blogy o životě s kolem i bez kola

NaKole.cz > Blog > Peggy > Průzkum cyklostezek východní Evropy - na kole s dětmi do Ruska (2.)

Průzkum cyklostezek východní Evropy - na kole s dětmi do Ruska (2.)

Velička - podzemí bývalého solného dolu

Foto: Autor

Další fotografie

... aneb co tam, kurwa, będziecie szukać v tej Rosiji? (část 2)

Wieliczka, Krakow a Szlak Orlich gniazd

Projíždět jihovýchodním Polskem a nezastavit se v bývalém solném dole Wieliczka nebo v historickém Krakově? Nemožné! Wieliczka byla první na řadě. Vystáli jsme frontu na prohlídku v polském jazyce, a pak sestoupili po 380 schodech do podzemí. Ohromné sály, sochy, podzemní jezera a kaple - vše bylo vytesané ze soli a naprosto nás uchvátilo.

Krakow je asi nejnavštěvovanějším polským městem. Leží na řece Wisle a k nejznámějším památkám patří hrad Wawel nebo hlavní náměstí, nazvané Rynek glówny. Na kole s dětmi se velká města projíždějí špatně. Nikdy nevíme, co dřív. Jestli hlídat v hustém provozu děti, fotit památky nebo řešit mapu, zda jedeme správně. Od Wieliczky sice vede cyklotrasa, a dalšími stezkami jsou lemované břehy Wisly, ale přesto jsme si oddechli, když jsme město měli za sebou. „Nebylo to špatné, ale asi se mi víc líbila Wroclaw," zhodnotila jsem město s plnou pusou v restauraci KFC na kraji Krakowa, kam jsme s dětmi zašli oslavit průjezd velkoměstem. Děti totiž restaurace tohoto typu milují a my jim je jako odměnu, za to jak pěkně každý den šlapou, rádi dopřejeme. A protože možnost navštívit další mekáč nebo KFC nás čeká v nedaleké Čenstochové, je to pro ně motivace k další jízdě.

Jenže mezi Krakovem a Čenstochovou leží kraj, který rozhodně nechceme jenom profrčet. Polský král Kazimír Veliký se zde totiž zasloužil o důmyslný systém hradů, chránících nejen obchodní stezky, ale i polskou hranici proti nájezdům z Českého království. Kombinace prastarých hradů postavených na vrcholcích bělostných vápencových skalisek a mírně zvlněná krajina daly vzniknout turistické Stezce orlích hnízd (Szlak Orlich Gniazd). Tato pěší trasa v délce 169 kilometrů spojuje nejkrásnější hrady, zříceniny a jeskyně, a je nejstarší dálkovou turistickou trasou v Polsku. Právem patří k těm nejhezčím. Existuje i cyklo varianta této stezky, Jurajski Rowerowy Szlak Orlich Gniazd v podstatě kopíruje pěší trasu v délce 190 kilometrů, jen musí cyklista počítat s tím, že některé lesní úseky jsou díky písečnému podloží s naloženým kolem nesjízdné. Tyto úseky však lze ve většině případů objet po asfaltových silničkách. Ani my jsme netrvali na přesném dodržení této trasy. Poté, co jsme několikrát zabředli do hlubin písečných cest, na kterých došlo k nejednomu pádu, nechtěli jsme děti víc týrat. „Hlavně ať nemineme ty nejhezčí hrady, jedno kudy se k nim dostaneme," rezignovali jsme na vytyčenou cyklotrasu. Na silnicích mnoho aut nejezdilo a děti dokazovaly každý den, že se s nimi už nemusíme bát jezdit po normálních komunikacích.

Nejhezčí z hradů je určitě rozložitý Ogrodzieniec, ale v jeho podzámčí je zase nejhustší koncentrace stánků a turistického cirkusu. Rabsztyn je o poznání menší, ale klidnější. Bydlin je jen malá zřícenina, ruiny hradů Bąkowiec a Smoleń byly v době naší návštěvy zavřené, taktéž Ojców. Mohutný skalní kyj efektně doplňuje pohled na zámek Pieskowa skala. Bobolice je dnes dokonalou kopií kdysi původního hradu, a na sousední Mirów, kde nebyla podobná rekonstrukce povolena, je nejkrásnější pohled od západu, odkud vyjde najevo, že zřícenina stojí na kopci vysoko nad okolím. Podobně jako Olsztyn, který byl posledním hradem. Na stezce je i spousta jeskyní a také jedna opravdická poušť, která se rozkládá na severovýchod od obce Klucze. Ačkoliv její rozloha je pouhých 33 kilometrů čtverečních, považuje se tzv. Błędowská poušť za největší poušť ve střední Evropě. Patří mezi vzácné unikáty, protože v mírném a vlhkém podnebném pásmu pouště nemají ideální podmínky pro vznik. Poláci si ji hlídají jako oko v hlavě. Vždy tomu tak ale nebylo. Za druhé světové války na poušti prováděl nácvičné taktické manévry polní maršál „Pouštní liška" Erwin Rommel a jeho německá jednotka Afrikakorps před nasazením do Afriky na válečnou frontu.

