Za ruskou a borůvkami – trek národním parkem Urho Kekkonen

Foto: Autor

Další fotografie

Národní park Urha Kekkonena /Národní park Urho Kekkonen/

Národní park Urha Kekkonena /finsky Urho Kekkosen kansallispuisto/ je chráněná oblast kategorie IV dle klasifikace Mezinárodního svazu ochrany přírody. Nachází se v severofinské provincii Laponsko, na katastru sídel Savukoski, Sodankylä a Inari. Byl založen v roce 1983 a rozkládá se na ploše 2550 km2. Je to jedna z největších finských chráněných oblastí a nese jméno bývalého finského prezidenta Urha Kekkonena.

Severní částí tohoto různorodého parku protéká řeka Suomujoki. Značené stezky v jeho západní části nejsou náročné ani pro málo zkušené turisty, kdežto divočina je vhodná pro delší a náročnější túry. V této oblasti je dosud běžným zdrojem obživy chov sobů.

Tento rozsáhlý park se rozprostírá na východ od letoviska Saariselkä přes divočinu finského Laponska až po ruskou hranici. Vzdálený vrchol Korvatunturi je slavný mezi Finy jako domov Otce Vánoc. /Otec Vánoc či Vánoční dědeček je postava spojená s Vánoci v mnoha západních zemích. Anglický Otec Vánoc je v dnešní době spojován se Santou Clausem./

Otevřené scenérie divočiny, řeky a potoky s průzračnou vodou, tajemný vrchol Korvatunturi a prosperující tradice místního chovu sobů jsou hlavní atrakce tohoto národního parku. Noční oblohu osvicuje v zimě polární záře a v létě půlnoční slunce.

Jak nám došlo první balení WC papíru

V noci mě probudila zima. Protože jsem spala jen v tričku s krátkým rukávem a trenýrkách, nahodila jsem na sebe mikinu, kterou jsem fikaně měla uloženou pod hlavou v polštářku, což nebylo nic jiného než froté vak, do nějž jsem cpala oblečení, ve kterém jsem přes den putovala, a naplněný pytlík mi pak sloužil právě jako vyměkčená podložka na spaní. Výhodou tohoto systému byla i snadná dostupnost další zateplovací vrstvy, jako v tomto případě. Povedlo se mi naštěstí znovu usnout, abych byla v 3,50 probuzena neskutečným hicem, takže rolák šel hned dolů.

Ráno náš plácek osvěcovalo sluníčko, které se pomalu dralo zpoza hustého závoje oparu nad jezerem Luirojärvi. Že by dnes bylo pěkně? Velká výhřevnost ale z paprsků oranžové koule nesálala, Luboš se dokonce, a to je u něj nezvyklé, oděl do péřovky.

Protože se na ohni nedalo vařit díky nemožnosti vrazit na ohniště hrnec, vytasila jsem se s plynovým vařičem. K mému údivu ale bomba skomírala, přitom jsme na ní připravovali vodu teprve pošesté, prázdná rozhodně být nemohla. Že by v noci zmrzla? Nebo se dovnitř dostala tekutina? Nakonec se mi ovšem povedlo bombu přinutit pracovat díky masívnímu protřepávání a připravit čaj jak na okamžité zavodnění, tak do termosek na cestu. Po snídani jsme si každý odskočili do lesa s ruličkou a vrátili se s prázdnýma rukama. První balení toaletního papíru je fuč. Proti loňsku jsme byli ale o kus vybavenější, takže jsme nepanikařili, navíc všude vůkol je dostatek listí a větviček, a tvrďáci se navíc neutírají vůbec.

Jak jsme stan prohlásili za suchý

Když už hořel táborák, rozhodl se Luboš zahrát si na sušičku, a opětovně si na horní polovinu těla navlekl spacák, tentokrát svůj, a takto jej strkal do dýmu ve snaze zbavit jej vlhkosti. Téměř vysušený spacák si pak hodil na karimatku, aniž by si všiml, že vedle ní chladne hrnec uvařeného čaje. No tak měl spacák marinovaný v čaji, no a co?

