„Tak vítejte doma!"„Doma? Hmmm, doma..." protahuje slabiky, a k tomu ten úšklebek.
Nezačíná to dobře, tohle nezačíná dobře....
„A teplá voda jako neteče?"„A na chalupě ne severu ti tekla?"
Už zase blbnu, nechávám se vyprovokovat, couvej, Jindro, couvej...
„Na boiler zatím nemám, ale je to…
Jsem vůl, že jsem to otevřel takhle ráno. Ted se mi to chvíli bude honit hlavou. Ale moje chyba, tys varoval.
Zdá se to skoro nemožné, ale ještě půjdeme níž.
Ale každá hor má svůj vrchol a údolí dno a k tomu se řítíme vražednou rychlostí.
Omlouvám se, brzy bude konec.
A každý konec je vlastně začátek.
Jak si to tak čtu tak jsem došel k závěru, žes v životě udělal minimálně tři chyby.
první, že ses narodil
druhou, že si začal psát
třetí, žes to zveřejnil ;-)
Máš to dobrý piš dál těším se na hepyend :-)
Sem se nechal blbě vyhecovat těma řečičkama, jak za Husáka člověk měl ty "jistoty".
Každý měl práci, měl kde bydlet, dostatek jídla no a to že občas nebyly ty banány a nemohl si jezdit na Západ vlastně žádná tragedie nebyla.
Tak jsem si zavzpomínal jak to vlastně tenkrát bylo a vylezlo z toho tohle.
Mám už dopsáno, zaplať Bůh.
No ale to je pravda. Ty jistoty byly. Každý musel pracovat.
Každý měl kde bydlet, teda pokud neměl kde bydlet tak se mu stát a strana o bydlení postarali.
A i jídla bylo dosti. Třeba jogurty byly pravidelně ve čtvrtek od půl osmé do osmi ráno.
A to že se nemohlo jezdit na Západ bylo pochopitelné. Ale co jsem nechápal bylo to, že se nedalo jezdit ani do Polska.
Copak do Polska, ale ani s cestováním po Sovětském Svazu to nebylo nijak růžové a to to byl náš vzor.
Byl jsem tam měsíc nebo snad šest týdnů, v létě v Soči, na praxi od průmyslovky.
Slíbil jsem, že se do Vánoc vyvaruji děsivých blogů, tak na raději rychle zapomenu a udělám si poznámku "blog o Soči - někdy až bude hodně veselo"
No a to mi bylo úplně nepochopitelné. Celou základní školu mi do hlavy cpali lásku k CCCP. Aji do ruského kamaráda jsem vstoupil, filmy v rámci Klubu přátel sovětského filmu navštěvoval. A do Ruska vycestovat? Něvazmožno! Nado pryzyv! :-)
I já se přidám k těm, co to tady rádi čtou (i když to není na kole), nicméně nemyslím si, že za "tohle" mohl režim.
A jak píšeš, že se to dobře číst nebude a jak se řítíš ke dnu - proboha, jenom doufám, že ji neklepneš po hlavě příložníkem a nezaliješ do betonu na tom rozestavěným paneláku. Jinak je to takový asi "normální" co přinesl život...
PS: Nekvalitně se staví i dneska, krade se taky, ženský co jsou věčně nespokojený a chlapi ženatý s Kráskama si taky užívaj. Kdo chce nadávat, najde si vždycky důvod.
Já neobviňuji režim, jen ukazuji na ty "jistoty", ževto taky nebyo tak idilické, jak to těm mladíkům cpou do hlav ti pochybní věrozvěsti beztřídní společnosti.
Přesto, jsou jisté drobnosti, které tenkrát ten život mladým ještě více ztrpčovali.
Zejména to byla tzv. "bytová otázka" což bylo hodně pražské specifikum, ono totiž ani ta tzv. "svépomocná výstavba" nebyla tak jednoduchá, či spíše nebylo tak snadné se dostat v pořadníku tak vysoko, aby člověk měl šanci postavit si byt v relativně mladém věku. Nám stavba trvala 7 let.
Dneska je to vlastně jen otázka peněz.
Dalším úskalím byla ta zatrolená vojna.
Nás VŠ na rok, ostatní hochy na dva, prostě zavřeli někam do kasáren a zpřetrhali pouta, okradli o ty koupele dětské prdýlky v heřmánku a všechen ten normální život, co kluk v 25ti mohl mít.
