Kavkaz s dětmi - část 3.

Na pozemcích u každého domu se sušily naskládané pyramidy dobytčího hnoje. Jiné topení zde prakticky neexistuje, stromy v okolí nerostou, dřevo není.

Foto: Autor

Další fotografie

S Johnem do Jerevanu...

Arménie leží v pohoří Malý Kavkaz, takže většinu jejího území tvoří hory. Vlastně jsem dřív o Arménii nevěděla skoro nic, jen že je to jedna ze zemí bývalého SSSR. Arménie byla první zemí na světě, která přijala křesťanství jako státní náboženství (v roce 301, což je o 500 let dříve než se na cestu vydali Cyril s Metodějem). Nejzajímavějšími památkami jsou kláštery, které právě tuto dobu raného křesťanství pamatují. Nejvýznamnější z nich jsou dokonce zapsané na seznam UNESCO.

Moc jsem se těšila, až budeme jeden klášter po druhém objíždět, teď jsme ale stáli na hranicích a naše potřeby byly mnohem přízemnější. Navečer v nové zemi, bez peněz a bez jídla. Ještě jsem si nezvykla na to, že musíme vozit víc zásob než jinde, obchody jsou tady sporadické a už vůbec nejsou nějak skvěle zásobené. V první vesnici sice obchůdek byl, ale my neměli pro změnu arménské peníze. Na hranicích se obvykle vyskytují směnárny, ale ne tak mezi Arménií a Gruzií. A o tom, že by se ve zdejších magazínech dalo platit kartou, jsme si mohli nechat jenom zdát.

"Určitě nám prodají ještě za lari," mínil Luděk a měl pravdu. Líná huba, holé neštěstí. Prodavač si od nás gruzínské peníze vzal celkem ochotně - a ještě nám vrátil arménské dramy.

A teď zbývalo vyřešit, kde budeme spát. Nadmořská výška stále přes dva tisíce metrů a k tomu všude kolem jen ty travnaté pláně. Na nocleh máme rádi, když nejsme úplně na očích, ale tady je na očích úplně všechno. Museli bychom zajet až daleko za obzor, abychom nebyli vidět a přiznám se, že se nám nechtělo z asfaltu na blátivé odbočky sjíždět. V zoufalství jsme zajeli do vsi Ghazanchi. Nikdy to neděláme, většinou nocujeme od civilizace dál, ale změna je život. Napadlo nás zkusit třeba školu, hřiště, zkrátka navázat kontakt s domorodci.

V areálu školy to z nějakého záhadného důvodu možné nebylo. Dodržují zde režim ještě ze sovětských časů (škola i v sobotu a prázdniny tři měsíce, od června do srpna), takže školní rok už dávno skončil, ale nebyl kdo by nás pustil za zamčený plot. Zato jsme objevili příjemný a velice dobře (na místní poměry) zásobený obchůdek. A pak už to nějak jelo samo. Nejprve se na nás nalepila skupina děcek, pak i nějací dospělí a nakonec jsme stavěli stany na zahradě jedné babky přímo uprostřed vesnice. Nepustila nás ovšem hlavním vchodem, kola jsme museli doslova přervat přes příkop a kamennou zídku, a bylo to tam trochu z kopce, ale darovanému koni na zuby nekoukej. Taky jsem nevěděla, kam si mám odskočit, tak jsem holt musela počkat do tmy. Místní děti nás tam ještě dlouho očumovaly, našim dětem to bylo docela nepříjemné a styděly se, ale když jsem se vžila do jejich situace, chápala jsem je. Člověk se na to musí pokusit podívat jejich očima. Už to nejsou malé děti, které reagují bezprostředně a s nadšením se do všeho vrhají. Náctiletí už vnímají sami sebe a začínají řešit, co si o nich kdo myslí. Ale chápu i ta malá arméňata, kterým naše přítomnost zpestřila jeden vesnický prázdninový večer.

