Rok kovidový-druhý

Po loňském, předčasném jásotu, na nás na začátku letošního roku 2021 zaútočila ta čínská svině znovu. Opět se zavíraly hranice, nejprve okresů, později i katastrů. No jo, ale co my cyklisté, co s tím máme dělat? Naštěstí jsem před těmi lockdowny stačil alespoň jednou navštívit moje oblíbené Kozelské polesí se zavřenou hospodou na Hádkách a tehdy jsem ještě doufal, že při příští návštěvě bude otevřeno a že si tam jedno (ale opravdu jen jedno) dám.

A pak to přišlo. Jen ve svém katastru!!! Začal jsem závidět kamarádům ze Spáleného Poříčí, že ač jejich město za kopcem je podstatně menší, než to naše, katastr mají větší, neboť jsou na okraji civilizace. Mohou alespoň kousek do Brd. My můžeme jenom...
A pak jsem dostal nápad. Po všech silnicích a polňačkáh na hranice katastru a někdy i kousek v zakázaném území, na hranicích vždy fotku. Jenže to baví chvíli a pak není kam jet. A tak jsem docela přivítal zhoršení počasí a kolo si spalo v garáži. Až na konci března jsem vyrazil prvně do Brd, alespoň do těch jižních. A hned na nejvyšší bod okresu Plzeň-jih, na Marásek 807 m n.m. Samozrejmě jsem v té době brázdil silnice, polňačky a lesní cesty v nebližším okolí svého bydliště.

No a pak jsem začal počítat. Pokud chci jít v červenci do penze, tak od poloviny května si mohu každý pátek brát dovolenou a bude-li hezky, mohu někam vyrazit. Jenže hned první pátek hnusně. Ale na pondělí předpověď příznivá. Tak jsem to přeorganizoval a v pondělí 24.5. jsem vyrazil do Úterý. Prostě v pondělí budu v Úterý. Nejedná se nějakou časovou smyčku, ale jen jsem navštívil městečko Úterý na okrese Plzeň sever. Nedříve vlakem do Bezdružic, pak to Úterý, zpět do Bezdružic (Krištov Harant) a do Konstantinových Lázní. A dál přes Šipín, Pernarec a Trpísty do Pňovan, podívat a přejet most přes Hracholuskou přehradu. Tenhle most jsem kdysi, o silvestru překonával, jdouce z chaty kdesi u Blahoust pro pivo a jiné tekutiny do hospody v Pňovanech. Tehdy pěšky a potmě, dnes za světla a na kole Ovšem, za těch skoro 40 let tenhle most otočili vzhůru nohama a udělali na něm cyklotrasu. Nebudu vysvětlovat jak, stejně to nějak nechápu, ale dá se to vyhledat na internetu. Jen vím, že pan profesor Řehoř, můj třídní z průmyslovky by řekl, že nad tímhle strdce strojaře zajásá a pak by nám pomocí všech údů vysvětlil jak to otočili, proč to otočili a kde působí jaké síly. V Pňovanech jsem sednul na vlak a v Plzni na Jižním jsem vystoupil z vlaku a dal jsem si to na Hlavní nádraží na kole. Okolo pomníku Díky Ameriko, po Americké třídě, málokdy se mně tohle poštěstí. Tam jezdím spíše autem.

A je tu další pátek. Brzy budu mít narozeniny a tak by to chtělo něco většího. A co takhle jihočeská metropole? To je nápad. V Budějicích se mně vždycky líbilo a když vyrazím brzy, tak stihnu rychlík zpět, kolem šesté hodiny. A tak vyrážím v šest ráno. Snad to za těch dvanáct hodin dám. Takže asi takhle. Na Ždírec, Srby, Dvorec, Mileč, Nekvasovy a stále dál. V Horažďovicích mám za sebou po čtyřiceti kilometrech největší kopce, teď už to bude víceméně rovina. Do Strakonic při řece a dál na Čejetice, Ražice, Maletice a Protivín. Odtud trochu do kopce a přes Olešník na Hlubokou. Pak už jenom po cyklistické dálnici do Budějovic. A opět se přesvědčuji o tom, že jihočešky jsou snad nejhezčí dívky v republice. Na kole, na kolečkových bruslích i pěšky. Krása střídá nádheru. Před půl čtvrtou jsem u Samsona na náměstí, tak si ještě projedu centrum města a hajdy na vlak. Před tím ovšem musím vyhrabat z brašny lehce ošuntělý respirátor. Tahle trasa dala 141 km.

