Expedice 114 - Jizerské hory

Je čtvrtek , 22. června, okolo čtvrt na jedenáct, když vystupujeme se sousedem Pepou v Tanvaldu, z lehce zpožděného rychlíku od Prahy. V tu dobu už máme za sebou pár hodin cesty. Z našeho města X jsme vyrazili časně ráno, přesněji v půl páté. Při tom jsme zavzpomínali, jak jsme jezdili, oba, původem škodováci, tímhle odporně raním vlakem do práce. Tehdy, před více než třiceti roky u nás nastupovali desítky lidí. Dnes nás bylo tak patnáct. Tak rychle do posledního vagónu a obligátní semaforské:" Na Plzeň Vávro, na Plzeň."

Pak na Prahu a na Tanvald. Tohle má být rychlík, říkali jsme si, když přijelo na Hlavní nádraží cosi podivného se třemi divnými vagóny. Ale nakonec se to rozjelo a s půlhodinovým zpožděním jsem konečně v Tanvaldu. Slunce svítí, počasí jeví se jako příjemné, takže do sedel a vzhůru k protržené přehradě. V cyklotoulkách povídali, že je to do mírného kopce, nám se ale po tom ranním vstávání a dlouhé cestě zase tak moc mírný nezdá. A těch dřevěných soch po cestě je nějak málo. Ale chvíli před polednem jsme tam. Dáváme lahvového Kozla v bufetu, okoukneme přehradu, přečteme informační panely a vyrážíme dál. Můj plán počítá s obědem na Jizerce, s čím však nepočítáme je vypnutá elektřina. Takže pánové, mohu vám dát jen to, co je ještě teplé a pivo už je také teplé. Ale hlavně, že je co jíst. Dáváme oběd a minerálku (žádné pivo) a jedeme dál. Stále po CT 22, přes rašeliniště, které nápadně připomíná mně tak milou Šumavu, přes Smědavu, kde trochu tápeme kam dál, až na Knejpu. A odtud přes Kristiánov do Bedřichova s dalším malým blouděním na Nové Louce. Tedy já jsem chvíli bloudil, načež najednou Pepa nebyl. Nechtělo se mě lovit mobil, jelikož vím, že Pepa se neztratí, tak jsem vyrazil. V Bedřichově, u památníku Expedice Peru jsem mu zavolal a on mně sdělil: „Vole, jsem na stupních vítězů."

Po prohlídce Bedřichova velím k odjezdu, a protože jsem starší tak Pepa poslechne. „Pamatuj si to tady a lednu se podíváme na Jizerskou padesátku," říkám, a odjíždíme, směr Liberec. Ruce na brzdách, auta za námi a v protisměru, po celodenním lesním klidu trochu nezvyk. Za chvíli jsme v Liberci. Ubytování najdeme hned, jdeme na recepci s otázkou, kam dát kola. Přesto, že mě mailem ubezpečovali, že mají kolárnu, slečna trochu tápe a pak povídá: „Tuhle tu byl jeden a dal si ho do společenské místnosti." Po obhlídce pokoje se rozhodneme, že kola budou spát s námi na pokoji. Má to jedinou vadu, že když je opřeme o skříň, tak tuto neotevřeme. Nevadí, Josef si dává věci na parapet a já na zem k posteli. Na to Pepa vezme můj foťák a prohlásí: „Já ten tvůj bordel vyfotím a ukaž to doma Maruš, ať ví, co má za prase. Svůj bordel na parapetu pochopitelně nefotí. Pak už nás čeká jen večeře, tři piva a jdeme spát. V deset spíme jako zabití. Nakonec, je to logické, vstávali jsme v půl čtvrté, ujeli jsme 55 km a navíc je nám dohromady 114 let.

Ráno zjišťujeme, že v noci pršelo. Nevadí, náš dnešní první cíl je Ještěd, alespoň nám nebude horko. A tak vyrážíme přes Liberec, kde jsme, já podruhé a Pepa poprvé v životě. Ale Pepova navigace tady, na rozdíl od lesa, funguje dobře a za chvilku stoupáme k Ještědu, který se jen občas vynořuje z mraků. Stoupání je to výživné, nějakých třináct kilometrů pořád nahoru. Protože mám v brašně u řídítek pod slídou itinerář, říkám si: „Už abychom byli na Výpřeži, pod lanovkou, na Ještědce... Je dobré, že všechny tyto cíle se zjevují z nízké oblačnosti na poslední chvíli. No a nakonec jsme tam. Na vrcholu. A vidíme až do druhého patra hotelu. Jinak vůbec nikam. Dáme polévku rohlíky, pivo a vrcholové foto a vzhůru dolů. Cestou z kopce naštěstí mlhy ubývá. Na Výpřeži doleva a stále z kopce. Odbočka na Křižany a pak Žibřice.

