Vašek

Naložil jsem ho v Plzni.
Stál tam u krajnice jako přízrak, vzpomínka na léta sedmdesátá. Úzké modré džíny, zelená parka bunda, vojenská bagančata a blonďaté háro po ramena. V rukách držel kus papundeklu s velkým písmenem D.
„Sedej..." a už se souká dovnitř.
„Kam jedeš?"
Ten kluk je nějaký jiný, než ostatní vandráci. Vymydlený, vyžehlený, čisťounký...
„Mě je to fuk. Kam jedete vy?" halasí zvesela.
„Počkej, tomu nerozumím. Někam snad jedeš?"
„Mě stačí nějaké velké německé město, jedu vydělávat." Prsty mu zatančí na bubínku, co svírá mezi koleny.
„Vydělávat?"

Dozvídám se, že Vašek; Vašek, protože "Václava si nech pro ty politiky"; se živí jako pouliční hudebník. Už pár let cestuje po Evropě, rozbalí to na náměstí nebo pěší zóně a za pár hodin má sto marek. Teď přes Vánocemi, jsou to prý „hotové žně". Vánoční trhy, lidé obměkčení svařákem jsou štědřejší, prý si dokáže vybubnovat klidně i 200 marek za den.

„Bochum, bude ti stačit Bochum?
To je Porůří, vlastně jedno velké město od Duisburgu přes Essen, Bochum až po Dortmund. Nepřetržitě, jedno město. Deset milionů lidí. Že jsi v jiném městě, poznáš jen podle cedule na silnici. " Těším se, že budu mít společnost až do cíle, ten kluk se pořád směje a skvěle vypráví.
„To beru, šéfe! Trevír je odtamtud daleko?"
„Nevím, řekl bych tak 250 kilometrů, proč se ptáš?"
„To nic, jen tak."
„Hele, dej si prosím tě ten buben na zadní sedadlo, ať tu neděláš pořád kravál". Vašek po každé větě co pronesl vždycky něco zabubnoval a mě už to začalo lézt na nervy. „To není buben, to je konga!" bránil se, ale buben, vlastně konga, putoval dozadu.

„Hele, kde vlastně spíš, co jíš, jak na v těch městech žiješ?" vyzvídám.
„To je moje know-how." směje se mi Vašek darebácky.
„Myslíš, že bych ti mohl dělat konkurenci? Slyšel jsi mě někdy bubnovat?" ten kluk mě fakt baví.
„Ale ne, sranda, vidím, že jsi kravaťák..." Než stačím zaprotestovat, pokračuje:
„To máš jak kde, v Německu to mají vymakaný, azylové domy, armáda spásy, skoro všude se ti podaří, když je zima, přenocovat v teple a dostaneš i najíst. Někdy spím na těch mřížích u obchoďáků, fouká z toho teplo, někdy musím přežít v parku."
„Taky to nebude vždycky úplně taková pohádka, jak mi tu říká" pomyslím si, ale nechám ho vypravovat dál.

„Nejlepší to je na jihu. Francie, Španělsko, Itálie. Tam je ráj. Všude teplo, jen lidé nejsou tak štědří jako Němci o Vánocích" už mu zase září úsměv.
„Když jsem jezdil s Petrou, tak to byl úplný ráj." Zasní se a odmlčí.
„S Petrou? Kdo je Petra?" pobízím ho k pokračování.

„Jedna Němka, z Trevíru. Skvěle tančila. Taková štíhlounká blondýnka, jižani ji strašně žrali. Jezdili jsme spolu. Koupili jsme si starý volkswagen, takovou tu dodávku, v té jsme pak bydleli. Projeli jsme celé jižní pobřeží. Od města k městu. Já hrál na kytaru a zpíval, ona zpívala a tancovala, vydělali jsme majlant. Víš jak je krásné milování za ranního rozbřesku na pláži? Na horizontu Pyreneje, vlna za vlnou udává rytmus..."
Ten kluk je normálně básník!

„Jó to znám, písek máš úplně všude..." trochu tě schladím, říkám si.
„Blbe cynickej..." a zase se řechtá.

„Jak jste se domlouvali? Ty umíš nějaké řeči?" vyzvídám.
„No německy umím z domova, to víš, babička byla felká sokolfna, anglicky ze školy, francouzsky mě naučila Petra, její táta je prachatý Lucemburčan, španělština je lehká jak dětská říkanka a italština je skoro španělština, tam problém není..." šokuje mě Vašek.
„Kluk s takovými schopnostmi a on se toulá světem jako vagabund" říkám si v duchu, ale tam někde, v tom nejvzdálenějším a nejmenším koutku duše mu trochu tu svobodomyslnost závidím.

„Víš, ten teplý vítr od jihu, já ho pořád cítím, táhne mě ven..."
Přitom jedem na deštivý sever, což je Vaškovi evidentně fuk.

„Když bylo nejhůř, všude samej skrblík, Petra polykala meč, já oheň a taky jsem se válel ve střepech, a zase byly tintily...". Nenapravitelný dobrodruh.
„Proč jsi toho nechal?" jsem napnutý.
„Myslíš toho válení se ve střepech? Ono to dost bolí." vytáčí se mi.
„Ne, myslím s Petrou, proč jste toho nechali, proč nejste spolu?"