Ráno nás vzbudilo hlasité halekání, po chvilce mi došlo, že patří nám. Paní se ptala, jak se nám spalo a zvala nás na kávu. Rychle jsme se sbalili (každodenní ranní otázku kam s "ním" jsem tady byla nucena odložit) a přesunuli se k domu. Brzy jsme pochopili, že pozvání na kávu znamenalo i pozvání na snídani. Káva byla servírována v roztomilých porcelánových hrníčkách, a k snídani chléb s máslem, sýr a marmeláda. Vše stoprocentně domácí. Poprvé jsme se tak mohli setkat s tradičním arménským chlebem, nazvaným lavaš. Ten už působil víc asijsky než evropsky. Za nic na světě nemůžu najít nic, k čemu bych ho mohla přirovnat, snad jedině k rovnoměrně natrhaným kusům plátěného prostěradla :-) Těsto bylo tenčí než tortilla a na stole ležel složený do obdélníků. Před konzumací jej bylo možné namazat nebo na něj cokoliv poskládat a - a pak zarolovat. Setkali jsme se s lavašem plněným mletým masem, zeleninou, sýrem, nebo klidně i párkem. To nám bylo nejbližší, to nám připomínalo český párek v rohlíku.

Po snídani nás paní po svém hospodářství provedla. Tohle miluju! Ta obyčejná vesnická hospodářství mi přijdou fascinující, obdivuji tvrdou každodenní práci a hluboce se skláním před tím, že dokážou i ve 21. století být víceméně soběstační. Proto mám ráda tyhle země, život zde mi přijde ještě takový opravdový, ne naoko, ne pro turisty, a už vůbec ne pro lajky (ty fejsbukové), na to nemá nikdo čas. Tamní obchody jsou tak bídně zásobené proto, že lidi mají vše domácí, nakupovat nepotřebují takřka nic. I ten lavaš byl doma upečený. Však ono se to brzy změní, jedna dvě generace a bude... Nejvíc nás zajímalo topení. Ve výšce přes dva tisíce metrů musí zimy být kruté. Na pozemcích u každého domu se sušily naskládané pyramidy dobytčího hnoje. Jiné topení zde prakticky neexistuje, stromy v okolí nerostou, dřevo není. Měli jsme možnost shlédnout pícku na sušená hovínka (dnešní chleba se na něm samozřejmě pekl také) a zařízení, které je pěkně tvaruje. Pak už přišel čas rozloučit se, za vše poděkovat a zase pokračovat dál.

Silnice se neustále vlnila nahoru dolů, výšku jsme si v podstatě po každém sjezdu pořád drželi stejnou. Luděk zastavil, aby vyřídil telefonát, a já s Šárkou jela napřed. Po pár kilometrech jsme na kluky počkaly a když nás pak dojeli, nebyli dva, ale tři. A tak jsme poznali Johna. John byl mladík něco přes dvacet a pocházel z Koreje. Jeho skutečné jméno bylo jiné, ale asi by se blbě vyslovovalo, tak se představoval jako John. Jel na kole kolem světa, přes celá záda měl vytetovanou mapu s obrysy států a vždycky, když nějakou zemi projel, nechal si ji vybarvit. Po arménských silnicích nejezdilo mnoho aut, takže jsme měli prostor jet vedle sebe a povídat si. John do světa vyrazit opravdu natěžko (později jsme pochopili) a jeho tempo nebylo závratné - vlastně odpovídalo našemu. Nejvíc nadšený z něho byl náš Víťa - koneckonců k němu měl i nejblíž věkem, ale i podobnou úrovní angličtiny. Zírala jsem, jak Víťa odpovídá na Johnovy otázky, a jak se ho dokonce na něco i sám ptá! Měli navíc stejný vkus na počítačové hry, na filmové hrdiny, na hudbu, znáte to... prostě dnešní mládež :-)

Jenže když jsme přijeli do Gyumri, John tam měl v plánu přespat v hostelu, přestože nám tvrdil, že nejradši ze všeho kempuje. Zkrátka už dneska dál jet nechtěl. My taková zařízení nevyhledáváme a končit se nám v brzkém odpoledni ještě nechtělo, tak nezbylo než se rozloučit a popřát si šťastnou cestu. Nepředpokládali jsme, že bychom se ještě někdy potkali. Směrem na Jerevan z Gyumri vedou dvě silnice, my jsme si vybrali tu delší, blíž ke hranicím s Tureckem. Jednak nám přišlo, že bude zajímavější a jednak jsme na ní tušili méně aut.