Nevím, jak je to možné, ale není expedice, abychom si trochu nepobloudili. Na mapě je to jasné. V Žibřicích na návsi doleva a po cyklotrase 3046 na Hamr na jezeře. Dvakrát se vracíme na náves, třikrát odjíždíme, vždy se nám po několika stech metrech cyklotrasa ztrácí. Pak potkáváme paní učitelku z místní školy a ptáme se jí, zda neví. Je sympatická, snaží se nám pomoci, ale neví. Chvilku se radíme, ale při vzpomínce na loňské Lahovice nakonec volíme jistotu a pokračujeme po silnici do Stráže pod Ralskem a na Hamr na jezeře. Tady přemítáme, že by nebylo špatné něco zakousnout, ale nějak nemůžeme vybrat hospodu a tak jedeme dál. Dáme energetickou tyčinku a jonťák- taky dobré. Náš další vysněný cíl je letiště Hradčany. Takže nejdříve do Mimoně (žádné mimoně jsme tam neviděli), pár kruhových objezdů a ven z města. Okolo superprasečáku a za chvilku jsme na letišti. Dáme si to po pojezdovce tam a po vzletové a přistávací dráze zpět a po ideální rovině najedeme přes pět kilometrů. A pak, ve vsi objevujeme stánek s občerstvením. Dáváme bramboráky ( po našem vošouchy ) a pivo ( po našem pivo) Je to Rohozec a dá se pít. Pokračujeme na Doksy, místo našeho druhého noclehu je Penzion Skalka u Doks.

Ubytujeme se v chatce, kola opět dovnitř a jdeme na zaslouženou večeři. Když chceme platit, pan majitel říká, že stačí ráno. Nahazuji diskuzní otázku:" A co když vám ujedeme bez placení?" Pánova odpověď nás velice potěšila:" Vy mně neujedete, já dělám v pohostinství celý život, já mám na lidi čuch. Vy mně neujedete!" Neujeli jsme, zaplatili jsme ráno.

Třetí, poslední den začínáme okruhem kolem Máchova jezera. Jenže cesta nás odvede od jezera o trochu dříve, než jsme chtěli, takže nudypláž jsme neviděli. Škoda. Pokračujeme po ct.25 na Bezděz. Vítr fouká proti a mně to nějak nejede. Bojuji, ale nejde to. V obci Bezděz zatoužím po jediném. Odpočnout si. Pepa touží po prohlídce hradu, a když mu nabízím, že mu pohlídám kolo, odmítá se slovy. „ Ono se tam taky chce podívat, a dolů se svezu." A tak se plahočí do kopce, zatímco já si dávám zelňačku a pivo. Po návratu uznává, že s tím kolem to byla kravina. Z Bezdězu pokračujeme na Kuřivody, do úplného centra bývalého vojenského prostoru. Volám bratrovi, který v těchto místech prožil několik vojenských cvičení a v telefonu se ozve: „ Kuřivody ? Ty vole, v Kuřivodech jsem začal šedivět, třeba když jsme zakopávali štábák. Pozdravuj lampasáky." Lampasáci ovšem nejsou, jen pár tmavovlasých a tmavookých chlapců si hraje před infocentrem. Z Kuřivod se kousek vracíme a pokračujeme na Bělou pod Bezdězem. Dneska se celý den touláme borovými lesy a je u pěkně. Bělá nás překvapuje velkým pěkným náměstím a konstatujeme, že všechna města, která jsme navštívili jsou pěkná a upravená.

Na náměstí v Bělé zjišťujeme, že za celé tři dni nemáme společnou fotku. Opodál vidíme pěknou, mladou, dlouhonohou cyklistku a tak za ní vyrážíme s prosbou. „Ale já neumím fotit, říká dlouhonožka." Vysvětlí ji, že jenom zmáčkne a je to tam. Odjíždíme z Bělé a já začínám být lehce nervózní při pohledu na hodinky. Je půl druhé a vlak z Mladé Boleslavi nám jede sice až před půl čtvrtou a máme to nějakých osm kilometrů, ale předpokládám, že budeme hledat chvíli nádraží… Předpokládal jsem správně, museli jsme se zeptat, přesto jsme na nádraží třičtvrtě hodiny před odjezdem vlaku. Alespoň máme čas prohlédnout si nádraží. Tedy už jsem viděl ledacos, ale tak hnusný nádraží ve velkém a bohatém městě se slavnou továrnou, to je unikát. To snad i zastávka Nekvasovy je hezčí. Omítka opadaná, venku TOI TOI kadibudka, no hrůza. A pivo taky hnusný- nebo to bylo tím prostředím. A vlak od Tanvaldu taky hnusnej. Zkrátka ten konec se nepovedl.
Jinak to ovšem byl moc hezký výlet. Jizerské hory, Ještěd, Máchův kraj, bývalý vojenský prostor. Moc se nám to líbilo. O to horší bude vybrat něco na příští rok. Laťka je vysoko. I když, něco se mně v hlavě začíná líhnout. Když bylo hezky na severu, proč by nebylo hezky na jihu… Třeba takové Novohradské hory, Česká Kanada, Třeboňsko., Slavonice…

Na závěr trocha statistiky: Ujeto 202 Km, nastoupány cca 3 Km, vypito asi 14 piv, z toho šest po večerech a dvě na nádraží v MB, vypity 3 litry jontového nápoje. Na závěr obligátní vysvětlení. Proč Expedice 114? No protože je nám s Pepou dohromady 114 let. Prostě 59+55.