„Vaše pasy, prosím!"„Celní a devizové prohlášení!"
Všechno mám vyplněné tak, jak to má být, napsal jsem tam hodinky i stan, vezl jsem to tam, vezu to zpátky, a těch pár forintů co jsem měl v naší bance nakoupeno, jsem utratil do posledního. Ale vezu si 4 šampóny s jablečnou vůní, co u nás nejsou k…
Vidíš, může být bolševikovi vděčněj, že tě naučil zedničit. :-/ Já se nastěhoval do "náborového" baráku a dneska by se mi ta znalost hodila, ani neumím vzít zednickou lžíci do ruky. Ono je to jedno, stejně bych dopadl jako vojín Jasánek při práci s krumpáčem.
Nikoliv bolševik, mě to naučil táta.
Tu chatu, ve které jsem bydlel jsem si taky zdil sám, někdy v 15ti, táta tvrdil, že jako stavař musím umět řemeslo. Netušil, že mu zběhnu k ocelařině.
Mě na tu stavbu vzali už jako hotového zedníka, mělo to jednak výhodu v tom, že jsem přeskákal v pořadníku dost dopředu a také mě počítali na hodinu víc něž pomocným silám, těch bylo mezi těma "študovanejma" nadbytek. A taky mě to umožnilo se dohodnout na těch "dvou patrech" za pauzu na vojně.
Ono to bylo někdy jak z toho Svěrákova filmu, zedník z lešení ty intelektuály buzeroval.
Chudák ten biolog, on byl strašně pilnej, zdvořilej, úslužnej a snaživej ale prostě nemohlo.
Zedník, co se sotva uměl na něj vždycky rval z lešení:
"Doktore, když jseš blbej a neumíš počítat, tak si dávej kamínky, tři kamínky, tři lopaty písku, jeden kamínek, lopata vápna...."
Nevím jak se mu to povedlo, ale on fakt nebyl schopen to namíchat, každé kolečko bylo jiné, a s tím se fakt blbě dělá, zvláště když se hází....
Když jsme skončili a nastoupili topenáři, byl biolog nadšený, běhal s rourama a neměl co zkazit....
https://www.youtube.com/watch?v=tbZnDt3OAvw
Kdybych byl biolog, podezíral bych tě, že píšeš o mě. :)
Já takhle jednou skončil u zedníků v rámci nějaké akce "ouřadové ve výpočetce se zbytečně celý den flákají, tak po práci ještě půjdou pomoc do fabriky". Za živýho boha ti chlapi nemohli pochopit, že fakt nejsem schopen dělat něco složitějšího než odvézt/přivézt kolečko.
(Vlastně si uvědomuji, že nebránění se těm odpoledním směnám byla zase moje cesta jak místo ubytovny přesídlit do normálního bytu.)
Takhle, Petře, možná se podceňuješ, zedník musí nadávat, a pokud omítá, tak tuplem. To je folklór, žádný přidavač nenamíchá správně, má to svoji terminologii "si utopil mlynáře" nebo "máš to málo mastný" patří k těm publikovatelným výtkám, ty další nepotřebuješ znát :-)
Tedy nevím jak dneska, tenkrát, zedníka, co by mluvil česky jsem už asi 15 let nepotkal.
Dneska to jedes z hotovych smesi. I to dokazou posrat, kdyz nevi co je litr vody. Jojo presny cihly, ytong, montazni pena, samonivelka to jsou veci. A hlavne proste jdes a koupis, ne jak "Na samote u lesa"
Určitě, všechno se posunulo jinam.
My se smáli starým zedníkům, co obkládali "na buchtu" s klínkama, my mladí a progresivní jsme si to podhodili a lepili Bakolem :-)
Je to taky pár let, co jsem byl na stavbě baráku kámoše. Ty vychytávky. O tom se nám nesnilo.
My nahradili dřevěný fartáč plastem, filcák polystirenem. Jirka natahoval štuky nerezem, ze západního Německa. Záviděli jsme mu.
Taky místo štrajzanu nechal dovézt elekrárenský popílek. Vyštukoval si, a cimra černá jak aktivistovo svědomí. Ale hlaďounký jak dětská prdelka.
Ale je to 30 let, jak jsem dostavěl, zahodil jsem lžíci a přísahal si, že už nikdy tohle dělat nechci.
Trochu jsem selhal, když jsem dělal Soně na zahradě sklípek, ale to bylo režné zdivo z lícovek, takové lego, spíš než zedničina.
Nemám to rád, ruce rozežrané vápnem, vlhké a smradlavé montérky, je to tvrdá práce, nebojím se jí, ale když nemusím, tak raději ne.
Samonivelka je fakt úžasná věc. Každá směs obsahující vodu je jaksi z principu samonivelační. Jestli mi někdy něco dělalo potíže, tak to bylo vyrobit z nesamonivelačního betonu šikmou plochu. :-)
"Máš to málo mastný" je dlouhý. Starej Hamáček volával "Je to hubený".
Nevím, s tím jsem nedělal, ale táta na mě řvával "je to řídký jak vopičí sračky" ještě že jsem spíš po mamince, a ty sprosťárny tak nějak jdou mimo mě a hned jsem to vytěsnil z nysli:)
Koukám, že ses v čase mezi Dušičkami a Vánocemi ponořil do minulosti ... (taky mám na půdě vybudovaného sídla např. i marxismus-leninismus).
Mě dostalo nějak to výročí, prostě nějak mi to nejde do palice, že je to už čtvrt století....
A to jsem ještě nevytáhnul tu krabici s dokumenty doby - Soňa mě slíbila, že to přinese z půdy - skoro od každého letáku jsem si schoval jeden vzorek.....