Pořád se něco shánělo, pořád něco nebylo. Jen než se mi podařilo sehnat regulátor tlaku na plynovou bombu ke sporáku....
Takové ty obyčejné věci.
Dnešní mladí kluci, když si zvolili rozumnou profesi a nebojí se pořádně máknout startují mnohem pohodlněji a komfortněji.
Mezilidské vztahy se už pár tisíc let nemění, zkušený literární historik by podobných či paralelních příběhů našel dos už v antické literatuře.
Jeden z podobných příběhů je třeba tady:
https://www.youtube.com/watch?v=t0b-DMXItsM
Tobě tedy připadá důležitější, že nebyly k dostání takové ty obyčejné věci, než to, jaké jsou a byly mezilidské vztahy.
Alespoň mi to připadá.
Dodnes se moc a moc zlobíš na režim, místo aby ses zlobil na sebe.
Nebo se to při psaní alespoň trochu změnilo?
Označuješ za pitomce lidi, kteří se tehdy i dnes dokázali spokojit s málem, aniž bys měl informace o tom, jaké měli mezilidské vztahy, například, zda byli nevěrní manželce hned poté, se jim narodilo dítě, atd.
Mezilidské vztahy jsou víceméně stejné už pár tisíc let, to už se opakuji.
Myslím, že jsem tu psal už několikrát, že za průběh mého příběhu režim nemůže, jen je zasazen do dobových kulis, a kdo tu dobu pamatuje, možná je trochu poznává.
Za pitomce jsem nikoho neoznačil, to byl zesnulý doktor Hubálek.
Na minulý režim se pochopitelně zlobím, ani ne tak kvůli sobě, protože já měl neuvěřitelné štěstí zažít jeho kolaps. Zlobím se kvůli svým rodičům, tátovi, mámě, kterým ten režim vzal celý aktivní život, mámě vědeckou karieru.
Ještě víc se zlobím na lidi, kteří minulý režim idealizují a bagatelizují jeho zločinnou podstatu a indoktrinují tím mladé naivní lidi.
V původním plánu bylo tím vyprávěním jim trochu otevřít oči, ale jak se mi před očima začal odehrávat ten film, odvíjel se ten příběh tak, jak jej můžeš číst.
Protože život není film, tak tam není jeden absolutně kladný hrdina a ten druhý absolutně záporný, i když subjektivnímu náhledu se nedokážu vyhnout. Pravda dokáže být někdy drsná.
Až budu chtít najít silné morální vzory, požádám tě, abys napsal ty ten svůj příběh, nebo si otevřu Rychlé šípy.
"Za pitomce jsem nikoho neoznačil, to byl zesnulý doktor Hubálek".
Mé oči už jsi otevřel.
Tímhle "férovým" přístupem k lidem i diskuzi jistě přesvědčíš mladé a naivní lidi, aby tvým slovům důvěřovali :-(
Končil jsem vojnu /taky po vejšce/ v roce 1982 a nastoupil do prvního zaměstnání.Pracoval jsem v kolektivu, kde byla většina žen a bylo mi tam dobře. S ženěním jsem nespěchal, bydlel s rodiči a nemusel řešit problémy jako Jindra. Ze západní kultury mi stačily písničky z magneťáku a občas nějaký film. Líbilo se mi tam, kde jsem žil, proto mě nemožnost výjezdu na Západ nijak netrápila. Byla to pro mě doba mládí, snů a volnosti. Režim jsem vnímal jen jako kulisu, život jsem si žil podle svého. Mám pěkný vzpomínky.
Byl si na vojně?
A tu dobu si vnímal jako svobodnou?
Nějak mi to nejde do hlavy.
Já jsem taky neměla problémy. Bylo i studium v zahraničí (moc pěkná doba), fajn zaměstnání, mandarinky patřily jen k prosinci ...
Škola, studium, to bylo to mládí před tím "zvonečkem".
Vlastní vinou a přičiněním, jsem si hned po škole osahal tu realitu reálného socialismusu docela natvrdo a rychle, ale relativně krátce.
Období které popisuji je velmi krátké, v podstatě jen od podzimu 1984 do zimy 1986 a pro mě bylo napěchované celkem zásadními událostmi.
