Expedice Česká Kanada 118

Sakra, proč vlastně jedeme po ose, když nás předjíždí vlak? Napadlo mě, před Ždírcem, když se okolo nás po souběžně vedené železnici přehnala krásná nová souprava osobního vlaku. A hned jsem si odpověděl. Protože ještě vloni tady jezdili klasické vagony a nastupovat do vlaku s kolem po schůdkách kvůli třem zastávkám a potom z něho vystupovat a čekat téměř hodinu na rychlík je po ránu namáhavé a zbytečné. Dnes už jezdí soupravy, do kterých se nastupuje do nulové výšky, ale ten čas zůstává. Takhle se pěkně protáhneme, rozcvičíme a na rychlík budeme čekat maximálně čtvrt hodinky. To už máme spočítané.

A tak jedeme v klidu a pohodě, když tu náhle se před nás beze slova prožene cyklista na silničce značky Specialized a mizí v dáli. Začnou mě cukat koutky. Dojíždím Pepu. Viděl si ho, vola. Jo, odpoví Pepa. Nebyl to náhodou tvůj brácha? Byl, odpovídám. A že ani nezastavil, diví se Pepa. V tom ale už brácha jede zpět, hubu od ucha k uchu a povzbuzuje. Jedem pánové jedem!

Ty jedeš s námi? Ptá se Pepa. Ne, já jdu na odpolední, ale vyprovodím vás. A tak jedeme ve třech až do Nepomuku, tedy přesněji do Dvorce na nádraží. Tam se rozloučíme, pracně nasoukáme kola do rychlíku a Expedice 118, ( součet věku obou turistů),může začít. Horažďovice, Strakonice, České Budějovice, Veselí nad Lužnicí a pro nás konečná v Jindřichově Hradci. Pak na úzkokolejku a do Kanady. Vystupujeme v Kaprounu, ale protože jsem jako pesimista počítal s tím, že nám úzkokolejka ujede a kilometráž jsem počítal z J.Hradce, tak máme vlastně náskok. Chvilku tlačíme kola lesem po turistické zelené, ale po pár stech metrech jedeme.
První pozoruhodné místo na trase je bizoní farma v Rožnově. Okoukneme bizony, vzpomenu na kamaráda Bizona a Pepovi sděluji, že jsem před časem četl, že z téhle farmy uteklo pár bizonů a někteří se ještě potulují přírodou. V té chvíli ovšem nevíme, že nějakému pitomci na jindřichohradecku utekla puma. Ono tedy potkat bizona nebo pumu, těžko si vybrat. Faktem je, že bizon vám neskočí ze stromu na záda.

Z Rožnova točíme k jihu a čeká nás Landštejn. Pod hradem objevíme nádherné boxy na uložení kol, za pouhou dvacetikorunu. Zamykáme kola do boxů a jdeme na hrad. Vystoupáme na věž, porozhlédneme se po krajině, a když jdeme zpět, vidíme na nádvoří paní, nápadně podobnou bývalé zaměstnankyni našeho Muzea jižního plzeňska. Bodejď by ji nebyla podobná, když je to ona. Má nové zaměstnání a provádí anketu mezi návštěvníky. (Pár týdnů po návratu jsem ji viděl v televizi, ovšem už na jiném hradě) Vyplníme anketu, rozloučíme se a jedeme do podhradí na oběd. A pak do Starého města pod Lanštejnem.

A sakra! Začíná lehce pršet. Původně jsme chtěli pokračovat po cyklotrase 1006 přes Dobrotín, ale volíme taktický ústup po silnici. Když bude nejhůře, schováme se někde v autobusové zastávce. Nejhůř nebylo. Po chvíli pršet přestalo, pak ještě chvilku začalo a pak přestalo definitivně. Alespoň jsme si nacvičili oblékání a svlékání větrovek.

Před Novou Bystřicí ještě odbočujeme na poutní místo Klášter. Do kostela nejdeme, neboť nás není pět, což je podmínka k otevření. Obejdeme kostel z venku, podíváme se na majestátní stromy a sochy a jedem se ubytovat. Za chvilku jsme v Nové Bystřici a ve čtyři odpoledne jsme v penzionu. Hodíme sprchu, lehneme na postel a uvažujeme na téma, kdy na večeři. Za chvíli Pepa spí, ale tak hluboce, že jej nevzbudí ani to, když mu položím jeho mobil na vzdouvající se břicho a prozváním jej. Probudí se po dobrých dvou hodinách a teprve kolem sedmé jdeme na večeři. Najeto pouhých 44 km.

