Sníh a mráz 8 - Za všechno může čas

„Tak vítejte doma!"
„Doma? Hmmm, doma..." protahuje slabiky, a k tomu ten úšklebek.

Nezačíná to dobře, tohle nezačíná dobře....

„A teplá voda jako neteče?"
„A na chalupě ne severu ti tekla?"

Už zase blbnu, nechávám se vyprovokovat, couvej, Jindro, couvej...

„Na boiler zatím nemám, ale je to přichystáno, do zimy ho určitě osadíme a zprovozníme" slibuji konejšivě a v duchu si představuji ten účet za elektřinu, co boiler v rekreačním režimu vygeneruje.

„Nemáš? Snad nemáme!
Nechápu, proč bychom měli dávat nějaké peníze do chaty, která nám nepatří!"

„Táta přeci říkal, že chata bude moje, to už je dávno rozhodnuté!"

„Už ji nechal na nás přepsat? Ne, viď!" zase se tak divně zašklebila a propnula ruce se zapletenými prsty dopředu tak arogantně a panovačně, že v tom okamžiku jsem jí nenáviděl.
„A těch sto tisíc, co mají vaši pro nás údajně našetřeno, ty jsou kde?"

Co se to stalo? Kde to jsem?
Přece naším snem bylo být nezávislí, svobodní, nenechat si do života od nikoho kecat!
Prachy? Snažím se málo?

Byl to náš společný sen, nebo jen můj?
Ztrácím půdu pod nohama.
„Jdu pryč!"
„No jasně, jak jinak..." slyším za sebou.

Sedím v rohu a foukám do pěny.
„Co se děje, inženýrskej?" Jarda, tak na toho mám tak zrovna náladu.
„Koukal jsem, že se ti přijela stará. Přišla ti na tu křehulku, co ses tu s ní předváděl minulý týden?" No, ještě tohle přivolávej.
„To snad ne, proboha? Přeci nejste blbci, abyste mě napráskali!"
„No my určitě ne, ale tady jsi na vesnici, kamaráde. Jsi prostě vůl. A co nepiješ?"
„Mám jen na dvě, tak si to šetřím." přiznávám popravdě.
„O to se nestarej a chlastej, vole! Ale ta mladá byla bombová, to ti teda povím..."
„Tak popojedem, hospodo?"

„Jo, Kráska, na tu musím zapomenout" motám se směrem k domovu zavěšen do Járy.
„Jasně ser na ní!" Jarda když má naváto tak divně huhlá.
„Na Krásku?" škytnu.
„Hovno, ser na starou!" Tak to bylo rychlé.
„Nebo víš co? Ser na obě!" Rozhodnutí hodné filosofa.
„Ale já mám děcko!" skuhrám.
„Protože jsi vůl!"
Tečka.

Tak už zase prohrávám na body.
„Jarda ti za ten projekt přestavby měl zaplatit a ne tě ožrat!"
„Ale žádný projekt, spočítal jsem mu pár íček a betonovou desku, a taky nám předloni dovezl to dříví, vzpomínáš?"
„Dělej, jak myslíš."

Už měsíc spolu vůbec nemluvíme normálně.
Jen dostávám pokyny a příkazy často provázené nějakou tou jedůvkou.
Vím, že něco rozbít je strašně jednoduché, ale já takhle dál už nemůžu a ani nechci.
Musíme si to vyříkat narovinu.

Vyříkat není správný termín.
Hodinu na ní řvu.
Všechnu svoji bolest, starosti, zklamání, únavu i nadrženost jsem zakvedlal v hrnci pěkně dohromady jako Eintopf, opepřil, přidal hrst chilli papriček, povařil a teď jí to vroucí liju na hlavu.

Druhý den, když se vracím z práce, stojí u chaty tchánova škodovka, postýlka složená na střeše a kočárek v kufru.
„Stěhujeme se k rodičům, tady se nedá žít."

„Kde jsi byl s tou škodovkou, když jsem tahal brikety na zádech?"
Chce se mi znovu zařvat, ale mlčím.

https://www.youtube.com/watch?v=z_wOuLe_YHc

Jindra Pařík 25.11.2014