Smutná cesta do Prahy

Trvalo mně dlouhých půl roku, než jsem sedl ke kompu a rozhodl se podělit s vámi o moji nejhorší cyklistickou příhodu. A předem varuji! Pokud máte rádi příběhy se šťatným koncem, tak raději nečtěte dál. Tohle opravdu šťastný konec nemá. Ale já se z toho pořád ještě potřebuji vymluvit.

Druhého července loňského roku jsme se sousedem Pepou v půl páté ráno vyrazili s jasným cílem, dojet cca 100 km z Prahy do Prahy. Tedy aby bylo jasno! Z druhého nějvětšího kopce Brd, do matičky stověžaté. Zhruba 100 km, ale přes hory a přes lesy. Pepův syn nás odvezl do brdského Nepomuku, pod vrch Praha a úkol zněl jasně. Být odpoledne na Václaváku. V autě se rozvinula zajímavá debata:

Pepa povídá: „Volal mě náš Míra (míněn Pepův švagr, tedy bratr jeho manželky). Volal mně včera večer a dnes ráno, když jsem vstával, znovu.“
„A co chtěl?“
„Nevím, já mu to nezvedl. Ale myslím, že se někde dozvěděl, že jedeme a chtěl by jet s námi. Jenže, znáš ho! On jezdí denně do práce, každý den najede přes čtyřicet kilometrů, fyzičku má, a hnal by nás dopředu. Já mu zavolám, až budeme někde na trase.“
Pepův argument jsem musel uznat, Míra je opravdu trochu jinde než my. Ten denní trénink je poznat. A myslím, že by ho to s námi ani nebavilo, protože by musel občas čekat. I když na druhou stranu – jako parťák by se hodil. Je to fajn kluk v našem věku. (58 let)

Když pár minut před půl šestou vylézáme z auta na parkovišti u restaurace Nepál v Nepomuku, říkám Pepovi: „Podívej, támhle jezdí někdo na kole!“
„Ty vole,“ odpoví Pepa. „To je náš Míra.“
A taky že ano. Krouží po parkovišti. Včera se dozvěděl že jedeme a tak na nás čeká. Pojede s námi. Původně měl jet na vodu, ale když zistil, že pojedou na raftu, tak to vzdal. „Tam se jenom chlastá od rána. To pojedu raději s vámi na kole.“
Pepa mu vysvětluje, proč mu nevzal telefon, a Míra nás ubezpečuje, že pojede pomalu a nebude nás hnát. Já si vzpomenu na film Poklad na stříbrném jezeře a parafrázuji slavnou hlášku. Necháme ho jet, už u támhle toho stromu nebude vědět, kam dál. Já mám totiž na papíře a v hlavě rozpis trasy s orientačními body a přibližnými časy, kde bychom měli být, abychom stihli vlak zpět.

Takže asi takhle:
Praha 6 hod, Bor 7 hod, Jince 9 hod, Jelení Palouky 11 hod, Klondajk 12 hod, Skalka 14 hod, Cukrák 15 hod, Václavák 17
Jak jednoduché se to zdá! Kdybychom tušili...

Zatím to jde podle plánu. Na Praze jsme o něco dříve a u bývalé hájovny Na Boru už máme proti plánu náskok skoro hodinu. Pak křižovatka u Bártova dubu a po Aliancce ke Křížku a dále Na hlíně, Krejčovka, Sýkorky. Před osmou jsme v Jincích. Máme za sebou Střední Brdy, tedy tu oblast, kterou máme celkem projetou, bývalý vojenský prostor. A prvních 30 km. V Jincích kupujeme svačinu, doplňujeme tekutiny posedíme na náměstí a pokračujeme, tentokrát po silnici na Běštín a Hostomice. A pak zpět do lesů, směr Jelení palouky. Teď už jsme v krajině, kterou neznáme. Je to od nás přece jen trochu z ruky. O to víc musíme sledovat trasu a tempo tedy půjde dolů. Míra jede disciplinovaně, neujíždí nám a pokud ano, tak na nás čeká. Z Jeleních palouků částečně jedeme, občas tlačíme až pod vrch Liška a pak pokračujeme k bývalé vojenské základně Jistevník, které nikdo neřekne jinak, než Klondajk. Tam si dáme malou pauzu, opět něco málo pojíme, popovídáme s vrátným, který nás vyfotí. Do této doby nemáme společnou fotku. Vždy jsme na snímku dva a třetí fotí. Pár minut po desáté jedeme dál. Několik stovek metrů zpět, potom doprava z kopce, znovu doprava a po cyklotrase 8129 pod Klondajkem, směr Na soudném a Skalka.

