Pramen Kocáby - Stará Huť - Praha
Od pramene Kocáby přes lesy východně od Dobříše, a dále na jižní okraj Prahy. To je plán tohoto výletu na konci dubna 2022.
V pátek do pozdního večera řeším pracovní úkoly, rovněž i v sobotu brzy ráno. A tak vyrážím dosti pozdě. Do příměstského autobusu nastupuji se sbalenou socialistickou skládací Eskou v poledne. Očekávané slunečno bude snad příjemné a ne příšerňácky ubíjející, jako v letních měsících. Na to se těším, když po padesáti minutách jízdy vystupuji v Příbrami – Nové Hospodě. Vytahuji z přepravní kabely složenou socialistickou skládací Esku. Takže, pane rado, spolknout pravítko a rozvážnou jízdou, kterou si nespisovně označuji jako „kochací“, se vydat za krásou naší země. Je skoro 14 hodin...
Plním si kulturně – poznávací činnost dnešního výletu, když v předměstí Příbrami hledám pramen Kocáby. Tato sympatická říčka pramení zřejmě v lukách okolo přírodního koupaliště. Pramen zde není viditelně označený, jako pramen Kocáby jsou značené až skruže v lese asi o kilometr dále. Jsem však přesvědčený, že původ Kocáby je zde v loukách nad koupalištěm, kde Rákosníček sbírá první nitky a pramínky Kocábičky. Můžeme sledovat, kde mezi loukami začíná být znatelný příkop, a kde se v něm poprvé objevuje nesmělá stružka vody. 400 metrů západně odtud a mírně do kopečka jsou v lukách dva rybníky, od nich dalších 800 metrů západně Svatá Hora s několika studánkami.
To příbramské přírodní koupaliště mělo být podle leteckých fotek na mapách.cz v dezolátním stavu, nepoužívané, v rozkladu a s brouzdalištěm zarostlým náletovými dřevinami. S velmi příjemným překvapením však vidím, že je nově rekonstruované, jakož i přilehlá budova asi šaten a kiosku. Je to tu hezké. Těší mě, když naše země vzkvétá.
Opouštím „pramennou stružku“ a vydávám se po modré turistické značce mírně z kopečka na východ, kde po chvíli nacházím rozcestí „Kocába – pramen“. Tu však již malá, ale statečná Kocábička plní lesní rybníček.
O malý kousek dál je v lesích skrytá Střední odborná škola a Střední odborné učiliště Dubno, i s innternátem. Jak uvádí jejich stránky https://www.dubno.cz , „škola je v příjemném prostředí obklopeném zelení a naleznete jí nedaleko od Příbrami v dosahu MHD". Škola s učilištěm vznikla v roce 1980 s obory strojní zámečník, mechanik opravář pro silniční motorová vozidla, elektromechanik pro rozvodná zařízení, elektromechanik pro stroje a zařízení a zedník. Podívejte se na https://www.dubno.cz/index.php/skolni-akce/exkurze/242-exkuze-za-mrize.
Nad obzorem se tyčí vršek těžní věže, na opačné straně od silnice jsou objekty bývalé úpravny rud. Nacházím se poblíž Dubeneckých hald u bývalých uranových dolů. V jejich areálu je věznice Příbram; v té souvislosti mě napadá, že u dolu Mayrau v Kladně je také vězení... No a dále na jih je komoušský koncentrační tábor Vojna. Což tohle všechno je námět na úplně jiný výlet.
Přes Dubenec vedl předlouhé roky průtah rychostní komunikace R4. Z dob minulých pamatuji věčné kolony aut. V nedávné době však byl postaven obchvat. Pohled na zcela prázdnou bývalou rychlostní silnici u motorestu Halda je nezvyklý.
Z Dubence do Svatého Pole u Obořiště jedu po „staré Strakonické“ podél D4. Tento více, než desetikilometrový rychlý úsek je nutným tranzitem. Byl jsem docela zvědavý, jak se s tím popasuji. Protože mám rád hluboké křivoklátské a beskydské lesy, zatímco zde je rovinatá krajina luk a polí. Chci si zpestřit cestu pohledem na západ na brdský hřeben, ale kazí mi to oparný mlž.
Při balení skládací Esky se mi v Praze zdálo, že sedlovka při zasouvání do rámové trubky drhne. I nastříkal jsem do rámové trubky konkor... Vážně moc inteligentní nápad, zuřím, když na maximum dotažená sedlovka se mnou po třetí zajede do rámu...
Projíždím hezké a upravené vesničky a blížím se k rybníku Strž u Staré Hutě. Vjíždím tedy do lesů, kudy možná chodíval pan Karel s paní Olgou. Myslím na některé jeho postavy, o kterých rád čítám. A tak v lesích potkávám pejska s kočičkou, jak hledají domeček, zapadaný sněhem; poštovní páni pumprlíci rovnají a třídí dopisy; před kolem mi přeběne kočka Jůra na své cestě ze zámku; pan Galén na mě upírá vědoucí pohled (Ukrajina!); a v hloubi lesa slyším smích kamaráda Daimona. No a hlavně myslím na to Prokopovo předloktí opřené o zídku, na kterém ve voňavém šeru Tomešovy zahrady spočívaly... Ančiny devatenáctileté pevné kozy.