Mě už tou dobou opět pronásledoval trekařský hlad. Ačkoliv jsem před necelou hodinou a půl spořádala nějakých 90-100 gramů salámu, měla jsem takový hlad, že bych sežrala vola, a to doslova. Zavdala jsem si tedy tučného sýra, a hned mi bylo lépe. Jeho zbytek, tedy dobrých 200 gramů, jsem si strčila do příruční kapsy batohu za účelem jeho rychlého vytažení v průběhu dne. S množstvím zásob zatím nebyl problém, hodně jídla jsme ušetřili díky hojné konzumaci borůvek.

Protože se už nachýlil čas k našemu odchodu, tedy udeřilo poledne, rozhodli jsme se opustit tábořiště bez ohledu na stav stanu, který byl stále mokrý, jako bychom jej polili několika kýbly vody. Náš zelený přístřešek jsme prohlásili za suchý, a tak jak byl, kdy z něj odkapávala voda, jsme jej sbalili a upnuli Lubošovi na batoh. Dnešní noc bude hodně zajímavá. Já mám spacák vlhký, Luboš v jedné části mokrý díky namočení v čaji, a stan je durch.

Před odchodem jsem si ještě vydolovala krychli sýra a odkousla si z ní pořádné sousto, nechtělo se mi totiž špinit nůž a následně jej muset omývat. Znovu se totiž ozval prázdný žaludek.

Po kamenité, úzké a zarostlé pěšince západního břehu jezera Luirojärvi jsme se vydali severním směrem. Luboš by určitě věděl, zda tento břeh je levý či pravý, mně to bylo šumafuk, já byla ráda, že rozeznám západ a východ. Teda já tyhle světové strany sice rozeznám, ale pletu si je zhruba tak srovnatelně, jako pravou a levou.

Náš jídelníček na treku

Letos jsme měli asi nejvychytanější, tudíž nejchutnější jídelníček. Sice se na něm velkou měrou podílely po hrstech konzumované borůvky, což uznávám je komodita nepředvídatelná, zbytek ale tvořila léty vyzkoušená a osvědčená kombinace různých druhů jídel.

Snídani většinou tvořil salám, první dny 70-80 gramů na osobu, podávaný bez pečiva. V pozdějších fázích už jsme žrali 90-100 gramů na osobu, občas prokládané tučným sýrem, někdy se tučný sýr servíroval rovnou, zvláště v ty dny, kdy buď bylo potřeba doplnit energii na co nejdelší dobu /déšť, nepříznivé podmínky na svačinu/, nebo když jsme cítili deficit soli.

Přes den, a to na svačiny či oběd, se jedly buď borůvky, pokud se nabízely v neomezené míře, anebo müsli - Luboš sladké, já slané. Ano, opravdu existuje i slaná varianta, v podstatě se jedná o knäckebrod namazaný trvanlivým taveným sýrem. Když se kolem nás nacházelo dostatek bobulí, zůstávali jsme pouze u nich bez pocitu hladu. Tam, kde byly borůvky nedostupné, jsme měli na osobu a den jedno, maximálně dvě müsli, zbytek potravy pak tvořil tučný sýr, opět konzumovaný bez přílohy. Ten měl obrovskou výhodu v tom, že ho stačilo sníst relativně málo, a zaplácal optimálně žaludek na dlouhou dobu. V průběhu dne se pak zobaly oříšky s kandovaným ovocem, které též slušně oklamaly hladový pocit.

Večeře bývaly zlatým hřebem dne, a zažila jsem, bohužel častěji než by mi bylo milé, situace, kdy jsem se těšila na jediné: až zhltnu teplé jídlo a napiju se horkého čaje s příměsí fernetu. Toto jídlo tvořila expediční strava, což je sofistikovaný systém vytvořený pro tyto účely, kdy tepelně upravené, téměř plnohodnotné jídlo je vysušeno a připraveno k rychlému servírování, kdy se směs o váze 110-170 gramů zalije vařící vodou, pár minut se počká, a vznikne asi půl kila výživné hmoty, poněkud připomínající amarouny ze seriálu Návštěvníci. Každý z nás měl své oblíbené příchutě, a ty si šetřil na těžší dny pochodu.