A taky si myslím, že to musím napsat, aby se vědělo, jak to bylo a ti mladíčci, co dneska hořekují nad tím, jak jsou na tom mizerně a podléhají svodům těch našeptávačů, měli nějaké srovnání.
Taky jsme budovali svépomocně družstevní byt, taky honili každou odpracovanou hodinu na stavbě. Jo, taky jsem si mákla, těhotná s břichem. Manžel pravidelně, každou volnou chvíli, každý víkend.
Rodina to potřebovala, to dítě, co se mělo narodit, potřebovalo střechu nad hlavou. Jako rodiče jsme se museli postarat.
Těžké to bylo, ale zvládlo se to.
Dnes to samozřejmě mladé rodiny taky nemají jednoduché. Nedřou už sice kvůli bydlení na stavbách, ale když chtějí bydlet, musí se zadlužit a na splácení dluhu si vydělat. Ovšem základní princip, chci-li založit rodinu, musím se postarat, pořád zůstal. V tomto ohledu jsme na stejné lodi.
Tehdy, před 28 lety, kdyby mi někdo vykládal, že dnes budeme zcela vážně řešit velikánský problém, kde postavit cyklostezku, kam namalovat cyklopruh, kterou jednosměrku zobousměrnit...tak bych tomu nevěřila.
Ono kdybych to měl popsat podrobněji, bylo by to moc dlouhé.
Já nevím jak u tebe, ale u nás (SBDM) nebylo jednoduché vůbec dostat šanci, aby člověk mohl začít makat, když člověk měl nějakou stavební profesi, nebo si na ní troufal, měl mnohem větší šanci, pomocných sil bylo moc a řemeslníků málo.
Některé rodiny bydlení vážně nutně potřebovali, hodně bylo kluků, co měli už dvě děcka a pořád bydleli u rodičů a byli ochotni spát 4 hodiny denně, jen aby se panelák co nejrychleji dodělal. Šance na jiné bydlení nulová, sehnat v Praze bydlení bylo pro Pražáka prakticky nemožné.
Já měl celkem kliku, neměl jsem takovou tíživou situaci, věc mě zkomplikovalo to, že jsem do výstavby byl zařazen později, než jsme předpokládal, při škole by to bylo mnohem jednodušší než pak při zaměstnání.
A pak ten výpadek hodin během vojny....
Ono se to později trochu zahustilo, uvidíš dál, ale pošlu to až příští týden, abych to tu celé totálně neobsadil.
Ano, na stavbě jsme měli taky takové rodiny a páry, makali společně a docela jsem těm klukům záviděl. Dana se tenkrát za mnou ani na stavbu nepřijela podívat, nebo aby mi přinesla oběd v rendlíku, jako to dělali některé maminy...ale což, je to pryč.
Vzpomínám si na jeden pár, kluk byl inženýr elektro a jeho paní snad ekonomie, krásná sehraná dvojka, ta holka byla strašně půvabná i v těch pracovních hadrech. Dělali elektroinstalace, stejně jako já ty zdi, oni jeli v úkole elektro v bytech, šlapali mi na paty. Pořád spolu. Syn se jim narodil až do nového bytu.
Za tři roky, krátce po revoluci, se ten kluk zabil v autě, předjížděl v mlze, spěchal domů.
To jsem měl pocit, že se děje něco strašně a tragicky nespravedlivého, že si to ti lidé nezasloužili, konečně ve svém, konečně na startu a pak tohle.
Ta dvě slova hned z úvodu - DOSTAT ŠANCI - to je přesně ono. To je pro mě osobně základ a poselství sametové revoluce.
Mít šanci svobodně se v životě rozhodnout.
Ano, je to tak.
Je údělem starších, že mají pocit, že ti mladí, tu šanci kterou mají, a my neměli, málo využívají.
Ale stejný pocit jistě měl i můj otec, a před ním jeho otec, a tak až k tomu pračlověkovi Janečkovi, takže to moc objektivní asi nebude.
Mám asi štěstí, že takovou skepsí z našich mladých nijak moc netrpím.
Spíš naopak, dělají mi radost:-))
Ze svých holek skepsi nemám, ty mi celkem dělají radost, tak nějak, spíše obecně mudruji...
I když, taky děvčátka jedou "na půl plynu", Bůh byl ke mě milostiv, že mi daroval holky, kluk by se mnou nevydržel a zdrhnul z baráku, jako já svému otci...
Až po létech jsem si uvédomil, že "všechno co umim je od taty"...
Vždyť je to logické, krev není voda.
Spousty věcí má člověk od rodičů, spousty jsme se od nich naučili. Ale všechno ne.
Dnes se karta obrátila.
Já osobně musím říct, že spoustě věcí se dnes učím od svých vlastních dětí.
A zdá se mi, že je to tak v pořádku. Že tak to má být.
To máš recht,
"Nechceš tati raději mluvit anglicky, ta tvoje němčina mě fakt ničí...."
to mám za to, že jsem jí od první třídy vozil do Goethe Institutu, to je ten vděk...
Že mě mé děti "vyučují", je samozřejmé. Taková normální rodinka:-))
Ale to jsem ani tak moc nechtěla říct. Mluvím o tom, že se od děti učím. Je v tom drobný, ale podstatný rozdíl. A mám dojem, že to je přesně to, co jsem si vždy přála.
Mimochodem, když mluvíš o těch cizích jazycích. My to v naší řeči nedovedeme tak pregnantně vyjádřit, ale třeba v angličtině to jde lépe: teach - learn:-))
Tak na to jsem asi ještě moc mlád, či stár, nebo spíše příliš paličatý a ješitný, holky se furt učí ode mě.
Nebo převzaly taktiku Soni, a skvěle to hrají,.
Za B bude správně.