Národní park Urha Kekkonena /Národní park Urho Kekkonen/
Národní park Urha Kekkonena /finsky Urho Kekkosen kansallispuisto/ je chráněná oblast kategorie IV dle klasifikace Mezinárodního svazu ochrany přírody. Nachází se v severofinské provincii Laponsko, na katastru sídel Savukoski, Sodankylä a…
Krásné fotky. Simtě co to máte za stan, že nestihne vyschnout sám jen prouděním vzduchu?
Stan se zevní konstrukcí Vaude Power Odyssee (již se nevyrábí). Vnější i vnitřní části stanu jsou vzájemně spojeny a visí na tyčkách. Oč lépe se tento typ stanu staví v dešti, jelikož se tak děje najednou, o to hůře pak schne. Běžný stan hodíte přes větev zvlášť tropiko a zvlášť vnitřní stan a máte vystaráno.
Mimochodem, kterej dnešní stan zvládne vyschnout sám jen prouděním vzduchu? Máme dvě verze Jurka a poměrně nový MSR Elixír a tohle bohužel neumí ani jeden. Pokud ráno nesvítí slunce, ty plachty prostě neuschnou, je to jako igelit, ze kterýho musí voda stéct.
kdysi sem si nechal u Jurka ušít stan kupoli se dvěma protilehlýma vchodama, pro případ, že bych se se ženou pohádal, tak abychom měli každý svůj vlastní vchod a východ. Tenhle stan stačilo otevřít na obou koncích a stačil vyschnout jen prouděním vzduchu. Ten stan co mám včil má prostor pro spaní v zadní části a větrá jen garáž, zato tam sou vchody dva boční a jeden čelní takže ventilace fakt dobrá.
Ano, KDYSI jsme taky mívali stan (a měl vchod jen jeden), kdy po celonočním lijáku stačilo 15 minut větříku a stan oschnul sám od sebe.
Dnešní igelitové materiály mohou mít vchodů kolik chtějí, a když bychom měli s odjezdem čekat, až oschnou, tak nevyjedeme do oběda :-(
Bohužel to není o počtu vchodů ale o typu látky na plachtu.
Jurek byl náš první stan, a sušení trvalo neskutečně dlouho, v tomto souhlas s Peggy.
Další důvod, proč v těch podmínkách, které v blogu popisuji, nemohl stan jednoduše vyschnout, byla všudypřítomná vlhkost - celonoční liják, okolní bažiny, mokřady, mokrý les, z nějž odkapává voda, vlhkost vzduchu blížící se 100%... Prostě tam voda kondenzovala, jen se člověk na něco podíval.
Taky používáme Jurka, typ Alp duo 2.5 v nejodolnější verzi. Pokud ráno potřebuju rychle sbalit a tropiko je hodně orosené, tak ho utřu ručníkem. Dosouším pak při vhodné pauze, ručník vyperu v potoce...
Koukal jsem na váhu vašich batohů cca. 30 a 25kg. Není to moc? Dá se s touhle váhou ještě spokojeně kráčet? My jsme za mlada jezdili do Rumunských a Bulharských hor a s batohem nad 22kg se už dalo jen jít dolinou po cestě. Vyšší krok s ním už nikdo neudělal. Horolezci mívají i 30kg batoh, ale vynesou ho jen do základny a odtud už lezou nalehko i na vícedenní výpravy.
Manžel měl batoh 32 kg, já 27 kg. Bylo v tom jídlo na skoro 14 dnů, takže jsme postupně ujídali. A v místních intencích jsme měli batohy spíše menší - nekecám, opravdu většina trekařů, které jsme v divoké zóně parku potkávali, měli batohy větší a těžší, než my.
Bohužel nás nějak trend ultralight vybavení neoslovil, máme rádi svoje pohodlí dané třeba teplým spacákem, nikoliv spacákem na dolní hranici komfortu, a tak podobně. Ono se to naskládá, co se váhy týče.
