Kavkaz s dětmi - část 9.

Psí společnost byla po delší době zase příjemné zpestření.

Foto: Autor

Další fotografie

Podél řeky Tskhenistsqali a seznámení s Velkým Kavkazem

Když už se na to sedlo dáte, tak už ho budete muset dojet, napsal mi kamarád Pavel, poté co jsem se mu svěřila s obavami, jak 2620 metrů vysoký průsmyk Zagari zvládneme. On ho, spolu s přítelkyní Mílou, zdolal v květnu v roce 2011, kdy samotné sedlo bylo ještě pod sněhem.

Říkáte si možná nad mapou, proč jsme vůbec tu divnou zajížďku dělali. Proč jsme prostě jenom pohodlně nedojeli ten kousek k moři, tam sebou někde neflákli a konec zvonec. Že byste se na nějakou horskou stezku mohli vyprdnout, zbytečný trápení nás i dětí. Jenže my to tak máme rádi. Rádi se týráme. Tak nás to prostě baví. A tuto v podstatě jedinou možnou průjezdnou silnici Velkým Kavkazem jsme chtěli vyzkoušet. Otestovat, zda to zvládneme.

Pavel měl pravdu v tom, že cesta údolím je dlouhá a rozmyslet se někde ke konci, znamenalo vracet se i sto kilometrů. Měla jsem načtené všechny možné internetové cestopisy, nakoukané fotky a shlédnutá videa. Jak cyklistů, tak motorkářů. Všude byla vidět úzká kamenitá polňačka zarostlá z obou stran vysokou travou. Nebo ji lemovaly břidlicové skály, ze kterých se hlavně po dešti prý rády ulamují ostré kameny. Široko daleko žádná civilizace, žádné možnosti dokoupení zásob nebo občerstvení.
A hlavně, když už se na to sedlo dáme, budeme ho muset dojet :-)

Nedivte se mi, že jsem byla plná obav, jestli to není přeci jen velké sousto pro nás. Seděli jsme před posledním krámkem za městečkem Tskaltubo. Zde ještě šlo odbočit a obávaný úsek vynechat. Svačili jsme tam na obrubníku, jak je naším oblíbeným zvykem, když tu se z protisměru zjevil obáglovaný cyklista. Starší pán, oblečený v červeném tričku a zelených šortkách - žluté Ortliebky vpředu i vzadu dodávaly vzezření... "Jé, ten vypadá jak papoušek," vypískl někdo z nás, ale brzy jsme toho zalitovali. Pán k nám totiž okamžitě zamířil a spustil vesele češtinou něco jako, kde se tady bereme a tak. Spadla nám brada. Mimo jiné i tím, že přišel doslova jako na zavolanou, jako kdyby se tu zjevil anděl. Měl za sebou průjezd horami z Ušguli, tedy v opačném směru. Mohli jsme ho vyzpovídat, jak celá cesta vypadala. A taky že jsme ho nepustili dál, než nám vše dopodrobna vylíčil.
"Do Mele to budete mít po asfaltu. Pak je šotolina, ale pořád dobře sjízdná. Ale za tou poslední osadou už je ta cesta samej balvan," dozvěděli jsme se. Informace o asfaltu do Mele nás mile potěšila. Počítali jsem s ním totiž jenom do Lentekhi. Takhle jsme měli 35 kilometrů a 600 výškových metrů k dobru - a to se počítá! "Takže myslíte, že to zvládneme?" ptala jsem se s respektem. Pán pokrčil rameny.
"A ty kameny tam jsou jak velký, asi takhle?" ukázala jsem na krajnici silnice. "No, to větší," pokýval hlavou.
"A jak je to s obchody?" zajímali jsme se dál. "Něco jsem viděl, ale nejlepší bude nakoupit si v Lentekhi." S tím jsme počítali. S čím jsme ale nepočítali, že asfalt začne až 15 kilometrů za Ušguli, ale to už pojedeme z kopce, to nám radost nezkazí. "Tak šťastnou cestu!" rozloučili jsme se s milým pánem a vydali se každý svojí cestou. My do kopce. Ale ještě ne do toho správného...

Ještě bylo nutno přejet jeden horský hřeben, silnice se vyšplhala naprosto zbytečně do 540 nadmořských metrů, aby potom zase spadla k řece a my mohli začít opět skoro od nuly. Na začátku stoupání stál vedle silnice maličký krámek, a od něho na mě mávali dva pánové. A protože tady je potřeba využít každou příležitost, navíc od poslední pauzy už to bylo zase přes deset kilometrů, zastavila jsem a počkala na Luďka s dětmi.

