Šedobílé mrazivé ticho jako někde na Aljašce. Opatrně, abych se moc neurousal, kráčím v těch šlápotách v hlubokém sněhu. Jaké dělá malé krůčky, nikdy mě nenapadlo o tom přemýšlet, ona nechodí, vlastně jen cupitá.
Tohle nemá cenu, nebudu tu šaškovat, pár set metrů hlubokým sněhem mě nezabije, volím…
hezký ... ale dobře to nedopadne, že ?
tuším, že ne....
nebo vlastně ano?
Vidím jen o díl dopředu, a pořád přituhuje.
Nevěřil bys, jak mě to psaní deptá a vysiluje, ale nemůžu přestat.
Asi jsem se na tenhle kopec měl vykašlat, a ne se ho snažit přejet, bezbolestné to není.
nene, jen piš dál. Úplně tam poznávám jisté osoby.
Ok, přesto, nechám vás vydechnout, jsme Nakole a ne ve vyprávěj.
Některé věci jsou furt stejné, už pár tisíc let, a poučit se umí jen moudří.
Moudrost a mládí se nekamarádí....
Tak do stejného lejna jako šlápl možná můj prapraděd a já teď z boty pucuji, vstoupí můj prapravnuk.
A vinit z toho politický systém, by bylo pošetilé, ale to dodávám jen pro pořádek, protože vy to víte.
Píšeš to dobře a asi pravdivě. Že to není bez bolesti vím a věřím. Je to taková očista. Vydrž.
Sežere mě to.
Dozvídám se o sobě dost strašné věci.
Ještě pár hodin a bude to.
To radši rubat dříví, ale děkuji.
V našem věku by chlap už neměl před ničím utíkat.