Mě vadilo to, že prostě nic nešlo dělat normálně. Nešlo normálně koupit uhlí, nešlo si normálně pronajmout byt nešlo normálně víc pracovat a víc si vydělat a na ty jedny džíny na čtyři roky si člověk musel vyvexlovat bony a vystát frontu v Lazarské, nebo jak to bylo.
Můj první počítač Sinclair Spectrum jsem si také nemohl koupit, ale musel mi ho propašovat můj francouzský kamarád.
Nic nefungovalo, nikdo tomu už nevěřil, ale na druhé straně, nikdo nevěřil, že kolaps přijde tak brzo.
Mě někdy to vzpomínání "byli jsme mladí a bylo všechno vlastně príma" trochu připomíná to, když se chlapi sejdou a začnou vzpomínat na vojnu. Pro toho, kdo tam nebyl to všechno musí vypadat jako takový delší pionýrák, kde se odehrávali pořád jenom samé veselé a zábavné věci.
A už jsme "staří" a není všechno príma.
A utíkáme do minulosti jako romantici, vlastně i naše životy se jim leckdy podobají :)
Několik měsíců před listopadem se nám narodilo dítě a zároveň jsme dostali stavební povolení, takže taky role rozdělené. A doba shánění.
Zůza je ročník 92, taky když to porovnám s tím co má Jitka pro vnoučata, nedá se to srovnat.
Ale na tu dobu, kdy se to všechno rozbíhalo, vzpomínám rád.
S malou, pořád na té chatě.
Byt jsem dostavěl, ale vydržel jsem v něm jen jednu zimu a pak utekl zpátky na vesnici.
V paneláku jsem nemohl dýchat.
Ale to už bude jiný příběh, a nevím, jestli to budu někdy psát.
Není to tak dávno, co ses vyjadřoval s despektem o Hraboshovi kvůli tomu, že nebyl na vojně..
Ne, že nebyl na vojně, on se jí tak bál, že se zašil na civilní službu.
A to už dávno nebyla vojna taková, jako za Husáka.
Těmi civilkáři docela pohrdám.
Jsem rád, že mladí hoši nemusí trávit svá nejlepší léta na vojně, ale leckomu z mladíků, jak pozoruji, docela chybí a potřeboval by jí jako sůl.
Ne kvůli rozcvičkám, nebo skládání si komínků, ale kvůli tomu střetu s debilitou, kterou navíc musíš respektovat a poslouchat, takovej poněkud drsnější "team building", ale to by bylo zase na dlouho.
Jo, střet s debilitou mi na vojně taky vadil - největší debilové nebyli vojáci z povolání, ale kluci, co narukovali rok před námi.
Byli tam o rok déle než my, ale vypatlaní byli, jako by narukovali snad před desíti lety.
Svoje zásluhy a hodnotu měřili "číslem" podobně, jako ty věkem.
Kvůli tomu bych Hraboshe na vojnu neposílal, zrovna on a zrovna na tenhle druh debility naráží dnes a denně jak tady, tak při jízdě na kole po Praze.
Ty mluvíš o jiné úrovni debility. Mladí/staří, to jsem jako špagát jen viděl, nás se to netýkalo.
Já právě mluvím o té lampasácké, či spíše pošťácké debilitě. Debilní rozkazy, které průšvih jen zvětšují avkteré se musí splnit bez odmlouvání. Poznání, že pravda vždycky nezvítézí a schopnost to přijmout. Poznání, že blbců je víc než těch druhých, je spousta odstínů té hlouposti, kterou musíš přežít.
U svých mladších kolegů často postrádám tu schopnost přimout blbý rozkaz, čas, který musím vénovat tomu, abych je přesvědčil, že blbce neuargumentuješ je vysilující. Kdyby měli vojnu za sebou, věděli by to.
To máš vlastně pravdu, já si velmi dobře pamatuju, že přesně takhle to na vojně chodilo.
Některým záklaďákům šlo díky šikaně doslova o kejhák.
Což se špagátů typu pana Jindřicha, nyní neohroženého bojovníka proti totalitní zvůli, netýkalo.
Špagát Jindra měl na vojně jiné starosti, protože chodil za holkama.
A teď by si přál, aby si tu mazáckou vojnu Hrabosh zažil na vlastní kůži.
Jsi zbytečně útočný a podsouváš mi něco, co jsem neřekl.