Po třech dnech od výjezdu z Krakowa jsme se ocitli ve městě Čenstochová (Częstochowa). Ve městě se nachází kostel a klášter na Jasné Hoře (Jasna Góra) se slavnou ikonou Panny Marie Čenstochovské (tzv. Černá Madona), který je jedním z nejvýznamnějších poutních míst Evropy. Z tohoto důvodu je Čenstochová uznávána jako hlavní duchovní město Polska a je světově proslulá. Trochu jsme se ze směru na Rusko vychýlili, ale ani jednou jsme této zajížďky nelitovali. Krajina severozápadně od Krakova, všechny ty hrady a památky za zajížďku rozhodně stály! A když jsme se v Čenstochové probojovali zástupem věřících k obrázku Černé madony, cítila jsem se silná absolvovat celou tu trasu, která ještě před námi byla. Věřila jsem, že ji ve zdraví a bezpečí všichni zvládneme.

Čas dovolené však ubíhal neúprosně, nezbývalo než otočit řídítka kol k severovýchodu a trasu napřímit. Byli jsme na cestě už druhý týden a projížděli oblastí, o které by se dalo říci, že v ní nic není. Nenudili jsme se ale ani chvíli. Trasa byla velice pestrá. Tu jsme projížděli lesem, pak zase oblastí luk, silničku čas od času vystřídala nečekaná cyklostezka, občas jsme se vykoupali v některém z četných jezer. Počasí nám docela přálo, nekonala se žádná nepříjemná parna, a když sprchlo, netrvalo to nikdy dlouho. Hustota osídlení prořídla, vesničky se od sebe vzdálily a občas i v některé chyběl krámek. Někdy tak bylo nutné improvizovat, protože nebylo kde koupit jídlo na večeři. Když jsme jeden večer večeřeli těstoviny s rýží, fazolemi a kečupem, nařídila jsem raději zaplnit bágly záložními potravinami.

Kilometráž utěšeně přibývala a my s potěšením kvitovali, že už polštině začínáme dobře rozumět. Šárce se jeden den podařilo najet rekordních 102 kilometrů. Víťa už svoji první stovečku ujel rok předtím cestou z Benátek (105 km), a tak se pochopitelně snažil, aby svůj rekord překonal. K tomu ale tento rok nedošlo. Nejdelší denní vzdálenost tak zůstala oněch 102 km z cesty přes Polsko.

Co tam, kurwa, będziecie szukać v tej Rosiji?

„Co tam v tom Rusku budete, kur*a, hledat?" zeptala se nás jedna starší Polka, u které jsme navečer čepovali vodu. Měli jsme za sebou víc než týden cesty a blížili se k Běloruským hranicím. Kostelíky tu už měly zlaté a stříbrné báně, domky byly postavené ze dřeva a okna zdobily malované okenice.

„Tady máte něco na zub!" ozvalo se z bílé dodávky, když jsme popíjeli kávu u jednoho z obchůdků, a už Luděk držel v ruce plato vajec. Trochu nepraktický dárek pro cyklisty. „Co s tím budeme dělat?" „Přivezeme to Leoně jako dárek." Až sem, na samý konec Polska, se provdala jedna z dcer našich těchonínských přátel. Návštěva její rodiny byla milou povinností. A vycházelo to zrovna přesně na dnešní večer. Za pomoci paní prodavačky jsme vajíčka zabalili do ručníků a opatrně uložili do krabice od sušenek. „Třeba tam z nich večer budou kuřátka!" projevila své přání Šárka.

„Kde jste, už jsme vás čekali před týdnem," přivítala nás Leona s manželem a čtyřmi dětmi. Že je to k nim přesně tisíc kilometrů a že to na kole jaksi - navíc s dětmi - nějakou dobu trvá, si asi neuvědomila. A následovalo přijetí, za jaké by se nemuseli stydět ani na Balkáně. Měli jsme se nádherně. Čekala nás teplá večeře, sprcha a pračka. Já si konečně po 14 dnech umyla vlasy. Už mě trochu začínaly svědit. Ráno po snídani s námi Leona a některé děti zajely na nedalekou Grabarku, významného místa pravoslavné církve v Polsku, kde jsme si načepovali do našich lahví svatou vodu.

Tisíc let starý Bělověžský prales (polsky Puszcza Białowieska, bělorusky Белавежская пушча) ležící na hranici Polska a Běloruska je zařazený na seznam UNESCO. Prales je známý výskytem zubra evropského, který byl ve volné přírodě zcela vyhuben. Po první světové válce se zjistilo, že na světě přežívá v zoologických zahradách pouhých 54 exemplářů. V Bělověži byla zřízena chovná stanice pro zubry a v roce 1952 byli zubři vypuštěni do volné přírody pralesa, kde se jim daří. Odhadem zde žije asi 250 - 300 kusů.

Centrum Bělověže leží jen asi tři kilometry od současné běloruské hranice a již několik let tady funguje turistický hraniční přechod pro pěší a cyklisty. O jiném než legálním přechodu hranice vůbec neuvažujte. „Čáru" tu lemuje plot z ostnatého drátu, silně připomínající bývalou železnou oponu a na hraniční linii pravidelně patrolují vojáci. Když se šel Víťa s tatínkem vyčurat do křoví kousek od cesty, chtěli při té příležitosti za hranici jen nahlédnout. Během deseti minut přijelo auto s pohraničníky. Ptali se, kam jedeme a jestli máme doklady. Když jsme jim to řekli, zase odjeli. Jestli dostali nějaké echo od signalizačního zařízení nebo to byla náhoda, dodnes nevíme.

Pokračování příště...

Fotogalerie

10.01.2018 vložil/a: Peggy
karma článku: 5.08

Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé

[+]

Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Diskutovat k blogu (25 reakcí)

Vytisknout

Přeposlat známému

Sdílet |