blogy o životě s kolem i bez kola

NaKole.cz > Blog > šíp > Norsko 2022 – S děravou botou Hardangerviddou

Norsko 2022 – S děravou botou Hardangerviddou

Foto: Autor

Náhorní plošina Hardangervidda není pouze norská, nýbrž s největší určitostí i evropská nejrozsáhlejší horská plošina. Pokrývá oblast asi 7500 km2 v nadmořské výšce 1000 - 1250 metrů. Nachází se ve středu jižního Norska.
Celá plošina leží nad hranicí lesa a nejsou zde žádná, jinde tak hojná údolí, která obvykle dělí hory v Norsku. Jen na vnějších okrajích lze nalézt malá údolí a zalesněné kopce.

Klimaticky je velký rozdíl mezi vlhčí a teplejší západní části plošiny a částí východní, která má méně srážek a je celkově chladnější. Na východě klesají nejnižší zimní teploty na -40°C, zatímco letní teploty vystupují občas až na +20°C. Obvyklá letní teplota je +10°C, v západní části plošiny bývá sníh i v pozdním létu.
Jámy na lapání zvěře dokazují, že lovci zde byli již v prehistorických dobách. Archeologové objevili lovecké osady s kamennými zbraněmi a 7 tisíc let stará sídliště. Dnešní turistické cesty se drží starých tras přes plošinu, po kterých putovali jezdci, volské povozy, obchodníci i vojáci mezi východním a západním Norskem. Staré stezky jsou dodnes viditelné, zvlášť v morénách.
Dnes je zde kolem 1200 km značených cest a 35 chat či srubů s více než 1000 lůžky.
V roce 1981 byl ustanoven národní park Hardangervidda. Pokrývá oblast 3422 km2 a jedná se největší národní park v celém Norsku.

Slunce zašlo za mraky

Až do dvou hodin v noci jsem se nemohla zahřát, což byl důsledek večerního promrznutí. Není to nic, co bych už nezažila, a spíše než na špatné podmínky to ukazuje na opomenutí základního trekařského pravidla, kdy pohyb na tábořišti v žádném případě NESMÍ znamenat, že dopustím prochladnutí tělesné schránky. Samozřejmě výjimka je zimní táboření, tam se to vyloučit nedá, ale mluvím o aktuálním rázu počasí. Vím přesně, kdy jsem to podcenila, a předpokládala, že péřovka a teplá večeře s fernetem v žaludku budou stačit. Stalo se to u dopisování deníku, což jsem sice činila oblečená do péřovky a zalezená ve spacáku, ale kvůli své mánii s výhledem jsem měla otevřený stan, takže dovnitř pronikal chlad a vítr, přitom díky svým dioptriím jsem z pohledu do údolí měla lautr hovno, jelikož cancák jsem co? Přece datlovala jsem ho bez brýlí. No, dobře mi tak.
Ráno nás venku přivítal vítr a slunce zašlo za mraky. Ono se tam už fakticky nacházelo pár dnů. Zkrátili jsme ranní činnosti na minimum, jak to jen šlo.

Jak si Luboš myslel, že prší

Ke snídani jsem Lubošovi připravila jahodový puding. Ne, že by si jej přál, ale jídlu v průběhu treku skončila doporučená doba spotřeby, tak jsem usoudila, že je vhodná chvíle na servírování právě teď. Luboš se z toho zaradoval, jednak má rád sladké, jednak teplé jídlo je vždy fajn.

Součástí našeho pobytu v divočině je vždy zanechat po sobě plácek tak, jak jsme jej nalezli, takže důsledně zakopáváme své výměšky. Dnes jsem se do toho vrhla s vervou, vykonávání práce totiž byla vítaná možnost, jak se zahřát, a díky tomu výsledný dojem vytvářel obraz jámy na chytání medvědů. Horší bylo, že ačkoliv bylo dost chladno, opět začala invaze komárů a muchniček. Ono totiž nestačí, když mi u konání potřeby zadek mrzne, ona mi jej musí ožírat i nepříjemná havěť. Nevím, co z toho je lepší, ale kombinace obojího zároveň je maligní.

Pobalili jsme se a vyrazili jsme na pochod. Nebyli jsme ani pět metrů daleko, a Luboš hlásil, že prší. Odkud?! Nevěřícně jsem zírala na sice tmavou, ale vodních mraků prostou oblohu. Po cíleném otáčení se a kroucení hlavou Luboš naznal, že si to myslel díky tření vousů o materiál límce bundy. Kvůli chladu a větru totiž šlapal oděn do nepromokavé bundy a kontakt s jeho zarostlou pokožkou vydával zvuky podobné dešti.