Říkám, že se někteří hoši staví k problémům jinak, než já, a jsem přesvědčen, že k tomu, řekl bych "dospělejšímu" přístupu k lecčemus pobyt na vojně přispěl, paradoxné tím, že tam vše bylo tak absurdní.
Ty tvoje narážky mě nebaví a také nerozumím, proč sem taháš Hraboše, který se naší debaty nezúčastní a jmenován je pouze tebou.
Protože díky tvému vyprávění se ukázalo, že zodpovědností, angažovaností ani odvahou, jsi mu (ve stejném věku) nesahal ani po kotníky.
Teď jsi akorát výrazně starší než on, nic víc.
Tohle už je hodně ubohý výpad, Šíravíku.
Nepíši "paměti sametového revolucionáře" ale obyčejnou, takovou soukromou variantu "vyprávěj". Tím, že se snažím psát věci pravdivě ti pochopitelně dávám munici k moralizování a příkrým soudům.
Ale s odvahou a angažovaností to nemá vůbec nic společného. Nevím co jsem ti udělal.
Nejspíš asi jen to, že jsem se z těch sraček dokázal vybabrat a brikety (ty dřevěné) už netahák na zádech, a nejen to.
Když jsem postavil dům, taky mě přes noc začal jeden ze sousedů upřímně nenávidět.
Dokud jsme bydleli v chatě, byl kamarád.
Zas tě nenapadlo nic jiného, než že ti závidím majetek. Přitom jsem tě několikrát marně zval, ať se k nám přijedeš podívat.
No nic, je to velká škoda, že svojí hodnotu neustále odvíjíš od kariéry, majetku, kilometrů :-(
Jsem zkrátka myslel, že by se ti mohlo při vzpomínání konečně rozsvítit.
Nejen v přístupu k Hraboshovi by ti slušelo nesrovnatelně víc pokory.
Zase další nesmysl a zase další hloupý výpad a zase onen nepřítomný Hraboš, který s touto debatou nemá nic společného.
No nic, nahraji devítku, abys měl možnost se dále pohoršovat nad mojí nemravností.
Užij si večer
Jsem krapet přemýšlel nad tvojí otázkou "Nevím, co jsem ti udělal".
Nic.
Ale jiným ano.
Často se chovám intuitivně, pak toho lituju. Ale když si svoje pocity v klidu a racionálně zdůvodním, jako třeba teď, dává to smysl.
Jak ses v minulosti zachoval, když ses dozvěděl o chybách druhých lidí?
Už je mi hloupé ty lidi jmenovat, ale vzpomeň si například, jak urputně jsi obhajoval použití slova "nelidský" - neváhal jsi chyby ostatních drsně a dlouhodobě zveličovat.
Navíc jsem si celkem jistý, že v tom budeš pokračovat.
Takže nechápu, proč čekáš shovívavost v případě chyb vlastních.
Jestlipak si vážíš toho, že ti samí lidé teď mlčí, místo aby ti to vrátili i s úrokama?
Představ si, jak by to vypadalo, kdybych se ke tvým blogům začal vyjadřovat ve tvém stylu, to by byl nářez!
Založ si vlastní blok a tam si mě rozebírej odzhora dolů.
Mé tvoje osobní frustrace nezajímají, ryješ do mě systematicky už poměrně dlouho.
Hledáš důvod, našel si ho, tak se ti uleví, ale spíš ne, motáš se v tom jak vítr v bedně, vlastně skoro podobně, jako jsem se v tom motal já před těmi třiceti lety.
Nabádáš mě, abych hledal chyby u sebe.
Nikdo není neomylný a leckdy každý někomu ublížíme, nevědomky, nebo cíleně a promyšleně.
Ty pod vším co napíši nebo udělám, mě okamžitě napadáš. Kdybych ti to smáznul, začal bys kvičet.
Nechám to tak, kdybych měl pocit, že ti to pomůže, nechám si od tebe vynadat 3x do minuty. Frekvence, jakou to děláš, tedy asi 5x denně, ti evidentně nestačí.
Označit mne za frustrovaného člověka a moje názory za rytí je účinnější, než svoje chování vysvětlit, přiznat chyby, snažit se je napravit.
Svých cílů dosahuješ přímočaře, dynamicky, ale chybí tomu morální rozměr. Takový z tebe mám pocit.