Suma sumárum jsme na osobu a den měli 550-600 gramů „suchého" jídla. Mimo jiné díky mírnému naddimenzování jsme takto měli výraznou možnost úspory potravin pomocí redukce jejich přísunu, a tedy natažení počtu dnů, než na kolik si neseme jídlo.

Jenom odborník si umí rozfláknout koleno, aniž by si roztrhl kaťata

Jak jsem tak šlapala jako první a kochala se rozeklanými vrcholy na protějším břehu jezera, povedlo se mi jednou nohou přišlápnout volně trčící šlahoun polárního jalovce. Jelikož tento opačným koncem vězel pevně v zemi, a mně se do takto vzniklého oka šprajcnula druhá noha, gravitace a zrychlení dané pohybem mého těla vpřed způsobily, že jsem se rozpleskla jak široká, tak dlouhá, a při pádu si o kámen příšerně narazila koleno. Bolest to byla bez přehánění jako kráva, v první moment jsem byla přesvědčená, že mám koleno v prdeli, pardon na sračky. Vyděsila jsem tím zejména Luboše, který si chudák musel myslet, že jsem si hnátu zlámala. Ale nakonec vůbec nebylo až tak zle, koleno nebylo skoro ani nateklé, pouze z něj tekla krev ze dvou míst. Rány zjevně vznikly přímým dopadem na hranu šutru. Měla jsem tak možnost si poprvé vyzkoušet expediční lékárničku, ale trocha té krve nebyla dle mého mínění natolik dramatická, abych si poranění nějak omývala, a chtěla jsem to nechat volně, bez ošetření a zalepení. Však se to vyčistí samo. Luboš naopak vyšiloval, protože podle něj okamžitě dostanu minimálně gangrénu, otravu krve a odpadne mi noha. Já jsem spíše zastávala názor, že by mi mohl dle starého zvyku ránu počurat, toto ale s hrůzou v očích odmítl. Nemohla jsem tedy spáchat dezinfekci jako kovaný čundrák. Co ale bylo na celé situaci nejzajímavější, byl fakt, že ačkoliv jsem měla rozražené koleno, tak materiál kalhot nad ním přiléhající byl naprosto neporušený. Divné. Prostě jenom odborník si umí rozfláknout koleno, aniž by si roztrhl kaťata. Na památku mi tam zůstaly dvě jizvy, patrné ještě nyní, v době psaní cestopsa, tedy skoro půl roku poté, a nejspíš mi už ani nezmizí.

Bažiny, mokřady, rašeliniště aneb tundra je nádherná

Po překonání jezera Luirojärvi jsme se dostali do rozlivky jeho přítoku, říčky Livikölammit. Tento podmáčený terén jsme zdolali s úsměvem na rtech a dobrým pocitem, jací jsme kabrňáci. Rázem jsme se ale ocitli v oblasti, kde byla znát absence turistů. Prostě touto stranou se asi k jezeru moc nechodí, většina se zjevně vydává stejnou trasou, jakou jsme sem dorazili před několika dny. Každopádně jsme v neznačené, divoké zóně parku, tak co bychom chtěli, že. Podle mou rukou nakreslené červené čárky v mapě bychom tok Livikölammit měli následovat několik kilometrů až do průsmyku mezi vrcholy Vasanlyömäpäät a Joukhaisää. Sledujte ovšem jakýsi potok, když všude kolem vás jsou bažiny, mokřady, rašeliniště a nic z toho není průchodné dopředu a v podstatě se ani nedá vrátit, protože směr, odkud jsme přišli, se jeví nebezpečně. Chjo, jak jen dál? Shodit batoh a vytáhnout mapu a buzolu nejde, když nemáte pevnou půdu pod nohama. Tam, kde jsem já jakž tak prošla, Luboš se propadal. Frflal u toho, že nemá pevně utažené boty, a že mu hrozí nabrání tekutiny vrchem. To už jsme námi vybranou linii postupu prohlásili za nepřekonatelnou, a zkusili se dostat dopředu jinudy. I tyto bažiny, druhé v pořadí, nás nepustily dál. To už jsem si pod vlivem stresu vybavila ranní studium mapy, tedy že je nutné překonat tři potoky a stočit se pak podle toho třetího a ten následovat, zbytek jsou jen slepá ramena či rozlivky. To je sice pěkné, ale jak ve všudypřítomné vodě pod námi a kolem nás rozeznat, co je ještě rozlivka a co už potok? V té fázi postupu jsem vůbec neměla možnost řešit, kterým sedlem pak budeme pokračovat. Prioritou se stalo překonání těchto bažin. Ty ovšem byly úžasné, osvícené sluncem seshora, s vypařující se vlhkostí zezdola, vůkol vzrostlé rákosí či jiné byliny, do toho křičící ticho a opuštěnost... Nádhera. Tohle je ta krajina, kterou miluji. Člověk nemusí mít výhledy, aby byl spokojen.