Silnička vedla docela pohodově podél kolejí, takže skoro rovinka. Opět se přihnaly bouřky, ale už to nestálo za řeč. Elektrifikovaná trať a vedle ní stožáry vysokého napětí budily dojmem dobrého hromosvodu, tak jsem se tolik nebála. Vlevo z mraků vykoukla Mount Aragats, nejvyšší hora Arménie (4.090 metrů), ale já koukala dopředu v očekávání jiné velehory. Na tu bylo ale ještě příliš brzy.

Druhou arménskou noc jsme strávili v obklopení travnatých plání - už jsme si na ně zvykli, jenom jsme zajeli za nevysoký kopeček, abychom nebyli vyloženě na očích autům z hlavní silnice, a kousek od kolejí (Luděk: "Za celé odpoledne jsem žádný vlak neviděl, ty koleje nejspíš nebudou v provozu.") jsme začali stavět stany. Jen jsme vypnuli poslední šňůru (protože bouřky pořád hrozily), s ohromným hukotem kolem nás projel nákladní vlak.

Větší problém ale nastal s přípravou večeře. Říkala jsem už, že používáme vařič takzvaný dřívkáč, kde se spalují maličké kousky dřeva? Luděk ho vyrobil už před lety, když jsme se chystali s děckama na Balkán, a já si tehdy ťukala na čelo, protože jsme měli v plánu i Albánii, a tam žádné lesy takměř nejsou. Jenže kam se hrabe Albánie na Malý Kavkaz! Proti němu je to země plná lesů :-) K provozu vařiče stačí třeba jen jeden suchý keřík nebo úlomky větviček pod stromy, tady však žádný keřík nerostl, natož strom. Široko daleko jenom samá tráva.
Tak jsme šli spát bez večeře, no. Pro jednou se nic nestalo. A ráno nás vzbudil pastevec se stádem ovcí - pásl je na protějším kopci. Miluji takováhle rána!

Celý další den se profil krajiny mírně svažoval - jeli jsme zkrátka celý den z kopce. Byl to také jediný den, kdy jsme ujeli sto kilometrů. S ubývající nadmořskou výškou však přibývala teplota. Z těch příjemných horských teplot se udělalo horko jako prase. Krajina navíc připomínala poušť nebo povrch měsíce, z celé dopolední etapy dlouhé 50 kilometrů mám vyfocené jenom tři fotky. Prostě takový ten den, kdy se jenom jede, abychom se někam posunuli. Cestu nám však zpříjemnili lidé, kteří zastavili auto těsně před námi, celá rodinka vyběhla ven jako bychom se znali roky a náhodou se potkali tady v Arménii. V rukách drželi košík meruněk, a že si je máme někam přesypat. Neměli jsme kam, tak jsme otevřeli řídítkové brašničky, doslova je nám tam nacpali. Pak ještě vyfotit společné selfíčko, a ahoj, mějte se hezky... Snad jsme ani poděkovat nestačili, a auto zmizelo v oblacích prachu. Byli jsme z toho paf. Meruňky byly výborné, chutnaly sladce, už dlouho jsem nejedla tak dobré. Ale další dny se z toho stal železný zvyk. Někdy auto zastavilo, někdy ani to ne. Jen zpomalilo, a ruka s igelitkou se vysunula z okénka: "Davajtě, vazmítě aprikosy." Řidič často ani nezastavil.
A po pár dnech....
"Né, prosím, další aprikosy už ne. Já už z nich měl ráno průjem," hlásil Víťa, když kolem projíždějící auto začalo zase zpomalovat...

Arménská jaderná elektrárna je prý nejnebezpečnější na světě. Vím to díky nedávnému článku na idnes. Příběhy atomových elektráren jsou teď v kurzu, mimo jiné díky novému seriálu o Černobylu. Zdejší elektrárna má však už novější typ reaktoru, nicméně její nebezpečí údajně tkví v tom, že se nachází v tektonicky aktivní oblasti.