Vašek ztichnul, upřeně koukal před sebe a začala mu škubat levá tvář. Nejdřív malinké, jemné cuky, a pak už to byl docela slušný tik.
„Je pryč." říká potichu a vytahuje kapesník.
„Jak pryč?" naléhám.
„Je pryč, prostě pryč! Slyšíš! Pryč! Nevím, proč mě tu vyslýcháš? To je jen moje věc! Do toho ti vůbec nic není! Rozumíš tomu!" rozkřičí se, celý sebou hází a třese se jak raněné zvíře.
„Není, máš pravdu, promiň." Ten veselý kluk má v sobě velkou bolest a já mu právě sáhnul do rány.
„Ne ty promiň, jsi hodnej, že mě svezeš, ty za nic nemůžeš." posmrkává, ale klidní se.

„Hele, nedáme kafe?" zajíždím k motorestu.
„Nemám ani vindru, musím si vybubnovat."

To je vážně démon. Vyjede si přes půl Evropy bez peněz, jen tak.
„O to se nestarej, jde to na mě." Jestli on ne, já velký kafe už potřebuji.
„Jasně, pán je zazobanej kravaťák" už se zase na mě radostně šklebí.

„Před jedenáctou gentleman nepije, ale už jsou tři. Myslíš, že bych místo kafe mohl dát pivko?"
„Klidně si dej, neřídíš."
„Lepší pívo v žaludku, nežli voda na plících" zahlaholí, odstrčí skleničku a jedním douškem do sebe obrátí půl láhve načež z tlumoku vytahuje ohromný řízek.
„Dáš si taky?!" houkne na mě.
„Ne díky, nedám." Nemám hlad, a nebudu mu ujídat zásoby.
„Já se neptal. Já ti to prostě oznamuju. Takovej řízek si ještě nejedl, je od mámy. Jinak by si mě naštval." Ne, naštvat ho nechci, už jsem viděl, co to s ním dělá.
„Bez chleba?" ptám se nesměle.
„Na chleba se těžko vydělává!" utře mě ten kašpar.
Žvýkám řízek nad kávou s mlékem a Vašek pomalu dopíjí druhou láhev piva.

„Petra byla starší než já. O dva roky." Začal sám od sebe.
„To nic není..." špitnu, ale hned toho lituji. Nesmím se ho ptát, vyzvídat nebo oponovat. Co chce, ať mi řekne sám.
„Není. Jenže ona se najedou nějak zbláznila. Že prý chce dítě, že jí to už nebaví jezdit od města k městu jako cikáni. Že prý bychom se měli usadit u nich, v Trevíru. Že tam má hezký domek a že táta by mi určitě sehnal slušnou práci. Usadit! Rozumíš? Jako že by ze mě udělal taky kravaťáka!" Třetí pivo už spíš jen ucucává.
„Přitom jsme jeli slušnou štaci, Benelux, před Vánocema, to víš!"
„Vím hotové žně" přitakávám.
„Jenže ona něco chytla nebo co, bylo jí pořád blbě, nechtělo se jí tancovat, celé jsem to oddřel sám. Konec štreky v Amsterodamu. Měla tam spolužáka ze školy. Oženil se tam. Že prý u nich budeme na Vánoce. Byla divná, pořád mlela, že by chtěla se mnou děcko, chvilku brečela, chvilku křičela. Už mě fest štvala.
Strašně jsme se pohádali. Zrovna na Štědrý den. Už jsem to nemohl vydržet, dusil jsem se. Tak jsem vypadnul z toho bytu ven. Musela přeci vědět, že neodcházím na furt? Nechal jsem tam svoje věci!"
Koukal na mě nešťastně, jako bych snad měl znát odpověď.
„Tak jsem coural tím městem, všude jen tátové s dětičkama, asi je mámy vyhnaly, aby se jim nepletli do vaření, jako to dělala naše máma. Vánoční ozdoby, koledy, a všude samé jezulátko, nějak jsem vyměknul. Nakonec, za chvilku mi bude třicet, možná má Petra pravdu. Toulání bylo dost.
Koupil jsem kytku a vracím se do toho bytu."

Jsem napnutý co bylo dál.
„A ona tam už nebyla?" ptám se.
„Byla, ale byla pryč!" vidím, jak se mu lesknou oči a jak dychtivě touží po tom, abych ho pochopil, ale na tohle já nemám.

Mechanicky sypu cukr ze sáčku do druhé kávy a v té hnědobílé pěně to najednou vidím:
Vašek s kytkou v ruce prochazí předsíní, zakopává o vypité láhve, vchází do ložnice, na nočním stolku rozsypané prášky a čtyři prázdné tuby, a Petra jen jakoby spí.....

„Vašku? To snad ne?"
Už mu zase škube levá tvář.

„Růže, byly to růže. Proč mi to udělala?" zajíkavě pokračuje.
Nevím co mu na to říci, vždyť tohle je vážně jak z nějakého béčkového latinsko-amerického seriálu.