Další pátek v tropickém počasí dostávám nápad. Ať je mě to horko ještě větší. Na Svatobor!!! Jeden z nebližších šumavských kopců. Vlakem jedu do Pačejova a odtud přes Strážovice a Těchonice do Nalžovských Hor, a pak po silnici na Hrádek u Sušice a odtud začím stoupat. Horko je šílené a kombinace mého věku a hmotnosti velí – nedělat žádné blbiny. A tak více tlačím, než jedu. Ale jsem tam. Dávám pivo a lezu na rozhlednu. Nad Šumavou je opar. Nevadí, třeba příště. Potom prudký sjezd do Sušice a při Otavě, nádhernou cyklotrasou přes Žichovice s výhledem na Rábí do Horažďovic. Po cestě si dávám skoro hodinovou pauzu u řeky i s malým namočením. A v Horažďovicích něco jako pozdní oběd a domů vlakem. Sice jenom 65 km, ale v tom hicu slušný výkon.
Čevenec začíná kratšími pojížďkami po okolí, prioritní pro mě je rozlučka v práci, aby mě nepomluvili. Naštěstí v můj poslední pracovní den největší rejpal z kolektivu, kterému by určitě nic nechutnalo má dovolenou, tak mu kolegové alespoň fotí ty hody. Ať pukne !!!

Tak je ze mě důchodce. A hned jedeme s manželkou (ta bude důchdce asi za deset let) na dovolenou. Její podmínka byla: Na kola ano, ale někam do rovin. Co s tím? Třeboňsko máme vcelku probádané, na Jižní Moravě jsme byli dvakrát. Už to mám. Litovelské pomoraví!!! Krásný týden v zajímavém kraji. Návštěva Olomouce, jednou na kolech, jednou autem (potřebuji šaty na tu veselku – budeme ženit syna). Chropyně, Kroměříž, Tovačov, Troubky, Náměšť na Hané, Bouzov, Javoříčko, Čechy pod Kosířem, Náklo, Kyselovice (odkud možná pochází náš rod) a Říkovice (odkud pro změnu možná pochází náš rod). Možná jsem původem Moravák. Kdo ví? I když můj prapradědeček se již narodil v Hyníně, okres Blatná – dnešní Chynín na okrese Plzeň-jih. Ale tohle všechno by mohlo vysvětlovat tu moji náklonost k různým krajům a oblastem. Po otcovo straně Brdy-Chynín a dále dozadu ta střední Morava, po matce Šumava a Pošumaví. Jo a o dovolené najeto 230 km.

Jenže je tu ještě jeden velký sen. A když už jsem na té Moravě. Rozhodně to mám blíže, než z domova. Z Litovle tedy vyrážíme k domovu nikoliv na západ, ale na severovýchod. Proč? Už jsem navštívil nejzápadnější bod ČR, stejně jako ten nejjižnější. Trojmezí česko-německo-rakouské stejně jako česko-rakousko-slovenské. Dokonce i bývalé trojmezí ČR-NSR-NDR, dnes bavorsko-saské. Co mě ještě chybí? Nejvýchodnější bod a trojmezí ČR-Polsko-Slovensko. A když už jsme tak blízko. Tedy ono je to něco přes sto kilometů, ale jet sem od nás? To zbývající, tedy nejsevernější a trojmezí ČR-Polsko-Německo to snad ještě někdy dám, ale tady ten východ, kdo ví, jestli se sem ještě někdy dostanu. Takže hurá na Hrčavu. Dokonce kousek přes Slovensko. Ale řeknu vám, ta Hrčava! Nádhera, ale bydlet bych tu nechtěl. Nicméně úkol splněn. Nejdříve Trojmezí i s manželkou a potom nejvýchodnější bod republiky a když manželka uviděla ten sešup dolů, odmítla pokračovat a že se pomalu vrátí a eventuelně se sejdem u auta. Tak jsem pokračoval sám poslední kilometr, nejdříve po cestě, potom po pěšince a kus lesem. A pak nezbytné selfie a BYL JSEM TADY!!!

Jako čerstvý důchodce sem si myslel, co budu mít času. Jenže opak je pravdou. Valí se na mě jeden úkol za druhým a tak v srpnu jenom kolem komína. Až do dvacátého. To jsem vyrazil na Brdy. Z Míšova přes Padrťské rybníky, bývalé hájovny Na Rovinách a Na Boru dál do nitra Brdského pohoří. bez papírové mapy jen s mapou v mobilu. Bez brýlí a s novým mobilem s kterým ještě moc neumím a navíc na něj nevidím. No jsem já to ale vůl. Ale co pojedu, přece se neztratím v Brdech. A taky že ne. Akorát za Hejlákem zapomenu odbočit na Jince a tak pro sebe objevím Jindřichovu skálu, u které pohovořím se sympatickou paní z Prahy a jedu dál. Původně do Hořovic na vlak, ale v Komárově si to rozmyslím a stočím to na Strašice. Nojo, ale co ve Strašicích, napadá mě. Tak po panelce do Holoubkova na vlak. Je to sice z kopce, ale ty spoje v těch panelech! Ne, tam nepojedu. Jedu dál, na Mirošov a když už jsem v Mirošově tak to vezmu až domů. Po cestě ještě okouknu stodolu v Milínově, kde budeme mít tu veselku a po 82 kilometrech jsem doma.