Ráno se vybatolíme z penzionu před devátou a vyrážíme. Jestliže včera jsme drželi převážně jižní směr, dnes to bude na západ, na jih a na sever. Z Nové Bystřice vyrážíme okolo golfového hřiště a naší první zastávkou je okolí hotelu Peršlák. Kámen republiky, Železná opona, nejsevernější bod Rakouska. Moji oblíbenou kratochvíli, přebíhání za hranice a zpět, tentokrát nelze provádět, neboť v cestě do Rakouska překáží potok. Pokračujeme při rakouské hranici cyklotrasou 322, liduprázdnou krajinou, až do Staňkova. Tady vjedeme do civilizace, projedeme kolem rybníka a pokračujeme do Českých Velenic. Vzpomínám na svou první návštěvu tohoto, podivně hranicí rozděleného města, někdy v polovině devadesátých let. Tehdy jsem přemýšlel o tom, jak tady žili před listopadem, obklopeni ostnatým drátem pohraničníky a jejich bdělými donašeči. Ještě, že už je to za námi. No, a když ve Velenicích, tak pochopitelně do Gmundu. Alespoň na náměstí.

A pak točíme na sever. Ještě před odjezdem z města se zastavíme na oběd. Restaurace sice na první pohled nic moc, ale servírka velice sympatická a guláš lahodný. Takže Fišerovy Chalupy, Žofiina Huť, Dvory, a Suchdol nad Lužnicí. Před tím ještě někde, tuším u Dvorů nad Lužnicí, nacházíme opuštěný stánek s pohoštěním. Nikde nikdo, jen stoly, lavice slunečníky a zavřený stánek. Tak si uděláme siestu, sníme něco z vlastních zásob a čekáme, zda někdo nepřijde otevřít. Dali bychom pivo. Personál nepřišel. A tak pokračujeme do Suchdola a pivo dáme tam. A nezůstane při jednom. Ujeto 80 km.

Den třetí a poslední začínáme projížďkou do centra Suchdola, neboť v našem penzionu snídaně nepřipravují, Nakupujeme v Coopu, vracíme se na základnu, kde v klidu posnídáme a pak už doopravdy. Na sever. Nejdříve po silnici, ale pak rychle pryč, do lesů. Objíždíme kus pískovny Cep II a lesními cestami stále dál. Pak po cyklotrase 122 do Třeboně. Lehce prohlédneme město, je sobota a na náměstí jarmark, tak raději pryč. Vymotáme se z Třeboně a pokračujeme přes Přeseku, směr Rožmberk. Na hrázi Pepa zavzpomíná na výlovy, kterých se tady jako divák zúčastnil a kolik toho tady s kamarády Palusákem a Žížňákem vypili. A pak pokračujeme přes lesy na Novosedly nad Nežárkou. Sem ženu Josefa s jasným úmyslem.

V době mého mládí k nám jezdíval k babičce o dva roky mladší hoch z jihočeského Písku. Jeho babička bydlela v naší ulici a Milan byl celé prázdniny členem naší klukovské party. Jenže někdy v jeho šestnácti se babička odstěhovala a Milana jsem od té doby neviděl. Jen jsem se později dozvěděl, že má rekreační chalupu právě tady v Novosedlech. Pomocí katastru nemovitostí jsem zjistil a kupodivu dosud nezapomněl, číslo popisné, a teď jsme před domem. Nikdo doma, proto alespoň píši vzkaz do schránky. Potom si dáváme lehký oběd v místní restauraci a pokračuje naše poslední etapa. Kousek po silnici a pak doleva na cyklotrasu se slibným názvem. Nežárka! Těšíme se na pohodovou jízdu při řece, ale z cesty zahlédneme řeku jen občas. Po pár kilometrech u osady Metel přejedeme přes most, pak chvilku nevíme kam, ale nakonec se chytíme a pokračujeme přes Hamr, kousek i kopřivovou plantáží, ale nakonec vjíždíme na silnici. A pak už jenom nejdříve pod tratí, potom přes most nad tratí a jsme na konci své poutě. Veselí nad Lužnicí.

Na nádraží dvě piva v bufetu a odjezd. Dnes 60 kilometrů. No a pak, v podvečer, ještě posledních třináct z Nepomuku domů. Ty rychlíky u nás prostě stavět nebudou! Pro dnešek tedy celkem 73 km a za ty tři dny celkem 196. Taky jsme mohli ty čtyři přidat. Ale co, nejsme polikači kilometrů, jezdíme, protože nás to baví.

A ještě dlužím povídání o to, jak dopadl můj vzkaz kamarádovi Milanovi v Novosedlech nad Nežárkou. V sobotu večer jsme dorazili domů a v neděli před polednem mně volalo neznámé číslo. To bude Milan, řekl jsem věštecky. A byl. Pohovořili jsme, litoval, že už jsem doma a že se nezastavím. Slíbil jsem mu, že jej určitě ještě letos navštívím. Na konci letošních prázdnin, tedy necelé tři měsíce po expedici, jsme si s manželkou dali prodloužený víkend na třeboňsku. A Milana jsme navštívili. Bylo to milé setkání po čtyřiceti letech. Slíbili jsme si, že tentokrát dříve, než za dalších čtyřicet.