Jak se běží v rozvázaných pohorách

Na pohyb po tábořišti užívám pohory, které si nezavazuji, Luboš kolem stanu chodí v brodících botách, ale on je kříženec ledního medvěda a mrože, takže nespadá do kategorie „je mi zima na haxny". Před odchodem si pohory on nazuje a já pevně zašněruji, ale dnes jsem na to zapomněla. Když mi na první zastávce ulítla rukavice, jelikož mi po sundání vypadla z rukou a zmocnil se jí vítr, honem jsem za ní utíkala, aby neskončila moc daleko. Jak se běží v rozvázaných pohorách jsem zjistila velmi záhy poté, co jsem si přišlápla šňůrku a hodila tlamu, naštěstí to bylo při malé rychlosti a zahučela jsem při tom do nízkých keřů s borůvkami. Pár jsem si jich strčila do pusy, když už jsem na nich ležela, a pokračovala v honu na rukavici, při němž jsem naštěstí byla úspěšná. Asi bych měla nosit rukavice na špagátku, jako to mají malé děti, aby je neztratily. Já jsem v podstatě taky takové dítě, rozumově někdy na 13 :-)

Dopisování deníku je za trest aneb když musíš, tak musíš

Potřebovala jsem tuto svou poslední eskapádu poznamenat do deníku, což se ukázalo býti dost obtížné. Dopisování deníku je za trest! V teplých rukavicích, které jsem si na to musela sundat, to nešlo, mrzly mi prstíky, jak byly vystavené nepříznivým podmínkám, takže jsem drala na papír ještě hůře, než běžně, a silný vítr mi z rukou rval sešit i pero. Tohle byl přesně ten okamžik, kdy jsem uvažovala, zda si deník nenahrávat na diktafon jako činí kamarádka. Druhý moment, kdy jsem o tom více přemýšlela, nastal doma při jeho přepisování, jelikož byl problém zápisky přeluštit.

Vystoupali jsme až na vrchol, kde jsme před 12 hodinami stáli, a shlíželi tehdy do údolí kvůli hledání zdroje vody. Včera jsme se otočili zpět k našim batohům a zvolenému tábořišti, dnes jsme ovšem pokračovali dál. Čekalo nás prudší klesání k chatám, když Luboš asi v polovině kopce hlásil hnědý kód. Nemohl si na to vybrat horší místo - holá pláň, kde se vítr točil v turbulentním proudění, a mně byla při čekání na něj taková zima, že jsem uvažovala o péřovce. To musel na velkou zrovna tady?! Prý když musíš, tak musíš, odvětil mi Luboš na moje prskání.

Jak si se mnou vítr házel jako s krabičkou sirek

Nemělo smysl otálet a tak jsem popoháněla Luboše k rychlému pokračování, kdy jsme museli překonat ještě jeden menší kopeček a pak už jen a jen dolů za poryvů větru, kdy každý mě stáčel z mého směru tu doleva, tu doprava, takže jsem vždy došlápla o dvacet čísel vedle, než původně má noha směřovala. Jelikož jsme kráčeli vzdušným traverzem, musela jsem být opatrná, aby haxna nedopadla do prázdna místo na stezku.

Když jsme dorazili k chatě, zjistili jsme, že je zavřená, ostatně asi jako většina na Hardangerviddě. Nebylo se čemu divit, září je už po turistické sezóně, ale oni zatarasili i průchod k mostu, který se nacházel za komplexem budov, což se ukázalo jako větší problém. Skoro hodinu jsme tam nevěřícně chodili a hledali nějakou možnost, jak plot obejít, ale marně. Kýžený most ležel pár desítek metrů od nás a přesto byl tak nedosažitelný. Nakonec jsme se rozhodli, že to nemohou myslet vážně, a vzdor varování, že jsou všude kamery, jsme ohradník přelezli a zoufale doufali, že není pod proudem. Nebyl, jen já si skoro natrhla pozadí o hřebík na břevně, kterého jsem si nevšimla. Copak prdel, ta by se zahojila, ale mít díru v kalhotách?!

Jak jsem měla bohužel pistácie příručně

U mostu jsme se ocitli ve 12.30, takže jsme to pojali rovnou jako svačinovou přestávku. Bohužel jsem pistácie měla příručně, což se ukázalo nevýhodné - nemusela jsem je totiž dolovat, stačilo hmátnout do vrchlíku batohu a už jsem je měla k dispozici. Pokud bych je totiž musela hledat odkudsi vevnitř zavazadla, rozmyslela bych si to a počkala bych na regulérní oběd. Takto jsem jich pár sezobla, pak ještě pár, za chvíli dalších pár a rázem bylo půl pytlíku pryč, tedy v trávicím traktu.