A jak se to neslo? Nebyla to naše první výprava tohoto druhu, dá se na to zvyknout, není to tak zlé, jak to na první pohled vypadá. A hlavně ta úleva, když to člověk večer shodí ze zad :-)
Hm ještě těžší, to už bych sháněl nějakou mulu nebo osla. Poslední větu ti zcela věřím :)
Neřekla bych.
Třeba tihle
http://www.jednacesta.cz/clanky-z-cest/120...
měli batohy ještě těžší, než my:
Káča 33ti kg, Šaman Newman 42 kg, autor textu asi tak o kilo méně a Jack kolem 35ti kg.
Nejsem mravenec, tomu by to nevadilo. Momentálně mám 75kg, potřeboval bych mít ideálně jen 70kg. Lépe by se mi vyjížděly kopce na kole. 35kg batoh je 1/2 mé ideální váhy. To už je váha, která huntuje klouby. To už bych měl přes cent, hrůza. S takovým batohem tě už musí někdo zvedat z podřepu. Když spadneš, tak tě ten batoh prostě připlácne k zemi. To je to tvé rozbité koleno. Máte můj obdiv, ale ten batoh vám opravdu nezávidím.
Tak jsem se tu datlila s dlouhým textem, z nějž zbylo pouze torzo první věty. Nyní tedy druhý pokus.
Koleno jsem si narazila z důvodu vrozené šikovnosti.
Co se týče váhy batohů, tak s mými 27 kg jsem nesla pouhý dvojnásobek toho, co může nosit žena.
A ano, jsme si vědomi, že náš způsob trávení dovolené neprospívá kloubům. A nejenom kloubům, v podstatě většina toho, co konáme, má spíše negativní vliv na zdraví, než pozitivní. Jako příklad uvedu třeba přítomnost plísně v termoskách, pití neupravené vody, konzumace jídel, které z dlouhodobého hlediska spíše zdraví škodí (chemické stabilizátory a konzervanty)... Proč to všechno děláme? Proč horolezci lezou na vysoké kopce, kde je může zavalit lavina, mohou zemřít na výškovou nemoc? Tím nechci říct, že se přirovnávám k horolezcům, ale to, že prostě tento způsob treku je jako droga, a pak ani ten těžký batoh není vnímán tak strašně, jak to vypadá na papíře.
Jasně, to chápu. Také jsem to dělal a omezeně i nadále dělám. Jen ta váha mne překvapila. Také jsme jeli na 14 dnů do hor, ale ty batohy byly lehčí. Asi je to tím, že těžší prostě být nemohly.
Měli jsme 13 kg jídla na 2 osoby, foto a video technika měla podobnou váhu. Když k tomu připočtu "zbytečnosti" typu zimní péřový spacák (stačil by o půl kila lehčí třísezonní), tří kilový stan se zevní konstrukcí, teplé péřovky (šlo by to i bez nich), tak je jasné, že rezervy v odlehčení máme. Ale jak už jsem psala výše, máme raději svůj komfort i za cenu vyšší váhy.
A jak je to tam nahore s moznosti se dozasobit, casteji nez jednou za 2 tydny by to neslo? Nebo spis, jelikoz kazdy chodime jinak dlouhy streky, jake vzdalenosti mezi obchodama tak bezne byvaji?
Moc pěkné fotky a pěkný výlet. Umíte si to užít i v drsných podmínkách.
Co se týče stanu. Někdy to jinak nejde a člověk ho musí sbalit mokrý. Pokud se zadaří další den, tak klidně třeba v poledne zastavíme, stan vybalíme a usušíme. Je to lepší, než večer lézt do mokrého. Ale pravda, ne vždy se zadaří:-))
27 kilo v baťohu je na mě už moc. Na jídle člověk moc neubere, ubírám na jiných věcech....třeba třináct kilo fototechniky a jiné elektroniky. No zas máš ty fotky opravdu hezke:-))
A na vaši dietě bych nejspíš neuměla fungovat. Ráno prostě nutně potřebuju nějaké pomalé sacharidy, obiloviny, nejlépe chleba, ale když není tak ovesnou kaši. Když to ráno dostanu do těla můžu fungovat s jednou tatrankou v kapse až do večeře.
