i babička otočili oba svá kola, aby se mohli vrátit stejnou cestou, jakou jsme sem přijeli, ale já zůstal stát.
"Co je, Ty s náma nejedeš?" vyzvídal Adam.
"Ne, střihnu to dolů tady tím lesem a budu doma dřív, než vy," odvětil jsem.
"Neblbni, už je špatně vidět na cestu, ještě se někde vymázneš," domlouval mi Adam.
Ale já byl rozhodnutý a nechal jsem svou babičku jet zpátky s Adamem a sám jsem vyrazil do lesa.
Hned po pár metrech jsem svého rozhodnutí litoval, ale vracet jsem se už nechtěl.
A nejenom, že jsem se ztratil, ale nakonec jsem musel z kola slézt a vést ho, jinak byl fakt spadl.
Náhle jsem za sebou uslyšel zapraskat větvičku, prudce jsem se otočil, ale nikdo tam nebyl. Pak se mi zdálo, že jsem za jedním stromem zahlédl tmavý stín, hned na to za dalším a dalším. Potom se ozvalo podivné houkání a objevila se malá světýlka.
Vyděšeně jsem vykřikl, odhodil kolo a pelášil pryč. Nevím, co mě to popadlo, jsem už dospělý, jen tak něco mě nevystraší, ale v té chvíli jsem prostě zpanikař a zdrhnul jako malý kluk. V jednu chvíli se mi dokonce zdálo, že na mě někdo volá. Blbost! Není tu ani živáčka a duchové přece neexistují.
Domů jsem se dostal něco málo před půlnocí, v oknech se svítilo. Kruci, zapomněl jsem jim napsat SMSku, že jsem v pořádku, určitě čekají na mě. Nemýlil jsem se.
"To snad není pravda, už jsme chtěli volat na policii. Kde jsi byl?" spustila na mě máma.
A tak jsem jim vylíčil, co se mi stalo. Všechny to celkem pobavilo.
"Ráno vezmu auto a zajedem pro to Tvé kolo, myslím, že tam ho nikdo neukradl," řekl mi Adam, který na mě čekal také.
Nakonec jsme nikam jezdit nemuseli. Ráno mě vzbudila babička.
"Vstávej, Milánku, probuď se!" třásla se mnou.
"Co je, co se děje?" blekotal jsem.
"Byl tu ten kluk od Berkových, co bydlí naproti. Přivedl Ti kolo," oznámila mi babička a potutelně se usmívala.
"On ho našel?" divil jsem se.
"No, jak se to vezme, on ho vlastně ani hledat nemusel," smála se babička.
"Jak nemusel?"
"On tam včera v tom lese byl taky. Říkali jsme mu, co se Ti včera stalo a on se hrozně smál. Prý na Tebe volal, ale Ty jsi pelášil, jak smyslu zbavený."
"Cože?" nechápal jsem.
"Ten malej Berka je skaut a včera tam prý s oddílem hráli nějakou klubovou hru nebo co, nechtěli Tě prý vyděsit, nejdřív si Tě vůbec nevšimli, až když jsi začal řvát a utíkat."
"To je ostuda," zčervenal jsem a schoval si hlavu pod peřinu.
"Jaká ostuda? Vždyť se toho zas tak nestalo," vyhodnotila babička situaci, pohladila mě po vlasech a odešla z pokoje.
I Adam se ukázal jako pravý kamarád, řekl, že on by se určitě taky leknul a víc už to neprobíral.
Jen malý Berka se vždycky směje na celé kolo, když mě potká.