Stezka o mocnosti tří sobů za rok

Mlask, mlask, mlask. Nakonec se nám to na třetí pokus podařilo. Povedlo se nám nalézt místo, kudy se dalo dostat na druhou stranu obrovské plochy mokřadů. Museli jsme velmi opatrně kráčet po levém okraji bažin, zčásti lesem, zčásti skákat z drnu na drn. Dopadnout nohou mezi drny bylo velmi nebezpečné. Hned po dosažení bezpečné pevné, nehoupající se půdy pod našima nohama, jsem shodila batoh, tasila mapu, GPS a buzolu a pečlivě, velmi pečlivě jsem nás nalezla na mapě. Zatímco jsem prováděla orientaci, abych zjistila, který z okolních průsmyků je ten, přes nějž máme pokračovat dál, Luboš si z potoka, toho třetího v pořadí, podél něhož nyní máme kráčet do hor, zavdal jeho vody.

Plni optimismu jsme pokračovali dále. Doufali jsme, že les a následně sedlo nás vyvede z prokletí bažin. Porost kolem nás nám ale dával najevo, že těch pár turistů, kteří sem občas zavítají, nemohou mít valný vliv na vegetaci. Drželi jsme se uzoučké, prakticky neprošlapané stezičky, místy zarostlé tak, že jsme se jenom s obtížemi prodírali vpřed. Kolem nás byl neprostupný terén, les hustý tak, že nebylo vidět na krok. Každopádně směr jsme měli dobrý, drželi jsme se toku Livikölammit, a pomalu se dostávali vpřed pěšinou o mocnosti tří sobů za rok. Občas, to asi abychom nevyšli ze cviku, se zjevily kameny přímo v cestě, případně opět podmáčený terén. Sedlo zaslíbené zatím v nedohlednu.

Abychom to neměli tak jednoduché, tak se najednou udělal strašný hic. Vedlo k zalknutí, 18°C. Považte, opravdu jsme měli opět 18°C. To bylo na tričko. Znovu, tak jako na začátku treku, jsme nahlas začali uvažovat o změně strategie stravovacího režimu, tedy salám a netrvanlivé uzeniny večer místo expediční stravy.

Jak ve vyšších partiích hor nebyly borůvky tak chutné

Konečně jsme se dostali ze zakletí všudypřítomných bažin. Povedlo se nám vystoupat na plató náhorní plošiny. Tady, ve vyšších partiích zdejších hor, rostla kvanta borůvek. I počali jsme je konzumovat, tak jako dosud, ale k našemu zklamání nebyly tak chutné, jako bobule z nížin. Jako vysvětlení se nabízela nižší teplota, která mohla díky poklesu pod bod mrazu změnit chuť borůvek. Prostě bobule zmrzly a už to nebylo ono. I přesto, že nám borůvečky již tolik nešmakovaly, Luboš mrčel, pokud jsem na sváču vybrala místa s menším výskytem těchto plodů.