Pěkné, už se moc těším na SEver:-))
13 kg fototechniky to nebylo, ale skoro. V tomto jsme nekompromisní, radši o jídlo méně, ale na tohle se nesahá :-)
Jídelníček jsme pilovali na mnoha výpravách, a tohle se nám osvědčilo. Zde prostě platí, že každý si musí vybrat takový režim stravy, který mu vyhovuje. Já bych zase nemohla šlapat celý den jen na snídaňovou ovesnou kaši.
Těch 27 kg fakt nebylo tak hrozných, velkou roli hrál dobře padnoucí batoh.
Krásná akce, perfektní reportáž :-).
K váze vašich batohů - před pár rokama jsem šel devítidenní pěšárnu po horách, batoh mi vážil 18 kilo a úplně to stačilo, takže těch vašich 32 resp. 27 kilo je pořádná zátěž, to už muselo být dost cítit na zádech.
No, pohodlné to nebylo, to přiznávám. Ale pro mě byla důležitější psychická stránka věci, kdy jsem věděla, že v noci může mrznout /taky mrzlo, jednou dokonce minus 12/ a já jsem na to vybavena adekvátním spacákem, že může být ráno a večer chladno, tedy mám teplou péřovku na pobíhání po tábořišti, že mám dobře vybavenou lékárničku, protože v oblasti není mobilní signál, tedy jsem schopna si poradit i s relativně větším úrazem či nemocí... Tohle pro mě byla obrovská psychická berlička, a rozhodně bych se cítila hůře s o několik kilogramů lehčím batohem, zato s věděním, že mám spacák na hraně stran komfortní teploty, tudíž je riziko proklepané noci zimou a podobně.
Vím, že se to počítá těžko (jsou tam rozsáhlé močály, brody, hledání schůdné cesty...), ale s jakou asi přibližně denní dávkou kilometrů s tou zátěží počítáte?
Denní dávku kilometrů mám u každého dne uvedenou v cestopise.
Záleželo na situaci, když byl snadný terén, snadný ve smyslu orientace a bažin, tak těch 12. V ostatních případech adekvátně méně, a zažili jsme i situaci, kdy nám 4 km trvaly 5 hodin. Je potřeba si uvědomit, že jsme se pohybovali v tzv. divoké zóně parku, kde nejsou značky, takže jsme dost času věnovali snaze o zorientování se. Velký žrout času je pro nás dokumentace, například focení se stativem, pak nás dost zdržoval sběr borůvek. No a v neposlední řadě se na menší denní kilometráži podílely i výše zmíněné těžké batohy.
Ale my nejsme honiči kilometrů.
Při tom bloudění neznačenou krajinou tak mimo busoly a mapy jste používali třeba i nějakou navigaci?
Už jsem si říkala, jestli si na nás nezanevřela.
Pěkně napsané. Moc ráda jsem si zase početla o místech a stylu cestování, které je zcela mimo moje hranice.
A "křičící ticho" - to je krásné zachycení atmosféry.
Díky, krásně jsem si zpříjemnila den.
Měli jsme asi 16 let starý GPS přístroj bez mapového podkladu, který nám převážně sloužil jako hodinky. Aktuální polohu jsem pak musela podle zjištěných souřadnic vyhledat na papírové mapě, což vůbec nebylo až tak jednoduché. Mám to více rozepsané v cestopise. Bez GPS bych si ten trek představit nedovedla, krajina postrádá výrazné orientační body, navíc je potřeba si uvědomit naši polohu na severu, tudíž danou velkou magnetickou deklinaci, kterou je nutné upravit sever, udaný buzolou. Opět více v cestopise, bohužel celý je zde nezveřejnitelný z důvodu mé grafomanie.