Jediná arménská jaderná elektrárna Metsamor byla postavena v 70. letech se dvěma bloky VVER - starší typ. Když v roce 1988 došlo nedaleko ke katastrofálnímu zemětřesení (25 tisíc obětí), raději ji odstavili, i když nebyla poškozena. Zásobování Arménie elektřinou mělo být řešeno jinak, ale v té době se už rozpadal Sovětský svaz, začínala válka o Náhorní Karabach a Arménie se po osamostatnění v roce 1991 ocitla bez energie. Po třech nesnesitelných zimách, kdy se dodávky energie domácnostem často omezovaly na 1 hodinu denně, bylo v roce 1995 přistoupeno ke znovu zprovoznění elektrárny. Dnes dodává 40 % energie. Zatímco kritici upozorňují na nebezpečí plynoucí z umístění elektrárny v tektonicky aktivní oblasti (a navíc třicet kilometrů od hlavního města), jeho příznivci, včetně vládních představitelů, tvrdí, že byl záměrně vystavěn na stabilním čedičovém bloku a postupně zabezpečen. EU nabídla finance za vypnutí. Češi pomáhají s modernizací (jsou to podobné reaktory jako mají Jaslovské Bohunice).

My jsme kolem elektrárny projížděli v pozdním odpoledni. Panovalo dusno a horko, tak jsme zapadli do malého bufetu k chlazeným nápojům a tupě zírali na obrazovku, kde se střídaly jakési hudební klipy. Víťa celý den pokukoval za sebe, doufal, že nás dožene John. "Víťo, toho už nepotkáme," vysvětlovali jsme mu. "Včera odpoledne jsme ujeli ještě 30 kilometrů, máme tedy docela velký náskok. A dneska už máme skoro 70, to by musel ujet stovku, a to nejspíš neujede..." Když v tom se můj pohled z obří obrazovky stočil ven. K benzínce právě zajížděl tmavovlasý kluk se známým kolem. "Hele, kdo je tu, John! To snad není možné!" Nakonec zvolil stejnou cestu jako my a naše kola zaparkovaná na pumpě byla nepřehlédnutelná. V duchu jsem se mu omlouvala, že jsem jeho tempo podcenila. Pokračovali jsme opět ve třech. Silnice se na dohled hlavního města změnila na čtyřproudovku a zaplnila se auty. John jel poslední a se svým širokým rozchodem nám vlastně jakoby kryl záda. Na báglech si vezl tlustý klacek - prý na psy.

I když už jeho denní kilometráž ten den dávno překročila stovku, odbočil s námi do Vagharšapatu a trpělivě obcházel všechny budovy zdejšího areálu, zapsaného na seznam UNESCO. Ečmiadzinská katedrála (tak se město nazývalo v letech 1945 - 1995) je údajně nejstarší katedrála na světě, nicméně v době naší přítomnosti byla pod lešením. Ukrývá prý takové památky, jako je kopí, kterým byl probodnut Ježíš Kristus (sem ale bylo převezeno z kláštera Geghard) a nebo kus dřeva z Noemovy Archy. A propos, když jsme u toho Noema...Spíš než po památkách jsem pokukovala po hoře se zasněženým vrcholkem, která se vynořila z mlžného oparu. Zjevila se nejprve jen obrysem, pak obrys nabýval na barvách - a nebylo pochyb, že to je opravdu on - bájný Ararat! Až se tajil dech.Nedala jsem jinak, než že s výhledem na tuhle horu musíme dneska nocovat. Za každou cenu!

S noclehem to ale vypadalo beznadějně. Už jsme byli na předměstí Jerevanu, užuž to vypadlo, že nás město spolkne, ale pak jsme to náhodně lupli na odbočku a podél rezavé trubky jerevanského vodovodu uhnuli ještě do přírody. Sice se tam v blízkosti nacházelo letiště, ale letadla přes noc nelétala. Vzduch se po nezbytné večerní bouřce nádherně projasnil a Ararat s ledovou čepicí byl nádherně zřetelný. A ráno přistávající letadla s velehorou na pozadí utvářela efektní podívanou. John s námi strávil noc ve svém stanu. Když si večer z báglů vyndal skládací židličku, pochopili jsme, proč jede tolik naložený. Další den jsme se už ale definitivně rozloučili. Plánoval v hlavním městě strávit několik dní, během kterých za ním měli přiletět další kamarádi. Tak jsme ho aspoň ještě pozvali na kafe a na pivo a slíbili si, že zůstaneme v kontaktu. Ale znáte to, jak to chodí...

Fotogalerie

21.04.2021 vložil/a: Peggy
karma článku: 5.58

Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé

[+]

Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Diskutovat k blogu (20 reakcí)

Vytisknout

Přeposlat známému

Sdílet |