A opět ta lužická jezera

Udělalo se mi neplánované volno. Najednou jsem měl před sebou volný čtvrtek, pátek a samozřejmě víkend. A dokonce se konečně udělalo teplo, zbývalo jen vyřešit otázku kam. Po zavrhnutí zběsilých úvah typu vlakem k Baltu jsem nakonec zůstal pěkně při zemi a vyrazil k Lužickým jezerům. Sice jsem tam byl loni, ale jednak ta cesta vyjde výrazně levněji než cokoliv dalšího, neboť tam lze dojet na jízdenku Labe-Elbe, a hlavně - líbí se mi tam.

Ve čtvrtek ráno jsem  sedl do vlaku a už v Sebnitzích jsem se vyděsil, protože jsem si plně uvědomil, že je svátek Nanebevstoupení Páně, v Německu hlavně slavený jako Vatertag, den, kdy všichni někam vyrazí a nejlépe za velkého popíjení a halasu. Cesta do cílové stanice Hosena nebyla úplně bez stresu, do Bad Schandau (naši průvodčí říkají do Bádu), jsme dorazili s pětiminutovým zpožděním a vědomím, že vlaky na sebe nečekají, protože ten pravý úkol je udržet takt. Ale vlak do Drážďan měl patnáct minut zpoždění, tak to bylo v pohodě, zato v přeplněném drážďanském nádraží jsem vlak chytnul jen tak, že jsem k němu doběhl, vlak zavřel dveře a rozjel se. Ještě, že čísla nástupišť jsou uváděna v jízdním řádu, mohl jsem tedy běžet na jisto.
Vystoupil jsem v ospalé, zapadlé stanici Hosena. Tak zapadlé, že ani na schodech do podchodu nebyly kolejničky pro kočárky, takže jsem kolo musel vynést. Hosenu jsem si zvolil pro několik důvodů, ale ten hlavní byl v tom, že jsem si plánoval nakoupit na cestu, bylo přede mnou mnoho vsí, ale žádný obchod a zároveň jsem to nechtěl tahat vlakem. Jenže jsem zapomněl na ten zpropadený svátek, takže z domova jsem měl jen čistou vodu v jednom bidonu a dva namazané rohlíky. Naštěstí Vatertag je spojen s pitím a pojídáním kde čeho, a tak i v místech, kde jinak chcíp pes se najednou vyskytoval nějaký stánek s občerstvením. Jenže krom občerstvení bylo na počátku mojí cesty také spousta lidí, někde v okolí Großkoschen to vypadalo spíš jak prvomájový průvod. Ale naštěstí davy se rozprostíraly jen k místu, kde je rozhledna Rostiger Nagel, pak se to rychle zklidnilo a na další cestě jsem byl nejdřív skoro a pak úplně sám. Konstatoval jsem, že v mé loňské "ložnici" je nyní sklad stavebního materiálu, ale tentokrát jsem u Sedlitzkého jezera přespávat nechtěl, mířil jsem dál k severu, do Braniborska.
Největší radost mi udělali v Dörrwalde, zrovna když byl čas na včasnou večeři narazil jsem na tuhle vísku, kde u hasičárny měli provizorní stánek s pivem, steaky, klobásami. A příjemný stín, žádní pořvávající opilci, taková sousedská pohoda.

A pak ještě kousek na sever, chtěl jsem se podívat na Altdöbenerské jezero, u něhož jsem byl v roce 2011 a hladina tehdy byla ještě někde hluboko v prostorách bývalého hnědouhelného dolu.
Jednou jsem si někde opsal, že napuštěné mělo být v roce 2015, ale i když už teď vypadalo velmi hotově, zdá se, že ještě pár metrů mu chybí. A co mu také chybělo, to byli lidé, nepotkal jsem tam živou duši, což jsem si vlastně přál. Prohlédl jsem si jezero a zamířil na východ ke Sprévě. Měl jsem takovou myšlenku, jak si najdu někde nějaké místo nad přehradou a tam přespím. Možná pěkný nápad, kdyby u jezera, kde je velký kemp, nebylo spoustu rybářů, diskotéka a všeobjímající hluk. Trochu zklamán jsem se vrátil. po vlastních stopách zpět abych si našel nějaké klidné místo v lese.