A je tu září. Veselka. Povedla se, vzali se. Tak už máme mladou!!! No vzhledem k tomu, že už spolu čtyři roky žijou, tak vlastně žádná změna, tedy kromě toho jména. A po veselce další týden má moje žena v práci oslavu. Šéf slaví narozeniny. Kulaté. A tak ráno jede do práce autem, s držákem na kola v kufru a já vyrážím před polednem, při naší Úslavě do Plzně. Plán mám takový, že se pokusím najít trasu pokud možno polními cestami, mimo silnice. Je mně jasné, že to celou cestu nepůjde, ale zkusím to. Takže přes Kamensko do Žákavé, po nové cyklotrase přes novou cyklolávku do Nezvěstic a na Šťáhlavice. Potom při řece pod zámkem Kozel a pokus dostat se do Starého Plzence končí ve Šťáhlavech u jezu. Na silnici a do Plzence po asfaltu. A dál sice také po asfaltu, ale to už jsem na cyklostezce z Plzně (CT31) a blížím se k našemu krajskému městu. Mezitím potkávám na cestě známého od nás, který pígluje trasu okolo řeky na kolečkových bruslích a diví se, že jsem už penzista. On, o čtyři roky mladší, který se válí doma už několik let, neb byl policista a má výsluhu. No tak od tebe to fakt sedí. (On nenasazoval život, on si hrál s počítači) Dojedu do Plzně a při Úslavě jedu až na soutok se Mží ke Svatému Jiří. Pak vystoupám na Bílou Horu a dál přes Senec k muzeu pod širým nebem. To muzeum provozuje pan Tarantík v Třemošné a jsou tam desítky letadel. Vojenská, dopravní, helikoptery, vrtulová i proudová. Pro milovníky letadel zajímavé podívání.
A když už jsem tady, tak na plzeňskou K2, tedy na Krkavec. Tam posvačím, poleju jazyk jedním pivem a sjíždím do nížin. Zatímco kolem poledne jsem jel úzkými pěšinkami kolem řeky, teď najednou tramvaj. Pak odbočím po nové cyklotrase kolem Boleváku a okolo stadonu Viktorie, překročím Americkou (dříve Moskevskou, Ludvíka Svobody, znovu Moskevskou, Stalinovu, Adolf Hittler strasse, Jungmanovu, France Josefa...) Také se jí říká Třída politických omylů. A dále přes Doudlevce při Radbuze, nahoru na Slovany a jsem u auta. Převléknout na parkovišti, namontovat držák za kouli usadit kolo a pro choť. Začíná se stmívat a když jsem na konečné na Slovanech, vidím blikající sanitku a policisty a uprostřed křižovatky sedí cyklista opřený o sanitku. Kolo leží o kus dál a lehce nabourané auto stojí v křižovatce.Co a jak se stalo se nedozvím, ale mám pocit, že chlapec na nějakou dobu dojezdil.
No a já jsem taky skoro dojezdil. Počasí nic moc, mimořádných úkolů mnoho (prostě byznys plán jak se finančně zabezpečit na penzi) a tak zase jen kolem komína. A ještě jedna specialita. U nás staví polní cestu v podstatě souběžně se stávající. Tedy polní cestu s parametry dálnice. Nikdo neví proč, ale město to nefinancuje, tak budiž. A tak alespoň jednou týdně, již od jara jezdím koukat, jak jim to jde. Na konci září se již projedu po novém asfaltu. Řekl bych: "Zbytečné, ale pěkné."

Také jsem si za rok nejméně šestkrát švihnul moji oblíbenou, a u nás kupodivu docela rovinatou, trasu okolo Svaté Barborky. To je takový okruh, když není moc čas a nechce se do kopců. Stejně tak, jako pár výjezdů na rozhlednu u Železného Újezda. To je zase o tom, když se vám chce do kopců. Není to daleko ale je to vysoko. No a pak ještě pravidelné inspekční cesty do nových stavebních lokalit u nás ve městě, neboť stavební boom je u nás velký.Takže jezdím ke Komornu, Za Val na Hradiště, k Tampáku, koukám, jak jim stavby přibývají a nezávidím jim.

A je pomalu po sezóně. Tedy doufám, že já po sezóně ještě nemám. Vždyť mám ještě tolik plánů!!! Dva roky jsme nebyli kvůli kovidu na expedici se sousedem, ještě musím z Prahy v Brdech do Prahy stověžaté a z Říkovic u Litomyšle do Říkovic u Chropyně. Rád bych projel Ohři z Chebu do KV. A Berounku okolo Skryjí. A na Havran musím, abych měl uši Varšavské smlouvy komplet (Poledník, Čerchov, Dyleň, Velký Zvon a Havran). Pět kopců, pět věží s odposloucháváním západních armád. Prostě uši Varšavské smluvy).Tak uvidíme.

A až mně bude 75 tak si koupím elektrokolo. Dřív ne!!!