To byla tkzv. mazácká vojna, které se dařilo na většině útvarů. Lampióni se po pracovní době zdekovali domů a moc nad volným časem prvoročáků převzali mazáci. A že někteří byli totální gumy o tom žádná. Mezi motostřelci /bigoši/, kde jsem se za "odměnu" ocitnul jich bylo řada. Ale bylo mezi nima i spousta chytrých kluků, ale ti drželi basu a např. proti šikaně nijak nevystupovali.
No, taky jedna z věcí, kterou jsem nikdy nepochopil, že to peklo si ti kluci vytvářeli sami, a poté, co si tím prošli, byli schopni ho dělat těm novým.
Jácsi pamatuji vojína Vzpurného, nikdo mu jinak neřekl, tak nevím jak se jmenoval. Ten postivě bugoval, čistil mazákům kanady, rovnal skřínku furt dokola, a ty ptákoviny, do té doby, než nějakého trpajzlíka napadlo, že by moh drbat hajzly zubním kartáčkem.
To Vzpurný vzal jako věc osobní cti, narovnal se do výšky svých 198 cm, a trpajzlíka skolil pěstí. Opevnil se na hajzlíku a postupně na něm seřezal všechny své mazáky.
Dali mu pak pokoj, ani skřínku mu nerozházeli.
Tak já se jako bývalá civilka ozvu: to nebylo o tom, že by se člověk vojny bál. Čeho bych se bál? Na vandry jsem jezdil, postarat o sebe jsem se uměl taky, no problem. Ale proč bych se nechal půl roku nebo kolik přes den buzerovat od zelených mozků a nádavkem ještě od mazáků, a druhého půl roku muset držet basu s těma mazákama? Proč ztratit rok života kdesi v pustině mimo svůj obor? Jen kvůli nějakému pofidérnímu "udělá to z kluka chlapa"? Díky, fakt ne.
Já jsem zvolil civilku a domluvil jsem si, že můžu pracovat v oboru v podstatě tam kde jsem pracoval předtím. V mém oboru znalosti docela rychle zastarávají a nechtěl jsem z toho na rok vypadnout. Já jsem si udržel a vylepšil znalosti, a zaměstnavatel získal na rok a půl (nebo kolik) odbornou pracovní sílu v podstatě zadarmo.
A ani zpětně po mnoha letech to nevidím jinak. Na té vojně oproti civilce není nic vznešenějšího, nic čestnějšího, a tak vůbec, co by ospravedlňovalo to, aby absolvent vojny civilkářem pohrdal.
Jinak série článků se mi líbí, taky oceňuju, že někdo dokáže připomenout, že tady fakt nebylo za komančů blaze. Ale jak to tak čtu, tak možná by to s tím vztahem bývalo dopadlo lépe, nebýt právěté vojny. Na dálku se vztah udržuje fakt těžko. Vím, je to velké kdyby, ale třeba na tom ta vojna taky měla svůj podíl.
Já potkal jiné civilkáře, ti naši byli přiděleni pod Obecní úřad, a v podstatě se něco přes rok za moje prachy poflakovali po vsi a dělali prd.
Tak mám k nim takový hezký lidský odpor :-)
To, že se ta vojna zrušila pro všechny mi připadá férovější, protože o tom roce "ztraceného života" docela dost vím.
Chlapa z tebe vojna neudělá, ale přeci jenom jsme si z ní něco odnesli, kromě poznání, kolik je na světě blbců i jakousi schopnost s nima spolunažívat, když není vyhnutí a vyhnout se jim, kdykoliv to jde. Myslím si, že ten pocit, že některým hochům "vojna dost chybí" je celkem všeobecně sdílený mezi kluky mé generace, co si jí odkroutili.
Za jaké tvoje prachy? Civilkáři přece stáli daňového poplatníka podstatně méně než vojáci. Pokud mě paměť neklame, tak doba civilky byla delší než vojna, takže taky žádná výhoda...
Kdo se vojny fakt "bál", vyběhal si modrou. Po revoluci to celkem už nebyl žádný problém. Lidmi, co k tomuto řešení nesáhli, bych fakt nepohrdala.
Asi máš pravdu, jenže v těch kasárnách jsem ty svoje prachy tak neviděl jako v těch láhváčích na návsi.
