Na začátku prázdnin si hodně lidí všimlo na rakouských a italských silnicích Škody 120. To jsme byli my - my 4 a pes a 4 kola.
Píšu zprávu o naší cestě, zprávu, která se nehodí do letní nákolácké soutěže, protože v ní nebude žádné NEJ. Snad jen to NEJstarší auto, které nás docela spolehlivě vezlo.…
Ty mi dáváš :-)). Krásný vzpomínání. Jel jsem po bývalé trase železničky z Piave di Cadore do Cortiny. Z Cortiny do Toblachu po silnici, tam jsem cyklostezku nenašel. A na tom krytém mostě v Sillianu jsem oblíkal pláštěnku protože spustilo a nepřestalo. A máte krásnýho psa.
Napsala jsi to moc hezky, díky :-))
Už mám taky jen vzpomínky. Lépe se vzpomíná i na chvíle, kdy třeba zrovna moc dobře na cestách nebylo, např. když se musela vytahovat pláštěnka, že?
Cestu z Cortiny jsme našli náhodou. Při sjezdu byla značená odbočka doprava, i pro auta po silnici do Toblachu. Po několika metrech jsme si všimli, že nad námi jezdí cyklisti, tak jsme odbočili ze silnice kousek vpravo nahoru, tam nabrali u korýtka pitnou vodu a vydali se vlevo = malá rada pro ostatní.
Pes je můj miláček (je menší než Ernest), vlastně i kvůli němu (náš 1. pes hlídání jiným člověkem nepřežil) jsme se letos odvážili podruhé naším autem k moři.