Radko, nezanevřela jsem, jen mi tento cestopis zabral více času. A aby to nebylo jen na mě: gramatickou korekturu mi dělala sestra, a u ní text ležel 2 měsíce.
Dobře pamatuju na ty nekonečné plantáže modrých vitamínů ve Skandinávii – akorát já si tam tu sklizeň nikdy moc neužil, když kolem mě neustále bzučel černý mrak bodajících komárů :-(. To vy – podle těch pohodových Lubošových póz v borůvčí – buď už jste po těch letech tam na severu tak otrlí :-), nebo komáři nebyli? A taky by mě zajímalo jak to jen dělal, když je ve žlutém triku ležmo pod sebou válcoval, že i potom měl to triko pořád žluté?
https://sileni-sobi.rajce.idnes.cz/Trek_v_NP...
To já tady na své lesní zahrádky vyrážím už jenom v modrém, to potom ani prát nemusím :-).
Taky tam u jedné fotky píšete ‘‘Nahodit baťohy a vyrazit‘‘. To jste vážně ty víc jak půl pytle cementu těžké krosny nahazovali? Nebo to byl styl zády přisednout, zakšírovat, přetočit na kolena, vstát? Jen zvědavost jestli jste vážně tací Bivojové :-).
Jinak fotky jako vždy naprosto parádní – hádám že Luboš fotí cvakátkem a ty tím velkým dělem :-). A ty večery a rána v pustině u plamenů – nádhera. A taky moc pěkné spací budky tam mají, jen si říkám jestli tam na vás dovnitř nešli komáři když jsou otevřené. Nebo jste i v budkách museli stavět stan?
Cestování a focení jde mimo moje chápání, to můžu jen žasnout.
Ale jak mě kdysi zaujalo, že Orava je finsky veverka, tak tady zas hledím, ža Kekkonen je ve finštině Kekkosen.
Teda on to asi jenom není první pád.
Nevím o tom nic, ale zjevně nejsme v češtině sami, kdo skloňováním komolíme jména (jak svoje, tak hlavně cizí).
Bezva trek, zajímavé vyprávění, krásný fotky !!!
Odpovím na položené dotazy souhrnně v jednom příspěvku, nechce se mi to kouskovat.
@ Manzak:
Dozásobit se nebylo kde, pohybovali jsme se v národním parku, kde nejsou žádné chaty v našem pojetí. Jednou za 10-20 km jsou tam sruby, kde se dá na dřevěných palandách přespat, ale bez možnosti dokoupení proviantu. My jsme se navíc pohybovali v tzv. divoké zóně parku, tedy bez značených stezek. Více na východ, směrem k ruským hranicím, ležela ještě více odlehlá část parku. Přikládám zhruba nákres našeho treku, kde je vidět, že jsme prošli jen docela malou část, dalo by se tam putovat klidně měsíc. No a nejbližší obchod od nás byl cca 100 km :-)
Něco málo k srubům ve Finsku jsem popsala třeba tady http://www.sileni-sobi.estranky.cz/clanky... Nějaké rady k národním parku Urho Kekkonen uvádím zde, pokud by to tedy někoho zajímalo, ale o chatách se tam více nerozepisuji http://www.sileni-sobi.estranky.cz/clanky...
@ Cyklo-poustevník:
Komárů jsme tam až tolik neměli, když to srovnám s jinými výpravami. Asi to bylo dáno tím, že jsme tam byli po komáří v sezóně, tedy v září, kdy už to s těmi potvorami až tak hrozné nebylo.
Luboš skvrny na tričku měl, ale asi to není z fotek patrné, navíc byl posedlý hygienou, a průběžně triko pral.