I přes panující teplo to vypadlo, že se žene bouřka, alespoň pohled na oblohu hovořil jednoznačně. Černé mraky za námi, hnané větrem k nám, kdy jsme soupeřili, zda nás doženou či ne, a před námi květákovitě rostoucí cumulonimbus. Na jednu stranu jsme potřebovali spěchat, abychom unikli tmavým oblakům za námi, na druhou stranu jsme nechtěli pospíchat, abychom se nedostali rovnou do bouřky zuřící před námi.

Na sestupu z náhorní plošiny se mírně zlepšil charakter stezky. Na naší neoficiální empirické stupnici ze tří sobů za rok na pět sobů za měsíc. To už jsme viděli, že se směr proudu potoka stočil o 90°C, což znamenalo, že i my jsme místo směrem severozápadním směřovali jihozápadním, tedy mimo bouřková mračna kolem nás. Naštěstí se i ochladilo, takže jsme se konečně mohli odít, já do bundy, Luboš do mikiny.

Jak mě komár kousl do rtu, a šílený šok mi tak připravil

Na opačné straně hor jsme nemuseli procházet přes podmáčený terén, což nás naplňovalo radostí. Komáři využili naší dobré nálady, a bodali o sto šest. Mě jeden z nich kousl do rtu, jenž mi vzápětí brutálně otekl a bolel. To by sám o sobě problém nebyl, s tím jsem byla smířená, ovšem bolest a pupínek se zarudnutím vypadal jako začínající opar. Protože mě okamžitě začala bolet kebule, navíc jsem tak trochu hypoušek, hlavou se mi honily diferenciální diagnózy, počínaje otravou bobulemi a konče herpetickým zánětem mozku. Pokud tohle přežiji, hned příště se další nezbytnou součástí výbavy expediční lékárničky stanou tablety Herpesinu, které by měly zabránit postižení mozku při tomto virovém onemocnění. Jak se nakonec ukázalo, nejednalo se v mém případě o nic jiného, než o prosté bodnutí komárem. To ale nemělo vliv na mé rozhodnutí o doplnění lékárničky na treky příští.

Ve chvíli nejhorší, tedy v okamžiku, kdy jsem téměř psala do deníku závěť, jsme došli ke skalnímu ostrohu nad potokem a začali přes něj šplhat. Stezka byla díky suchému podloží dobře patrná, a někdo, kdo zde šlapal před námi, vtipně umístil vybělenou lebku soba na klacek. Opodál leželo ohniště a dokonce zde bylo zbudované provizorní posezení na dovlečených kmenech stromů. Nabízela se možnost zde přespat, ovšem odradila nás špatná dostupnost vody - říčka si tekla desítky výškových metrů pod námi, prakticky nedosažitelná.

Jak jsem na sebe byla hrdá

Mě pohled na ohniště naplnil touhou zde zůstat. Luboš mé pocity nesdílel díky nedostupnosti zdroje vody, takže jsem vytáhla mapu, buzolu a GPS a určila jsem naši polohu na mapě a hlavně vzdálenost od oficiálního tábořiště, ležícího u potoka. V tu dobu se u nás zjevil mladý Fin, který pochopil, že hledáme sebe v terénu a na mapě, a vytasil přístroj s mapovým pokladem, kde chvíli klikal, a pak nám ukázal, kde jsme my, a kde leží onen plácek. Jak se ukázalo, naši polohu jsem stanovila s přesností 160 metrů, což mě s ohledem na okolnosti naplnilo hrdostí. Jsem holka šikovná, když jsem dokázala s naší obstarožní technikou vytyčit místo, kde se nacházíme, pouze s 160 metrovou odchylkou ve srovnání s někým, kdo má zřejmě satelitní zařízení. Fakt jsem dobrá.

Každopádně setkání s tímto mladíkem určilo náš další postup. Pokud my budeme pokračovat dále, on zůstane zde, a naopak, pokud my zůstaneme zde, on se vydá o ty asi dva kilometry západněji k oficiálnímu tábořišti. Prostě my i on jsme chtěli soukromí, ačkoliv by nebyl problém si stany jednoduše postavit kousek vedle, dále v lese.

