Italské moře + rakouský ledovec

Na začátku prázdnin si hodně lidí všimlo na rakouských a italských silnicích Škody 120. To jsme byli my - my 4 a pes a 4 kola.

Píšu zprávu o naší cestě, zprávu, která se nehodí do letní nákolácké soutěže, protože v ní nebude žádné NEJ. Snad jen to NEJstarší auto, které nás docela spolehlivě vezlo. Taky to vlastně byla asi moje NEJdelší prázdninová cesta (ale jenom 16 dnů). A NEJlepší bylo to, že jsme se vrátili všichni v pořádku domů.

Píšu zprávu pro sebe, pro vás, kteří si připomenete známá navštívená místa, a pro vás, kteří zde najdete třeba inspiraci.

Cesta k rakouským hranicím do Dolního Dvořiště, naší republikou od severu na jih, byla dlouhá necelých 300 km. V Rakousku jsme jeli po naší známé trase: Freistadt, Linz, Liezen (placený Bosrucktunnel se dá objet Pyhrnským průsmykem), Knittelfeld, Judenburg, Friesach, Klagenfurt, Villach, Arnoldstein. V Itálii jsme pokračovali po neplacené silnici, víc se užije průjezd Alpami, kterými souběžně vede i pěkná cyklostezka, a také jsou tam lahůdky pro kačery. Přes Udine jsme dojeli do Bibione, z Dolního Dvořiště to bylo 595 km.

V Bibione jsme bydleli v kempu Dune - hezký a klidný kemp, pěkné Stellplatzy v lese a blízko moře, blízko 1 placené a 2 neplacených pláží. Ty neplacené jsme občas využili, stačilo projít lesíkem, vykoupat se a vrátit se ke stanu. Italské slunečníkové pláže jsou hezky nařádkované, přesto se mi nelíbí, od lehátek je to pro mě daleko k vodě a z mnohých bych neviděla moře ani dalekohledem. A taky tam nemůže pes. Proto jsme se jezdili koupat na kole směrem k majáku nebo až k majáku. Mám ráda volný prostor na pláži i ve vodě. Sedm dní jsme si dopřávali koupání ve vyhřátém moři. Spokojený byl i pes. Kola jsme využívali i ke korzování po městě a po pobřeží. Italové mají pro cyklisty pěkné cesty a auta jim většinou dávají přednost. Mínusem pobytu byli zrovna v té době na některých místech večerní otravní komáři. Jinak vše OK.

Naše cesta z Bibione vedla přes Latisanu, Tolmezzo, Plöckenpass a Kötschach. Na této trase přestal fungovat startér, takže jsme pak až domů jeli jako "Vrchní, prchni!", ale roztláčeli jsme se sami. Z naplánované cesty jsme vynechali Karnische Dolomitenstrasse. Chtěla jsem původně udělat okruh s koly natěžko. Z Kötschachu jsme pokračovali přes Gailbergsattel do Lienze.

Několikrát jsme přenocovali v autě nebo u auta. Byla to taková průjezdová cesta. Museli jsme jen pamatovat na zaparkování na vhodném místě pro nastartování auta. Takže to byla viditelná místa u hlavní silnice, čímž jsme neunikli pozornosti policie. Vůbec poprvé se nám stalo, že nás kontrolovali, a zrovna celkem 5x, 2x to bylo na silnici, 2x se ptali, jestli kola, která vezeme, jsou naše. Všechna setkání s policíí dopadla dobře a i s úsměvem, jen doufám, že nedorazí nějaká pokuta poštou.

Dvakrát jsme zůstali přes noc v jedné obci před Innichen na parkovišti u vleků na břehu Drávy. Odtud jsme podnikli na kole cestu do italských Dolomit. Do Toblachu to bylo po Drauradweg necelých 10 km. Dál jsme jeli kolem Toblacher See a Dürrensee k jezeru Misurina. Sem to bylo 29 km. Cyklostezka byla v některých místech pěkně kamenitá. Úsek před Misurinou vedl po silnici. Jezero se dá po břehu celé objet. V Cortině d´ Ampezzo  jsem měla na tachometru 44,9 km. Obávala jsem se dlouhého, prudkého stoupání z Cortiny, neboť do ní jsme přijeli docela prudkým sjezdem. Ale v Cortině jsme našli cyklostezku po zrušené železnici se dvěma tunely, cestu šotolinovou, skoro po rovině. Někde před Dürrensee jsme se napojili na silnici a až k autu to byl pěkný sjezd.

Následující den jsme se vydali po Drauradweg do Lienze. Byla to parádní jízada údolím Pustertal podél Drávy. Jeden z nás si ji neužil kvůli přesunu auta. Z Lienzu jsme pokračovali všichni autem hezky do kopce přes Iselsberg do Winklernu, pak údolím Mölltal do Heiligenblutu do kempu na pravém břehu říčky Möll. Odtud následoval cyklovýlet po Grossglockner Hochalpenstrasse, pes po svých, aspoň se nedřel do kopce s kolem. K odbočce na Kaiser-Franz-Josefs-Höhe to bylo jen 10 km, zbývalo 8 km až nahoru, kde jsme si pobyli skoro 5 hodin. Vydali jsme se cestou "Nur für Geübte" k ledovci, je pořádně utátý, nevím, jaký smysl tam má ještě Gletscherbahn. S její obsluhou jsem měla na zpáteční cestě úplně vážný rozhovor, když jsem si cestu od ledovce chtěla zkrátit po dráze lanovky, nějak mě v ten okamžik vůbec nenapadlo, že je to cesta pro lanovku.  "Haben Sie ein Ticket?" Já na to: "Nein, ich gehe zu Fuss." ... a nepodařilo se mi projít vlevo ani vpravo.

Dalším místem našeho pobytu se stala vlaková zastávka v Nikolsdorf, odkud část naší výpravy podnikla celodenní vysokohorskou túru po Leiternweg někde kolem Hochstadel atd. Já se zúčastnila cyklovýletu do Lienze, dalo se jet po obou březích Drávy, po pravém břehu vedla cesta lesní. Překvapilo mě, že v Lienzu vypadá Dráva jako přítok mohutnější řeky Isel.

Z Nikolsdorfu se mi Drávská cyklostezka už moc nelíbila, až za Dellachem byl hezký úsek lesem, jinak stoupala a klesala dál od řeky, místy bylo bláto, místy se jelo po silnicích přes vesnice. Krátký odpočinek jsme si dopřáli v Dellachu, kde je na břehu Drávy Drauoase s pěkným domkem kolem stromu, a ve Steinfeldu, kde jsme se k řece přiblížili. Cestu po Drauradweg jsme ukončili  na nádraží v Lindu, po 47,4 km z Nikolsdorfu. V Lindu také končil placený úsek silnice, s čímž nepočítalo naše auto, tak sem jelo kousek oklikou. Pak nás s již novou dálniční známkou dovezlo do Villachu na parkoviště k červenému mostu. Na tom mostě jsem naposled viděla hezký úsek Drauradweg.

Naše cyklocesta ještě směřovala z Villachu kolem Ossiacher See. Nepodařilo se nám objet celé jezero, o jeden den dříve tam ukončil naše cestování déšť. A pršelo a pršelo ... A prší i doma a je mi zima a teploučké moře je daleko!