Naložil jsem ho v Plzni. Stál tam u krajnice jako přízrak, vzpomínka na léta sedmdesátá. Úzké modré džíny, zelená parka bunda, vojenská bagančata a blonďaté háro po ramena. V rukách držel kus papundeklu s velkým písmenem D.„Sedej..." a už se souká dovnitř.„Kam jedeš?" Ten kluk je nějaký jiný, než…
Nevím jestli je to tím vánočním časem, ale moc se mi to líbí....
mě dycky na tulákách vadilo to jak jsou free :-) Když jsem se s nima bavil, tak jsem si vždycky uvědomil, že moje toulky jsou jenom výlety Lubči pro úžitek domácí. Kdežto oni to mají jako životní styl. A já si ale vždycky pro sebe ten svůj životní styl obhájil. Protože děti, protože žena, protože práce.
Fajn povídání. :-)
Protože děti, žena, práce....
Dost mi to připomíná.
Jenomže my máme kliku, že jsme furt mladí kluci, a teď, když už rodina je snad zabezpečená, můžeme občas někam vyrazit.
Až si to vyřídíme i s prací, bude nám Vašek to naše toulání tiše závidět, o tom nepochybuju.
Já se přiznám, že mě nikdy tenhle životní styl nelákal. Pravda, nejsem chlap, ale na ženskou si myslím, že mám toulavý boty až až :-) Ale tohle už je o něčem jiným, po tomhle životě jsem netoužila ani v těch dvaceti, pro mě je to něco mezi cikány a komedianty ... Nějak úplně z toho tu "správnou" svobodu necítím. To už se mi zdá svobodnější ten pán v tom autě, byť je kravaťák. Vašek, když se chtěl někam "svobodně" dostat, potřeboval k tomu toho řidiče, co ho sveze. A nebo vlézt do toho TGV...
Peggy :-)
Nekaž ten barvotisk.
Vašek byl větroplach a trochu, malinko...
Básník to poznal.
Úhel pohledu.
Chceš vidét věci špatně, špatné budou a naopak.
Teď jsem chtěl vidět věci správně.
Mohu si to dovolit, je to můj příběh, můj film.
Díky za upřímnost.
Jindro,
to nebyla reakce na blog (mimochodem, moc pěkný a čtivý, ne že by jiné nebyly, ale tento byl nadprůměrný!) Ani to nebyla kritika Vaškova životního stylu.
Bylo to na orwel_farmovo "mě dycky na tulákách vadilo to jak jsou free :-) Když jsem se s nima bavil, tak jsem si vždycky uvědomil, že moje toulky jsou jenom výlety Lubči pro úžitek domácí. Kdežto oni to mají jako životní styl. A já si ale vždycky pro sebe ten svůj životní styl obhájil. Protože děti, protože žena, protože práce."
Jakože ano, výlety na týden, dva, měsíc ... jsou pořád jenom výlety. A netřeba si to obhajovat. Proč.
Já bych neměla problém sbalit se a vyrazit do světa a vydělávat si všelijak. Kdybych po tom toužila.
to se mi jen tak vybavily vzpomínky na kamaráda jak jsem jej potkal na jeho cestě okolo světa. (Ještě ji nedojel, protože se mu zalíbilo na Novém Zélandu a tak se tam odstěhoval a založil rodinu a stal se kiwim.) Ale to je teď. Tenkrát když jsem ho potkal, tak byl v pohybu asi 3 roky a tehdy jsem si ten pocit té jeho svobody uvědomil asi nejvíc. A zároveň jsem si uvědomil to jak jsou ty naše vandry a toulky jen drobným narušením stereotypu. Možná to slovo 'vadilo' není úplně na místě. Je to spíše závist :-) A to je to co mi na tom vadí více, protože to mi snižuje to dobré mínění co mám sám o sobě :-)
To je takovej ten klukovskej sen, a málokdo nato má kuráž i žaludek se sebrat a toulat se světem.
On i kdyby člověk neměl ženu a děti, pořád má rodiče, sourozence, a velmi těsné vazby a odchod "syna za dobrodružstvím" může taky jiné dost bolet a tak je k tomu potřeba i celkem dost sobectví.
Nemyslím si, že bychom litovali svého údělu, ale tak tiše a malinko neracionálně těm tulákům to závidíme.
Kdoví, třeba zase takový tulák závidí zase nám tu rodinu a zázemí.
Člověk obecně většinou pošilhává po něčem co nemá.
bavil jsem se s jedním pánem, který jako první věc, kterou udělal v důchodu, bylo, že vyrazil pěšky z Hodonína do Prahy. Jeho první pocit, když vyrazil na cestu byl, že se cítil tak volný, jako po maturitě, když mu začly poslední prázdniny.
Takhle jsem to mě letos najaře, když jsem vyjel na Andoru.
Všechno jsem si zařídil, všem v práci jsem řekl, ať mě shání jen kdyby šlo o život odpojil mozek a každého rána měl jediný cíl, dojet na místo určení a přežít to. Dával jsem si slušné porce, nějakých 160+ a tak od třetího dne se mě životní potřeby zúžili na absolutní minimum, najíst se, vyspat a jet. Po týdnu, nebo deseti dnech jsem si už na ten rytmus zvyknul, ale zase přišly ty hory, a zase jsem jen bojoval "o přežití".
Přesto dlouho jsem se necítil tak volný a svobodný, žádná jiná starost, než dojet pod kopec a ten kopec přejet.
Čtyřdenní nebo pětidenní výlety mě ten pocit "odříznutí se" od povinností nedají.
A proto jsme my muži hrdobci* :-)
My bychom vzhůru k nebesům ale kvůli ženám nám hrouda nohy víže ;-)
/*hrdobce - takový ten brouk jak si valí tu kuličku hnoje ;-)
To jsou ony.
Pošlu jí Vaška do Trevíru za Petrou, místo třeba do Andalusie za vášnivou Mercedes, a furt jí to je málo.
Přistřihly nám křidélka. Nestačí.
Chtěly by střihnout křídla i naší fantasii a snům.
Kočičí pracko braň se!
:-)
OK, asi jsme moc pragmatické. Že by ty vánoce a spousta (zbytečných) starostí před nimi?
A když červená knihovna, tak prosím příště se vším všudy, i s tím hepyendem ;-)
Všechno tam bylo, brečel jsem nad tím sám, tak jsem škrtal a škrtal a škrtal...
Teda to se ti povedlo! Příběh, který jsi dokázal skvěle převyprávět a dovyprávět a nám ho předložil v pravou chvíli. Dík!
Tentokrát to dalo víc práce než obvykle, proto Tobě, i ostatním moc děkuji.
Ani optimismus a nezdolná víra v to, že na Vánoce má být všechno jen dobré a krásné občas nepomůže a ani tak zdatný začínající autor červené knihovny by asi nic takového nevymyslel.
Včera v noci, zemřela moje tetička Boženka (89), sestra mé maminky (83).
Zemřela tiše a sama v nějakém tom škaredém špitále v Praze. Sama ano, snad ne osamělá, její dcera s ní trávila celý včerejší den, moje máma se tam chystala dneska.
Takže svátky ruším a jedu do Prahy za mámou.
Včera večer, snad jedinkrát za celý rok a léta jsem si vypnul mobil, protože není na světě nic tak důležitého, co by se muselo nutně řešit o Štědrém večeru.
Život umí překvapit.
Mějte se rádi a ještě jednou děkuji všem za příznivé ohlasy na "Vaška".