Nahazování batohů tak hrozné nebylo, alespoň v mém případě ne, jelikož mi ho musel na záda nahodit Luboš, bez jeho pomoci jsem to sama nedokázala. On si u sebe vypracoval systém, kdy si batoh nahazuje přes pokrčenou nohu /asi se nevyjadřuji úplně přesně/. Jinak Tebou popisovaný způsob jsme tam viděli u osamělých trekařů, a v nouzi bych to zvládla i já, jak jsem si ověřila rok předtím.
Luboš opravdu fotil kompaktem a já zrcadlem. Večery a rána v pustině u plamenů jsem milovala i já, však pro mě je táboření příjemnou a nezbytnou součástí treku, nikoliv jak pro některé lidi nutným zlem. Já si umím vychutnat to sezení u ohně v péřovce a čumění do ohně, a nemám problém ve spacáku proležet třeba 12 hodin. I proto jsou ty naše denní výkony tak malé ve srovnání s jinými turisty.
V otevřených přístřešcích jsme stan kvůli komárům nemuseli stavět, obě noci, kdy jsme takto spali, nám v noci mrzlo, a to jak známo komáři neotravují.
@ Radek:
S tím skloňování jsme taky zažili šok. Měli jsme na sobě tzv. expediční trička, tedy trička vyrobená dětmi, s nápisy NP Urho Kekkonen, a kromě pilota letadla tomu nerozuměl žádný jiný Fin, každý se nás ptal, kam že to vlastně míříme, a i v mluvené řeči, pokud jsme užili tento termín, každý se divil a nerozuměl. Oni to natolik důsledně skloňují, že když ten termín slyší v prvním pádě, tedy jako Urho Kekkonen, je to pro mě jméno jejich bývalého prezidenta, nikoliv národní park. Všude ale v angličtině se to používá jako Urho Kekkonen a i oficiální finské stránky tento termín uvádějí v anglické mutaci. Akorát běžná finská populace tomu nerozumí.
My spíše zažíváme vtipné historky s přechylováním jmen, kdy jsme už párkrát narazili na menší problém, že jsme neměli jak prokázat, že jsme manželé, když se naše příjmení liší právě koncovkou -ová. Ne, nejednalo se o prudérní oblast, ale dost často o situaci, kdy jsme chtěli uplatnit jako manželé nějakou slevu v Norsku.
Upss, v jednom z předchozích příspěvků mi zmizela fotka. Tedy ona mi nezmizela, jsem jsem ji zapomněla přiložit. Tedy na druhý pokus nyní.
Na fotce je zhruba vykreslená trasa, a uvádím tam oba treky, které jsme ve Finsku zdolali, mezi nimi jsme se vrátili do civilizace a doplnili zásoby.
Díky, to mi nedošlo že už byla komárům zima :-). Denní výkony na kilometry možná malé, avšak na zážitky oproti tomu neskutečně bohaté. A přesně jak říkáš – není lepší závěr dne než večerní pohoda v tichém lese a pohled do praskajících plamínků.
Svatá pravda.
Kdo nezažil, neuvěří.
Polykači kilometrů nejsme, a nikdy jsme se tím ani netajili, pro nás jsou důležitější zážitky a prožitky. Váha batohů s tím až tak nesouvisí, jak by možná někdo mohl namítnout. Máme prostě rádi to čumění do plamenů ohně, jak ráno, tak večer, což ukrojí dost času, který by většina turistů užila na pochod.
My máme taky rádi čumění do plamenů. Že pak smrdíme ohněm nám pramálo vadí.
Anebo třeba do do vody jezera. Zvláštní, ale často se vítr utiší těsně před půlnocí a hladina jezer se vyčistí jako zrcadlo. A ačkoliv jsme prokecali celý den, tak v těchto chvílích všichni společně souhlasně mlčíme. Užijeme si tu kratičkou chvíli a pak jdeme spokojeně do hajan:-))