Nevím jaké byly přesně podmínky po revoluci pro získání modré ale tihle naši civilkáři mě pěkně štvali. Taky je možné, že jsem jim trochu záviděl.
Za bolševika získat modrou vyžadovalo buď být fakt nemocný nebo se fakt hodně bát. Pár jsem jich poznal, co to hráli na hlavu.
Tak v podstatě civilkáři naopak za svoje prachy pracovali někde na nějakém přiděleném "bohulibém" úkolu. Někomu se podařilo se dostat někam tak, aby to pro něho mělo profesní smysl (což jen tak mimochodem bylo taky v podstatě obcházení pravidel, která byla pro civilku nastavena), někdo měl práci, která pro něj byla smysluplná z jiného důvodu, spousta z nich se namáhala jen do výše svého téměř nulového platu a hledala, kde se zašít. Ne, že by mi ti poslední byli nějak sympatičtí, ale za naše prachy to opravdu nebylo...
Pointa je v tom, že na té vojně jste taky "dělali prd". Nevidím v tom rozdíl.
:-)
Někdy jo, někdy ne, a jak kde a jak kdo.
Já si při službě dozorčího v autoparku udělal solidní základ k disertačce, potřeboval jsem jen blok a svoji programovatelnou kalkulačku, na rotě nebo na devítce by to nešlo.
Pochopitelně to bylo proti řádům, protože ve službě dozorčí nemá dělat nic jiného, než toho dozorčího, tedy sedět v buňce a čumět do tmy. Číst si směl jen vojenské řády. Po tom šli nejvíc, aby sis náhodou nečetl detektivku.
Když jsem si počítal, tak jim to nevadilo.
Základní problém, tedy pro mě, bylo, že musím být někde, kde nechci být, a každou chvilku mě buzeruje nějakej trouba.
No ale tos nedělal to, pro co tě tam poslali. Já jsem taky na civilce nevozil mrtvoly (nebo co dělávají civilkáři v nemocnicích), ale aplikoval odborné znalosti a nabýval další znalosti (a zkušenosti). Čili potud stejný.
Jo, celé tohle bylo absurdní a je dobře, že už je to za náma (a nakopat do zadku politiky, kteří čas od času chtějí tohle vrátit). Proč je teda třeba dívat se na civilkáře spatra?
Já pomáhal rozvracet bolševický režim, tím že jsem byl k plnění služby vlažný, zatímco ty, jsi nebyl ochoten trochu slevit ze svého pohodlí, pro mladou demokracii, ohó :-)
Jinak, mezi klukama, co vojnou prošli, mocvraději neříkej nic o flákání na civilce a jejich flákání na vojně za Husáka, moh by ti jí někdo prudší fláknout.
Když to vyprávění podloucháš, připadá ti to, že celá vojna byl jeden velký legrační mejdan.
Ty horší vzpomínky jsme vytěsnili, ale nezmizely docela.
Přirovnávat flákárnu na civilce za demokracie s vohjnou za Husáka je nemístné a nevkusné, a to beze srandy.
Ale Jindro, čteš tam něco co tam není napsané. Já jsem jen psal, že moje odborná práce na civilce je tak na stejné úrovni jako tvoje příprava dizertace na vojně. Že není rozdíl jestli si děláš svoje tam nebo tam.
O tom, že vojna za Husáka i za demokracie byla větší opruz než civilka, o tom myslím není sporu. Ostatně proto jsem šel na tu civilku.
Ale opět opakuju - není to něco, co by ti dávalo oprávnění se nad civilkáře vyvyšovat. Prostě vy jste jinou možnost neměli, takový byl svět, a není to žádná vaše zásluha, že jste museli tu vojnu za Husáka protrpět.
To je jako kdybych já se vyvyšoval nad svoje děti, protože například za mě když jsem si ve škole nezapsal úkol, tak jsem musel zvednout zadek a dojít se zeptat ke spolužákovi. Zatímco dnešní dítě zvedne tak leda mobil a zavolá si. To že to tenkrát bylo v některých věcech těžší není žádná zásluha.
Vidíš sám, jak je ten osud vrtkavej. Stačilo tak málo. Pouhé čtyři, možná pět, let.
A byl bys civilkářem:-))
A stačilo pár kilometrů, s mohla ses narodit v Rusku.