Ráno jsem se vrátil zpět ke Sprévě a proti proudu jsem se vydal zpět do Čech. Koukal jsem po nějakém pěkném místě na snídani, ale nic se mi nelíbilo až jsem dojel do Špremberku.
Začal jsem vyhlížet jestli by někde nebylo pekařství se zahrádkou, abych se tam nasnídal a uviděl v jedné takové zahrádce staršího pána s hrnkem kafe. To bylo ono. Jen to nebylo pekařství, ale řeznictví, tak jsem si ke kafi nedal koláč, ale žemli s mettwurstem. Příjemným plusem bylo to, že v řeznictví měli pro zákazníky i toalety.
Dokoupil jsem si pití, trošku pojezdil po Špremberku a pokračoval dál. Po pár kilometrech jsem u řeky našel ten příjemný kout, který by se mi hodil ráno. Ale což, zastavil jsem, uvařil další kafe, vytáhl bivakovací pytel místo deky, otevřel knížku a strávil příjemné poledne četbou.
Jediné co bylo divné, bylo to, že Spréva byla, tak jako vždycky, úplně zrzavá. Přitom žádné prudké deště v posledních dnech nebyly. Před Neustadtem nad Sprévou jsem našel důvod. Do Sprévy tady přitéká nějaký potok a je rezatý jak kdyby tam tekla hnědá barva. A na břehu je novotou svítící, neb právě uváděné do provozu, zařízení, které má za úkol to železo ve vodě potoka vysrážet a upravit pH z 3,5 na něco normálnějšího. Kde je zdroj toho znečištění, to jsem nikde nedočetl.
Přijel jsem do Neustadtu a zažil nepříjemné zklamání, obchod s potraviny zel prázdnotou. Za zaprášenou výlohou byly vidět zbytky vybavení. Teď už bylo jasné, po kterém straně Bärwaldského jezera budu muset jet, po té, kde je město Boxberg, tamnější Lidl naštěstí funguje. Těsně před Boxbergem je vesnička Sprey s celodřevěným, téměř vždy zavřeným kostelíkem. Zavřený byl i tentokrát, ale naopak poprvé jsem zažil otevřený rybí bufet. Tím byla otázka pozdního oběda/časné večeře vyřešena. Navíc to byla příjemná příprava na plánovaný nákup v Lidlu, nehrozilo, že budu mít pocit, že si musím do košíku dát půlku obchodu.
V Boxbergu jsem lehce našel Lidl a rychle nakoupil. A vyrazil rovně na jih s myšlenkou, že když budu držet směr, dostanu se na cyklostezku obkružující jezero nejrychleji. Samozřejmě, že tomu tak nebylo. Vjel jsem na lesní cestu, kde se kolo propadalo několik centimetrů do jemného písku. Tak jsem jako starý blbec, místo abych se okamžitě otočil, to kolo nějakých 1500 metrů tlačil pískem. Vždycky si při těhle svých úletech vzpomenu na Mojžíše a pravý důvod, proč šli Izraelité 40 let přes poušť - Mojžíš se nechtěl ptát na cestu.
Po nezměrné námaze jsem se dostal k jezeru. Lavička v příjemném místě s romantickým výhledem na jezero, plachetnice a elektrárnu, kafe a kniha byla příjemnou kompenzací za předchozí úsek.
Když jsem se dostatečně vynakochal, pokračoval jsem dál po známých cestách až do kraje rybníků v okolí městečka Guben. Tam jsem si našel velký posed, věděl jsem o něm už od podzimu, kam jsem si mohl vynést i kolo a příjemně tu strávit noc. Ze všech stran se ozývaly žáby, ale překvapivě mě neotravovali komáři. Jen někdy v noci mě probudilo vzdálené a dlouhotrvající hučení motorů. Kdyby bylo léto, tak řeknu, že to byly kombajny, ale nyní? Nakonec jsem usoudil, že to byla vojenská kolona a v klidu jsem spal dál.
Brzy ráno, někdy tak okolo páté hodiny mě probudil hluk a do posedu nakoukl nějaký člověk. Než jsem se vymotal ze spacáku, abych viděl, kdo to je, ozvalo se Schlaf weiter (spi dál) a člověk zmizel.
Ještě jsem pár veršíků prospal, pak si udělal snídani, potěšil se s místní rybniční krajinou a nakonec vyrazil známými cestami přes Budyšín k domovu.

Fotky