Shora najednou přijížděl další cykloturista. Safra, tady je provoz, říkali jsme si. Mladík na kole byl odněkud ze Španělska, a i on sem přijel přes sedlo z Ušguli. Byl velmi komunikativní, bohužel vybaven jenom angličtinou. A tak nastala paradoxní situace, kdy my s našimi velmi průměrnými jazykovými znalostmi AJ a Rj jsme působili jako tlumočníci mezi gruzínskými strejdy a oním mladíkem. Poprvé v životě jsem si připadala jako polyglot.
" Jak skončí asfalt, začne plachaja daroga," sdělil nám jeden ze strejců. "A ze Tsany potom už to je daroga očeň plachaja."

No a když jsme pak stoupali dál, ani jsme si nevšimli, že je nás zase o jednoho víc. Kde se k nám přidal, netušíme, prostě jsme najednou zase měli psa. Šel za námi a nechal se drbat. Byl to sympaťák, a po zkušenosti s Riki jsme ho už neodháněli. Pojmenovali jsme ho Kuri, podle té poslední vesnice. Psí společnost byla po delší době zase příjemné zpestření.

Stejně jako Riki, i Kuri s námi přenocoval, večer dojedl těstoviny a ráno posnídal kus chleba (jako zákusek si dopřál krajíc s nutellou, poté co si jej Víťa namazaný na vteřinu odložil na karimatku) a ráno od našeho tábořiště odháněl zvědavé krávy. Zajímavý byl také jeho styl, jakým nás následoval. Při běhu po silnici se držel středové vodící čáry, jako by si hrál na autíčko na autodráze. Aut naštěstí po této cestě mnoho nejezdilo, přesto se Kuri během dopoledne vytratil stejně jak nenápadně se k nám přidal. Možná objevil něco zajímavějšího, možná usoudil, že jeho ochranu už nepotřebujeme, nebo zkrátka jenom zhodnotil, že na asfaltu podél řeky našemu tempu nestačí. A tak jsme po asi třiceti kilometrech byli zase jenom čtyři.

Silnice od Kutaisi připomínala paní kněžnu, co pletla pro knížepána svetr a Cipísek jí hlídal klubko. Tu, co vždycky jedno oko upletla a dvě vypárala... Tady to bylo podobné. Vždycky jsme deset metrů vystoupali a dvacet sjeli. Tímto tempem se nám zdálo skoro až nemožné vyjet hodně přes dva tisíce. Nadmořská výška přibývala velmi pomalu.

Konečně jsme byli v Lentekhi, ve zmíněném posledním městečku (cca 750 m n. m.). Kolem se strměly svěže zelené zalesněné stráně. Zatím jsme si připadali jako v Karpatech. Bylo potřeba nakoupit "zásoby do hor" na minimálně 2-3 dny. Za tímto účelem by se hodil nějaký supermarket, jenže to bychom nesměli být na Kavkaze. Museli jsme vzít zavděk maličkým obchůdkem s omezeným sortimentem. Tak co nakoupit? V hlavě jsem měla seznam, ale bylo nutno jet stylem, co obchod dá. Pečivo, Nutellu, těstoviny, rýži, masovou konzervu, rybičky - prodavačka kolem nás skákala a nosila na pult, až jsem byla se stavem zásob jakžtakž spokojená. S notně zatíženými brašnami jsme se vydali dál.

I když to zatím žádná divočina nebyla. Do Mele to bylo opravdu stále po asfaltu, a cestou jsme narazili na další minimálně tři obchůdky. Mohli jsme si tedy dopřát pivo, nanuky nebo Colu nad plán. Hory kolem nás začaly skalnatět a přibývalo dobytka na cestách. V Mele potom asfalt opravdu skončil. Ještě byl v obci jeden malý obchůdek, možná i hospůdka, ale zrovna ten úplně poslední jsme blbě minuli, protože jsme se nedomluvili a Šárka valila furt dál. Bohužel neměla vysílačku (ukradli ji na lodi), tak jsme jí neměli jak dát vědět, aby počkala. Za Mele jsme konečně vjeli do divočiny. Asfalt skončil a začala ona "plachaja daroga". To už jsme ale byli 1300 m vysoko. Po deštích bylo všude bahno a louže, přejížděli jsme brody... Sundali jsme ponožky a mokré nohy přestali řešit. Nad námi zlověstně se nakláněly břidlicové skály, ale nepadalo nic. Za posledním domem zároveň zmizel i mobilní signál, který jsme v Gruzii zatím měli všudypřítomný v kvalitě 4G. A objevili se další psi, bohužel takové prašivé potvory, zaháněli jsme je. Jeden z nich, vytrvalý a jednooký nás doprovázel až do Tsany.