„A zrovna s ním!"

Hrnek s kávou se znovu mění ve filmové plátno:
Vašek, rozhodnut, že se s Petrou usadí a založí rodinu, vchází s kyticí do ložnice a tam vidí, že Petra, se svým kamarádem z dětství, už na potomku pracují. Vašek zahazuje růže a vrhá se na ně se strašlivým řevem....

„Neudělal si jí nic, Vašku, že ne?" ptám se váhavě.

Vašek jen kroutí hlavou.
„Přestala pro mě existovat. Prý usadit, prý by chtěla dítě, kluka, prý se mnou. A teď je pryč. Pryč."

Tady mi něco nehraje.
„Jak dlouho jste byli spolu?"
„Tři roky, devět měsíců a dvacet tři dní" odpovídá s naprostou jistotou.
„Ale poslední tři měsíce jsme se buď hádali, nebo brečela."

To je přeci pitomost. Ta holka byla s Vaškem v jiném stavu!
Moje soukromé kino, pomůžeš mi prosím?

Promítačka zachrčí, zaostřuji obraz a na dně šálku zase vidím, jak to bylo:
Těhotná Petra, nešťastná z nechápavého paličatého Vaška se v okamžiku, co se za ním zavřeli dveře, dává do pláče. Nejdřív potichu vzlyká, nezvládá to, později se slzy valí proudem. Kamarád, co ve vedlejším pokoji právě uspal dítě, jí přijde konejšit. Petra mu řekne úplně všechno.
„To bude dobré, všechno bude dobré, teď si musíš odpočinout, trochu se vyspat."
„Zůstaneš tu se mnou?" zaprosí.
„To víš, že zůstanu." pohladí ji po vlasech, lehce ji obejme, čeká až usne, a nakonec spí taky.

Pak už jen křik, letící kytice, Vašek bere bágl a kytaru a mizí pryč.
Rozespalá Petra za ním vybíhá, ale na Vaška je moc pomalá.

Na Dammu pak Vašek smutně drnká „So this is Chrismas" a protože Petra je pryč, není nikdo, kdo by mu zpíval druhým hlasem „War is over if you want it". A tak ve Vaškovi ta válka zůstává.
V pouzdře od kytary se množí měďáky i zlaté, brzy bude mít na vlak domů.

„Tak popojedem ne, Vašku?" platím a odcházíme k autu.
Z Vaška jako by to spadlo, a na mě jakoby to hodil.

„Já už slušně popojel" už se zase chichotá.
„Jestli pak víš, jak se nejrychleji dostaneš z Bruselu do Paříže?"
„Netuším." Nechce se mi přemýšlet o takových hloupostech.
„No přeci v TGV! Na poslední chvilku vlezeš v Bruselu do vlaku, průvodčí tě rychle vyhmátne, ale nemá tě kde vysadit, až v Paříži. Nestojíš mu za to, aby s tebou sepisoval nějaká lejstra..." drmolí Vašek a přidává historku o přenocování na policejní stanici v Seville, jak oblafnul francouzské celníky, i jak se málem utopil u Biarritzu, huba se mu nezastaví.

„Vašku, za chvilku jsme v cíli."
„Vysadíš mě někde v centru, prosím? Já jim to tam roztančím." On se na tu ulici vysloveně těší.
„Jak pojedeš domů?" ptám se.
„Kdy domů, proč domů?" diví se.
„No budou Vánoce, na Vánoce bys měl být se svými blízkými!" trochu mentoruji.
„Jo aha, s blízkými. No asi zase stopem."
„Tak jestli chceš, tak já za týden, třiadvacátého, pojedu domů, vezmu tě zpátky do Plzně."
„To by bylo fajn, to beru šéfe. Přijď si zejtra poslechnout, jak jim tu zvednu mandle." Zavírá dveře auta a přitom už mu zase prsty rejdí po bubínku.
„Tak příští týden, ve tři, přesně tady na tomhle místě. Nečekám!" křičím za ním.
„Jasně. Moc díky, budu tu! Jak daleko že je odsud ten Trevír?"

Vidím, jak Vašek zkušeně vyráží do šera města a neomylně směřuje k vánočnímu trhu. Už je zase jako ryba ve vodě.
Druhý i třetí den slyším rachot z pěší zóny.
Vašek jim to tam opravdu roztančil.

Pak už jen ticho.

„Přesunul se asi do Essenu." pomyslím si. 
Být v pohybu je základní pravidlo této profese, nebo tak nějak to říkal.

Třiadvacátého, patnáct nula-nula.
A Vašek nikde.

 

 

Už hodně let chodím po německých vánočních trzích a napínám uši, jestli neuslyším ten buben, vlastně konga. Ale vlastně mám radost, že tam nikde není. 
Přesto bych rád Vaška znovu viděl
I jeho dospělého syna.

Jsou Vánoce a já věřím, že Vašek tam nepřišel proto, že už byl v tom Trevíru.
S kytkou růží.
Každý si zaslouží druhý pokus, a ne jen na svátky.

Všechno dobré i Vám

Jindra Pařík 21.12.2014

https://www.youtube.com/watch?v=oXaLu7bvke8