Ještě před odchodem jsem se rozhodla napást se zdejších borůvek, které chuťově byly jedny z nejlepších. Jestlipak to nebylo dáno tím, že půda obsahovala více živin díky rozkladu těla uhynulého soba?

Vydali jsme se tedy na pochod. Mě už to nebavilo, měla jsem hlad, padal soumrak, takže jsem chtěla jen jíst a jíst. Do cesty se nám postavila bezejmenná říčka, kterou jsme museli překonat. Zatímco Luboš kráčel naostro v pohorách s tím, že si je posléze vysuší na ohni, já se obula do čínských botek, a v nich jsem ledový tok brodila. Doprdele práce! Překonávat řeku a hned poté tábořit znamená, že nemám šanci nohy vysušit svým krevním oběhem, ale takový je život.

Jak Luboš stan sušil

Náš příchod na tábořiště v 19 hodin znamenal, že jsem nebyla ochotná pokračovat dále. Prostě zde zůstaneme, i kdyby se tady rozhodl usadit autobus. Každopádně zatím jsme byli sami, takže jsme si honem obsadili pěkný plácek a Luboš zapálil oheň. Nacházelo se zde pouze ohniště a někdo zde složil balíky dřeva na podpal.
Po vybalení stanu bylo více než zřejmé, že máme problém. Ze stanu odkapávala voda, takže se Luboš rozhodl pro drastické řešení, a proti mé vůli jej začal sušit. Vlastně si předsevzal vysušit vše, co je mokré či vlhké, takže napřed pověsil spacáky k ohni, aby z nich dostal vodu napadanou v rámci rosy, kdy nyní hrozilo, že nám shoří, jednak se chopil plynového vařiče, ten zapálil vevnitř stanu, a takto vysušoval jeho stěny. Zatímco já jsem panikařila a viděla jsem nás promrzlé bez stanu a spacáků, on zachoval ledový klid, a postupně stan dovedl do vlhkého stadia, kdy z něj voda již nekape, pouze je mokrý na pohmat. Pro nás to bylo znamení, že se v něm již dá spát. Luboš tedy ukončil nebezpečně jevící se sušení, uhasil plynový vařič ve stanu, a dovnitř jsme naházeli spacáky dříve, než nám je rosa opět smáčí. To už se ochladilo na péřovku a teplota klesla pod bod mrazu. Aktuálně byly minus dva stupně, což znamenalo, že hlad a touha dostat do žaludku teplé jídlo převážily nad naším předsevzetím z relativně teplého dne, kdy jsme se rozhodli večeřet pouze salámy. Kdepak, teplého žrádla jest třeba! Pojedli jsme expediční stravu a hned nám bylo lépe. Mně se dokonce díky přídělu ferneta, který jsem si průběžně dolívala do horkého čaje, povedlo zahřát nohy, jenž mě jako dva rampouchy studily už asi dvě hodiny, ještě z doby, kdy jsem brodila poslední bezejmenný potok.

Finové jsou masňáci

Zdejší divoká zóna parku byla navštěvovaná jen tou sortou Finů, kterou jsme si při našich cestách oblíbili, jen jsou vytlačování novou generací, neuznávající zavedené zvyky. Jedno z těchto pravidel totiž respektuje právo na soukromí, což v praxi znamená, že pokud se někdo utáboří, nikdo z příchozích si tam nepostaví stan, a jde raději dál, aby nerušil, s výjimkou oficiálních tábořišť u chat, kde to jinak nejde a kde se i počítá s větším množstvím přespávajících osob. Počet turistů, které jsme každý den potkávali, činil čtyři až pět lidí, a dnes všichni uznávali naše právo na výběr místa na nocování. Napřed mladý Fin, kterého jsme střetli před několika hodinami, a nyní trojice mlaďochů a později i senior cca 70 ti letý. Kluci po udiveném zjištění, že jimi vytipované tábořiště je již obsazeno námi, se pouze pozdravili, a hned pokračovali přes bažiny západním směrem. Geront si s námi chtěl trochu popovídat, ale rozhovor ztroskotal na absenci společné řeči. Všichni se ale vydali dál hledat místo na postavení stanu, přitom by se k nám bez problémů vešli. Tolik finská úcta k trekařům. Co mě ale zaujalo, byl jejich přechod bažin. Trojice mládežníků i starší pán se vytasili s GPS přístrojem, a přes mokřady kráčeli s pohledem upnutým na displej přístroje, kde sledovali šipku v mapovém podkladu. Nemohlo to dopadnout jinak, než že každý z nich postupně zahučel do páchnoucí tekutiny, odkud se musel vyškrábat ven, oblemcaný bahnem až po kule, a raději zapojit zdravý rozum a zrak a řídit se vizuálním kontaktem, nikoliv jakýmsi červeným blikotajícím vektorem na nespolehlivém aparátu. To my, kteří nemáme ani nahranou mapu, ani trasu někoho, kdo to prošel před námi, se orientujeme pouze mými smysly, takže když nás dovedu do bažin, je to cílené, nikoliv jako u nich selhání techniky.