A pak se to stalo! Pepa jede první, Míra druhý a já uzavírám peloton. Pepa mizí za zatáčkou a Míra najednou padá z kola. Zastavuji u něho s nějakou chytrou poznámkou, (asi co blbneš), ale Mirek nereaguje a chroptí. Lezu z kola, poklekám a třesu s ním. Míro co je?! Míra má nepřítomný pohled a najednou přestává chroptět. Zvednu hlavu a vidím tři cyklisty. Pánové, není mezi vámi doktor? My jsme všichni tři doktoři, tedy zubaři. To nevadí, nevím co se děje. Jeden lékař pokleká, přikládá prsty na krční tepnu. Nedýchá! Masáž srdce a vy volejte záchranku. Chlapci se střídají v masáži, já volám záchranku a s paní na dispečinku se nemohu domluvit, kde jsme, až jeden z doktorů mně nadiktuje souřadnice. Paní nám sděluje, že posílá rychlou. Nastávají nejdelší minuty mého života. Volám Pepovi, který na nás čeká někde za zatáčkou, Pepa se vrací a je nám oběma jasné, že tady jde o život. Z doktorů teče pot, Pepa se přidává k masírujícím a já dělám, co doktoři řeknou. Pak přijíždí rychlá, na Mírovi rozstřihnou cyklodres a dávají masáž oni. Také elektrošoky a infuzi, kterou držím, abych byl něco platný. Pepa si sedne na mez třese se. Zubaři s námi zůstávají. Za nějaký čas přijíždí druhá sanitka s lékařem. Ten vyndavá z auta nějaký velký aparát, Mírovi dává sondy na hruď, kouká na přístroj a z jeho výrazu je jasné, že to není dobré. Stále mění infuze, zkouší elektrošoky, ale po chvíli to všechno začnou balit a přinesou černý igelit. Je to jasné!

Nám s Pepou tečou slzy, za které se nestydíme. Pepa po chvíli volá domů, oznamuje manželce, že jí právě umřel bratr. Sanitka s lékařem zůstává, jedno a za chvíli policejní auto a pak i kriminálka. Kapitán z kriminálky se nám omlouvá, že nás chápe, ale že nás musí vyslechnout. A Míra tam stále leží, přikrytý černým igelitem. Mezitím si zajišťujeme odvoz domů. Na Václavák ani pomyšlení. Začíná lehce pršet, sestřička z rychlé nás zve do sanitky a hezky si s námi povídá. Dává nám vlastně takovou psychologickou pomoc. Moc nám pomohla z nejhoršího. Díky sestři! Zubaři odjíždějí. Kluci vám také velké poděkování! Přijíždí pohřební vůz a kriminalista nám oznamuje, že Míru povezou na pitvu do Motola. Tak nakonec se do Prahy dostane jenom Míra, pomyslím si. Ale takhle, takhle to kurva být nemělo.

Pak přijíždí Pepův syn, nakládáme naše kola na držák a Mírovo cpeme do auta (máme držák na dvě kola), kriminalista nám ještě bere Mírovu helmu na expertizu, všiml si, že je naprasklá, a čeká nás smutná cesta domů. Ještě se musíme stavět na parkovišti u Nepálu a najít Mírovo auto. Když šumuji v Mírově batohu a hledám klíče od auta, mám opět slzy ve tváři. Pepa pak přesedá do Fiatu a my s Martinem pokračujeme domů. Cesta je smutná, navíc začíná pršet. Pak přijíždíme domů a Martina napadne, že bychom mohli kolo odvézt Mírovi domů. Ne Martine, raději k vám! Tohle by teta Petra nedala. Ráno odjede Míra na kole, a odpoledne ji přivezeme kolo bez Míry. Ne to ne! Raději k vám. Vystoupíme z auta a v zápětí jsou u nás. Jana, Mírova sestra a Marie moje manželka. A opět slzy a otázky na které není odpověď. Dávám kolo do garáže jdu si nalít velkou, ale opravdu hodně velkou lampu ferneta.

Po týdnu se v plzeňském krematoriu koná poslední rozloučení a teprve druhý den poté usedám na kolo a jedu se projet. Do té doby nějak nebyla chuť. Naše sousedská posezení na terase nejsou zdaleka tak veselá, stále se vracíme k tomu co by kdyby, popíjíme fernet a víno, a na Míru. Pepa tvrdí, že už nikdy nesedne na kolo.

Nakonec se ale shodneme v tom, že tuhle trasu dáme příští rok. Že prostě musíme! Kvůli Mírovi.
TAKŽE NĚKDY LETOS V ČERVENCI.