Do osady Tsana (cca 1750 m n. m) opravdu šlo ještě jakžtakž jet. Pak se cesta změnila na "dorogu očeň plachuju" a jet už nešlo vůbec, pouze tlačit. Na skaliscích hor se objevily zbytky sněhu a v trávě vedle nás vyrostly bolševníky. Tsana není trvale obývanou osadou, jenom prý od jara do podzimu. Dali jsme si závazek, že dojedeme alespoň do devatenácti set (opět jsme přestali uvažovat v kilometrech, ale ve výškových metrech), abychom toho na další den neměli tolik. U cesty najednou stál malý bufet. Netušili jsme pro koho, při tom provozu pár aut a cyklistů za den. Luděk ale od té doby, co jsme v Mele přejeli tu poslední možnost piva, brblal a nemohl to Šárce zapomenout, jak po tomto moku toužil. Ochotný za něj zaplatit i zdejší vysokohorskou přirážku. Nebe se mezitím zlověstně zatáhlo a začalo hřmět. Paní v bufetu začala mluvit cosi o guesthousu v osadě. Luděk zavrtěl hlavou a připomněl náš plán dojet do 1950. Tedy ještě 200 metrů. Nešlo o trhání rekordů, ale o to, abychom na zítřek měli rozumné množství výškových metrů, aby nás těsně pod sedlem nebo na něm nechytla bouřka, které se tady opakují s železnou každodenní pravidelností.

Tak jsme vyjeli raději hned. V cca 1800 metrech na mapě svítila ikonka stanu, ale byl to fejk. Žádný kemp se tam nevyskytoval, všude jenom ta vysoká tráva, kterou nikdo nespásal ani nekosil, a bolševníky. Jeli jsme dál, tedy jeli... šli pěšky a kola tlačili. Když v tom se spustila očekávaná bouřka, pravá Kavkazská. Během minuty se naplnily všechny boční potůčky vodou, ze skal padaly vodopády - okolí se změnilo na syrové, nevlídné. V potok se změnila i naše cesta. Ochladilo se. Nikde nebylo možné odbočit a utábořit se, všude se tyčily ty bílé obří kytky, tráva do pasu a bodláky. Byla to nádhera, ale moc jsme to nevnímali. V 1950 měl být pramen, k němu jsme upínali svoje snažení, tam někde přespíme stůj co stůj. Byla nám zima, tak jsme valili dál, nekoukali dopředu ani dozadu, když v tom jsem si všimla, že nemáme Víťu. Vyslala jsem Luďka s Šárkou napřed a čekala jsem na něj, u toho jsem klepala kosu. Pršet už přestalo, ale převlékat se nemělo smysl, raději jsem mu šla naproti. Konečně jsem ho uviděla, chudák, skoro brečel, na té úzké tmavé cestě se skoro bál.

Chytila jsem se za nos, moje chyba. Omluvila jsem se, že jsme mu ujeli. Ale měl bys trochu přidat, hledáme už místo na spaní. Náročný den. 51 km a 1290 výškových metrů. Průměrka 8 km/hodinu.

Konečně plánované místo, trubka hned u cesty, ale máme smůlu, pramen vyschl. Začalo znovu bouřit, nedalo se nic vymýšlet, nebylo na co čekat. Museli jsme postavit tábor. Neměli jsme vodu. Luďka trápil žaludek, potřeboval se napít. Pokusil se prodrat skrz bolševníky k řece, kde se mu podařilo přefiltrovat asi litr tekutiny. Já se vydala hledat jiný přístup k potoku nebo plácek pro stan v opuštěných ruinách osady Koruldashi. Kdysi dávno horolezecká základna a také se zde těžil arsen. Divné místo, dobře že jsem nic nenašla.

Znovu začalo pršet. Rychle jsme postavili stan nouzově mezi bolševníky, a s výhledem na ledovec. Mezi horami se každý hrom násobil ozvěnou, bylo to až zlověstné. Spát jsme šli bez večeře. Nebyl kdo by ji udělal, nebylo z čeho.
Prý "MY do žádného guesthusu nepůjdeme. My jsme přece drsňáci, co nic takového nepotřebují."

Velký Kavkaz nám ukázal, co proto. Jsme si mysleli, že přejet ho bude hračka.

Fotogalerie

09.06.2021 vložil/a: Peggy
karma článku: 5.33

Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé

[+]

Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Diskutovat k blogu (6 reakcí)

Vytisknout

Přeposlat známému

Sdílet |