Přál bych si umět používat češtinu tak, jako pan Čapek, myslím si, když po kamenném mostíku překonávám Kocábu, která zde „zvoní, cinká, ševelí a šeptá, zurčí a bublá, šplouná, šumí, hučí, ropotá, úpí a kvílí, burácí, řve, ječí a hřímá, sténá a vzdychá a směje se, hraje jako na stříbrnou harfu, klokotá jako balalajka, zpívá jako varhany, duje jako lesní roh a hovoří jako člověk v radosti nebo v žalu“.
Zdalipak potkám „malovodníčky, kteří mají loužičku jako dlaň a v ní jednu žábu, tři komáry a dva brouky potápníky; nebo mají svou živnost na tak mizerné stružce, že si v ní ani myš bříško neurousá“?
Byla to moc hezká část cesty, tyhle lesy na horním toku Kocáby.
Dobříš objíždím lesními cestami a silničkami. Dostávám se do Nové Vsi pod Pleší a stoupán na zalesněný Plešský hřeben. Ten se se svojí maximální výškou 490 mnm. (Pleš) táhne od Nové Vsi rovnoběžně s Brdy na severovýchod ke Hvozdnici (Babka 397 mnm.) v délce asi 10 km. Kyklostezka s příjemnou šotolinou se táhne po hřebenu, zalesněném smíšeným porostem. Jedno z tisíců míst u nás, tak obyčejné, a tak hezké.
U Hvozdnice ponechám Kocábu i Vltavu po pravé ruce a spouštím se do údolí Bojovského potoka. Páši zde hrubou navigační chybu. Místo, abych do Bojova sjel okolo rybníčku po lesní silničce, držím se žluté turistické značky. Naposledy jsem zde procházel, když mi bylo -náct. A tak už jsem zapomněl, že po cestě jsou velmi prudké a vysoké schody. Sice jdu směrem dolů, ale přeci jen s těžkou nabaleno Eskou je to brr.
Ještě vystoupat na Klínec, a za pár set metrů jsem v Jílovišti. Co by kamenem dohodil do Prahy.
Z Jíloviště na Baně to beru severní stranou od D 4, tedy na straně k Berounce, ne k Vltavě. Houpy - hou okolo Cukráku. Začíná se stmívat.
U kapličky nad Baněmi je již skoro tma, a také se citelně ochladilo. Sundavám 3/4 cyklistické elasťáky a beru 4/4. Přidávám si jedno triko s dlouhým rukávem. Kšiltovka putuje do brašny, místo ní nasazuji kulicha. Avšak rukavice jsem v očekávání patnáctistupňových veder nechal doma; aby do toho husa kopla!
Dlouhý sjezd z Baní do Zbraslavi by mohl být tečkou za výletem. Poslední část cesty z Hvozdnice se stoupáním na Klínec a lesní cestou okolo Cukráku jsem nepotkal živáčka, a tak počínající šero bylo poněkud melancholické. Těším se, že ve Zbraslavi budou světla a lidi.
Na Zbraslavském náměstí na 56. kilometru už toho mám vcelku plné Kedsky. Je to totiž teprve můj třetí letošní výlet po zimě, během které jsem se nehezky vykrmil. Přestava skočit na vlak a dopravit se jím na Kačerov na metro je... zajímavá. Jenže! V létě chci přeci na tu svoji vysněnou Velkou Esčí Stoupací Tůru. A to by tedy bez tréninku nešlo! A tak bez velkého nadšení (aneb chca - nechca, copyright Nick Twisp) pokračuji pravobřežní kyklostezkou do Modřích Ánů. Je to potmě vcelku zajímavé. A protože nejsem nerudný dědek, tak si ani nebudu myslet o těch několika neosvětlených in-linestech, že to jsou snad nějací debilové.
Z Modřan na libušský kopec se nechávám i s kolem vyvézt tramvajej. Máme zde v Praze takovou vymoženost, že na několika přesně definovaných úsecích to mimo dopravní špičku lze.
Z Libuše už zbývá jen se dopotácet přes Kunratický park a Šeberov do oblasti Opatova. V nočním Ku-parku se zdržím na lavičce asi 15 minut a konzumuji kávenky a pepsinu. Jednak jako psychickou vzpruhu, a také jako prevenci proti případnému hlaďáku.
Doma ve 22:30 hodin.
Do Esčího deníčku dnes s radostí znamenám 71 ujetý kilometr a 500 nastoupaných metrů.
Takže jsem o slepičí pidikrůček blíže k Velké Esčí Stoupací Túře.