Sníh a mráz 5 - Mráz

Šedobílé mrazivé ticho jako někde na Aljašce.
Opatrně, abych se moc neurousal, kráčím v těch šlápotách v hlubokém sněhu.
Jaké dělá malé krůčky, nikdy mě nenapadlo o tom přemýšlet, ona nechodí, vlastně jen cupitá.

Tohle nemá cenu, nebudu tu šaškovat, pár set metrů hlubokým sněhem mě nezabije, volím si svůj krok i tempo. Už vidím, jak z komína lítají jiskry.
Musím proházet cestu na ráno. Raději teď hned.
Dvacet minut mávání s lopatou a už kráčím pyšně zpátky tou svojí soukromou dálnicí.
Jestli v noci nenapadne další, může Dana ráno vyrazit do práce v lodičkách!

Napadlo.
Dvacet centimetrů, ale je to fuk. Ráno šlapu sněhem na autobus sám, Danu nechali doma, prý rizikové těhotenství. Bude to tak lepší, vlastně je to naše spása.
Ta chata izoluje minimálně, kamna se musí neustále ládovat dřevem, které stejně hoří jako papír.
„Budeš strážcem rodinného krbu!"
„No, z toho jsem vážně celá šejdrem..."
„Máme co jsme chtěli! Jsme sami a spolu!".
Můj optimismus už nějak nezabírá.

Stavba už také skončila, pokračování až na jaře, víkendy budu mít volné.
„V ČKD rozprodávají stará rýsovací prkna, tak jsem ti jedno vzal!" oznámil mi Jenda.

„Co je to za krám?" slyším na uvítanou, když s Jendou sundáváme kovovou konstrukci se závažím z jeho přívěsného vozíku.
„Bude to tu jen překážet!"
„Ne, to nás bude živit, víš, miláčku."

Cítím šanci jak si trochu pomoci. Připravit dílenskou už umím, dělám to denně pro Ilonku a Jiřinku. Naskicuji jednotlivé dílce rukou, včetně všech kót a Dana to už jen přenese na rýsovací prkno. Kusovník si pak udělám sám. Nakonec, Dana je také stavební inženýr, i když vlastně ekonom, měla i dva semestry ocelových konstrukcí, a chytrá je až moc, tak by to pro ní měla být hračka. A hned si beru od Jendy dvojnásobek práce.
Do vánoc vyděláme na pračku!

„Jak to šlo?" halasím od dveří. „Je to tak fajn když je doma teplo!"

Vidím, že nešlo.
O pauzák tužtička dneska nezavadila. Ani včera, ani předevčírem, a nebude tomu jinak zítra, to už je mi jasné.
„Nebylo mi dobře, víš. Zlobíš se?"
„Ale ne, nezlobím" říkám, ale vaří se to ve mně fest.

Co celé dny dělá? Ráno, než odjedu do práce, vyberu kamna a zatopím, na kamna postavím hrnec s vodou. Ten menší, větší je prý moc těžký. Vstává a má tam teplo a teplou vodu.
Večer, když se vracím, teplou vodu nemám.
To je to tak složité dát ten hrnec odpoledne zpátky na kamna?
V kuchyni jen bordel, špinavé nádobí tam stojí týden.
Schválně jsem si to vyzkoušel, nechal jsem to být.
V tom hrnci se už dělá plíseň.

To už se ale neovládám a křičím a řvu. Dana jen brečí.

Jasně, máme rizikové těhotenství, takže nic, vůbec nic.
Večery u rýsovacího prkna, o půlnoci přiložit dvě brikety a spát.
„Není mi dobře, jsem unavená".

„Dal si se na vojnu, tak bojuj, synu!
Mimochodem, když už jsme u toho, máš tu obsílku tak se zastav."

Zima je za námi, ve vzduchu voní jaro.
V ruce mám povolávací rozkaz a v hlavě zmatek.

Co bude dál?
Dana se stěhuje do Prahy ke svým rodičům, a já odjíždím na vojnu.
Žádné srdceryvné loučení na peróně se nekoná.
„Tak ahoj za rok."
„Tak ahoj."

https://www.youtube.com/watch?v=GJ9597nh1cU

Jindra Pařík 24.11.2014