Ano, přesně tak. Blbejch pár kilometrů by stačilo, třeba mezi východním a západním Berlínem nebo mezi tehdejším východním a západním blokem. A co jako?
A také jen pár let stačilo a nebyl bys ani na vojně ani na civilce. To se tam snad dnes mladí hoši mají sami násilím cpát, na tu zrušenou vojnu?
Kurnik nic takového neříkám, jen říkám, že to, že na vojně nebyli je na některých docela fest poznat, a ty 4 halamové, co se u nás poflakovali po vsi na civilce by jí docela fest potřebovali.
Měl jsme jiné starosti, než se zabývat předpisy kolem civilní služby a civilkáře jsem poznal jen v podobě těch lemplů, z nichž dva nedělají doteď, jeden sedí, a jeden se snad po pár letech tápání srovnal a bude z něj slušnej chlap.
Předpokládal jsem, že v nové, nehusákovské armádě slouží všichni, kromě těch, kterým nějaká víra či přesvědčení brání vzít do ruky zbraň. Ti, pak odcházejí na civilní službu pomáhat někam do špitálu a vykonávají dost nepříjemné práce, tak aby to tak trochu bylo fér.
Nikoliv že se budou se zašívat v nějakém Oživení, popřípadě poflakovat s koštětem po vsi.
Ale to už je taky asi 15 let nebo kolik pryč, tak nemá cenu se v tom extra rýpat.
Přesvědčovat mě, aby se mi líbilo to co se mi nelíbí, a měl rád to co rád nemám velký smysl nemá, natolik snad mě už znáš.
Připouštím, že ne všichni museli být stejné exempláře a vím o tom, že řada z nich si to v těch špitálech odmakala.
Někteří ovšem taky ne.
Ale dneska je to dost fuk.
Ja, holt to je demokracie. Máš-li dvě legální možnosti, je na tobě zvolit tu, která ti vyhovuje. Není to nic proti ničemu.
Někteří s tím mají problém, ale to už tak chodí. Je potřeba do té demokracie dorůst:-))
A je určitě škoda, že v době, o které píšeš, tahle možnost nebyla. Možná by i spousta chlapů ve tvé situaci volila civilku, umožnilo by jim to třeba dodělat rychleji podmínky pro bydlení, být se svou rodinou a budovat svazek a třeba taky ono koupání miminkovských prdílek v heřmánku. Ono se to nezdá, ale je to celkem dost důležité. Tohle rodinné zázemí. Dle mého soudu je to důležité v zájmu jednotlivce, rodiny i v zájmu společnosti. Tahle základní buňka - rodina, pokrevní svazek, který nic jiného, ani ten nejlepší sociální stát, nenahradí.
Jo, kdo ví, jak by to bylo, kdyby....
Mlíko bylo rozlito, nač víc plakat. Budoucnost je důležitější.
O mléku jsem nepsal, a vůbec rozlitém.
To mlíkobylo rozlito to je něco jako kostky byly vrženy?
Mlíko bylo rozlito, Jindra na vojnu musel.
Pak se změnil režim a mladší ročníky na vojnu nemusely, mohly volit civilku a to tak, že zcela legálně.
A pak se to opět posunulo a nechodí se ani na vojnu ani na civilku.
Si vážně neumím představit rozhovor mého muže, který na vojnu musel a jeho syna, který už nemusel nikam, jak se handrkují, který z nich to měl lepší a který horší. Řekla bych, že otec se těšil spolu se svým synem, že nemusel promarnit zbytečný čas:-))
Prostě, jak občas říkají ti starší těm mladším:"Nevíte o čem je život! Válku na Vás!
:-))
Dnešní řešení je nejspravedlivější a nejrozumnější-
Syny nemám, ale mám mladé kolegy a občas vidím, jak jsou nepřipravení na střet s blbostí. Říkám jim, hoši, kdybyste zažili vojnu za Husáka, tohle by vás vůbec nerozhodilo.
Obecně mám z mladých hochů pocit, že jsou tak nějak měkčí a méně odolní, více si cení sprchových gelů a módních než klasické literatury, ale určitě ne všichni.
Můžeš namítnout, že je to tím, že za nás sprchové gely nebyly, zato klasické literatury habaděj.