Jak teplota klesla pod nulu aneb jak jsme se obětovali a dopili fernet

Naše předsevzetí ze slunného a relativně teplého dne večeřet pouze salám přišlo vniveč s nástupem zimy. V brzkém večeru, tedy ještě před setměním, teplota prudce padala dolů, až se dostala pod nulu. No a jezte studené jídlo při -2°C. Oba jsme se oděli do péřovek a jednohlasně jsme si zvolili teplou véču, tedy expediční stravu. U toho jsme hojně popíjeli čajík s fernetem, protože druhé zmiňované tekutiny jsme si mohli dnes dovolit zkonzumovat poněkud více. Spočítali jsme si totiž, že jsme už za polovinou treku, takže tohoto drahocenného zahřívadla a dezinfekce zároveň můžeme dnes dopít první ze dvou flašek. To bylo radosti! Nemuseli jsme se omezovat, a dorazili jsme tedy zbytek z půllitrové PETky. Prázdný obal jsme důkladně vymyli od zbytků alkoholu a prohlásili za nádobu určenou k nabírání vody z hůře dostupných zdrojů. Zkuste totiž načerpat z kaluže vodu do dvoulitrové plastové lahve, na tohle je opravdu praktičtější malá PETka. Takže když to vezmu kolem a kolem, vůbec jsme dnes nekonzumovali alkohol jen tak zbytečně, ale obětovali jsme se, abychom vyprázdnili flašku za účelem jejího budoucího využití coby žufánku na nabírání vody.

Pohled na jasnou oblohu, před zakutáním se do spacáku, nám ozřejmil jasnou věc. Bude mrznout. Oba jsme s úlevou zatáhli zipy našich zimních péřových spacáků, v nichž jsme byli zalezení v trenýrkách a tričkách, a shodli jsme se na tom, že toho půl kila váhy navíc za těžší a tedy teplejší spacák se rozhodně vyplatilo.

Odkaz na celý cestopis

Odkaz na kompletní fotogalerii

Fotogalerie

Líbil se vám článek?  [+]

Podél sobích plotů a přes březové lesy až do nitra bažin

Cestování

Evropská dálková trasa E1 Evropská dálková trasa E1, nebo jen E1, je jednou z evropských dálkových tras vyhlášených Evropskou asociací pro…

více »

14.04.2024

šíp

(5.57)

Norsko 2022 – S děravou botou Hardangerviddou

Cestování

Náhorní plošina Hardangervidda není pouze norská, nýbrž s největší určitostí i evropská nejrozsáhlejší horská plošina. Pokrývá oblast asi…

více »

30.03.2023

šíp

(4.53)

Proč bychom se nerakovinovali aneb onkologickým pacientem snadno a rychle

Ze života

Tento můj deník vznikal v době, kdy Lubošovi byla zjištěna rakovina, a psala jsem jej v průběhu léčby tak, jak se vše odehrávalo, takže je…

více »

18.05.2022

šíp

(4.25)

Velká skandinávská pouť na kole

Finsko, Norsko, Švédsko

01.08.2025 - 17 dní

57 940 Kč

[ Další zájezdy ]