Překonali jsme most nad divoce tekoucí řekou, důsledně jsme zavřeli vrátka, opět kvůli průchodu zvěře a narazili jsme na ukazatel, který mě trošku zmátl. Nacházeli jsme se totiž na rozcestí rovnou pěti tras, a náš směr tam přitom chyběl. Jelikož jsem na orientaci používala papírovou mapu, pohlédla jsem do ní a zavelela vydat se do kopce. Luboš mi to odkýval, nechtělo se mu na to sundávat brýle, navíc mi bezmezně věří. Naštěstí o půl kilometru dál už stál ten správný rozcestník, takže se mi ulevilo, ale před Lubošem jsem nedala najevo, že jsem sama nad sebou váhala. Bylo to pro jeho psychický klid, ať se nadále domnívá, že coby navigátor jsem neomylná :-)

Chůze po kamenných plotnách

Museli jsem šplhat na náhorní plošinu táhlým stoupáním, naštěstí zde objevili existenci serpentin, které byly „turist friendly". Ani to nebolelo, a zdolali jsme vrchol, takže jsme ve 14,30 vyhlásili regulérní obědovou pauzu. Dnes se servírovaly ořechy a müsli pro mou maličkost a ořechy, sýr, salám a rozinky pro Luboše.

Bažiny vystřídaly kamenné plotny, kde jsme si šlapání pochvalovali, protože chůze po nich je mnohem snazší, než po morénách. Znovuobjevení se bažin jsem přivítala tím, že jsem pravou nohou do nich zahučela jako úplný začátečník, nebo spíše jako naprostý debil. Prostě jsem úplně stejně jako na plochém kameni došlápla a ejhle, místo pevného podloží se pod mou botou nacházely mokřady, do nichž se pohora ponořila téměř až po okraj.

Na planině jsme byli vystaveni větru ještě více než dosud, takže jsme své naděje upínali vůči sluníčku, které občas vykouklo zpoza mraků, ale valnou výhřevnost tedy nemělo. Dlouhá, podmáčená plošina s mokřady, kde jsme si moc neužívali výhledy díky zimě a větru, měla přesně ten výskyt vodních zdrojů, jak jsem z mapy vyčetla už včera, takže jsem byla moc ráda, že jsme si přechod rozdělili tak, že včera jsme tábořili před horami, a dnes je přeběhneme. No, přeběhneme... Prostě pomalu překonáme.

Budu ráda, když trek dokončím s oběma podrážkami na botách

Degradace PU vrstvy mezi botou a podrážkou pokračovala, nejspíše tomu nepřidávaly šutry a kameny, o které se to dřelo a třelo. Budu ráda, když trek dokončím s oběma podrážkami na pohorách, ach jo. Mé světaznalé boty! Byly na mých nohou na hodně výpravách, namátkou 3x ve Finsku, 1x v Grónsku, nepočítaně v našich horách včetně zimních výprav, no a letošní Norsko asi bude jejich labutí píseň. Čím dál tím více se mi polyuretan loupal a přibývaly mi díry v podešvi. Nějak více jsem se tím ale netrápila, prostě to v případě potřeby přilepím páskou. Více mi vadil asi centimetrový proužek mé kůže, exponovaný vnějším vlivům - jednalo se o kousek kolene, ohraničený dole lemem podkolenky a nahoře zateplenými kraťasy. Bylo to hodně nepříjemné. Naštěstí ale nepříjemné neznamená životu nebezpečné, takže jsem se jen politovala, a šlapala dál. Nic jiného mi stejně nezbývalo. Co mě naopak příjemně překvapilo, byl záchyt tepla, které kraťasy poskytovaly. Kupovala jsem si je sice před půl rokem, ale tohle byla jejich první akce, výrazně mi zvyšovaly tělesný komfort a navíc vůbec neprofoukly. Celkem nechápu, proč vůbec někdo vyrábí třeba zateplenou sukni, která nekryje stehna a navíc se pod ni musí dostat vítr spodem. Kraťasy by ale mohly být o dva centimetry delší, aby doléhaly k podkolence.

Jak trollové neustále Lubošovi čepku otáčeli

Na všech dnešních a většině putovních fotkách je Luboš zachycen děsně blbě, a to s vnitřní etiketou čepky s informacemi, jak ji prát. Vždy si pohlavní pokrývku posunul štítkem dozadu, a přesto na každém snímku je zvěčněn, jak ho má vepředu. Podobně se mu to dělo i s lehkým šátkem, kdy si jej nasadil uzlem za krkem, a následně ho měl nad čelem. Ať dělal, co dělal, ať si to posunoval pořád dokola, pokaždé měl štítek nebo uzel nad okem. Prostě neustále mu to dopředu otáčeli trollové.

Už nějakou dobu mi Luboš nevěřil, že nás vedu správnou cestou a remcal, že vůbec nevím, kde jsem. Tím jsem si opravdu jistá nebyla, ale před ním jsem hrála klidnou.
„Jestli se nyní objeví jezera, bude otázka mé dobré navigace," s přehledem jsem prohlásila těsně před vrcholem, protože jsem si mapu zorientovala s okolním terénem.