Já mám subjektivní, statisticky nepodložený dojem, že to, čemu pracovně říkám "generace měkoučkých metrosexuálů" nevzniklo absencí povinné vojenské služby, ale hodně dříve v jejich dětství jakýmsi vymizením klasické rodiny, rozvrácenými vztahy, dospíváním chlapců bez otců v přepečlivé péči matek a babiček.
Svoje polínko do statistiky "rozvrácených" rodin jsem si ovšem také přiložil, tak co si stěžuju, že jo.
Přesně tak.
Nedovedu si představit, že by otec mého syna říkal, hele synku, jseš měkouš, nepovedlo se mi z tebe vychovat chlapa. Ale to je tím, že ti chybí vojna. Kdybys šel na vojnu za Husáka, tak by tě to tam za mne donaučili.
Tohle slyšet, tak bych vylítla z kůže a říkala bych si, sakra, co jsme to za rodiče.
Já mám kliku, že mám holky, kdybych měl kluky, snažil bych se z nich vychovat "ty správné chlapy" a bylo by doma hlučno jako když nás vychovával náš otec.
A ve dvaceti by se kluk asi spakoval, a šel bydlet na chatu a mohl by chtít zbytečně předčasně stát na svých nohách, osamostatnit se rychle, a nadělat si tak problémy.
Takhle jsem za hodného :-)
Ale jednu věc musím snad už po třetí zdůraznit.
Vojna za Husáka z kluků chlapy nedělala a nikdy jsem to netvrdil.
Říkám jen, že nás dobře připravila na střet s blbostí, protože ten tam byl na denním pořádku.
A to třeba mým mladším kolegům chybí.
Nemusel. Chtěl. A vybral si , že tam nepůjde jako kanonenfuter, ale jako důstojník. Protože být na vojně jako špagát znamenalo být u vojáků. A tvrdit, že jako špagát nemohl udělat nic proti mazácké vojně je lež. Byla to každého volba, zda se proti šikaně postaví nebo ji bude přehlížet, šťastný, že se ho to netýká. A mlet tady něco o tom, že je škoda, že ten blbinec skončil, to je už tuplem kravina. K tomu aby chlap dospěl nepotřebuje vojnu. Čehož je Jindra příkladem. V jeho případě se z vojny žádný chlap nevrátil. Tento blog je toho důkazem. :-)
:-)
Mě povýšili do civilu na četaře absolventa, ty důstojníku
:-)
Máš pravdu, každý špagi se mohl proti šikaně postavit ale nedělali jsme to. Do vztahů mezi vojáky bylo pro nás lepší a pohodlnější se neplést, nebýt u toho, nevidět nic. Ostatně jako pro lampiony.
Chlap se ze mě stane, až dojedu na ten Gibraltar a nebudu se flákat po hotelech, ale povezu si bydlení s sebou.
Rok v Hodoníně, jako voják-špagát jsem stál za prd, dokonce jsem si odseděl pár dní za nedovolené opuštění posádky. Blbý bylo, že jsem musel nadsluhovat a odjížděl domů v době, kdy už kamoši byli pryč. Život v kasárnách bych neoznačil za etalon svobodného života, ale moje hlava byla pořád jenom moje a snažil jsem se i v té zeleni konat podle sebe. Občas to ovšem nedopadlo ideálně, narazil jsem, ale hřál mě pocit, že můžu lampasáky nasírat :-). Každopádně si myslím, že by některým klukům vojna prospěla i dnes. Jasně, nemusela by být na dva roky. Pravdou je, že určitá pozitiva pobytu v armádě jsem si uvědomil až později.
Já byl taky špagát co si dělal relativně co chtěl, ale přesto, kdo nezažil, nepochopí, to se nám už asi nepodaří vysvětlit.
O tom, že by vojnu občas mladíci potřebovali píšu o malinkou výše, je vidět, že úvaha jde stejným směrem.
Měla jsem to vzít opačně, nejdřív Jindrův blog, pak kamery HumlNET. "Taky to společně táhnem tím svým životem ..." Nedá se pořád stát na vrcholcích bílých hor, na slunci, nad mraky, nad vším, nebo uhánět na kole do dálek ...
Nedá, ale tak jak se neodvratně přibližuje ten podzim a zima, mám pocit, že mnohem důležitější než stát na vrcholku hory je se na ten vrcholek snažit vydrápat, prostě samotná existence toho kopce či dálky přede mnou a chuť to zdolat je víc, než těch pár okamžiků, které popisuješ.