Luboš na mě pohlédl částečně pobaveně, částečně znepokojeně. Pobaveně proto, že mě zná, a vycítil můj neklid, znepokojeně proto, že pokud jsem se spletla, čeká nás náročné hledání správné cesty. Můžeme být totiž kdekoliv.

Jak Luboš demonstroval výšku porostu

Měla jsem pravdu. Jezera se sice objevila, ale byl to ještě flák cesty. Každopádně nás vědomí toho, že jdeme správně, nakoplo. Sice jsme byli utahaní a pohybovali se na hranici dolního tepelného komfortu, mně ale stačil prostý fakt, že umím číst v mapách. Jsem fakt dobrá :-)

Klesali jsme do větrného údolí, kde Luboš demonstroval výšku porostu. Prostě mu místní keře sahaly maximálně po pás. Bylo to jako v tom klasickém vtipu - co je potřeba udělat, když zabloudíte v lese na Islandu? Postavit se.

Voda byla všude kolem nás. Sice se nacházela kdesi dole, ale existovala a to nás uspokojovalo. Bude jen potřeba najít nějaké pěkné místečko s výhledy. Já si dala předsevzetí, že dnes žádné prochladnutí při dopisování deníku, nýbrž si pěkně zavřu stan, aby mi dovnitř nelezla zima a nefoukalo.

Nádherný plácek, mnou vytypovaný z mapy (Už jsem povídala, že jsem fakt dobrá?), jsme nalezli a zabrali ho batohy. Ponechali jsme je svému osudu a vydali se pro vodu se všemi našimi nádobami. Museli jsme sklesat asi kilometr dolů /kilometr dálkový, ne výškový!/, což jsme už zažili, a počítali s tím. Na mou prosbu jsme nestavěli stan dopředu, byla jsem přesvědčená, že tábořiště nalezneme i bez toho. Šlo mi o urychlení přípravy večeře, čím dříve budeme zpátky s vodou, tím dříve jídlo uvařím, a hlavně, tím dříve ho sežereme!

Tady se to hýbe zvířátky

Nabírali jsme vodu do vaků, což nám díky součinnosti trvalo jen pár minut. Nepříjemné bylo, že ačkoliv se nejednalo o bažinu jako včera, nedalo se o zdejším zdroji vody říct, že byl čistý.
„Tady se to hýbe," zoufale jsem prohlásila.
„Ano, tady se to hýbe zvířátky," odvětil Luboš.
„Co budeme dělat?" otázala jsem se.
„Co asi?" kontroval Luboš.
„Hm, asi nic. Normálně z ní budu vařit," odevzdaně jsem souhlasila.
Prostě musíme zaujmout stejný postoj jako na minulých výpravách. Do termosek a jiných nádob se nekouká!
„Budeme mít kruté podmínky," ustaraně prohlásil Luboš klepaje se zimou po návratu k batohům.
„Proč myslíš?" divila jsem se já. Copak aktuální počasí je nějak odlišné proti tomu, co už máme za sebou, či jsme běžně zažívali? No, on tím myslel pouze to, že si musí obléct péřovku. Ha, já ji nosím každý večer :-)

Jak jsem spadla do kakací jámy

Má téměř 50 let stará, tedy vlastně mladá, kolena se nechávala slyšet, že se cítí skoro na 80. Projevovalo se to zejména tak, že jsem si nedokázala dřepnout, a kleknout šlo jen s velkou námahou.

Jsou určité fyziologické činnosti, jenž se musí vykonávat v dřepu. Jedna z nich je porod. Jelikož již dávno nejsem ve fertilním věku, navíc jsem už pět let bezděložná rostlinka, přichází v úvahu ta druhá, a tou je konání potřeby. Této akci předchází kopání kakací jámy. Když jsem na jejím okraji zaujala potřebnou polohu, má kolena natolik protestovala vůči držené pozici, že jsem do kakací jámy spadla, naštěstí zatím nekontaminované.

Následoval klasický rituál. Stavění stanu, příprava večeře, zdravotní fernet. Deník jsem opravdu dopisovala se zataženým zipem stanu, což kvitoval i Luboš, protože nám vnitřkem neprotahovalo. Asi to vyhlásím jako nezbytnou letovou konfiguraci.

Celý cestopis ke stažení zde http://modrysip.boszczyk.cz/2022_cestopis_Norsko_Hardangervidda.pdf
Kompletní fotogalerie Norsko - https://sileni-sobi.rajce.idnes.cz/Norsko_-_trek_pres_nahorni_plosinu_Hardangervidda/

Fotogalerie

30.03.2023 vložil/a: šíp
karma článku: 4.53

Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé

[+]

Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Diskutovat k blogu (16 reakcí)

Vytisknout

Přeposlat známému

Sdílet |